Co bylo - nebo stále ještě je - pro vás tady v Čechách nejtěžší?
Musíte pochopit, že emigrace nebývá nikdy jednoduchá, ale co je pro mě hlavně těžké, je čeština. Já vím, že už nikdy nebudu „bilingvální“, i když bych ráda. Mám zájem o všechny jazyky na světě, miluju je! Jejich největší plus je, že umožňují komunikaci s lidmi. Když spustím francouzsky, mluvím rychle, automaticky. Čeština není můj mateřský jazyk, některá česká slova stojí někdy i proti mně, a tak mám problémy vyjadřovat přesně, co chci říct. Někdy ale opisem dojdu naopak dál… Sem tam se dostávám do zajímavých situací. Stačí písmenko v jednom zatraceném slově a vznikne jiné, s odlišným významem! Nedávno jsem byla oslovena, abych pomalovala „lahvičku“ pro podporu prevence rakoviny prsu a Mamma Helpu. Souhlasila jsem, samozřejmě, a oni se zeptali, kam mi ji mohou dovézt. Poprosila jsem, ať mi ji nechají v divadle, že si ji po představení odvezu domů sama. Paní, co telefonovala, mi k mému údivu sdělila, že jsem statečná. Pomyslela jsem si, co je statečného na tom, vyzvednout si „lahvičku“. Když jsem se pro „lahvičku“ v divadle stavila, vyděšená jsem zjistila, že místo „lahvičky“ tam stojí velká „lavice“ - prostě lavička. A do podobných situací padám často.
Řekl vám někdo, že je drzost hrát česky divadlo?
Někdo moje hraní v Česku za drzost opravdu dodnes považuje. Ale podle mého je v tom spíš herecká řevnivost... Já se už česky pořádně nenaučím. Je pravda, že jsem se nikdy neučila klasickým, ale spíš takovým trochu divokým způsobem. Nudí mě učit se jazyk, i když jsem se několikrát pokoušela ponořit do učebnic češtiny. Volila jsem spíše školu „hrou“ a praxí než trpělivé osvojování. Pro mě je hlavní, abych na diváky přenesla svoje pocity a emoce - a těch mám dostatek! A potom není podstatné, zda jsem text vyslovila ve zcela dokonalé češtině. Jak krásně říká můj herecký kolega Jiří Schmitzer - dokonalost je pro blbce.
Proč jste vlastně zůstala v Čechách?
Věřím na osud. Říkala jsem si, že když budu mít správný důvod, získám práci - pokud ale ne, budu muset odjet. Nechtěla jsem připravit svého syna o jeho českou rodinu. A stálo za to zabojovat. Teď už ale tady kotvím dlouho… Můj syn je dospělej, je Čech jako poleno. Navíc mám ráda změnu, a přestože bývá mnohdy k horšímu, vnímám ji jako možnost se s něčím, co se v mém životě objevilo, konfrontovat. A když pak nějakou situaci zvládnu, najednou je „to“ horší mnohdy lepší… Pořád toužím po Francii. Ale uvidíme, kam mě osud odvede.
Kam myslíte?
Tak to nevím, nejsem mág.
Máte aspoň matnou představu?
Představ mám hodně. I snů mívám hodně. Možná budu jednou v životě dělat úplně jinou profesi, možná se objeví můj rytíř a dostanu se na další velkou životní křižovatku...
Kdo by to měl být?
To kdybych věděla! Dívám se na jednu stranu, ale mám podezření, že přijde odjinud. A pak, čekám ho na koni a on patrně jede na něčem jiném. Ale čekám už dlouho. Takže bych řekla, že tu bude každou chvíli. Chci najít svůj strom, který mě ochrání.
Tak jinak, kam byste jít nechtěla?
Nejméně ráda bych do Ameriky. Ale trochu se to bojím říct nahlas. Už se vidím šťastně zamilovaně ztracená na Manhattanu… nebo na americké farmě. Uf. Ale za láskou bych šla stejně kamkoli... A když můj rytíř nedorazí, tak to budu stejně řešit. Potřebuju moře, kámen, písek, jiný styl života. Neříkám, že ve Francii je všechno růžové. Ale potřebuju ji. Kdo ví, možná skončím taky někde v Africe nebo na vrcholu nějaké hory...
Kým jste mohla být, kdybyste nebyla cizinkou v Česku?
Možná cizinkou jinde. Nebo snad chirurg, architekt, kameraman... Tyhle profese mě dříve hodně přitahovaly. Ale osud se v mém případě rozhodl pro herectví už ve Francii.
Měli jste v rodině herce?
Ne, jen babička, psycholožka a učitelka se specializací na problémové holky, milovala a hrála divadlo. Byla dokonce partnerkou slavného herce Michaela Simona a mluvila o divadle stále a s láskou… A pak přišel učitel literatury, který nám nabídl, že roční učební program můžeme zvládnout za půl roku, abychom tak získali čas na divadelní představení Sartrových Špinavých rukou -a to byl můj první úspěch. Do třetice se později objevil režisér a vzal si mě k filmu. Nechtěla jsem být herečkou, ale v ten moment jsem se rozhodla, že to zkusím. Vystudovala jsem hereckou akademii, přišel další film, ponořila jsem se do herectví, a pak jsem měla odjet do New Yorku a studovat dál. Ale to už si pro mě přišel můj Bolek Polívka.
