Deprese, úzkosti, touha zemřít i fyzické bolesti či třeba nespavost mohou pramenit ze zděděných rodinných traumat. Aniž si to uvědomujeme, můžeme v podvědomí nést v sobě ztrátu, kterou prožili naši předci. A to tak hluboko, že prožité trauma může dokonce ovlivnit i naši DNA.
Začarovaný kruh
Věděli jste, že rodinné příběhy v nás mohou žít dál? Na první pohled to zní bláznivě, ale psychoterapeuti, psychiatři i neurologové se tímto tématem seriózně zabývají už řadu let. Ukazuje se totiž, že člověk je schopen mít jako součást své osobnosti zabudované trauma, které prožili jeho předci až tři generace nazpátek. Tady by měli zpozornět všichni, kdo trpí obtížemi, které si nedokážou vysvětlit, fyzickými i psychickými, ať už jsou to úzkosti, strach, fobie, pochybnosti, deprese, pocity viny. Dokonce i v případě, že osoba, která původní trauma utrpěla, zemřela, její příběh byl zapomenut či se o něm nemluvilo, mohou vzpomínky a pocity žít dál v jejích dětech a vnucích.
Pokračování 2 / 5
Proč nemohu spát?
Nezpracovaným bolestem našich předků, které jsme podvědomě přijali za své, se například už dvacet let věnuje americký terapeut Mark Wolynn, kterému v tomto roce vyšla česky kniha „Trauma – nechtěné dědictví. Jak nás formuje rodinné trauma a jak je překonat“.
Ten uvádí příběh mladého muže Jesseho, úspěšného studenta vysoké školy, který hrál závodně basketbal. Najednou začal po svých devatenáctých narozeninách trpět nespavostí, kdykoliv už usínal, vzbudil se hrůzou, že už se nevzbudí. Nespavost přišla zničeho nic a totálně rozmetala dosavadní Jesseho život. Na terapii se pak ukázalo, že jeho strýc umrzl ve sněhové vánici, evidentně se snažil neusnout, protože věděl, že umřel. Pro rodinu to bylo trauma, o kterém se nemluvilo, Jesse se to dozvěděl od matky až v době svých 19. narozenin. Chronická nespavost tak u Jesseho pramenila z rodinného traumatu, který se odehrál před jeho narozením. Je to nepochopitelné? Je, ale tak to funguje, vědci už dokážou částečně i vysvětlit proč.
Pokračování 3 / 5
Co je to trauma?
Zastavme se pro pochopení nyní krátce u toho, co to trauma vlastně je a co s člověkem udělá. „Trauma vzniká tehdy, je-li člověk vystaven extrémní hrůze, kde nemůže nic udělat, cítí se sám, přemožen, bezmocný a zranitelný“ zdroj Wikipedie). Příčinou může být přírodní katastrofa jako povodeň, ale i tragédie v rodině, válka, znásilnění. Ta situace je natolik zničující, že ji člověk není sto zvládnout, přesahuje běžný stres. Lidé reagují různě, prvotní reakcí je znehybnění nebo naopak třes, člověk se promění ve stroj, který jedná mechanicky a nevnímá své pocity. Často následky traumatu během několika dní odezní, někdy se ale stane, že trauma není zpracováno a jeho následky se mohou projevit jako posttraumatická stresová porucha (PTSD).
Lidé s PTSD opakovaně prožívají pocity spojené s traumatem, i když se stalo před lety, pokud se tedy neléčí a nevyléčí. Jedná se například o deprese, úzkost, otupělost, nespavost, noční můry, děsivé myšlenky. Pak stačí, aby došlo k situaci, která něčím připomíná původní trauma, může to být jen vůně, slovo, barva, písnička, a u člověka se opět rozjedou tyto traumatické symptomy.
Pokračování 4 / 5
Může za to hladina kortizolu
To, že se člověku vyjevují hrůzy spojené s traumatem, se netýká jen jedince, kterému se to stalo, ale takové trauma se dá i zdědit. Jak? Jednak tím, jak nás pak utváří vztah s traumatizovaným předkem. To znamená, že nám třeba naše traumatizovaná babička nebo maminka nedokázala dát v dětství dostatečný pocit bezpečí, tak abychom se mohli zdravě vyvíjet. Trauma se ale dá zdědit i tak, že máme dědičně změněnou DNA.
Rachel Yehuda, izraelská profesorka psychiatrie a neurologie, zkoumala posttraumatickou stresovou poruchu u lidí, kteří přežili Holokaust, a u jejich dětí. Ukázalo se, že nejen přeživší mají sníženou hladinu hormonu kortizolu. I jejich potomci se narodili se sníženou hladinou tohoto hormonu.
Kortizol je stresový hormon, který našemu tělu pomáhá vrátit se po prožitém traumatu do normálního stavu. To děti traumatizovaných osob předurčuje k opětovnému zakoušení příznaků posttraumatické stresové poruchy, jimiž trpěli rodiče.
Pokračování 5 / 5
Váleční veteráni i těhotné při útocích v roce 2001
To samé pak našla Rachel Yehuda u válečných veteránů nebo u těhotných žen i jejich dětí, které přežily útok na budovy Světového obchodního centra v roce 2001 v New Yorku. Ukazuje se, že když lidé prožijí velké trauma, hladina kortizolu v jejich těle je jiná než u běžné populace. S nízkou hladinou kortizolu souvisí řada dalších obtíží, jako jsou syndrom chronické bolesti, syndrom chronické únavy, klinická deprese, případně jiné poruchy nálady, úzkostné poruchy.
Ve své knize Trauma – nechtěné dědictví Marc Wollyn ukazuje, jak se on sám vypořádal se zátěží rodinného traumatu a jak se to může podařit i druhým lidem. Wollyn uvádí příklad ženy, která poté, co se stala matkou, začala trpět návaly paniky a nevysvětlitelným strachem. Ukázalo se, že její babička nedokázala zachránit novorozeně z hořícího domu. Její vnučka zdědila strach a úzkost, kterou vytrpěla babička. V okamžiku, kdy byla schopná najít příčinu svého strachu, mohla začít pracovat na tom, aby ji odstranila, a začíná proces uzdravování. Zjistění příčiny, tedy rodinného traumatu je pak začátkem cesty k tomu, aby se člověk projevů posttraumatické stresové poruchy zbavil.