Dana Batulková: Vždycky je šance začít znovu!

| Autor: Ivana Matyášová | Rubrika: Celebrity

Životní výzvy herečka Dana Batulková občas prožívá nejen v životě, ale i na jevišti. Tak jako právě teď v představení „Holky z kalendáře“.



Annie, kterou hrajete, nafotí spolu s kamarádkami akty do kalendáře, aby přispěla na nákup sedačky pro onkologii, kde zemřel její manžel. Myslíte, že byste se do něčeho takového pustila i v reálu?

Těžko říct. Jisté však je, že se to v Yorkshiru doopravdy stalo, fotky těch žen jsou i na internetu. Podle mě musely být velmi statečné, když do něčeho takového šly! I pro nás, herečky, nebylo snadné se při focení a potom i na jevišti svléknout - a to jsme asi přece jen o něco víc free než obyčejné ženské z vesnice.

A co když vám nějakou výzvu přinese skutečný život?

Obvykle musím sama sebe dost přemlouvat, abych nebyla zbabělá a zkusila to. Mívám totiž tendenci držet se věcí, které znám, být nenápadná. Už jenom zvyknout si v divadle nebo při natáčení na nový systém práce a nové lidi mě stojí nervy. Vždycky při tom jde o překonávání strachu, který je mým největším nepřítelem. Se strachem se asi nejen já, ale i většina introvertnějších herců potýká celý život.

Tančit ve „StarDance“ tedy pro vás nejspíš nebylo zrovna snadné...

Opravdu jsem se hodně dlouho rozhodovala už proto, že společenský tanec není a ani nikdy nebyl mým koníčkem. I tanečním jsem se úspěšně vyhýbala - pro mě to byl umělý svět, který mě nikdy nelákal. Na rozdíl od baletu nebo výrazového tance, který mě na divadelní škole bavil.

Co vás přimělo k tomu společenský tanec přece jen zkusit?

Obdivovala jsem kolegy, kteří tančili v předchozích řadách, a lákalo mě vyzkoušet si, jestli to také zvládnu. Rozhodující však asi bylo, že mě podpořily moje děti. Marjánce se ten pořad líbil, sledovala i předchozí řady. A ani Kuba nebyl proti. Určitě bych do toho nešla, kdyby mi děti řekly: „Mami, ty ses zbláznila!“ Takhle nebylo co řešit.

Jak se dá taková soutěž fyzicky zvládnout?

Když už do toho jdete, nic jiného vám nezbývá! Ale přiznávám, že jsem mockrát byla hodně zoufalá. Společenský tanec totiž vypadá tak lehoučce a krásně, ale přitom je za tím strašná dřina. Díky němu poznáte, kolik máte v těle svalů, o kterých jste do té doby nic nevěděla. A při každém typu tance se navíc namáhá jiná část nohou. Zpočátku to tedy bylo hodně drsné už proto, že mi chyběl jakýkoli trénink.



Takže jste neholdovala ani žádným jiným sportům?

Kdepak, až teď jsem se po dlouhé době vypravila asi třikrát na pilates, protože zrovna nezkouším. Bylo to výborné, a kdybych se přinutila chodit pravidelně, bylo by to ještě lepší. Jenže jsem na sportování většinou líná. Díky své poměrně energické povaze mi totiž připadá, že mám dost pohybu v práci, doma i na zahradě.

Byla jste překvapená, kolik hlasů vám lidé v taneční soutěži poslali?

Nevím, kolik jich bylo, ale asi hodně, když mi přinesly vítězství. Bylo to šokující nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní. Nebývá zvykem, aby žena v mém věku vyhrála podobnou soutěž. Dodnes mě lidé zastavují na ulici a říkají, že mi posílali hlasy, což je pokaždé velmi příjemné.

Čím myslíte, že jste si je nejvíc získala?

Svoji roli v tom určitě hrál můj věk. Po revoluci to vypadalo, že šanci tady mají jen mladí. Komu bylo přes třicet, už stál trošku mimo. Zdálo se, že zrovna moje generace je na odpis. Teď už se to naštěstí začíná pozvolna otáčet a třeba dnešní padesátnice jsou hodně jiné než ty před revolucí. A právě tahle věková kategorie mi poslala nejvíc hlasů. I když šlo jen o takovou „hloupost“ jako vyhrát taneční soutěž, byl to pro ně možná signál, že ani ve svém věku nemusí věci vzdávat a mají šanci začít znovu.

Společenský tanec jste od té doby vzala na milost?

Ani bych neřekla. Na plesy nechodím, ale s Honzíkem (taneční partner Jan Onder - pozn. red.) máme občas vystoupení. Teď jsme třeba tančili na plese Hlavního města Prahy v Obecním domě. Bez tréninku bych ale nebyla schopná vůbec ničeho. Jsou to pokaždé nervy a spousta dřiny. A zároveň jsou to pro mě takové malé svátky. Vždycky se s Honzíkem hodně nasmějeme - když mě vidí po té době tančit, má záchvaty smíchu. Pak se hodíme do gala, obujeme botky a je to paráda.

V divadelní hře „Ženy na Titaniku“, kterou napsala vaše kolegyně Kateřina Macháčková, se ale myslím se svým tanečním partnerem zase znovu sejdete...

