Většina staveb u nás se bez napojení na inženýrské sítě neobejde. Podmínky pro jejich realizaci jsou dány jednak legislativně, jednak je ovlivní místní situace. Kromě toho lze uvažovat o částečné nebo úplné nezávislosti na sítích. Úvahami o energetické (i jiné) nezávislosti stavby se lidé zabývají dlouho, efektivní a běžně použitelná řešení se ale objevila teprve nedávno. Už i v našich podmínkách se množí realizace domů, které jsou zcela nebo z velké části na sítích nezávislé.
ELEKTŘINA – ZÁKLADNÍ ENERGIE DOMÁCNOSTI
Nutností, bez níž si nelze současné bydlení představit, je elektřina, neobejde se bez ní téměř žádná činnost – počínaje osvětlením přes topení (i plynový kotel potřebuje k provozu elektrický proud) až po zábavu a komunikaci (TV, WiFi, internet...). Tuto základní energii můžeme stavbě zajistit klasicky ze sítě, ale i z alternativních zdrojů.
ELEKTŘINA ZE SÍTĚ (ELEKTRICKÁ PŘÍPOJKA)
Nejběžnějším způsobem, jak do domu přivést elektřinu, je propojení s veřejnou distribuční sítí a zřízení elektrické přípojky. Ve většině oblastí u nás to nepředstavuje žádný problém, a pokud přípojka není delší než padesát metrů, za její zřízení se ani neplatí. Elektrická přípojka pak do domu nebo na pozemek přivádí elektrickou energii a vede nízké napětí od rozvodného vedení (transformátorová stanice) do přípojkové skříně v domě.
Pro zřízení elektrické přípojky je třeba uzavřít smlouvu s energetickou společností, která definuje druh a velikost odběru. Smlouva se uzavírá na základě projektové dokumentace, kterou vyhotoví distribuční společnost nebo kvalifikovaný odborník.
Na vzdálenějších parcelách rozvodné závody mohou kvůli nedostatku příkonu pro uvažovaný dům po stavebníkovi požadovat příspěvek na elektrifikaci nebo na instalaci nové transformační stanice (měnící vysoké napětí na nízké v místě spotřeby).
NEZÁVISLÝ ZDROJ (FOTOVOLTAIKA, VĚTRNÁ TURBÍNA...)
Při hledání alternativního zdroje elektřiny je nutné začít uvažovat o některém z obnovitelných zdrojů energie. Nejčastěji je to fotovoltaika, ale objevují se i řešení s využitím energie větru. Vzhledem k tomu, že jsou tyto zdroje závislé na přírodních podmínkách a jejich produkce není stabilní, je třeba uvažovat jednak o možnosti energii akumulovat, jednak o záložním zdroji, který by byl schopen v případě problémů pokrýt určité „kritické“ období.
Pro pokrytí většiny spotřeby běžného rodinného domu v českém prostředí stačí fotovoltaická elektrárna s výkonem 2,5 kWp, k tomu je třeba asi 46 panelů z amorfního křemíku, zařízení pak produkuje napětí 230 V. V domě je ale třeba elektřinou šetřit a s tím už musí počítat projekt a celkový koncept stavby. Pro osvětlení se uplatňují výhradně úsporné zdroje (úsporné žárovky, LED zdroje...), je nutné minimalizovat spotřebu u dlouhodobě pracujících zařízení (maximálně úsporné chladničky, větrání, počítače...), používat pračku s přívodem teplé vody, aby ji nemusela ohřívat elektřina a uplatnit celkově maximálně šetrný přístup k spotřebě elektřiny.
Jinou možnost představují větrné turbíny, které přitom nemusejí pracovat jako rozměrné „větrníky“. Jejich horizontální typy se umisťují na střeše a neprodukují hluk z otáčení lopatek. Akumulaci energie zajistí produkce plynu, který se skladuje v tlakových nádržích a následně je spalován v kogeneračních jednotkách.
