Alice Bendová: O rozvodu jsem dětem řekla v autě. To je totiž to jediné místo, kde mě poslouchají.

| Autor: Klára Kotábová | Rubrika: Celebrity

Náš rozhovor s Alicí Bendovou začínal tím, že jsme se shodly, že vlastně není nic, co by musely naše děti provést, abychom je zavrhly. Ani rada experta na drogy, že závislého máte vyhnat z bytu, nám nepřipadala správná, protože si myslíme, že mateřská láska zvládne víc než život na ulici. Souhlasíte?



* Co by musely tvoje děti provést, aby ses na ně opravdu naštvala?

Už provedly. (směje se) Nenechají mě vyspat. Vstávají denně kolem šesté a já si občas připadám jako zombie. Ale na to si stěžují všechny moje kamarádky, které mají malé dítě, a ve srovnání s tím, co zažívají maminky nemocných dětí, je to vlastně drobnost. Obecně bychom se my maminky zdravých a zdravě zlobivých dětí neměly rouhat, protože máme neuvěřitelné štěstí. Dokážeš si třeba představit, že bys musela porodit mrtvé dítě, že by se tvůj potomek narodil postižený? Teprve potom by se ti život změnil o 180 stupňů. To, že se dnes nevyspíš, protože se děti v noci budí, a za pár let se nevyspíš, protože na ně budeš čekat, až se vrátí v noci ze zábavy, a budeš trnout strachy, aby se tak opravdu stalo, jsou ve srovnání s jinými osudy úplné prkotiny.

* Znáš někoho takového kolem sebe?

Určitě, když se kterákoli maminka zamyslí nad tím, jestli má ve svém okolí ženu, která se o nemocné dítě stará, najde ji. Já takové maminky taky znám a velice s nimi soucítím.

* Zažila jsi v těhotenství stres?

Když jsem čekala Vašíčka, bylo mi doporučeno, abych absolvovala odběr plodové vody. Já ho ale odmítla, protože by mi výsledek byl stejně k ničemu. Přece bych v šestém měsíci nešla na vyvolání porodu, přerušení těhotenství, nebo jak se to nazývá. V době, kdy jsem cítila Vašíkovy pohyby, jsem věděla, že čekám kluka, a se svým dítětem jsem si normálně povídala. Takže jsem musela podepsat asi tisíc papírů, že s odběrem plodové vody nesouhlasím, ale nakonec jsem si prosadila svou. A přes všechna varování se mi narodil zdravý syn. Myslím si, že maminky jsou dneska hodně informované, ale nejsem si jistá, jestli je to vždy ku prospěchu věci…

* Tak to souhlasím, zažila jsem něco podobného, víš co, pojď se bavit o hezčích věcech… Čím ti děti radost dělají?

Tím, že se mají rády. Alička miluje Vašíčka a naopak. Mám velikou radost z toho, že se Vašíček chová jako brácha ochranitel, že se sice občas poperou o hračku, ale dokážou se hodiny zabavit, že Vašík hlídá, jestli návštěva není na Álu ošklivá, a podobně. A Alička zase nedá dopustit na staršího bráchu. To mi ale přijde normální, spíš se dneska zaměřuju na to, že z Vašíka chci vychovat gentlemana. Zdá se mi, že jich je hrozně málo, tak můj syn by mohl jejich řady doplnit. Proč by mělo být nenormální, že chlap otevře ženě dveře, že jí koupí kytku, že je galantní? Já chci, aby mi jednou snacha třeba poděkovala za to, jak jsem Vašíka vychovala.

* Což mě přivádí k myšlence, jaká budeš tchyně. Co myslíš?

Nevím, proč bych měla propadnout takovému tomu klišé, že všechny tchyně jsou mrchy. Budu svoje děti zpovzdálí hlídat, ale do života jim mluvit nebudu. Možná si dneska můžu říkat, že by bylo fajn, kdyby se Vašík oženil s Adélkou (kamarádka), ale že bych chystala svatbu a dohadovala se na detailech předmanželské smlouvy… Asi bych zasáhla, kdyby moje děti milovaly vraha, zloděje, nevím koho, ale ve finále, ty sis jako mladá při výběru partnera poradit nechala?

