Ta se pochopitelně odvíjí od kvality televizního přístroje, který doma máme. Bohužel se kolem ní točí stále několik polopravd či vyslovených domněnek, které se neustálým opakováním staly už bernou mincí. Bude dobré si ujasnit některá fakta související s technickými parametry televizí, jestliže si budeme v dohledné době nějakou kupovat.
Na rozdíl od jiné techniky máme tu výhodu, že nemusíme spěchat a vše si můžeme dobře rozmyslet. Stávající modely na trhu jsou vybaveny tak, že nějaká radikálnější inovace se v dohledné době zřejmě nedá čekat. Bude to tedy spíše otázka na obsah peněženky, popřípadě na rozsah vzdělání v oblasti informačních technologií, protože mírně stagnující hardware (tedy sama technika) neznamená, že software (programové vybavení) nepostupuje kupředu.
REVOLUCE SE ZATÍM NEKONÁ
Na prvním místě se však musíme zastavit tam, kde jsme před časem – naši věrní čtenáři si možná vzpomenou – zůstali, tedy především u rozlišení, které obrazovky současných televizí nabízejí. Kupodivu se v přibližně třetině českých domácností ještě drží staré CRT televizní přijímače, i když často jen jako druhý záložní přístroj. Převažují televize s LCD obrazovkou, ale jen v menší části s LED podsvícením. Doma se také díváme na plazmu, přestože na trhu ji dnes už prakticky nenajdeme. Zato roste počet smart televizí – má ji už skoro každá osmá domácnost.
Když si to všechno spočítáme, bude zde předpoklad, že si v dohledné době valná část z nás bude chtít pořídit nový televizor. Jde o to jaký. Zastánce toho úplně nejnovějšího moc na výběr nemá. Výrobci televizních přístrojů hledají, čím zákazníka nalákat. Možnost sledování ve 3D zklamala, rozlišení 4K zatím příliš netáhne, s OLED obrazovkou to není jednoduché. Na podobný přelom, jakým byl přechod z objemných CRT (Cathode Ray Tube) na ploché LCD s obrazem HD ready a Full HD, si zřejmě ještě počkáme. Takže, na co se zaměřit? Určitě si nejdříve musíme uvědomit, kde budeme televizi sledovat a z jaké vzdálenosti či kolik diváků bude televizní pořad mít.
VZDÁLENOST ODPOVÍDÁ KVALITĚ
Až do počátku třetího tisíciletí jsme byli odkázáni na obraz z analogového signálu ve standardním rozlišení 768 × 576 pixelů s poměrem stran 16 : 15. Zahájení digitálního vysílání umožnilo vysílat ve formátu o vysokém rozlišení HD s počtem 1280 × 720 pixelů při 720 řádcích nebo 1920 × 1080 pixelů při 1080 řádcích s takzvaným prokládaným řádkováním a s formátem obrazu 16 : 9. Prokládané řádkování poznáme podle označení písmenem „i“ (podle výrazu interlaced scan). Pro lidské oko je příjemnější neprokládané řádkování (značeno „p“ od progressive), ale je technicky složitější.
Televizory označované jako HD Ready dovedou zpracovat obraz ve standardech 720p a 1080i, přístroje s označením Full HD pak obraz 1080p. Hitem trhu se měly stát televizní přijímače, které dovedou přijmout obraz v Ultra HD, které se zpravidla značí 4K podle horizontálního rozlišení přibližně 4000 pixelů. Není to ale tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Záleží na několika faktorech a prvním z nich je vzdálenost, z níž obraz sledujeme.
Díváme-li se na televizi u protější stěny pokoje, dejme tomu z pěti metrů, pak nám může být zcela jedno, jaké máme rozlišení obrazovky. Z poloviční vzdálenosti už HD oceníme, o necelý metr blíž i Full HD – bavíme se o přístroji s úhlopříčkou obrazovky 50“ (125 cm). U obrazovky s rozlišením 4K bychom k vychutnání nových detailů měli být jen o půl metru dál, než je její úhlopříčka, ale lépe bude, když se vzdálenost bude rovnat. I kvůli tomu se začaly vyrábět zakřivené obrazovky, které divákovi vyplní zorný úhel. V praxi to ovšem znamená, že je to televize pro samotáře, protože si musíme položit otázku, kolik párů očí, a tedy i hlav se vměstná na to nejlepší místo.
DEKÓDOVÁNÍ NOVÝCH ZKRATEK
Druhým důležitým faktorem je pohyb obrazu. Záběry přírody či velkoměst (obojí je v demonstračních snímcích oblíbené, protože divák si v prvním případě vychutná detaily lístečků, v druhém jako u Canaletta postavičky či okénka staveb) jsou skvělé, protože jsou většinou statické, pohyb je kamenem úrazu. Tedy alespoň u levnějších typů přístrojů, které nezpracují 4K signál, ale jen se chlubí se 4K obrazovkou.
Ty používají frekvenci 25 snímků za sekundu, což postačí k vnímání plynulosti pohybu, ten však v zásadě ostrý nebude. Na to musí být přístroj, který zvládá zapracovat a zobrazit signál 4K při 50 Hz, popřípadě 60 Hz. K lepšímu obrazu vede ještě další krok, kterým je specifikace dosažitelnosti barev v určitém barevném prostoru (barevný gamut), zde konkrétně pro Ultra HD
Nově stanovená norma, značená jako Rec. 2020 oproti dřívější, jež obsáhla zhruba třetinu lidským okem viditelného spektra, šíři barevné nabídky zdvojnásobí. Všechno tohle ovšem zase vede k nárůstu datového toku. K němu je nutný nový kodek (tedy program, jenž bude ona data kódovat a dekódovat), jímž je v současnosti ten s označením H.265. Ten opět levnější modely přístrojů nemají.
