[Dvojrozhovor] Jitka Asterová + Anna Linhartová: Oběma se nám líbí divní muži

| Autor: Klára Olexová | Rubrika: Celebrity

Seděly vedle sebe, občas do sebe šťouchly, něco si pošeptaly, hodně se smály a skákaly si do řeči. Jitka Asterová s dcerou Annou Linhartovou. Kdyby se svět zbláznil, mají jedna druhou. Na věky věků.

* Když vám někdo řekne, vy jste celá maminka, co to s vámi dělá?

Anna: V pohodě, já mám mámu ráda.

Jitka: Mně naopak dost vadilo, když mi to někdo jako holce řekl. A to mám přitom krásnou mámu.

* Vždycky mě zajímalo, jestli se kvalita vztahu dědí. Jak je to ve vašem rodě?

Anna: Ty to máš s babičkou úplně jinak.

Jitka: S mou matkou si nejsem vůbec tak blízká. Já měla poměrně tvrdou výchovu. Měla jsem spoustu kroužků a musela do nich chodit, i když mě to vůbec nebavilo. Nechci říct, že jsem měla špatné dětství, to ne. Ale hrozně jsem toužila, až budu mít holčičku, být s ní kamarádka. Věděla jsem, že si musíme všechno, nebo skoro všechno říkat. Anna: Já jsem ti taky všechno říkala. Díky tomu, že mi máma hodně dovolovala a měla jsem volnou výchovu, jsem neměla potřebu dělat nic špatného. Třeba nikdy jsem tajně nekouřila, protože jsem mohla.

* Neměla jste v patnácti šestnácti večerku? Neznáte větu „do jedenácti doma“?

Anna: Nikdy. Ale já jsem taky nikam moc nechodila, právě proto, že jsem mohla.

Jitka: Anička byla, prosím, nejvzornější pubertální dítě na světě. Kdybych viděla, že se řítí do propasti, tak jí to samozřejmě řeknu, ale když vidím, že jde jen do kopce a z kopce, tak ji nechám, přece se nechodí furt po rovině. Nic nezakazovat je základ. Anička třeba vyzkoušela spoustu kroužků, ale když řekla, já už tam nechci chodit, nenutila jsem ji. Pro mě bylo důležité, že byla šťastná. Jestli měly moje děti čtyřky nebo pětky, mi bylo jedno.

* Nemáte strach, že vám to jednou vyčte? Proč tys mě tenkrát nenutila do toho klavíru!

Jitka: Ne, protože vím, že v danou chvíli jsem dělala to nejlepší, co jsem mohla. Byla jsem na děti sama a zvládla jsem to, takže si absolutně nic nevyčítám. Neříkám, že jsem dělala všechno nejlíp, ale určitě bych nedělala nic jinak.

Anna: Ty si taky nemáš co vyčítat. Akorát jsme hrozně rozmazlený.

* Což mě vede ke slovu puberta. Jaká byla?

Anna: Já myslím, že oproti jiným jsme to měly ještě v pohodě.

Jitka: To určitě, nikdy jsem si třeba nemyslela, že mě Anička nenávidí. Já se svojí mámou takové období měla. Anna: Já jsem tě asi tak měsíc neměla ráda, promiň, že ti to říkám. Myslím, že v životě každého dítěte je období, kdy nenávidí svoje rodiče a u mě bylo velmi krátké.

* Ten jeden měsíc, co vám na mámě vadilo?

Anna: Přišla mi jen lehce trapná. V pubertě si člověk uvědomí, že máma je člověk, že má chyby. Najednou jsem si říkala, sice nevím, jak by se měla správně chovat, ale takhle určitě ne. Například neměla by být až tak zadobře s mými kamarády, je zbytečně moc v pohodě, ale zase by neměla být v nepohodě. Člověk má vytvořený nějaký archetyp ideální matky, ale vlastně neví, jaký ten archetyp je. Ta jeho máma se prostě nechová správně, ale mně došlo velmi rychle, že moje máma se správně chová. Moji kamarádi ji mají strašně rádi, připadá jim vtipná a skvělá, to víš, mami.

