Šerm kordem, plavání, jízda na koni a střelba ze vzduchové pistole spojená s během – to je pět sportů zahrnovaných do olympijské dosciplíny zvané moderní pětiboj. Ač není divácky tolik populární jako třeba lehká atletika, Česká republika se už několik posledních let může chlubit vynikajícími výsledky moderních pětibojařů na mezinárodní scéně.
Za posledních šest let se na oficiálním žebříčku nejlepších světových pětibojařů objevilo hned sedm Čechů, mezi nimiž vyniká jméno Davida Svobody. Třebaže se zúčastnil už minulých her v roce 2008, největší radost udělal svým fanouškům loni zlatou medailí z OH v Londýně. David se ale v pětibojařské špičce neobjevil zčistajasna, jak by si někdo mohl myslet. Jeho světovému úspěchu předcházely roky tvrdého tréninku.
Už v roce 2008 a 2009 se v moderním pětiboji stal vicemistrem světa, o rok později se stal mistrem Evropy, zájem českých médií o tohoto sympaťáka z něj udělal mediální hvězdu ale teprve po olympiádě. I tak David Svoboda zůstává stát pevně nohama na zemi, ostatně z jeho odpovědí v rozhovoru je tento postoj jasně patrný.
Minulý rok byl pro tebe hodně úspěšný, tvoje hvězda vylétla hodně vysoko, jak to celé neseš?
Já to nevnímám, že by hvězda nějak vylétla. Já jsem měl dobré sportovní výsledky už dávno předtím, získával jsem medaile, tohle byl prostě jen jeden z těch nejlepších výsledků a měl i výraznější mediální dopad. Úspěch ale neměřím podle publicity.
Tvůj život se medailovými úspěchy z poslední doby nijak zásadně nezměnil. Anebo ano?
Můj život se nezměnil, pořád mi přijde zábavnej a pořád je stejnej. Střídá se období tréninku, závodní sezony… Když je sezona úspěšná, pak přijdou média, smlouvy, sponzoři, charita… Ale potom zase začne ta příprava. A to se pořád opakuje buď v ročním, anebo ve čtyřletém cyklu, záleží jenom na tom, jestli má člověk jako prioritu určenou olympiádu, anebo mistrovství světa.
Ale právě uplynulá sezona 2012 byla z pohledu tvé výkonnosti přece jen trochu jiná, ne?
V tomhle směru byl můj sportovní rok úplně stejný jako všechny ty předchozí až na to, že sezona 2011 pro mě nebyla zejména ve své druhé polovině až tolik úspěšná. Takže všechno, co s tím souvisí, nebylo tak intenzivní jako loni.
Ale víc peněz teď asi máš…
Třeba v tomhle změna nastala, ale zatím to nijak můj život nemění. Peníze jsou dobrý, ale není to pro mě to nejdůležitější. Nejdůležitější pro mě bylo, že jsem si splnil svůj životní sen, dlouhodobej sportovní cíl, kterej jsem měl odmalička.
Olympijskou medaili jsi asi hodně chtěl, co?
To je jasný, já jsem ji chtěl hodně, byla vlastně poslední, která mi chyběla do sbírky, protože z Evropy a ze světa jsem měl už všechny. A motivací pro příští rok mi může být, že budou všechny zlaté. (smích)
A chtěl by sis třeba zopakovat i tu zlatou z olympiády?
Pro mě není úplně nutný, abych to opakoval, pochopitelně vzhledem k věku mám ještě ambice pokusit se kvalifikovat na příští olympijské hry v roce 2016 a podle možností tam znovu bojovat o co nejlepší výsledek, ale medaile, což je symbol úspěchu, pro mě nebyla nikdy úplně to nejdůležitější.
A co je teda pro tebe to vůbec nejdůležitější?
Pro mě je ukazatelem úspěchu, že si můžu dělat, co mě baví, že se můžu živit svým koníčkem, ve kterém se mi daří a v němž se těším nějakému respektu okolí. A samozřejmě i medaile jsou důležité, abych to mohl dělat profesionálně, aby mi za to někdo zaplatil, abych nemusel chodit do „normální“ práce… Budu spokojenej, když budu moct dál reprezentovat a jezdit po soutěžích po světě, cestovat, potkávat se s kámošema, to je to, co mě baví.
Jednou to ale skončí…
Jednou to přijde, to určitě, jednou se sportem budu muset skončit, ale dokud budu zdravej, bude mě to bavit a půjde mi to, není důvod to měnit.
A kam by ses pak asi vrtnul?