Ano, to je pravda. Honzík tam s námi bude účinkovat a budeme tam spolu tančit. Kromě toho se na vzniku inscenace podílejí také naše děti. Dcera Katky Macháčkové dělá scénu a kostýmy, můj Kuba slíbil písničku a syn Jitky Sedláčkové bude fotit. Premiéru by toto představení mělo mít 14. 4. - v den, kdy se před sto lety potopil Titanik.

Říká se, že lidem na Titaniku nebylo zdraví nic platné, protože neměli štěstí. Co si o tomto úsloví myslíte?

Moc ráda ho nemám. Je to cynické, jako by na ničem nezáleželo. Když je člověk zdravý, měl by se o své zdraví starat, aby mohl co nejdéle žít plnohodnotný život a užívat si každého dne bez omezení. Samozřejmě nikdo nevíme, co je takzvaně za rohem. Štěstí stejně nemůžete ovlivnit! Ale ve svých rukou máme kvalitu svého života. Ne vždy se na nás štěstí lepí, a tak se snažím radovat z drobných věcí, vždycky se v tom dni na něco těšit -třeba na ranní kávu, na hudbu, kterou si pustím, anebo z toho, že jdu ven se psy.

Myslím, že se vás asi lidé často ptají na elixír mládí...

Za to, jak vypadám, mohou hodně geny. Moje maminka je stejně jako já drobná a energická, i můj táta je takový. A babičce bylo 98, když zemřela, což ovšem neznamená, že i já se dožiji tak vysokého věku. Za leccos si totiž člověk může sám, dost to také souvisí s jeho povoláním.

A k herectví určitě patří i stresy.

To je pravda, ale říká se, že stres pomáhá, trocha stresu prý dokonce zdraví prospívá. Moje povolání je navíc určitě také zdrojem - jak vy říkáte - elixíru mládí. Mám ho ráda, jsem neustále mezi lidmi. Mnozí jsou ve věku mých dětí, je s nimi zábava a musím se snažit. Jsme při práci na sobě závislí, a musíme tedy vůči sobě mít pokoru a ohledy a nechat negaci za dveřmi. Říká se, že od určitého věku si za svůj obličej může tak trochu každý sám. Vidíte v něm to, co uvnitř člověka po většinu času převažuje. Zloba v něm bývá znát stejně jako vnitřní pohoda. A vůbec nezáleží na tom, kolik má kdo vrásek a liftingů.

Jak k pohodě pomáhá zahrádka, kterou máte u svého domu kousek za Prahou?

Tak to je také zdroj mé radosti. Mám obrovské štěstí, protože v jednom dni prožiju část života ve velkoměstě a druhou v klidu na vesnici. Jsem si toho vědoma a děkuju za to. Říkám mé zahradě vznešeně anglický park, ale je to spíš taková džungle. Těším se na jaro, že zase začnu klestit. Možná tak dva tři měsíce v zimě by se mi docela líbilo bydlet třeba na pražských Vinohradech, ale natrvalo bych se do města vrátit nechtěla.

Bylinky nebo zeleninu nepěstujete?

Na záhoncích jsem něco pěstovala naposledy, když byly děti malé. Přes pěstování je teď u nás doma maminka, která má dokonce i skleník. Loni jsem si koupila keramický hrnec s dírami a do něj zasadila pár bylinek a petržel. To je moje užitková zahrádka.

Bylinky používáte spíš do polévky, nebo i jako lék?

Také jsem v mládí prožila bylinkovou euforii. Běhala jsem u nás po stráni a hledala zeměžluč. Sušila jsem kdeco. Tuhle etapu už ale mám za sebou. Navíc si myslím, že člověk může i leccos usušit špatně, je lepší koupit si bylinky v nějaké bylinné lékárně, kde je mají odborně ošetřené. Ale do polévky ano. Neznám krásnější vůni než čerstvý libeček nebo petržel.

Možná vám alespoň chutná zelenina od maminky.

Jistě, kdo pěstuje, ví, že s koupenou se to nedá vůbec porovnat. A navíc mám jistotu, že je stoprocentně bio.

Jaká jste pacientka, když udeří nemoc?

Netrpělivá. Neumím se srovnat s bezmocí, že mě tělo neposlouchá. Mám pořád dost energie, nevnímám, když mi tělo říká, že má všeho dost. Vlastně jsem na něj trochu flink. Moc se nepozoruji. Tuhle zimu nezkouším v divadle a vlastně poprvé v životě pořádně relaxuju. Klidně celý den ležím s pejsky na gauči a koukám na televizi. A ono se mi to zalíbilo!

Co všechno vám pejsci dávají?

O nich bych mohla mluvit dlouhé hodiny, obzvlášť s pejskaři! Doma mám vlastně malou smečku - kromě jezevčíka a maďarského ohaře ještě i kočku. Dívat se na ně nebo je hladit, to je terapie. Nejen že vám dají lásku a uklidní vás, ale také díky nim odplave spousta zbytečných starostí. Snad proto se na ně vždycky tolik těším.

Foto:Profimedia.cz




ČTĚTE TAKÉ:
Nová Carrie, předčí kopie originál?






ČTĚTE TAKÉ:
Lásky z filmového plátna v realitě


Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

9. 12. | Rok 2016 přál svatbám slavných nejen ve světě, ale i u nás v České republice. Řadě z nich se termín…

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…