Když jsem byla ještě dítko školou povinné, těšívali jsme se nejen na dárky od Ježíška, alias maminky, tatínka a spol, ale těšívali jsme se také na to, kterak se na onoho čarovného dědu proměníme i my.
Co chci pod stromeček? No přece VÁNOCE!!!
Když jsem byla ještě dítko školou povinné, těšívali jsme se nejen na dárky od
Ježíška, alias maminky, tatínka a spol, ale těšívali jsme se také na to, kterak se
na onoho čarovného dědu proměníme i my. Vybralo se šetřící prasátko a hurá!!!
nikoliv na oblíbený záškolácký mejdan, ale do vyhlídnutých obchůdků. Domů jsme
nanosili takové skvosty, jako kapesníky pro tatínka, nad nimiž se radoval, jako by
dosud nos otíral do rukávu, krém pro maminku, nad kterým zářila víc než vánoční
stromek a jímž po zbytek roku natírala svůj obličej, dědečkovy nohy a tatínkovy
boty, barevné cucavé bonbóny pro bezzubou babičku (a nebyla to škodolibost!) a když
rozbalil svůj dárek děda, se zaujetím zkoumal nový patent zapínání na svých
stopadesátých kostkovaných bačkorách v pořadí. A radost byla toho svátečního večera
veliká. Vánoce voněly pohodou, cukrovím i smaženým kaprem. Byli jsme všichni spolu
a byli jsme rádi. A ani nám dětem nevadilo, že děda mlaská hlasitěji než sousedův
čuník a babička jí rybí polévku vidličkou. Vánoce nám pro čas okolo nich i pro ně
samotné naočkovaly koňskou dávku trpělivosti, dobré nálady a vlídnosti.
Vzpomněla jsem si na ty sladké časy nedávno. Nevěřím, že byly sladké jen proto,
že mi bylo o pár pátků míň. Porušila jsem své předsevzetí vybírat dárky pro své
nejbližší v malých obchůdcích, kde člověku nehrozí, že ho dav ušlape a ukřičí.
Jak ten tupec, zlákána reklamou, udělala jsem chybu velikou a navštívila obchod zvaný
supermarket. U parkoviště chodci, kteří nebyli vidět za naloženým vozíkem, jej s
vypětím všech sil tlačili před sebou, ve snaze udržet vozík i sebe pokud možno při
kraji uličky vedoucí parkovištěm, zatímco projíždějící a zaparkování chtiví
řidiči soutěžili o nejpeprnější nadávku. Jak jen je ta čeština pestrá! Chodci
řidiče zřejmě pozorně poslouchali a za odměnu za všechna ta roztomilá "telátka",
"kravičky", "krůtičky", "idiotíčky" a "blbečky"
je odměňovali tím, že svým vozíkům úmysl před a pod auta vjet rozmlouvat přestali
S
nákupním vozíkem, připomínající mi svou velikostí klec na medvědy, jsem se vydala
ke chřtánu svítící převeliké budovy. Bylo to asi takhle:
Osm šňouchnutí do žeber, pětkrát podražené nohy, dvakrát čísi rýma za krkem.
Vražedným pohledem jsem byla na místě zabita nepočítaně. Též nepočítaně jsem
slyšela kolem sebe věty o pitomých Vánocích, o osmi, dvanácti, patnácti druzích
toho proklatého vánočního cukroví, které stejně nikdo nechce, o jediném přání-
aň už je to za námi. Vzdala jsem to. Na rozdíl, od většiny nakupujících, jsem
nekoupila ani pět párů bot, ani sadu hrnců, ani můj vozík nevypadal jako nákup pro
školní stravovací zařízení. Pokladní na mne hleděla s šíleným výrazem v očích,
neb jsem nakonec kolem jejího království projela bez ztráty bodíku. Potěšeně se
chechtala snad jen má peněženka, že pro tentokrát všechny své svěřence ochránila.
Následujícího dne jsem si vzala půl dne dovolené a zašla do malých obchůdků s usměvavými
prodavačkami, a se zákazníky, kteří se na sebe mile podívají a byň se neznají,
popřejí si klidné a veselé Vánoce.
Koupila jsem pár hezkých knížek, plyšového medvěda, keramický (a úplně šílený)
hrníček. Pořídila jsem svým milým všechny ty nepraktické věci, po kterých touží
a které si z nějakého důvodu přes rok nekoupí. Přinesla jsem je domů a měla jsem
z nich radost a - kupodivu - necítila jsem se ani trochu unavená, utahaná, předvánočně
stresovaná. Na otázku, co chci pod stromeček odpovídám stylem "zaseknutý
gramofon" - Vánoce. Pohodové a klidné Vánoce
Autor: ebra