Měla jste navzdory titulu první vicemiss České republiky a čtvrté nejkrásnější dívky na Miss World 1998 někdy mindráky z toho, jak vypadáte?
Já jsem zakomplexovaná celý svůj život, jen se mění důvod, kvůli čemu to zrovna je. Když mi v šestnácti narostla prsa, vůbec jsem z nich neměla radost, protože se mi kvůli nim začali posmívat spolužáci. Byli ve věku, kdy si ještě neuvědomovali, že se jim to bude za pár let líbit. U mě to vedlo k tomu, že jsem se začala hrbit, a to i kvůli své výšce. Mým asi největším komplexem je fakt, že nemám žádný pas. Naštěstí mě zachraňují prsa, protože jinak bych vypadala jako kluk.
Bojovala jste i s kily navíc?
Asi nejoplácanější jsem byla kolem šestnácti – měla jsem naducané tváře a i postava, která je spíš sportovní, působila mohutněji. Musela jsem se naučit správně jíst a trochu se začít hlídat. Do té doby jsem byla zvyklá jíst hodně rychle, a to, jak známo, vede člověka k tomu, že toho sní zbytečně moc. Pomáhala mi i rodina. Pamatuji si, že když se mě máma ptala, kolik si dám knedlíků, řekla jsem pět, a ona mi automaticky nandala čtyři.
A co vy a diety?
Určitě by se mi občas nějaká hodila, ale já pro ně nejsem vhodný kandidát. Jakmile něco musím, mám s tím problém. Je pro mě jednodušší jíst si, co chci, a pak si klidně dám i salát. Navíc mám pocit, že v každé dietě něco podstatného chybí. Jediné, co mě přesvědčilo, byla analýza vhodných a nevhodných potravin sestavená na základě vyšetření krve. Když jsem se tím řídila, viditelně se mi zformovala postava. Váha zůstala sice stále stejná, ale jako kdyby ze mě odešla zadržovaná voda a změnily se mi proporce těla.
Jak jste prožívala svá dvě těhotenství, kdy šla kila naopak nekontrolovatelně nahoru?
To bylo možná jediné období v mém životě, během kterého jsem ztratila všechny své komplexy. V modelingu jsem zvyklá pořád zatahovat břicho, zato v těhotenství tomu bylo přesně naopak – čím větší jsem měla bříško, tím jsem byla hezčí. Asi nejhorší je to vždycky na začátku, kdy okolí ještě neví, jestli jste těhotná nebo tlustá. Jelikož mi bylo celou dobu dobře, užívala jsem si to i po psychické stránce. Bohužel spousta klientů z toho moc radost neměla. Když jsem čekala prvního syna, měla jsem podepsanou smlouvu se společností na spodní prádlo. Ta se naštěstí vůči mně zachovala velmi slušně, protože se rozhodli, že na mě s nafocením větší kampaně počkají. Domluva byla ale jasná – pět měsíců po porodu budu schopná fotit.
Jak se vám za tak krátkou dobu povedlo dostat se zpátky do formy?
Všechno je to o stravě a cvičení, proto jsem musela intenzivně pracovat na svém těle a být trpělivá, než se dostaví výsledky. Vzhledem k tomu, že jsem během těhotenství přibrala dvacet kilo, nebyla to žádná legrace. Sice se mi podařilo zhubnout, ale ke své původní váze jsem se vrátila až po narození druhého syna.
Pomáhá vám někdo se cvičením?
Vždycky, když jsem s někým cvičila, nebylo to ono a bolela mě z toho záda. Moje současná trenérka, se kterou spolupracuji už sedm let, je ale skvělá. Teď jsme se navíc rozhodly trénink zintenzivnit a vidíme se třikrát týdně.
A o co jde? Tipuji jógu nebo pilates...
Vůbec ne. Spíš se to podobá vojenskému výcviku. Já nemám moc ráda holčičí
cvičení. Když už se jdu hýbat, chci, aby to mělo smysl a výsledky. Jde o kruhový trénink, kdy cvičíme ve velké místnosti, kde je k dispozici všechno
od posilovacích strojů až po žebřiny. Vzhledem k tomu, že jsem celkem stydlivá, vyhovuje mi, že během hodiny jsme v místnosti jen my dvě.
Je to pro vás větší motivace, než kdybyste cvičila doma?
Rozhodně. Samozřejmě ani mě neminulo období, kdy jsem si myslela, že cvičit doma je skvělý nápad. S nadšením jsme si s manželem zařídili malou posilovnu, ale velmi brzy jsme zjistili, že to vůbec nemá smysl, protože nás nic nemotivuje. Zatímco s trenérkou jsem schopná udělat i sto kliků, sama dám tři a mám pocit, že to bude můj konec. Navíc když během tréninku prohlásím, že už fakt nemůžu, ona mě přesvědčí, abych udělala dalších pět kliků. Je zvláštní, co ze sebe dokáže člověk vydat poté, co si myslí, že už je za hranicí svých možností.