* Vy jste, Jitko, devět let moderovala v rádiu pořad o vztazích a sexu. Aničko, poradila vám v téhle oblasti maminka někdy něco, co jste nevěděla?

Anna (vyhrkne společně s Jitkou): Kopeckýho! Máma mi dala výbornou radu, ale řekni to ty, mně je to trapný.

Jitka: Měla jsem tu čest potkat se s Milošem Kopeckým a on mi řekl: Jitko, já vám prozradím, co odzbrojí a dostane na kolena naprosto každého chlapa. Když se s ním žena bez jakékoli koketerie okamžitě vyspí a pak dělá, jakože nic, ale opravdu nic. A měl pravdu, to fakt dostane každého.

Anna: To miluju nejvíc ze všeho, když mi máma vypráví svoje historky. Ale pozor, my jsme nikdy nezacházely do detailů, dodržujeme určité hranice. Řekneme třeba „no, jaksi, nebylo to úplně v pořádku, takže jsme šly od toho“ a tím se řekne všechno. Spousta lidí kolem nás si myslí, že spolu máme takový ten přátelský vztah bez zábran, ale to není pravda. Jsou věci, které před mámou prostě nemůžeš ventilovat, to se nedělá.

Jitka: Než se svěřovat do podrobností, to už mám radši puritánské rodiče. Radši nic než všechno. Anna: Ale chtěla jsem říct, že nejvíc miluju, když máma vypráví ty svoje historky, jak s někým něco měla, a my to s mými kamarádkami posloucháme a pomalu si to zapisujeme.

* Máte stejný vkus ohledně mužů?

Jitka: Ano, nám se vždycky líbí stejní chlapi. Tedy kromě jednoho případu, ty víš. Líbí se nám ale i třeba stejné filmy, máme to hodně podobně.

Anna: Jediné, v čem se neshodneme, je hudba, máma poslouchá strašný věci, třeba Coldplay. Jitka: Já v tomhle hodně stárnu.

Anna: Ale ne, mami, máš jenom jiný vkus. Třeba Mig 21 nebo Monkey Business máme rády obě.

* Jaký typ muže vám imponuje, jak vypadá váš ideál? A rovnou jmenujte.

Anna, Jitka (skáčou si střídavě do řeči): Ten úplně nejvíc je vysportovanej, ale přitom má na sobě vrstvu tuku, trošku špíčky. Je vidět, že sportuje, ale přitom rád jí. Musí být plešatej a něčím divnej. Jako Landa nebo Fanánek, to je hodně dobrý. Ale naprostý ideál je Koller. Koller!

* Landa, Fanánek, Koller, chápu, koho by zajímala povaha…

Anna: My se totiž shodneme, jak by měl vypadat, ale na povaze tolik ne. Já jsem třeba nikdy nechodila s někým, kdo by zapadal do mého fyzického ideálu. Vlastně tam zapadá můj táta, ale když mě někdo takový balí, tak se začnu bát. Bojím se táty a zároveň se bojím ideálu, kterým je můj táta.

Jitka: Musí mít smysl pro humor, být spíš dominantní, může být i trochu roztomile přihlouplý a chytrý tak akorát.

Anna: Já chci upřímného, to je nejdůležitější. A může mi říkat i nepříjemné pravdy. Jsem schopná přijmout všechno, včetně nevěry. Ať si dělá cokoli, ať má třicet milenek a píchá si heroin, ale ať mi to řekne. A zažila jsem to, takže vím, že to unesu. Když někdo přijde a řekne „byl jsem ti nevěrný“, znamená to, že má výčitky a ví, že udělal něco špatného. Je paradoxní, že lidi dokážou tolerovat špatné vlastnosti svým kamarádům, ale svým partnerům ne. A taky chci, aby byl hodnej. Jitka: Ježíš, to jsem ráda, že v tomhle nejsi po mně!

