Anna K: Internetová diskuse vás zabije dřív než nádor

| Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Celebrity

Anna K nemá ráda rozhovory. Není to její hvězdná manýra. Je to osobní. V období, kdy se léčila z nádorového onemocnění, poskytla tři. Ve stejnou dobu jich vyšlo šedesát dva. S její přímou řečí a poplašnými falešnými informacemi.

Je nepříjemné, napíše-li o vás někdo, že jste ztloustla (houby záleží na tom, že je to třeba z léčby kortikoidy). Je krajně nepříjemné, když se národ dočte, že jste zadlužená (co na tom, že to není pravda a je to lehce dokazatelné). Je ale na zabití, když se vaši nejbližší po ránu v krámě dočtou, že vám nezabírá chemoterapie a jste v kritickém stavu, přesně v momentě, kdy vám ošetřující lékař nadšeně sděluje, že se váš nádor zmenšuje a vy prožíváte, po dlouhé době pekla, něco pozitivního.

Jako přímý důsledek této situace vám tehdy stoupla teplota a klesla nálada. Což se k rakovině vřele nedoporučuje... Může si člověk nařídit, aby se nestresoval?

Je strašně stresující se nestresovat. Je to začarovaný kruh. Někdo vám řekne: máte nádor a tomu stres škodí. Nastane panika: uvažujete, jestli se přestěhovat na konec světa, jak se odstřihnout od všedních dnů. Uvažujete o meditacích a čtete knihy, jak na to. Studujete teorii klidu. Po nějaké době vás napadne, že by vás ze všeho nejvíc uklidnilo někoho těmi knihami a teoriemi praštit po hlavě.

Aby byl výčet úplný, ony i případné pozitivní emoce jsou nakonec taky stres… Tak co s tím?

Život je prostě kontinuální stres. Chcete-li. Ale vážně. Člověku nakonec nezbude, než se k té situaci postavit nějak sobě nejblíž. Ke zvládnutí sdělení smrtelné diagnózy je patrně výhodnější mít propracované vnímání světa buddhistického mnicha, ale pokud jím nejste do té chvíle, v pěti lekcích to nezvládnete.

Začátek je divný. Najdete si bouli a nic poplašného v sobě necítíte. Měla jsem jednoduše zánět prsních žláz. Ne, to nikdo neřekl, to byla moje soukromá diagnóza, na kterou jsem dobrovolně upozornila, když se hledalo, proč jsem
furt tak unavená. Lékaři přišli s jinou. S rakovinou. Tak tu jsem vážně nechtěla. První období je tedy obrovská hádka se sebou i okolím o to, že co nabízejí, nechcete a mít to ve vlastním těle už vůbec ne.

Nechtít špatnou zprávu je taky silná emoce.

Ono vás to nakonec dostane. A to je vlastně paradoxně dobře. Do té doby jsem byla spíš posera. A najednou taková pecka! Kdybych se k tomu postavila, jak bylo mým zvykem, nepřežiju. Vůbec bych si netipla, že na to, mít rakovinu,
mám. Vzala jsem ji smrtelně vážně. Dostala jsem, už na počátku, dost slušných a rozumných doporučení od lidí, kteří si tím prošli. Úplný základ je najít si lékaře, kterému budete věřit. Je to velké rozhodnutí. Velmi podobné tomu
partnerskému: Jen ten a nikdo jiný. „Dobře“ míněné rady okolí „pít odvar z čehokoli, co vyléčilo babičku něčí tetičky“ je třeba hned v zárodku utnout.
Pozor, ale ještě jedno nebezpečí tu číhá. Člověk nesmí svoji diagnózu studovat. Zejména ne na internetu. Internetová diskuse vás zabije dřív než nádor. Každý člověk je příliš individuální na to, aby se dalo cokoli vyvodit z osudu někoho
jiného.

Na emotivní stvoření jste projevila extrémně racionální postoj. Překvapilo vás to?