Nevím, studuju Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, předtím jsem studoval Bankovní institut… Já se zajímám o leccos.
O co se teď zajímáš nejvíc?
V současné době se třeba hodně hrabu v historii moderního pětiboje. To je odvětví, o kterém nikdo moc neví, neexistuje o tom žádná literatura, a tak jsem se rozhodl, že o tom vytvořím takovou publikaci a zaplním prázdné místo, které tady je. Takže letos mám takový osobní projekt, budu shánět podklady po celém světě…
A co třeba jiné sporty, výlety…
Skáču rád s padákem. Baví mě volný pád, adrenalin, užívám si to. Ale na dovolené jsem byl loni podruhé v životě, a to jenom proto, že jsem jel do Mexika s bráchou na závody Iron Man a stejně jsme tam spolu trénovali. Předtím jsme takhle byli na Havaji, jinak na dovolený nejezdím. Kvůli sportu jsem poměrně dost času pryč.
Máš dva bratry, sportujete všichni?
Všichni jsme sportovci, i když rodiče by byli asi radši, kdybychom něco pořádnýho studovali. Já jsem to už na gymplu hrotil s tréninkama, ráno jsem chodil od šesti plavat, hned po škole další trénink, kde jsem byl do večera, doma jsem usnul nad knížkou a v pět ráno jsem už zase vstával, abych šel na trénink. Známky jsem proto neměl nejlepší. Jim se to moc nelíbilo, protože jsem investoval energii do něčeho, co mělo nejistou návratnost… A bráchové to měli podobně.
Po loňské letní olympiádě se kolem tebe strhl mediální humbuk, nevadí ti třeba to věčné focení?
Mně nevadí „vyrábět“ fotky, ale přijde mi nefér, že se tím dávám všanc, vkládám se do rukou fotografa, a dopředu nevím, jak to dopadne. Nechci prudit a nějak to autorizovat, ale je pravda, že polovina těch fotek, co vznikly v poslední době, se mi nelíbila. Většinou mě nastylizují do věcí, ve kterých nejsem přirozenej, a pak se divím, že si lidi o mně myslí, že jsem teplej. A já přitom nosím celej život jedny džíny, dvě trička a mikinu… Tak s tím se tak nějak teď učím žít.
A co různé večírky, kam tě teď zvou, charitativní akce…
Na jednu stranu je to fajn, ale na druhou se to taky občas zneužívá, to jsem se naučil v posledních měsících. Když teď budu chtít někomu pomoct, udělám to prostě po svým a nebudu participovat na nějaký charitě. Líbil se mi třeba projekt Movember, v tom pojedu asi i letos, a vždycky budu podporovat sportovní a tělocvičné akce, výživu, protože tělocvik a zdravej sportovní životní styl jsou hrozně důležitý. Taky jsem nezačínal v pěti letech vrcholově, prostě jsem jezdil na chalupě na kole, na lyžích, plaval jsem a tím si vybudovával základní motorické návyky. A ty jsou potom podstatný pro koncepční práci ve vrcholovým sportu. A dneska to děti nedělají, mají radši ty svoje iPady a počítače, nehýbou se a v tělocviku pak polovina z nich neudělá kotrmelec.
Změnilo se něco, i co se týče žen?
Tam rozdíl je. Holky mě víc poznávají, ale upřímně řečeno nevím, jak se v tom mám orientovat. Ony asi mají rády ten mediální obraz, který určitou skupinu lidí láká. Je to hezký, neuráží mě to, ale myslím si, že svoji budoucí ženu si najdu až v době, kdy se mi na nějakých závodech něco stane a jí to nebude vadit, že už nebudu „hvězda“.
Olympiáda ti ale přinesla i kamaráda...
To je pravda. Před olympiádou jsme se s badmintonistou Petrem Koukalem viděli možná dvakrát na nějaké akci, to přišlo až tam.
A co tě čeká v tomhle roce?
Budou mistrovství Evropy a světa, tam doufám pojedu, i když to bude asi trochu jiné, ta olympijská medaile tam vnese trochu jinej rozměr. Ale doufám, že mi to dodá větší nadhled. Původní plán byl, že sezona 2013 bude odpočinková, protože jsem za posledních osm deset let neodpočíval vůbec, ale zase intenzivně trénuju a hrozně mě to baví. Poolympijský sezony nejsou nejdůležitější, takže podle toho, jak se to bude vyvíjet, buď něco vyhraju, nebo tak nějak dojedu a připravím se až na tu další sezonu.
Rozhovor vyšel v časopise ForMen