* Tchyni tedy necháme a řekni mi, jaká jsi máma a jaká bys chtěla být…

Nejde o to, jaká máma bych chtěla být, ale o to, jaké dětství budou mít moje děti. Chtěla bych je podporovat ve všem, co je baví, nechtěla bych být taková ta direktivní matka, která rozhodne, že dítě vystuduje takovou školu, pak bude pracovat někde, kde ten člověk bude nešťastný. Já mám v hlavě vzor, jak by to asi vypadat mělo. Moje máma nás vždy podporovala, ale nechávala, abychom si cestu našli sami. Když se mi nechtělo něco dělat, nekřičela na mě. Spíš se mě snažila motivovat. Třeba si pamatuju, že mi jednou řekla, že ví, že to, co se učím, je otrava, že to v životě nejspíš potřebovat nebudu, ukončené vzdělání ale ano, takže nemám blbnout… A taková bych chtěla být já. Máma, která neřve, ale umí si s dětmi promluvit, máma, ke které mají důvěru… A kterou milují, i když jim je čtyřicet nebo sto.

* Takže na děti nikdy nekřičíš?

Ale to víš, že jo. Občas mám pocit, že řvu tak, že je to slyšet přes celou vesnici, to je ale v okamžicích, kdy jde o zdraví a život dětí. Nikoli v situacích, kdy bych si s nimi nevěděla rady. Své děti občas i plácnu, protože si myslím, že jsou situace, kdy když mě atakují, tak jim to vrátím, něžně, ale aby si uvědomily, že násilí není nic příjemného a že se to zkrátka nedělá! To ale neznamená, že bych je mlátila hlava nehlava, to odsuzuju. A takové to cvičné profackovávání dětí, to je největší zvěrstvo. Naopak, můžu své děti nazývat láskyplně smraďoši, jak chci, ale ony musí z mého chování cítit lásku a nesmí se mě bát. Znám děti, které se maminky bojí, a to je hrůza.

* Láska je pro tebe tedy nejdůležitější?

Jistě, nic jiného děti nepotřebují. Vlastně i dospělí lásku potřebují, aby měli krásný život. Ale děti ji potřebují nabrat do zásoby, aby měly v dospělosti z čeho čerpat… Když nebudou zažívat zrovna růžové chvíle.

* A ty máš teď jaké chvíle?

Už asi klid. S manželem jsme se na všem dohodli a já zjistila, že je čas jít dál. Určitě jsem se ale snažila, aby rozvod naše děti nepoznamenal.

* Jak jsi jim oznámila, že s tatínkem už nebudete bydlet spolu?

V autě. To je totiž to jediné místo, kde mě poslouchají. Vysvětlila jsem jim, že my s tatínkem se spolu už nemilujeme, ale že to nic nemění na tom, že oba milujeme je. Docela to vzaly, hlavně asi i proto, že se s tatínkem můžou vidět, kdy chtějí, a tatínek se z toho, že by se s nimi měl stýkat, nijak nevykrucuje. Má je rád, tráví s nimi volný čas a my spolu konečně taky vycházíme.

* A jak trávíš volný čas ty?

Když nemám děti, tak dospávám, co jsem nestihla. Fakt. Hrozně si užívám, že nemusím dělat vůbec nic, že není potřeba, abych byla věčně ve střehu, abych vymýšlela zábavu. Prostě dělám to, že nedělám nic. A jsem v tom dobrá.

* Jaká jídla mají tvoje děti nejraději?

Jedí asi všechno. Nejsou vybíravé, vybíravá jsem spíš já jako máma v tom, co jim naservíruju.

* A co vaříš nejčastěji?

Přiznám se, že nedělám takové ty několikahodinové omáčky, které možná patří mezi českou klasiku, ale spíš mě baví takové ty rychlovky, kuřecí maso a spol. Rádi nakupujeme s dětmi na farmářských trzích a snažím se, aby jedly zdravě, takže jsem třeba zjistila, že kuřecí maso, které ve velkých supermarketech prodávají jako bio, je tvrdé a bez chuti. Když koupíte něco od farmáře, to maso na talíři voní… Vašík je masožravec, Alička taky, tak si dávám záležet.

* A co fastfood?

Ne, to se fakt snažím vynechat. Jistě, jsou situace, kdy to jinak nejde, myslím si ale, že by děti měly mít zdravý základ, jinak nemají nic. K tomuto vzorci, který jsem si vytvořila, fastfood moc nepatří. I když nejsem dogmatik a vím, že dříve nebo později si do řetězců děti cestu najdou a vyzkoušejí to. Proč jim ale nabízet něco, co k životu nepotřebují? Třeba když nebudou odmala vyrůstat mezi hranolky, zjistí později, že je nepotřebují.



* Je něco, co ti na jiných maminkách vadí?