Jako záložní zdroj se při využití alternativních zdrojů energie může uplatnit dieselová elektrocentrála, která pomůže pokrýt z hlediska získávání energie slabé zimní období.
BEZ VODY NENÍ ŽIVOT
Další základní – doslova životní – potřebou je voda, její dostatek podmiňuje kvalitní a komfortní bydlení. Spotřeba vody je přitom stále vysoká (při běžném provozu zhruba sto litrů na osobu a den) a vysoké jsou také nároky na její kvalitu. Se změnami klimatu se přitom dají čekat jak teplotní, tak srážkové extrémy, a to se týká i zásobování vodou.
Zajištění zdroje vody představuje zásadní problém zejména pro stavby, které stojí mimo dosah vodovodní sítě, ale fakt, že cena vodného z veřejného vodovodu trvale roste, může vést k úvahám o alternativním zdroji i v běžné zástavbě. Nezávislý zdroj navíc může přinést úspory i jako doplněk při závlahách, plnění bazénů apod.
VODA ZE SÍTĚ (VODOVODNÍ PŘÍPOJKA)
Nejběžnější formou, jak dostat kvalitní vodu do domácnosti, je vodovodní přípojka. Jde o samostatnou stavbu, kterou tvoří úsek potrubí od hlavního vodovodního řadu po vodoměr.
Pokud chceme zřídit připojení domu na veřejný vodovod, musíme nejdříve podat žádost o vodovodní přípojku na příslušném zákaznickém centru vodárenské společnosti. K ní je nutné doložit kopii stavebního povolení nebo územního rozhodnutí a projektovou dokumentaci – od kvalifikovaného projektanta.
Trasa vodovodu se musí volit tak, aby byla co nejkratší a nejlépe měla sklon k místu napojení na hlavní potrubí. Z hlediska klimatických podmínek (zejména mrazu) musí být umístěno potrubí v minimální hloubce 1,5 metru pod zemí. Svépomocí lze přitom provádět pouze zemní práce.
NEZÁVISLÝ ZDROJ (STUDNA, DEŠŤOVKA...)
V oblastech mimo centra větších sídel nemusíme být odkázáni pouze na veřejnou vodovodní síť, alternativou je pak studna, ve zcela nedostupných místech je toto řešení navíc jedinou možností. Zřízení studny ale obnáší více starostí než běžná vodovodní přípojka.
V první řadě je nutné zjistit, zda a kde se využitelný zdroj vody nachází. Přesné informace o stavu podzemních vod poskytnou průzkumné vrty, které přesně určí hloubku hladiny spodní vody a cena takového průzkumu se pohybuje řádově v desetitisících korun (jeden vrt představuje náklady 1000 až 1500 korun za hloubkový metr).
Pokud máme výskyt vody zmapován, musíme se podívat na její kvalitu, která vždy nemusí vyhovovat hygienickým nárokům. Je proto nutné pořídit rozbor, který provádějí hygienické stanice nebo specializované hydrogeologické firmy. Kompletní rozbor vyjde asi na osm tisíc korun.
Pokud kvalita vody vyhovuje, přistupujeme k hloubení studny – buď zřídíme studnu kopanou s větším průměrem a rychlejším doplňováním vody, nebo studnu vrtanou, která „dosáhne“ na vodu ve větší hloubce a její stavba je levnější. Ceny kopaných studní se pohybují mezi pěti a osmi tisíci korun za metr, vrt stojí kolem patnácti set korun.
Při stavbě studny je potřeba vyhovět také zákonným požadavkům – studna je totiž považována za vodohospodářské dílo a není proto chápana jako jednoduchá stavba podléhající pouze ohlášení. Vyžaduje se u ní projekt a souhlas orgánů státní správy – vodoprávní řízení se součinností vodohospodářů a stavebního úřadu.