LEPŠÍ BAREVNÁ DYNAMIKA
Nový kodek umožňuje ještě další vylepšení. Tím je vyšší dynamický rozsah (HDR – High Dynamic Resolution), tedy navýšení jasu a prohloubení tmavých tónů. U svítícího slunce velký problém divák nepociťoval, ale zobrazení černé mělo k dokonalosti daleko. Můžeme potvrdit, že černá i při sledování obrazu ve velké tmě je u této technologie opravdu až sametově černá. HDR nemusí využívat jen 4K obraz a na rozdíl od vysokého rozlišení nás vysoký dynamický rozsah zaujme okamžitě.
Pro majitele sofistikovaných přístrojů, které umožňují update firmwaru, je tu dobrá zpráva – tímto způsobem bude možné jej do vybavení televizoru nainstalovat. To vše ale přináší hlavní problém. Pořad pro takové šikovné TV přístroje musí s tímto počítat a už při natáčení, zpracování a vysílání příslušné programy používat. Takzvané dopočítávání a převod nižší kvality signálu na 4K obraz vede jen ke zklamání z falešných barev a pohybové neostrosti.
Takže bychom mohli shrnout – jestliže je 4K obraz pro nás nezbytností, počítejme s opravdu vyšší cenou přístroje a s tím, že na pestrou nabídku snímků a vysílání pro ně přímo určené si budeme muset zatím počkat. Levnější modely v řádu do dvaceti tisíc korun nebudou mít v zásadě lepší obraz než Full HD přístroje ve stejné cenové hladině.
SMART TV SI BERE PROSTOR ZPĚT
Co se však rychle mění, je softwarové vybavení televizí. Srovnává se to s rozdílem mezi klasickým mobilem a smartphonem. Přes TV přístroj napojený na internet máme přístup ke všem možným aplikacím i obsahu, kerý jako bonus přidávají výrobci. Máme pak třeba z cloudu k dispozici archivní snímky, oblíbenou hudbu a podobně.
Smart TV můžeme propojit s dalšími chytrými přístroji (telefonem, tabletem, fotoaparátem) bezdrátovou komunikací a pracovat s jejich obsahem. Současné televize dovedou přenášet pomocí bezdrátové technologie Miracast nebo WiDi displej telefonu či tabletu přímo na svou obrazovku. I zde jsou určité problémy s tím, jak jsou které operační systémy funkční a jak vlastně s nimi uživatelé dovedou zacházet.
U současných chytrých televizí se využívají především následující čtyři operační systémy – nejznámější Android TV (který také disponuje největším počtem aplikací) využívají značky Sony, Philips a Sharp, v přístrojích LG je webOS, Panasonic má Firefox OS a Samsung OS s názvem Tizen. Právě díky operačnímu systému dostávají televize v domácí zábavě opět ten prostor, který měly dříve, než je o něj obraly počítače a podobná zařízení. Zda je to dobře, či nikoli, posoudí až další léta.
OLED VYČKÁVÁNÍ
S velkým nadšením nad kvalitou obrazu byla před lety předvedena technologie organických elektroluminiscenčních diod OLED. Pak se však začaly objevovat těžkosti. Statický obraz degraduje (vypaluje) obrazovky, modré diody mají kratší životnost. V současnosti jsou na trhu televizorů zastoupeny s technologií OLED dvě společnosti – LG hned s několika modely a Panasonic. Samsung, který je prezentuje na různých výstavách, zatím údajně nové televize s touto obrazovkou nechystá, zřejmě zde vyčkávají na nějaký zásadní zlom, jenž by nejen stabilizoval zásadně kvalitu, ale rovněž výrobu, a tedy prodej podstatně zlevnil. Velkou výhodou OLED obrazovek je však nejen výjimečná kvalita obrazu, ale i využitelnost u zakřivených, či dokonce zakřivujících se obrazovek.
S OBRAZEM ZA ZÁDY
Televizory Philips (společnost TP Vision) se odlišovaly od ostatních značek využíváním technologie Ambilight. Ta spočívá v osvětlení stěny za přístrojem diodami v převažujících barvách obrazovky, aby divák měl dojem rozšíření obrazu. Nedávno představený UHD model Philips 9600 AmbiLux však představuje revoluční projekční technologii, která výsledný dojem posouvá ještě dál. Nejenže přístroj pracuje s HDR, jež dodává novou kvalitu obrazu, ale ta se ještě zvyšuje pomocí technologie Bright Premium. Co však je pro nás podstatné, se ukrývá na zadní stěně přístroje. Zde umístěných devět miniaturních projektorů dokáže promítat na zeď jakoby rozostřený doplňující obraz s dokonale plynulým pohybem a jasnými barvami. Zorné pole diváka pak není omezeno jen na plochu obrazovky, ale i na velkou část stěny (ta ovšem musí zůstat volná) za přístrojem.
CO JE TO SUHD
Společnost Samsung sice se znovuuvedením technologie OLED vyčkává, zato u některých modelů svých televizí používá tu, kterou označuje jako SUHD. Základem jsou nanokrystalové polovodiče, jež dovedou zmnohonásobit počet barevných odstínů, které dovede obrazovka nabídnout. Opět se zde setkáváme s technologií HDR, s jejíž pomocí se automaticky analyzuje dynamický rozsah obrazu a detaily skryté ve stínech jinak převážně světlého, či naopak tmavého záběru dovede vykreslit. Součástí SUHD modelů je i technologie Peak Illuminator Ultimate, jež zvyšuje jas LED podsvícení ve světlejších oblastech obrazovky.
Článek vyšel v časopise Bydlení, stavby, reality.