Vlastně ne, každá musí ke svému dítěti přistupovat podle svého nejlepšího uvážení. Někdy mám ale pocit, že jsou maminky, které sice děti porodí, pak si je i „vystajlují“ a vezmou na procházku do města, kde se dítě ovšem nesmí umazat od zmrzliny, a ve finále je nepohladí a večer nepomuchlají. To já si myslím, že rodit a mít děti jen proto, že je to momentálně vhodné, je nesmysl. Mateřskou láskou musíš být nabitá, a že ti kvůli dětem uteče práce? No a co, ta bude, ale dětský první krůček, první slovo i první boule by ti utéct neměly. Mámy by neměly být odtažité, ale měly by s dětmi být úplně propojené. Tak, že děti z maminek budou cítit teplo a maminky se probudí deset vteřin před tím, než otevřou oči jejich potomci. Ale na druhou stranu, to je moje přesvědčení a jiné maminky to mohou mít zase jinak a třeba si myslí, že ty značkové věci a dokonalý pokojíček zajistí šťastné dětství, a třeba by nepochopily, že si moje děti mohou hrát s moukou, protože je úplně jiná na omak než písek… Pro ně jsem třeba divná já, takže nesoudím nikoho. Jestli někdo, tak jednou nás budou soudit naše děti, a já bych moc chtěla, aby si moje děti myslely přesně to, co já si myslím o své mámě. Že je skvělá a že tě podporuje.

* Vnímala jsi tikot biologických hodin, nebo ne?

Ani ne. Vlastně jsem o dětech začala uvažovat poprvé, když se mé sestře narodil Beník. Já jsem si ho chovala a cítila takovou lásku, že jsem si říkala, že jestli tohle je jen zlomek mateřské, čeká mě pěkná smršť. A taky jo. V porodnici, když jsem do ruky dostala Vašíka, jsem málem umřela přemírou emocí. Stejné to bylo u Aličky. Můžu dnes říci, že každého z nich miluju úplně jinou láskou, protože každý z nich je odlišný, ale umřela bych pro ně, dala jim ledvinu, nevím, co ještě. Nedokážu si představit, že bych v osmatřiceti byla sice svobodná, odpočinutá a vyspalá, ale bezdětná. Takový život bych nechtěla.

* Ale co kdybys nemohla otěhotnět?

To je něco jiného, naštěstí jsem s početím potíže neměla, ale to musí být hrůza, chtít miminko, a nedařit se. Myslím si, že pro páry je tohle zatěžkávací zkouška, kterou mnohdy ani neustojí. Ne, v té situaci bych být nechtěla. A jestli bych uvažovala o adopci? Jsou situace, na které člověk může odpovědět, jen když je prožívá. V každém případě maminky čekatelky s nejistým výsledkem hodně obdivuju. Obdivuju a respektuju.

* V bulváru jsem četla, že Alička vznikla a přišla na svět jen proto, že jste s manželem chtěli udržet manželství…

A to je pěkný nesmysl. Děti nikdy nemohou sloužit jako pojistka vztahu a nakonec to nedospělé rozhodnutí odnesou právě děti, které se nikoho neprosily, že na svět chtějí. Alička přišla na svět proto, že jsme ji s manželem oba chtěli a oba ji milujeme. Jak jsem říkala už před chvílí, děti jsou pro mě na prvním místě. A hrozně mě štve, že bulváru se nemůžeš postavit. Vymyslí si lež, ostatní to začnou přebírat. Jenže koho by zajímalo, že dítě se narodilo z lásky, že se dva dospělí lidé dohodli na rozchodu. Pokud neteče krev, nejsou hysterické scény, tak je potřeba si je vymyslet. A já můžu jít k soudu, který dosáhne čeho? Třířádkové omluvy na straně 15. Takže tyhle věci přecházím, což ovšem neznamená, že mě vnitřně neničí.

* Chtěla bys jednou v budoucnosti ještě další dítě?

Nikdy neříkej nikdy. Teď mám ale plnou hlavu i ruce dětí, které mám, takže neplánuju, nepřemýšlím ani budoucnost nechystám. Naučila jsem se přijímat s pokorou každý krásný den, a že bych kvůli plánování
chtěla prošvihnout, co se děje tady a teď, mě ani náhodou nenapadne.



Rozhovor s Vašíkem:

Vašku, kdo je nejhezčí na světě?

Máma.

A jak moc ji máš rád?

Úplně.

A je něco, co ti na ní vadí?

Ne, je to přece moje máma.

A máš rád ještě někoho?

Ségru. Álu. Ale nesmí mi brát hračky. To mě potom štve.

Čím bys chtěl být, až budeš velký?

(přemýšlí) To nevím, to bych se musel zeptat mámy.





ČTĚTE TAKÉ:
Manžel mě nutí do sexu skoro denně. Ale mně by stačilo jednou za měsíc






ČTĚTE TAKÉ:
Manžel je skrblík. Jeho chováním trpí celá rodina


Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…