Vztah s mámou je asi ten nejdůležitější na světě. Matka do velké míry může za to, co jsme, jací jsme a jak vnímáme život. Oslovili jsme několik žen, aby svým maminkám napsaly dopis. O tom, co mezi nimi možná nikdy nebylo řečeno a co nemá být zapomenuto.
Olga Menzelová, podnikatelka
Ahoj mami,
moje dcera Anička se mi narodila akorát do zkouškového období na vysoké škole. K dokončení studia mi chyběly ještě necelé dva roky. V té době jsi se rozhodla vzdát práce, abys mi mohla pomoct. Přestěhovala ses k nám na dva a půl roku a domů do Písku jezdila za tátou na víkendy. Byla to pomoc, kterou nelze vyvážit ničím jiným na světě.
Od tebe a táty jsem se odstěhovala ve 14 letech, kdy jsem odešla bydlet kvůli studiu na internát a už jsem se natrvalo nikdy nevrátila. Sama pro sebe jsem si říkala, jaké to asi bude, bydlet znovu po tolika letech s tebou. A bylo to úžasné! A důležité. Pro nás obě. Byl čas na to, abychom si spoustu věcí řekly. O nás. O našich životech. Jsem za ten čas moc ráda a jsem si jista, že to tak mělo být. Jsi pro mě kamarádkou do nepohody a člověkem, od kterého se mám stále co učit. Tvůj pozitivní přístup k životu, lidem, trpělivost a tolerance je zcela výjimečná. Moc ráda bych se stala pro dceru Aničku tím, čím jsi ty pro mě.
Olga
Tereza Pergnerová, moderátorka
Ahoj mamijo…
Píšu Ti dopis, protože jsem Ti jich napsala málo. Těch pár pohledů ze škol v přírodě a táborů, které máš pořád schované, tak jako já teď schovávám ty od Samuela, jakoby nejsou kompletní.
Vím přesně, co teď uděláš… Zapálíš si cigaretu, posadíš se do křesla a na Tvé tváři se objeví ten Tvůj soustředěný výraz. Znám Tě tak dobře, viď?
Mami, za mnoho věcí Ti vděčím. Vím to a Ty to taky víš. Jen se o tom nějak nestíháme pobavit. Možná se takové věci i líp píšou. A je to zvláštní, protože patří k těm krásným. A ty krásné by člověk mohl křičet do celého světa. Jestli by ho to teda zajímalo. Ty ses „zajímala“ pořád. Mohla jsem Ti jako malá hodiny vyprávět všechno, co jsem prožívala. Nikdy jsi neřekla, že nemáš čas. Nikdy jsi se nemračila. Všechno jsi s úsměvem převracela v dobro a lehkost. Máš totiž ten dar se „neposrat“. Promiň mi ten výraz, ale je to tak přesný. Víš, co jsem se od vás naučila? Že lepší tvrdá pravda než líbivá lež. Díky Tobě jsem se nikdy nevzdala. Nikdy jsem neodevzdala svou moc do rukou jiných. A proto se držím dál od hvězdnýho světa. Proto od něj držím dál i svoje děti. A je fuk, jestli to někdo ocení. Vím přece, proč to dělám, viď, mami?
Mnohokrát jsem Ti řekla, jak moc Ti vděčím za to, že jsem pro Samuela zůstala vždy maminkou. Jak úžasně jsi mi držela místo v době, kdy ostatní matky se nechají ovládat vztekem. Tvoje nezničitelná víra, že jsem silná a vše zvládnu, byla obdivuhodná.
Vím, jak moc jsi teď šťastná. A já jsem, mami, pyšná. Na Tebe. Na sebe. Na to, že jsem Tvoje. Že mám Tvůj úsměv a nezničitelnou víru v dobrý konce. Ufff…
Máme Tě všichni tak strašně rádi, že až přijedu, budu Tě muset obejmout, přesně tak, jak to umíš jen Ty.
A pokud je pravdou, že si rodiče vybereme, tak já si vybrala luxusně. Jak říkal vždycky táta: Ty vole, já jsem se ale uměla narodit.
P. S.: Jestli teď brečíš, tak nebreč :-)
Natálie Kocábová, spisovatelka
Mom,
proč když dám do pračky dvě ponožky, vyleze jedna? Kam jdou? Proč nemůžu nosit triko dva dny? Proč nemůžu double dipp? Leave PET láhve v autě? Dostanu rakovinu? Proč musím chodit k dermatoložce jednou ročně a kontrolovat si pihy? Protože máš kůži rusovlasých? Po Skotech v babiččině linii? Proč musím brát acylpyrin v letadle a žvejkat, když přistáváme? Co když se na to vykašlu, jako každej rok? Co se stane? Proč nemůžu kouřit, když beru antikoncepci, a proč ji mám brát, když chci otěhotnět? Proč nemůžu pít, když mám antibiotika, a proč nemám jíst kuřecí, co je v sobě maj? Protože umřu?
Mák umřel. Kuřecí nejedl, měl rád hamburgery. Lítal jednou za uherskej rok a u dermatoložky nebyl nikdy. Ponožky si pral a nosil stejný, každej den. Ne jako já, Vincent a Mia. Štěpánovi to hlídám. Nosí jenom černý. My, co máme rádi barvy, je nikdy nemáme stejný. Nefungujou. Vadí to?
Mám jít k volbám? Chodím k nim pokaždý, změní to něco? Volila jsem Kerryho, Obamu a sedim v Praze, má to nějaký efekt? Proč se rozmýšlím, zda má cenu sebrat se a jet na pohřeb Eda, mám na to peníze? Proč to řeším? Myslela jsi na to, když sis brala tátu? Že tvoje děti budou řešit finanční stránku pohřbů? Vyjde mě to na 25 tisíc minimálně a to mě štve nejvíc, že musím u někoho jako Ed řešit, zda mám na to, dojet na jeho pohřeb. Drásá mě to dodnes. Jako by nebyl. A Ed žije v mých myšlenkách na Ameriku. Žijou. Dokud nevstoupím na americkou půdu, je to 4 roky, co jsem tam nebyla, strejda Ed žije. Nevím, jestli chci vystoupit z letadla. Ještě někdy. Možná nikdy.
Mama, proč se na to ptám?
Life is mysterious.
Love you.