A s ním Česko… Tehdy Československo.
Je to dnes moje druhá země. Respektuji místo, kde žiju. Hodně věcí se po roce 1989 změnilo, ale podle mne si lidé v České republice neváží vlastních pokladů. Mají pocit, že co je cizí, je lepší. A to si já nemyslím! My, Francouzi, máme opačný problém. Jsme nacionalisté. O některé vlastnosti bychom se mohli s Čechy podělit. Dnes děkuju pánubohu, že jsem tehdy neletěla do Ameriky a dostala jsem se do Československa. Myslím, že každá země by měla bojovat za vlastní identitu, bohatou historii a kulturu. A všichni by měli podporovat svoji zem, například preferencí vlastních produktů. Cítím to sama jako povinnost, protože tady žiju. Někdy ovšem mívám pocit, že tady chybí nonšalance - jako životní pocit. Ale nikde na světě není nic dokonalé. Francouzi jsou třeba zase strašně ješitní. Ale když je něco štve, demonstrují a hned lezou na barikády, stávkují… Sama jsem v mládí demonstrovala o sto šest. Tady se tak divně „brblá pod vousy“. Všichni bývají stateční u stolu, ale když jde do tuhého, trochu moc šeptají. A ještě drobnost mi tu vadí: lidé v Čechách dost špatně snášejí „jinakost“. Bývají z ní nervózní. Pro mnohé lidi jsem pořád „ta cizinka“. A od bezdomovce raději rovnou znechuceně odvrátí tvář - jako by se jím kdokoli z nás nemohl zítra stát…
Připadá mi, že se tu musíte cítit občas dost osamělá…
Ale já jsem i svým vlastním založením spíš samotář! Nejsem člověk, který někomu hned zavolá, když je mu těžko. Musím nejdřív mluvit sama se sebou. Nerada sděluju své problémy jiným, potřebuju je řešit sama, musím s každým problémem zabojovat. A pak se o to ráda s jinými podělím a mluvím o tom. Samota jako taková podle mne neexistuje. Jde jen o rozhodnutí. Vím to, prožila jsem období, kdy jsem se uzavřela přede všemi a před vším. Bývám sama, ale nejsem osamělá. Kolikrát mi moje rychlé dny neumožní vídat se s blízkými lidmi tak často, jak bych si přála… Ale myslím na ně. Pokud se jedná o pevný, živý vztah, pravidelnost našich setkání není podstatná. Jen doufám, že mi zavolají, když jim třeba bude těžko. A když mám splín já? Napustím si vanu a hezky si pobrečím.
Jak žijete všední dny?
Já si k tělu nepouštím konzumní přístup. Snažím se životu ponechat jistou přirozenost a autentičnost. I když složenky zaplatit musím… V naší společnosti má svoboda své mantinely. V současnosti vládne ovšem nový „ideál“: standard žít nadstandardně. Ale podobné je to všude v Evropě. V tom jsou zase ještě větší experti Francouzi, kteří kvůli nákupu reklamou vynášené pitomé elektroniky klidně přijdou i o dům… Nelíbí se mi třeba také některé novinky, které člověka jakožto klienta staví do docela jiné pozice. Nedávno jsem byla nakupovat ve velkém obchodě s nábytkem a bytovými doplňky. Když jsem došla ke kase, poslali mě, abych si to u nějakého stroje namarkovala sama. Že prý nemusím čekat ve frontě. Naštvalo mě to, opáčila jsem, že když „nedostanu člověka“, zboží tam nechám. Takhle se lidem vlastně bere práce a všichni to přijímají bez řečí! A ještě si navíc myslí, kolik ušetří času pro sebe. Ale k čemu? Nikdo už s vámi v obchodech nemluví, nevysvětlí návod, nevtipkuje...
Kdy jste se nejvíc zasmála při řešení problémů?
Jednou mi volal můj bankéř, můj „záchranář“, člověk, který mi dobře radí. Ale sem tam zavolá zprávu, která není úplně dobrá. Jsem herečka v Česku, a stav mého konta je pěkná houpačka. Jednou jsem na něj do telefonu vyhrkla: „Jsem v háji?“ Ale jeho způsob podání informace, když řekl, že „Jsme v háji“- vzal to i na sebe - mě dostal do kolen a celou situaci mi tím velmi ulehčil. Pomyslela jsem si tehdy, že člověk se nemusí dostávat z těžké situace jen zoufalstvím a slzami. Mnohem lepší je řešit to s úsměvem…
Jak se vy sama proměňujete v čase?