Říkám, že jsem se překvapila. Nebylo to lusknutím prstů. Bylo to, jako když tělo nastartuje nějaký funkční obranný mechanismus, o kterém vůbec netušíte, že existuje. Ještě jsem s tím zpočátku zápolila po svém. Chtěla jsem rakovinu zapřít aspoň okolí. Chtěla jsem koncertovat, věděla jsem jistě, že mi to udělá dobře. Ale uvažovala jsem o tom, že budu zpívat v paruce. No a pak jsem si řekla, že mám fakt ráda svoje publikum a své nejbližší, a když mám někoho ráda, je pitomé ho obelhávat. Tak jsem paruku sundala a vylezla ven. S holou hlavou a holou pravdou.

Tohle rozhodnutí se stalo zároveň vaší první kampaní a pokud vím, tak široko daleko v naší kotlině jedinou svého druhu - byla osobní... Proč jste do toho šla?

Jsem přesvědčená, že pro lidi je jedinou funkční motivací strach a autentický příběh. Mně to zas pomáhalo odreagovat se sama od sebe. Nebylo to ode mě prvoplánově brutální. Nestrašila jsem, jen jsem ukázala, jak zrovna vypadám. V té době jsem vůbec nevěděla, jak to všechno dopadne. Cítila jsem se a byla jsem smrtelně nemocná. Chtěla bych se taky něčím pochválit...

Chvalte se.

Jak jsem tenkrát vystupovala nemocná, oteklá po kortikoidech, v pořadech, kam do té doby zvali jen politiky nebo lidi opravdu výjimečné, jsem oslovila asi opravdu mnoho žen. Prostě to zafungovalo. Mnoho z nich, jak se dodnes dozvídám, šlo až potom, co mě viděly a slyšely, na vyšetření…

Jaké pocity to ve vás vyvolávalo?

Pocit to byl nepopsatelný. Říkám si, že to snad mám někde schované. Je tam ale hned vzápětí i odvrácená tvář. Vůbec nejhorší, a řekla bych, že i dost nefér, byl dopis nějakého pána s malým dítětem, který mi poslal jejich fotku s tím, že jeho žena zemřela na diagnózu, kterou mám já a oni zůstali sami, ale že mi držej palečky, že já to určitě zvládnu... povzbudivé psaní. Aspoň průměrně inteligentní člověk by mohl odhadnout, že nejsem matka Tereza, ale úplně průměrný pacient, toho času úplně v pr… Nebo třeba jeden z posledních: „Moje kamarádka se rozhodla potírat si nádor pupalkovým olejem, nechce se léčit a na operaci by nešla, protože její partner jí oznámil, že už by nebyla ženou. Nemohla byste jí, Aničko, prosím zavolat a probrat to s ní?“ No, nevím, co bych jí měla říct, je to její volba, ale co bych řekla jejímu partnerovi, by si za rámeček nedal.

Na to není co říct.

Nechci ale mluvit jen o rakovině. I když… někdy si říkám, proč jsem zrovna v tom pytlíčku lidí, kteří mají tak naloženo. Nejdřív máma, taky můj první dlouholetý partner, žena mého kytaristy, což je pro mě něco jako rodina, pak další moje velká kamarádka, pak moje nevlastní sestra, nakonec druhá moje dlouholetá kamarádka a bývalá manažerka a teď náš nejbližší milovaný člověk… Záměrně kvůli bulváru nemůžu být konkrétní. Není to už, proboha, moc?

To je moc.

Pořád se vyrovnávat s tím, že máte z něčeho strach. Nebo o někoho strach. Nebo že někdo najednou chybí… Možná bych to všechno snášela líp a mluvila dnes líp, kdybych byla obecně v lepší kondici. Cítím se teď opravdu velmi unavená.

Aby z toho nevznikly další paralelní neautorizované rozhovory s titulky Anna K na pokraji sil…

Byla bych jednoznačnější, co takhle třeba: Slepá Anna K?! Mimochodem, vy vidíte na ten jídelní lístek?

Na lístek ano, já nevidím na dálku.

Nemůže to být v našem případě jenom docela obyčejné stárnutí?

V téhle větě je klid a taky jeden ze základních stavebních kamenů života: humor. Ten vám pomáhá?

No jasně. Třeba takový klasický rozhovor s mým lékařem. Volám mu, že jsem strašně unavená, ať mi na to něco dá, nebo se zabiju. On na to řekne, že nemůže, tak mu navrhnu, že zabiju jeho. On na to, že mě chápe. Já na to, jestli měl v životě někdy aspoň jeden jediný nával strašnýho vedra a probděl dvacet nocí za sebou a on na to, že zaplaťbůh ne… Pak mu navrhnu, že se tedy zabijeme spolu a nakonec se rozesmějete. Je to prostě jízda.

Vzpomněla jsem si teď na vaši první desku a její velký komerční úspěch, tenkrát to vypadalo, že ta vaše jízda bude víc bezstarostná...

Dnes už vím, že starosti máme všichni. Větší, menší… Zažívám už zase dny plné strachu. Když skončila moje nemoc, řekla jsem si, teď nastanou lepší časy. Zatím nepřišly.

Když řeknu radost, je to teď úplně cizí slovo?

Snažím se moc, aby nebylo. Velká radost jsou pro mě stále živé koncerty s kapelou a příprava na náš podzimní akustický koncert. Chystám se poprvé za dvacet let svého hraní s kapelou na takový druh koncertu. Nedokázala jsem se teda úplně zbavit elektrických kytar, tak alespoň jednu s sebou určitě vezmeme. Mám totiž v plánu své milé sedící publikum nakonec zvednout ze židlí. Na dvou pražských koncertech budu mít vzácné hosty z Anglie a splním si sen. Zazpívám si se zpěvákem, jaký se hned tak na naší planetě nenajde.

Jmenuje se Gary Stringer a je to bůh. Má kapelu Reef, kterou jsem začala poslouchat asi před šestnácti lety, a teď se stala neuvěřitelná věc. Gary se svou akustickou partou StringerBessant, což jsou vlastně téměř všichni členové kapely Reef, přijede jako host na můj koncert. Každá holka, která měla nějaký takový idol, jako já právě Garyho Stringera, určitě pochopí mé velké nadšení. Je to fakt mazák. Hudebně i lidsky. Má pět dětí s jednou ženou… Píseň kapely Reef s názvem Consideration byla a je dodnes TA PÍSEŇ. Navíc naše s Tomášem. Hudba i text a hlavně zpěv!!! Prostě nádhera! .

Když zůstaneme u těch radostí, Tomáš je radost… a vztah, který se vám společně povedl, taky. Je to tak?

A jakou má kliku on, že má mě! Opakovaně prokazuje velkou osobní statečnost. Na začátku jsem to o něm nevěděla. Myslela jsem si, že je to skvělej chlap, ale že by byl geroj… tak nepůsobil. Byl spíš křehkej. A to je vlastně pořád. Romantik, citlivej… strašně zamakal. Myslím, že je toho na něj fakt hodně. Děsím se toho, jestli to za pár let nemůže mít nějaký dojezd. Vydrželi jsme toho spoustu a vztahy s dlouhodobou zátěrozhovor ží někdy končí. Lidi jsou vyhořelí, unavení. Někde vzadu si říkám, jestli tohle všechno dáme a rozdělí nás fakt až ta smrt. Anebo se na konci toho všeho vezmeme.

Vy vlastně nejste manželé. Myslíte, že to snad někdo vnímá jinak?

Já jo. Po dvou pivech. Vždycky to řeknu v nějaký blbý chvíli a on má dojem, že to je fakt vážný a že to nutně chci. Obvykle reaguje: Ježíš, tak se klidně vezmeme zejtra? Ale to je zas na mě moc brzo. A tak je to furt dokola. Je to takový rituál. Ale vážně: mám kliku na lidi. Když to vezmu od počátku. Moje máma byla úžasný člověk. Stýská se mi po ní celý život. Úplně přesně dokážu říct, po čem. Po její náruči. Umřela v době, kdy jsem ji začala objevovat i jako ženu. V té době jsem žila se svou první velkou láskou. Byl o dvanáct let starší a trochu mě hlídal. Bavilo mě to. Učila jsem se vařit. Ostatní holky běhaly po diskotékách a já chodila nakupovat do masny. Připadalo mi to prima. Máma mě naučila dvě jídla. Na víc nebyl čas. S tímhle mužem jsem žila ještě dlouho. Bylo to fajn. Byla to doba, kdy jsem asi měla mít děti. Ale měl rakovinu, děti mít nemohl.

Tak ono i tohle bylo napadeno rakovinou?

Když jsem o tom přemýšlela, tak rakovina se spíš vyhne člověku asketickému a já takové v životě nepotkávám. Nebudeme si nic nalhávat. Imunitní systém si ničíme životním stylem. Já jsem buď všechno, nebo nic. Ráda žiju. Ráda jím všechno, na co mám chuť. Když zpívám, dám do toho všechno. Jak dát koncert před plným sálem asketicky, abych se po něm v klidu vyspala a ráno si mohla jít zaběhat? Stejně bych nešla, nebaví mě to. Mám občas záchvat očisty. Piju mladý ječmen, jím chlorellu, kupuju biozeleninu, objednávám na internetu drahý odšťavňovače. Trvá to třeba i měsíc. Dokonce jsem chtěla začít s makrobiotikou potom, co mé švagrové tenhle způsob stravování viditelně prospěl. Jenže já na to asi nemám dost vůle, a jak už jsem řekla, nedokážu se vzdát svých požitků...

Představa, že piju do smrti jen zeleninové šťávy a nedám si kafíčko a dortík, je pro mne nepředstavitelná. Snažím se, samozřejmě. Jednou začas si pořídím svalovou horečku, pak se rozhodnu pro ten detox. Jsem schopna odpočívat, naplánovat den aktivně, ale ať chci, nebo ne, celý ten den směřuje k tomu, co si dáme večer dobrého. Sejít se u stolu plného úžasného jídla ve mně nějak vzbuzuje pocit bezpečí. Asi že jsem z hospodské rodiny.

Rakovina bere požitky...

Má prý ráda cukr a takový věci. Ta moje švagrová o které jsem už mluvila, si třeba velmi pomohla tím, že vleklé kloubní problémy začala opravdu řešit radikální makrobiotikou. Za rok běhala po parku jako srna. Viděla jsem to na vlastní oči, sledovala jsem posun od člověka, který vstával natřikrát, k tomu, jak vyskočil bez obtíží ze židle. Ale ona našla v tom svém novém životním stylu zároveň i zalíbení. Co já s tím, když mi nejvíc sexy stále ještě připadá pořádné jídlo třeba od italského kuchaře, servírované pěkně od předkrmu až po závěrečnou sladkou tečku, k tomu dobrý vínko... Nevím zcela jistě, zda bych třeba jen s trochou odstředěné mrkve dokázala celý večer řádit na pódiu. Myslím, že tyhle civilizační nemoci se míň týkají duchovně založených lidí. Trošku jim závidím. Až teď. Závidím lidem vyrovnanost a klid. Ale otázka zní, jestli to je záviděníhodné.

Vaše druhá kampaň, která teď probíhá, je o dost jemnější a tišší.

Jsem tam v druhém plánu. Za těmi, kterým je věnovaná. Za mladýma holkama. Rakovina prsu a vůbec ženských orgánů se naprosto mylně připisuje střední a starší generaci. Vzniklo to vlastně tím, že naše zdravotnictví platí preventivní vyšetření až ve vyšším věku. Praxe zdravotních pojišťoven ale rozhodně nekopíruje realitu. Je to jejich marketingový tah. Je to jejich byznys. S realitou vůbec nesouvisí. Mě taky nikdy nikdo neposlal na žádné vyšetření. Ani v době, kdy jsem si píchala tuny hormonů a podstupovala už několikátou asistovanou reprodukci. To je přece šílený lidem v krizových životních obdobích aspoň neříct, má to ta a ta rizika. Takže moje současná kampaň je o tom, že „Teď jde o tebe, o vás!!! Anně K narostly vlasy a je z toho zatím venku, ale to je teď pro vás cizí příběh.“

Nechtěly jsme dělat rozhovor a už vůbec ne o rakovině. A tak jsme jen tak mluvily, pozorovaly, jak se nad Prahou stmívá, studovaly jídelní lístek, jedly chleba s máslem a račí polévku a docela poctivě uvažovaly o tom, co dělat se životem, který má vlastní hlavu. Anna někdy na konci řekla zajímavou větu: Koncem nic nekončí. Vždycky někdo zůstává.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

Dnes | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…