Kdo má podle vás lepší fyzičku – vy, nebo váš manžel, profesionální fotbalista?
Asi on, ale zase jak v čem. Po porodu jsem si domů pořídila Power Plate, na kterém je to opravdu makačka, když cvičíte správně. Jednou, když jsem měla
po lekci s trenérkou, se manžel rozhodl zjistit, co na tom vibrujícím zázraku
vidím. Po deseti minutách to vzdal. Na jeho obranu ale musím dodat, že
já bych zase nevydržela hodinu a půl běhat. Každý z nás máme výdrž v něčem jiném.
Spojuje vás dva nějaký sport?
Já lyžuji, jezdím na snowboardu, manžel to má kvůli hrozícímu zranění zakázané. Já hraji tenis, on ne. On hraje fotbal, já ne. Občas si sice zakopu s dětmi a chodím na zápasy, ale nejsem žádná velká fanynka…
Jak vás, cizinku, v Itálii berou coby manželku slavného sportovce?
Naštěstí jsem se do povědomí veřejnosti zapsala dřív, než jsme spolu začali chodit. Ale bylo období, kdy si italské herečky a jiné hvězdy stěžovaly, že jim cizinky berou práci v televizní branži. Jenže čemu se divily? Ať už šlo o nás holky z Východu, nebo o Argentinky, kterých je v Itálii také hodně, my jsme si na rozdíl od nich na nic nestěžovaly. Nepotřebovaly jsme speciální auto ani stravu, prostě jsme se vrhly do práce.
Jak velký důraz kladou Italky na svoji krásu?
Podle toho, co vidím kolem sebe a jak moc jsou italské ženy v poslední době upravené, napíchané a zvlášť v oblasti rtů zvětšené, tak si myslím, že si na to potrpí opravdu hodně. Coby holku z Čech mě tam zvlášť překvapila jedna věc. Zatímco u nás se chodí ke kadeřnici, když potřebujeme novou barvu nebo ostříhat, v Itálii většina žen nemá doma šampon. Jsou zvyklé nechat si mýt vlasy od profesionálů. Je ale pravda, že na ulici je to hodně znát. Italky také často chodí na pedikúru a manikúru, a to i v tomto období, kdy je v zemi velká ekonomická krize.
Řeší důrazně i svoji nadváhu?
Třeba co se týká časopisů, najdete jich tam hodně o módě, ale italskou Dietu jsem nezahlédla. Možná proto, že všechny Italky jsou mnohem víc tvarované. Navíc si myslím, že když vedle sebe postavíte ikonu italské krásy Moniku Bellucci a nějaké hubené choudě, tak si chlap určitě vybere Moniku. Podle mě mají páni rádi, když je co osahávat, a kost a kůže u nich rozhodně neletí. Zastávám názor, že hezká postava je ta, která je udržovaná sportem a dobrou stravou. Navíc, musím přece zastávat svoji „rasu“, takže preferuji, když má žena tvary. (smích)
Co jste v péči o vzhled od Italek okopírovala?
Šamponů mám sice doma několik, ale občas si přece jen nechám umýt vlasy u kadeřníka. Zvlášť když jedu někam, kde můžou čekat fotografové. Dělám to
hlavně proto, že si sama vyfoukat vlasy moc neumím. To je důvod, proč tak často chodím v čepici, klobouku nebo mám culík. (smích) Na rozdíl od Italů
nemám ráda masáže a saunu, zato jsem se naučila pít víno po italsku – dát si
ho jako součást oběda či večeře. Také jsem se na jihu naučila jíst různé druhy
zeleniny. V Itálii je takový výběr, že jsem našla svoje favority. Jsem velký milovník artyčoků, které si v sezoně dávám jen s olejem a citronem. Když přidám plátek masa, mám hotový oběd.
Kde nakupujete zeleninu?
Ve čtvrti, kde bydlíme, mám svého zelináře i řezníka, kteří se o své obchůdky starají spoustu let. To mi vyhovuje. Díky nim jsem se naučila i hodně věcí, které jsem dřív neznala. Moji kluci třeba milují hovězí mozek, který se v Čechách skoro nedělá, a přitom je hodně výživný. Pak také připravuji maso z hovězí bránice, která je plná železa.
A co typická italská kuchyně?
