Když jsme se s Adelou Banášovou domlouvaly, o čem bude rozhovor, bez okolků nabídla, že bude o ní. O tom, co si myslí. Opravdu myslí. To se mi zdálo jak o dobrý nápad. Pak mě příjemně překvapila tím, že tak opravdu mluvila. A nakonec řekla, že to, o čem mluví, občas může vypadat jak o výroky zešílivšího Buddhy, ale že se prostě zkouší na věci kolem sebe dívat jinak a takhle to, zatím, vypadá.
Baví vás nechat se celý den převlékat ze šatů do šatů, nechat se líčit a fotografovat?
Ono to má dokonce i smysl. Užívám si to, že se o mě někdo stará. A pak to má ještě jeden vzkaz pro mě i ostatní ženy: připomenout si, že každá jsme krásná bytost. Každá stojíme za to, aby se o nás někdo, aspoň chvíli, staral.
Jak se dobrat k tomu připomenutí bez okolního servisu?
Moje máma měla v mládí různé komplexy. Dneska říká, že tím jen marnila čas. Já se v tomto ohledu někdy spoléhám na humor: Vím, že když mi někdo řekne: „Rovnou za nosem,“ znamená to pro mě zahnout doleva, například. K tomu, aby se měl člověk rád, lze dojít uvědoměním si, že nechci, aby mě jednou mrzelo, že jsem něco dostatečně neprožila. Chce to ale uvědomění a disciplínu.
To zní poměrně namáhavě.
Život není nekonečný večírek. Je to cesta. Cokoli na ní nám může kdykoli připomenout, že jsme krásní. Ne dokonalí. Dokonalost je iluze. Ale přitom každý detail člověka i přírody je dokonalý a nepotřebuje ani šminky, ani oblečky.
Jak jste, postupem času, vnímala vy samu sebe?
Od základky jsem byla holka, která se klukům líbí. Pochopila jsem poměrně brzy, že k životu potřebuju mužskou energii. Velký zvrat nastal, když jsem začala moderovat SuperStar. Došlo mi, že půlka Slováků ze mě omdlívá nadšením a druhá hrůzou. Odsudky jsou člověku vždycky trochu líto, ale až později mi došlo, že to není moje věc. Všímám si žen. Na ulici vidím hloučky vymóděných krásných holek, které jdou většinou pospolu v šiku večerního náletu. Odpovídají většinovému ideálu krásy a široko daleko kolem nich není ani jeden chlap. A vedle chodí páry, ve kterých jsou úplně normální, průměrně
vypadající holky… Nevím, čím to je, ale je to tak.
Jakým typům mužů dáváte přednost vy?
Na muže mám vlastně jen jeden požadavek: musí mít v sobě chlapeckou hravost a až dětské vidění světa. Je nutné, aby s nimi byla zábava, aby bylo co objevovat… Ale tím nemyslím, aby byl muž za každou cenu středem
společnosti, to jsou mača. Od nich uháním co nejdál!
Celý velký rozhovor s Adelou Banášovou si přečtěte v novém čísle časopisu Moje Psychologie.