VYUŽIJTE DÉŠŤ
Jako vhodný doplňkový – a navíc ekologický – zdroj užitkové vody se v posledních letech dobře uplatňuje dešťovka. Pro zadržování dešťové vody se vyrábějí velkokapacitní zásobníky (objem 3 až 12 kubíků) a na trhu jich je řada různých typů. Lze je umístit na pozemku nad terénem, celoročně užívané zásobníky musí být ale kvůli mrazu instalovány v zemi. Nádrže se vyrábějí z plastu, betonu, ale i z laminátu a oceli, nebo se tyto materiály kombinují.
Využití nahromaděné dešťovky je široké – vedle závlah trávníku nebo zahrady ji lze velmi účinně použít při praní nebo při splachování WC. Ceny zařízení na akumulaci a další využití dešťové vody se pohybují v desetitisících korun, pokud se ale zkombinuje např. drahá, příliš tvrdá „veřejná“ voda s možností získávat dostatek kvalitní vody z akumulace dešťových srážek, nemusí být návratnost investice za hranicí rozumných úvah.
ODPADY MUSÍ Z DOMU
Třetí oblastí, která vyžaduje účinné technologické řešení, je produkce odpadů, zejména různě znečištěné vody (mytí nádobí, hygiena, praní, WC...). Možnost jejího volného vypouštění mimo dům skončilo se středověkem, v současnosti si s ní musí poradit různé čisticí systémy. Odpovědnost za to můžeme přenést buď na veřejnou kanalizační síť, anebo se čištění ujmout individuálně.
DO KANALIZAČNÍ SÍTĚ
Kanalizační síť je dostupná ve městech a obcích, na hlavní stoku se dům připojuje prostřednictvím kanalizační přípojky. Jde o podzemní potrubí spojující vnitřní kanalizaci a kanalizační stoku, součástí kanalizační přípojky může být i revizní šachta. Každá budova má mít vlastní kanalizační přípojku, jen ve výjimečných situacích se souhlasem správce stokové sítě je povoleno, aby více budov mělo jednu přípojku.
Už v některých okrajových částech obcí a měst natož mimo ně ale veřejná kanalizace k dispozici není (neexistuje, připojení je příliš nákladné), takové situace se řeší s pomocí domácí čistírny odpadních vod (ČOV), žumpy nebo septiku.
NEZÁVISLÉ ŘEŠENÍ (ŽUMPA, SEPTIK, ČOV...)
Konstrukci žumpy tvoří zpravidla podzemní betonová jímka a odpadní voda se v ní bez úprav hromadí a je ji z ní nutné pravidelně vyvážet do čistírny odpadních vod (nelze ji zasakovat na pozemky nebo využít k zálivce). V septiku se splaškové vody ze sociálního zařízení částečně čistí, účinnost je ale nízká a rovněž je třeba pravidelné vyvážení kalů. V případě septiku nebo žumpy jde o zastaralé řešení, jemuž konkurují moderní domácí čistírny odpadních vod, které vyhovují vysokým nárokům na čisticí procesy.
Domácí čistírny zvládají čistit odpadní vodu z koupelen, sociálních zařízení, odpad z kuchyní a odtokovou vodu z praní. Oproti septiku nebo běžné jímce (žumpě) má domácí ČOV vyšší účinnost i komfort provozu. V tomto zařízení dochází k účinnému čištění odpadní vody, která je pak vypouštěna do povrchových vod (potok, rybník apod.) nebo do dešťové kanalizace, lze ji rovněž nechat zasakovat do podzemních vod. ČOV může být zapuštěna pod úroveň terénu nebo funguje jako nádrž nad ním. Na čistírnu lze přestavět i původní septik nebo žumpu.
Zajímavým řešením jsou také stále populárnější kořenové čistírny odpadních vod, kdy se o vyčištění odpadní vody z rodinného domu postará malý, uměle zřízený biotop.
Článek vyšel v časopise Bydlení, stavby, reality.