Raději jsem manžela přivedla k české. Je to hlavně kvůli tomu, že když jsem
přišla do Itálie a seznámili jsme se, vůbec jsem neuměla vařit. Tehdy to bylo jedno, protože jsme pořád chodili jíst ven. Zlom přišel ve chvíli, kdy se narodil malý a já musela začít s učením. Začátky byly kruté. Vzpomínám si, jak jsem trávila hodiny na telefonu s mámou, která mi jediná dokázala všechno vysvětlit, včetně těch nejjednodušších základů. Naštěstí je v tomhle manžel zlatíčko, vydržel a nikdy si nestěžoval.
Je něco českého, co byste nejradši propašovala do italských obchodů?
Určitě český chléb. Na italské pečivo se totiž nedá nic namazat, navíc ho koupíte ráno a večer už je tvrdé. Takže se mnou pravidelně létá v kufru šumava, dětem vezu rohlíky, pro sebe ještě syrečky, hořčici, majolku a nesmím zapomenout na svoji milovanou paštiku Májku. Tu mi ale posílá pravidelně i děda. České obchody bych naopak obohatila o čerstvé ryby v čele s mečounem a také o telecí maso.
Dokázala byste si představit život na minimální spotřebě jídla?
Nerada jím v poklusu. V Itálii je typické, že si zajdete do baru a místo oběda si
tam na stojáka sníte housku. Já si naopak ráda k jídlu v klidu sednu. Přiveďte mě k prostřenému stolu s dobrotami a určitě neodolám. V tu chvíli si jídlo dokážu užít a zároveň relaxovat.
Co si vlastně myslíte o trendu, který modelingu vládne v posledních letech – mladé a vychrtlé?
Je hodně nebezpečné, k čemu to může vést. Patnáctileté holky by měly mít jiné starosti než chodit od rána do večera po mole. Já jsem v jejich věku také pracovala, ale zároveň jsem měla dost času pro sebe. Navíc to, že i obyčejné holky řeší v patnácti svoji váhu, je špatný směr. Vždyť by měly mít úplně jiné starosti a užívat si toho, že jsou ještě dětmi. Myslím, že v tom hraje svoji
roli výchova matek, které svoje děti zbytečně brzy cpou do dospělejšího světa.
Co všechno jste se naučila ve světě modelingu?
Ze všeho nejdůležitější je moc ho neprožívat. Je to totiž svět, který dokáže lidi zničit. Pamatuji si, jak jsem byla v sedmnácti v Paříži a spoustu holek tam vraceli domů, protože byly prý moc tlusté nebo málo hezké. Je ale pravda,
že se správnou povahou si modeling můžete skvěle užít, což se mi podařilo. Možná i proto, že z podobných hodnocení jsem si nikdy nic nedělala. Nenechám si totiž od lidí jen tak něco namluvit. Pro mě je nejdůležitější, jak
se sama cítím.
Kdy naposledy jste si řekla, že vám to sluší?
Už od svých šestnácti tvrdím, že je spousta krásnějších, štíhlejších a mladších, než jsem já, protože to tak opravdu je. Teď je to ale trochu složitější. Už to není jako dřív, kdy jsem se ráno probudila, podívala se do zrcadla a řekla si: „Wau, to je super!“ Věk začal pracovat na psychice a pomalu se připravuji na to, že to končí… Mám dvě děti, jsem s nimi šťastná a možná by mi to mohlo být víceméně jedno. Zároveň jsem ale žena, která se chce líbit sama sobě i svému muži, proto o sebe určitě nikdy nepřestanu pečovat.
Důležité maličkosti Aleny Šeredové
1. Přezdívka
„Velmi originálně mi vždycky všichni říkali ‚Šeredko‘.“
2. Móda
„Jsem velká fanynka Zary, ale mám ráda i italskou módu v čele s Valentinem, Pradou a Miu Miu. V poslední době mě baví nakupovat přes internetový portál Net-A-Porter oblečení amerických značek.“
3. Fobie
„Když se na mě v uzavřeném prostoru tlačí lidé ze všech stran.“
4. Manželství
„Přála jsem si vdát se, protože to pro mě znamenalo udělat krok vpřed. Nakonec jsme si svatbu užili ve společnosti našich dětí, jejichž přítomnost tomu dni dodala zvláštní kouzlo.“
5. Sladkost
„Gothaj s cibulí! Odmalička totiž nesnáším sladké. Myslím, že právě to mi zachránilo postavu.“
6. Neřest
„Kousání nehtů, které mi vydrželo až do dvanácti, kdy mi mamka koupila růžový lak od Revlonu, který na světle měnil barvy. Musela jsem jí ale předem
slíbit, že s tím skončím.“
7. Úspěch
„Jsem pyšná na to, že jsem šťastná… Zvládla jsem udělat kariéru ve své práci, najít manžela, který mi vyhovuje, a mám děti, se kterými jsem se sžila. Tomu, že se mi to všechno podařilo prolnout, já říkám štěstí.“