* Měl by se umět oblíkat?

Jitka: Tak to rozhodně, na tom mi hodně záleží. Anna: To pro mě není vůbec důležité, je mi to úplně jedno.

Jitka: Víš proč? Protože jsi mladá, mně to bylo v tvém věku taky jedno. Ale teď si prostě nedokážu představit, že bych někam šla se „sandálama do ponožek“.

Anna: Ne, sorry. Když vidím, že se ten člověk o módu nezajímá, proč bych ho k tomu měla nutit? Mně vadí, když se někdo o módu zajímá a je oblečený jako kretén, to mi vadí. Ale když vidím, že má někdo sandály a ponožky, říkám si, že je mu to prostě úplně jedno, mně je zase jedno elektronika a někdo by mě mohl odsoudit za to, že neumím pomalu poslat e-mail.

* Měl by mít hodně peněz, váš muž?

Anna: Ne, vůbec. Mně dokonce dělá problém, když mi kluk dává dárky. Ale pozor, udělala jsem si nástěnku přání a na ní mám, že se chci přijmout taková, jaká jsem, že chci být nejlepší verze sama sebe, že se chci vidět hezká, a že chci umět přijímat dárky. To jsou teď moje cíle. Jitka: V tomhle jsme opravdu jiné, pro mě to důležité je a přijímat dárky mi nedělá nejmenší problém.

* V čem myslíte, že jste stejné?

Jitka: Obě jsme stejně poživačné, ale nechci říct, že jsme povrchní…

Anna: Ale jsme povrchní.

Jitka: Spíš bych řekla, že se rády bavíme, rády jsme obklopeny hezkými věcmi a taky milujeme společné nakupování.

Anna: Takže asi takhle, mami: Hlavně spolu strašně rády nakupujeme, ale vůbec tím nechci říct, že jsme povrchní… Jitka: No, na výstavy spolu moc nechodíme, to je pravda. Máme stejný vkus, jsme jako jin a jang, skoro vždycky dopředu vím, co chce povědět… Anna: Taky to máš?! Protože to je pravda, často si doplňujeme věty. Jsme schopné třeba tři hodiny breptat a přitom souvisle řekneme jednu větu.

* V čem jste každá úplně jiná?

Jitka: Anička je hodně dominantní, já jsem spíš submisivní. Ty jsi taková jako… ale to neznamená, že je neohleduplná, to vůbec ne, ale když se ti něco opravdu nechce, tak to fakticky neudělá, kdežto já bych udělala pomalu skoro všechno.

Anna: Ale zase jsi strašně silná. Ona by sice udělala všechno, ale taky všechno zvládne.

Jitka: Ty jsi milá… V čem jsme jiné? V komunikaci, já si potřebuju všechny problémy pěkně vyříkat…

Anna: A já se urazím.

* Jitko, jaký je váš názor na fyzické tresty? Když udělala něco špatného, jak jste to řešila?

Jitka: Moc jsme toho řešit nemusely, Anička byla opravdu hodné dítě. Ale pamatuju si, jak jsem na tebe byla jednou hrozně naštvaná, protože sis telefonovala z pevné linky na mobil. To jsme zrovna neměli peníze a účet dělal asi dvacet tisíc. Třískla jsem dveřmi, až se vysypalo sklo. Myslím, že se mě Anička i bála.

Anna: Počkej, já si ještě pamatuju, že jednou, to mi bylo asi pět, jsem řvala, protože jsi mi dala na zadek. To jsi tenkrát fakt udělala.

Jitka: A jednou jsem tě dala pod ledovou vodu, ale jenom trošku… Přitom naprosto nesnáším fyzické tresty, to je mi až odporný.

* Jakou jste dala jedna druhé nejlepší radu? Může to být v podobě činu, kdy jste si řekla: Aha!