Když jsem poznala Bolka, bylo mi dvaadvacet, a poprvé v Československu jsem se pak objevila ve čtyřiadvaceti. Nic jsem nevěděla a byla jsem zamilovaná. Taková změna byla přirozená. Nevěděla jsem, kam mě život vede, co se bude dít, ale šla jsem za láskou. Pak ten důvod, proč jsem přišla do téhle země, pominul. Ale nastal jiný silný důvod, proč zůstat. Mateřská láska. Nicméně člověk se tak jako tak musí se svým novým životem vyrovnat, vyřešit svou minulost a podívat se do budoucnosti. Musí se snažit, aby překonal překážky, ale hlavně zůstal sám sebou... A když mluvíme o těch proměnách v čase - potom jsem také prožila nemoc, která určitým způsobem změnila můj pohled na styl života.
Zastavila vás vaše diagnóza?
Ne! Naopak. Přiměla mě ještě víc spolupracovat s osudem a bojovat. Trvalo mi asi týden, než jsem se s tím vyrovnala. Na rakovinu mi zemřela moje sestra Patricia. Odmítla mastektomii a nakonec požádala o eutanazii. Zemřela ve Švýcarsku, kde je takový odchod legální - ve Francii není eutanazie možná… Byla jsem za ní a v klidu jsme se rozloučily. Usmívala se a přála si, abych se vrátila domů. Pamatuju si, že jsem tehdy chtěla, abych ten den, kdy Patricia odešla, dostala jakékoli znamení, že je jí dobře. Pamatuji si ten šedý den a vytrvalý déšť. Rozsvítila jsem všechna světla, chtěla jsem, aby třeba praskla žárovka. Najednou se uprostřed mé kuchyně objevil paprsek ostrého světla. Trvalo to chvíli, ale já věděla, že se Patricia přišla rozloučit.
Jak jste přišla na to, že jste také nemocná?
Jednou mě začínala pronásledovat myšlenka, že bych měla jít taky na kontrolu. Nakonec jsem se objednala a ukázalo se, že jsem přišla chvíli „po dvanácté“… Otevřeně mi vysvětlili celý problém a já jsem se hned rozhodla, že se budu léčit a plně při tom důvěřovat lékařům. Šla jsem na operaci, prodělala jsem léčení, ale přitom jsem dál pracovala. Ptala jsem se své lékařky, jestli smím hrát. Řekla mi, že se budu cítit strašně unavená, ale že když to zvládnu, tak můžu. Někdy jsem byla opravdu na kolenou, ale zároveň jsem si pokaždé z divadla odnášela energii od diváků… Ne, nemoc mě nezastavila, postavila jsem se proti ní jako proti nepříteli. Zatvrdila jsem se. Že ta nemoc v žádném případě nebude vítěz.
Z čeho jste měla největší strach, když jste se dozvěděla, že máte rakovinu prsu? Ze smrti, z bolesti?
Ne. Největší strach jsem měla z novinářů. Jednou mi někdo volal v osm ráno, jestli mám rakovinu a že to prý se mnou vypadá špatně... Tak neomalený dotaz a navíc v osm ráno! Ale všechno, co v životě prožijeme, nám dává další nové možnosti. Třeba pomáhat. Kdykoli mám v současnosti možnost, motivuji pacienty. A hlavně všem neustále opakuji: nebuďte jako pštrosi, nestrkejte hlavu do písku a choďte pravidelně na prevenci! To se netýká jen žen, ale i mužů. Život je tak krásný, že za ten boj stojí! Hlavně kvůli našim milovaným.
Máte teď z něčeho strach?
Za sebe z ničeho. Ale mám strach o své blízké. A taky se bojím tuposti, arogance, zloby a falše. To jsou věci, které mi vadí každý den. Nechápu třeba závist. Je pro mne slovem, které by nemělo existovat. Také mě trochu děsí, že se v dnešní době ztrácejí rozdíly mezi mužem a ženou. Podle mne nastal zmatek a chaos ve vztazích. Ženy se nechovají jako ženy a muži jako muži. Ženy loví a muži líně čekají. Chlap podle mne musí ženu ukrást. To miluju. Já nerada používám slovo chlap - vnímala jsem to slovo jako hrubost. Ale představte si, že jsem nedávno mluvila s kamarádem, který mi vysvětlil, že muži jsou všichni obecně, ale skutečný chlap je právě ten rytíř, který dokáže chránit a vnímat. To přesně potřebuju - sílu a pevnou náruč. A je důležité, aby uměl žít, aby se uměl smát... A také musí být připraven ženu zaujmout. Mít k ní stále respekt. Právě respekt je v lásce vzácný, ale fascinující jev. Mezi dvěma lidmi pak může nastat důvěra, a dokonce i elegantní žárlivost. Já čekám na dobrého parťáka, který bude do nepohody, a navíc bude i gentleman. Cítím se dnes svobodná ve svém myšlení. Už nechci zákazy, příkazy a návody... Vždycky jsem měla spíše starší muže a teď hraju v představení, ve kterém mám mladšího milence. Bála jsem se, že když to neznám ze života, nebudu to umět zahrát. Ale jde to, uvolnila jsem se a už vím, že můžu milovat, koho chci: hubeného, tlustého, starého nebo mladého… Jen musí umět mě ovládat!
Tak to je výzva!
Chce to „málo“. Musí na takovou výzvu slyšet.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie