Dara Rolins: Co mi osud nachystal, bych nepřála ani svému největšímu nepříteli

| Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Celebrity

Poslední tři roky ji nešetřily. Má za sebou autonehodu, při které zemřel člověk, rozvod, soudy… Nad vodou ji drží její dcera Laura, láska a muzika.

Kdo chce, dozví se denně nejen to, co měla zpěvačka Dara Rolins na sobě na poslední párty, ale i co jí kde vykouklo, na koho se koukla, a kdo na ni, jakou měla náladu, jak snáší nevěru, rozchod, soudní tahanice všeho druhu, jakého si našla kluka a tak stále dokola.

Drobný problém je v tom, že ona z toho vždycky vychází jako minda. Jakž takž se jí nechává, že se umí obléknout, a když jí něco vykoukne, tak je to pěkné. Ale zbytek je tristní. Nevěru nesnáší dobře. Rozchod také ne. Její soudní tahanice jsou nechutné, a její nový kluk, no to je úplná katastrofa...

Jaké to je číst o sobě a o svých blízkých tyhle věty?

Pro úplnost, nedávno jsem se umístila na třetím místě v soutěži o nejblbější blondýnu showbyznysu. Jsem hned za Ivetou Bartošovou a Dominikou Mesarošovou.

Tak to gratuluji… Kdo to pořádal?

Děkuju, ale zklamu vás, vůbec jsem netušila, že se něčeho takového účastním. Ale vážně, kdyby to bylo jen tohle, neřeknu ani popel. Je to hra. Jsem sice zpěvačka, ale jednou nohou jim zapadám mezi povrchně lehkovážné celebrití ksichtíky a mojí slabostí pro módu se zase hodím do podkategorie modelkovské. Tím, jak vypadám a jak žiju, se prvoplánově vejdu všude. Nevadí mi tuhle hru hrát. Je to moje image. Problém nastane v momentě, kdy se přestane probírat moje poprsí a to, že jsem si měla vybrat slušného kluka (třeba někoho pod penzí…) a dají se do mých pocitů a ze složitých osobních věcí se dělá jedovatá fraška.

V jaké životní situaci se vlastně teď nacházíte?

Převažují ve mně teď dvě velké emoce: Jsem zamilovaná a unavená. Úplně upřímně: jsem utahaná jako kotě. Z toho, jak mi dávají do kožichu za to, že jsem vrah, že neplatím, že jsem lakomá… Dávají mi sežrat tragédii, která se může stát komukoli. Oba jsme jeli mimo rozbitou krajnici. Pomalu. Byla jsem naprosto střízlivá. Stejně mě srovnávali s nějakou opilou slovenskou řidičkou z „vyšších kruhů“. Finálně bylo řečeno, že jsem spoluviník. Spoluviník. A z toho je celé to slavné neplacení. Pojištovna se rozhodla tím pádem zcela logicky proplatit jen půlku. Já to ale už zaplatila celé. Proto odvolání k Nejvyššímu soudu. Rozsudek totiž nezohlednil faktor spoluviny v souvislosti s finančním odškodněním. Mezi tím vším zmatkem se vždycky kousnu, a řeknu si, že na konci téhle hrůzostrašné chvíle je mrtvý člověk a já nemám právo se hájit…

Jste přesto vinna v plném rozsahu jednou provždy…

To je to, co řeším každý den. A jak moc bych měla přestat žít kvůli téhle děsivé vteřině já. Jedna věc je soud, složité právní jednání, kterému sama nerozumím. Chápu a přijímám beze zbytku všechna rozhodnutí. Neřídím, ano. Musím zaplatit. Ano. Pořád mi ale z toho vychází, že lidský život přece není jen nějaká částka peněz. To, co mi osud nachystal, bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Je to moment, kterého se už nikdy nezbavím, nikdy se z něj nevyspím, nikdy na něj nezapomenu. To snad ale pochopí každý, kdo má v sobě jen špetku lidskosti. Ty stálé výzvy, abych si sáhla do svědomí… sáhla jsem si na dno, níž to nejde.

Jste ve smutku spíš samotář, nebo hledáte oporu?

Člověk je ve svých myšlenkách nad ránem vždycky sám. A když se zapomenu a jsem hodně smutná, vidím, že Patrik je taky smutný a všechno kolem je smutné... Je to jako mor, který v jednu chvíli zachvátí všechno. Všímám si těch plíživých stínů ale všude. Vidím smutky všeho druhu i na jiných. Proto chci třeba úplně neviditelně, proto neřeknu jak, podpořit český výzkum léku na rakovinu. Ale není to hojení svědomí. Tahle moje strašlivá vteřina mi umožnila vidět kolem sebe to, co jsem do té doby míjela.

Zmínila jste Patrika…

Nejlepší chlap a je můj! Patrik je ten nejlaskavější člověk, kterého jsem vůbec kdy potkala.

Na první pohled tak nevypadá...

Jojo, to nevypadá. Než jsem ho poznala osobně, měla jsem z něho pocity všeho druhu. Že je ho moc. Emočně, v projevu, že je macho, děvkař, s každým jde do konfliktu, ale od začátku mě na něm něco bavilo. Mám ráda chlapy, kteří jsou o něčem. Líbil se mi. Mám, jako každá normální holka, slabost pro záporné hrdiny, kterým držím palce, aby nakopali zadek tomu falešnému hezounovi. Nejvíc ale převažoval nějaký druh obavy. Ne přímo z toho, že by mi jednu natáhl, ale styděla jsem se s ním i normálně mluvit. Potom jsme jednou spolu zůstali trčet na nějakém focení a nebylo kam utéct. Začali jsme si opatrně povídat. Spadla mi brada. Ptal se velmi přirozeně na věci, které nikoho mimo můj okruh nejbližších nezajímají. Na moji rodinu, na Lauru, na ségru, na muziku. Zeptal se mě na celý můj obyčejný život. Ještě ten den mi cestou domů napsal, že čím je ode mě dál, tím víc se mu stýská a jestli se nemůže vrátit.

Vrátil se?

Druhý den. Ale to byl další paradox. Naše obličeje jsou razítka a scházejte se někde po kavárnách… Jenže pozvat ho rovnou domů mi připadalo staromilsky nemístné. Nějak jsem to pozvání ale ze sebe vykoktala. Něžně mi řekl, že my dva si přece nemusíme tyhle věci vykládat. Přijel na čaj. Druhý den zase. Jako kdyby bydlel za rohem a ne v Piešťanech. Vypili jsme litry čaje a nic. Povídali jsme si a pili čaj. Začala jsem uvažovat nad tím, jestli je s ním všechno v pořádku a taky nad tím, že se mu holt asi nelíbím… nakonec to ale dobře dopadlo. Takhle to totiž vypadá, když je ve hře láska.

Co na to vaše okolí - kamarádky, táta, sestra, máma?

Zkuste si někoho takového dovést domů a uvidíte. Ségra to uhodla. Zná mě. Máma zahořekovala něco v tom smyslu, jestli si nemůžu najít někoho normálního a táta, to už si ani nevzpomínám, ale nadšení to jistě nebylo.

A dnes?

Dnes je to miláček celé rodiny.

Abychom mu tu nekazily image…

Ale ono je to na něm po chvíli lehce rozpoznatelné. Aspoň pro ty, kteří to poznat chtějí. To bylo vidět na mých kamarádkách. Do té doby, než jsme s Patrikem začali chodit, mluvily o něm stejně jako já, jako o pěkném chlápkovi. Když jsem pak řekla, že jsme spolu, najednou jsem se dozvídala, že jsem se zbláznila. No a když ho pak poznaly osobně, bylo všechno jinak. Aspoň u některých. Pár jich má ještě výhrady, ale řekla bych, že ty pramení odjinud.

Jaký je rozdíl mezi Patrikem a Rytmusem?

V podstatě zas tak velký rozdíl mezi nimi není. Rytmus vznikl z Patrikova života. Táta se na něj vykašlal, když mu byly tři a jediné, co v dětství slyšel, bylo, že z něj vyroste obyčejnej cikán, kterej bude jenom krást a dělat potíže. Naštval se a vyfakoval celej tenhle svět. Tak jako černí rapeři v Americe. Se všemi atributy, co k týhle naštvaný bouři, která si říká rap, patří. S velkými gesty, velkými hodinkami, hlasitým projevem, houpavou chůzí… Každý to takhle mít nemusí, někdo, kdo je ponížený už ve svém základu, může třeba odjet do Tibetu… Každý udělá, co cítí. Navíc každá z těchto cest má svoje poznávací znamení: mnich nosí kutnu, houslista housle a frak, raper zase zlatý řetěz a prsten s diamanty. Patrik šel touhle cestou a ukázal ji spoustě mladých kluků. Ale i s chlupama: chceš tááákhle velký hodinky a tááákhle velký auto? O. k. Tak musíš tááákhle makat. Jeho svět je srozumitelný.

Jenže ani kutna, ani housle lidi tak nedráždí…

Problém s penězi je v našich dvou zemičkách pochopitelný. Peníze se tu rovnají krádeži. Řekla bych ale, že je to problém lidí o generaci starších. Problém všech těch pseudopodnikatelů a rádobypolitiků. Bohužel to zasahuje i generaci naši. Přitom peníze jsou známka úspěchu. Lovec, který přinesl mamuta, byl lepší než ten, který přitáhl veverku. A navíc, je naprosto každého věc, co s penězi udělá. Někdo si koupí velké auto, někdo obraz. Mimochodem, myslím si naprosto poctivě, že kdybych měla malé auto, byla bych v očích mnohých i méně vinna… V používání peněz i v míře pracovitosti si s Patrikem rozumíme.

Hádáte se?

Já se hádám. Jsem takovej třívteřinovej papiňák. Odsyčím a je to. Za chvíli o ničem nevím. Patrik se nehádá vůbec. Vydobyl si hodně svého prostoru a mně ho velkoryse dává. Nepotřebuje si přede mnou nic dokazovat a nic obhajovat. Pochopila jsem a získala velký respekt vůči jeho jednání. Je běžné, že slyším, jak říká někomu ne. Nebudeme ze sebe dělat pitomce. Nemá rád kličky a smyčky všeho druhu. Žije se s ním nesmírně pohodlně a srozumitelně. A navíc se každé ráno budí s úsměvem, to je zázrak.

Je Patrik největší láska vašeho života?

Je nekonečně hluboká a nejkrásnější. Ale poctivě: Moje první velká láska byl Matěj.

Je fajn, že to říkáte...

Nelžu. Sobě ani jiným. Když se tedy ptají. Problém je v tom, že ani sebevětší láska neumí zařídit, aby spolu žily dva odlišné živočišné druhy.

Jak to myslíte?

Zatímco s Patrikem jsme splynuli, s Matějem jsme vedle sebe poskakovali. Jeden byl vždycky napřed, druhý dobíhal. Nebo první couval a druhý stál. Nevím, jak to říct dobře. Milovala jsem ho, ale necítila jsem u něj vždy respekt ke mně. Jakoby se na mě někdy díval jako na tu holku z bulváru. Přitom věděl, kdo jsem a určitě si nemohl nevšimnout, že jsem na naše první rande do lesa přijela v audině. Na kterou jsem si ale vydělala sama.

Myslíte si, že byste to někdy sama ukončila?

Nevím. Spíš ne. Rozhodly parohy, přes které jsem se nevešla do dveří. Už jsem neuměla jít dál.

Z vašeho vztahu s Matějem se narodila Laura...

Laura je největší zázrak v mém životě. Je to anděl. Stojí za každou těžkou chvíli, kterou máme s Matějem za sebou. Opravdu nikdy jsem ji nechtěla Matějovi vzít. Ty všechny tahanice bylo jen moc špatných emocí pohromadě. Bál se o ni a já to chápu. Neměl ale proč. Matěj je její táta a bude mít vždycky největší svaly a bude vždy nejlepší chlap na světě. Patrik je kámoš a vždycky tady pro ni bude. Takhle jsme nastavili její svět. Udělám všechno pro to, aby měla hezký život a abychom mohli být všichni, kdo do něj patříme, nablízku, když bude potřebovat.

Jste tedy všichni tři přátelé?

Ne. Zatím to nejde. Stalo se toho moc špatného, bylo řečeno moc zbytečných vět a prolito mnoho slz na to, abychom si mohli všichni tři sednout k jednomu stolu. Zatím ale vše funguje prakticky. I to považuju pro tuto chvíli za výhru. Říkám si, že když to všechno dobře půjde, sejdeme se na jejím maturitním plese. A když to vyjde dřív, bude to fajn. Ono to ale na samém počátku fungovalo. Patrik s Matějem mluvil. Nenapadlo mě, že Matějovi ujedou nervy a Patrik… jak říct slušně reakci rapera na urážky od rockera.

Pojďme od vašich vztahů k muzice...

My se opravdu budeme bavit o muzice, kterou dělám? No, tuhle mi jeden taxikář říkal, že se mu moc líbím, ale že nezná žádnou moji písničku. Tedy kromě Zvonků štěstí.

Zazpívala jste mu něco?

Ne, pozvala ho do klubu. Jsem především klubový hráč. Miluju to prostředí a taneční muziku a lidi, kteří tam chodí. Jsou nesmlouvaví a nároční. A když na mě přijde tisíc mladých lidí, je to neuvěřitelné ocenění. Natož třeba sedm tisíc lidí s kalhotama u kolen na stadionu. To se cítím jako carevna. Vyrostla jsem na černé muzice a té se vlastně celý život, až na dětská léta, držím. Ale i tehdy jsem poslouchala hlavně soul. Pamatuju si, jak si kluci od Karla Gotta přehrávali moje kazety.

Kde jste se k téhle muzice dostala?

Měli jsme za rohem Rakousko a u nás se pouštěla vlastně jen rakouská televize a rakouské rádio. Měla jsem naposlouchané úplně jiné věci, než se kterými jsem se potkala tady v Česku. Mě fascinuje na hudbě její živočišnost, živelnost, hloubka, možnosti. A nakonec jsem pro sebe našla taneční hudbu, ve které se lze projevit více směry najednou. Já sama neumím zazpívat ani pomalou písničku v klidu.

Nikdy jste nebyla vidět v žádném muzikálu…

Ne. Nenechala jsem se zlanařit ani penězi, ani možností výběru dalšího obsazení nebo tématem. To není „moje“ muzika. Neříkám tím, že je špatná. Není moje. Stejně tak jako pop. Může být kvalitní a má svůj prostor, ale pro můj život to byl jen základ a cítila jsem potřebu se nějak dále vyvíjet. Mám ráda, když konkrétní žánr zůstává jasně poznatelný. Vždycky se divím, když slyším, že třeba rockový zpěvák vydal rockové album, že je pořád stejný. A co má dělat, má nazpívat muzikálové árie? Když jdu na country, čekám bendžo a ne elektrickou kytaru. Nevadí, když si lidi chvíli zablbnou a ukážou i něco jiného, ale nesmí to být základ.

Co chystáte nového?

Pomalu přemýšlím o novém albu. Před drahnou dobou jsem se zamilovala do španělských rytmů, tak se tam asi nejspíš objeví. Nemůžu se jich zbavit. Je to esence hudby i života. U kamarádky, která se provdala do Madridu, jsem svého času viděla vystoupení flamenka. Přicházeli poměrně nehezcí chlapové, jeden snad ani neměl zub a nesl si nějakou igelitku. Ale pak začali hrát a tančit a oni byli najednou tak neuvěřitelně krásní, že jsem málem omdlela. Bylo v tom všechno, všechny emoce, všechny touhy, všechen život…

Vy sama jste hodně emocionální?

Doslova cítím, jak ve mně koluje nějaká divoká maďarská krev či co. Musím přiznat, že to není vždy úplně dobré, to je jasné, ale zase na druhou stranu, pro hudbu je to nezbytné.

Patrikovu image jsme spolu probraly a co to vaše?

Moje práce znamená být vidět. S tím vším zlým, co to s sebou nese. A nedá mi, aby se lidi museli koukat na něco, na co není hezký pohled. Na focení ráda přinesu krásné šaty, do klubu modely, ale v civilu jsem absolutně tričkovotenisková holka. Myslím, že tahle móda ženám uchovává mládí. Jinak na sobě denně makám. Chodím každý den tři hodiny cvičit, tedy mimo středy, a hlídám si jídelníček.

Co to přesně znamená hlídám?

Byla jsem poctivá ve všech odpovědích, tak to touhle nepokazím. Prostě mám většinu dospělého života hlad. Kdybych nebyla mezi tanečnicemi, které dohromady váží jako jedna normální žena, nedělala bych to takhle. Je to daň mé profesi a nepřipadá mi dnes už ani vysoká. Jenom vím, že až skončím, tak se najím.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie 7-8/2013

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…