Jitka: Nejhorší je dítě v pubertě a matka v přechodu. Obě jsme měly návaly a obě jsme byly hysterické. A Anička, když bylo nejhůř, pokaždé řekla: Vem to z té lepší stránky. Třeba jsem nemohla najít klíče a ona: Vem to z té lepší stránky. Ale z jaké?!

Anna: Ze všeho se dá vykřesat lepší stránka. Tak třeba budeme dýl zamčený, a tím pádem dýl spolu.

Jitka: Nevím, kde to vzala, ale říkala to odmalička a musím říct, že jsem šťastná, žes mi dala takovou radu.

Anna: Máma vždycky řekne něco, co je přesný. Teď jsem třeba řešila nějaké vztahové věci a ona seděla, koukala do prázdna a pomalu ve verších řekla: No, víš, tohleto, tohleto, tohleto. A já si řekla, no jo vlastně. Víš, o co šlo? Jitka: Teď nevím… (šeptají si s rukou u ucha)

* Ptát se, jestli vás maminka hodně chválila, je asi zbytečné…

Anna: To je právě to, co mi trochu vadí. Ty si myslíš, že ne, ale fakt jo, mami, ty mě vidíš strašně subjektivně, jako svatej obrázek. Jenom když udělám nějakou naprosto kolosální chybu, řekneš: Tohle se ti tak úplně nepovedlo. Ale jinak všechno, co udělám, je naprosto skvělé. Podle ní jsem nejkrásnější na světě… no, mami, sorry, ale je to tak.

Jitka: Já si ale nemyslím, že to je jen můj názor.

Anna: Tak tvoje kamarádky si taky myslí, že jsem supr, ale víš co… Jitka: Já myslím, že jsem objektivní, pamatuješ, jak jsi hrála ve Vltavínu…

Anna: Dobře, ale to jsem byla malej postiženej bobr, to bys musela bejt fakt mimo, abys to neviděla. Teď jsem aspoň kontroverzní, buď hnusná, nebo krásná, a ty se kloníš k tomu, že jsem teda krásná.

Jitka: No, to teda jsi a bez diskuse. Nejsi prostě tuctový typ, takže někdo tě může brát kontroverzně.

Anna: Já vím, že to tak vidíš, ale nemůžu tě brát úplně vážně. Jako že „maminka říkala, že mi to sluší“, to fakt není měřítko.

* Deset let jste byli čtyři a byli jste rodina. Jak jste nesly její rozpad?

Jitka: Jsem člověk, který má celkem smysl pro humor, ale tady mě přešel. Děti byly ve věku, kdy někoho nejvíc potřebovaly a já vlastně taky. Ale protože jsem dělala krasobruslení a jsem po tátovi taková, že všechno vydržím, nějak jsem to zvládla. Než bych domů přivedla někoho, kdo by se dětem nelíbil, o kom bych nebyla absolutně přesvědčená, tak radši nic. Musím ale říct, že my jsme s mým bývalým mužem nikdy nefungovali jako klasická rodina, i když jsme spolu žili.

Anna: Já si vůbec nepamatuju, že jsme spolu žili. Ale hlavně, já jsem holka, já tátu nepotřebuju, ale brácha jo a teď ho má. * Vy tátu nepotřebujete? Ale tátové prý mají velký vliv na to, jak se vnímáme jako ženy. Myslíte si, že jste hezká, že jste fajn, že jste šikovná?

Anna: Sebevědomí mi chybí, to je pravda. Léčila jsem se z depresí a psycholog mi řekl, že za ně může fakt, že jsem neměla tátu. Ale zase mám skvělou mámu.

* Máte vztah, který vám teď bude hodně matek závidět. Myslíte, že je to tím, že s vámi nebydlel žádný muž?

Jitka: Rozhodně. Měly jsme na sebe víc času, a tím pádem jsme se lépe poznaly. Bylo by zajímavé podívat se, jaké jsou výhody toho, když jste na děti sama.

* Nemusíte se nikomu podřizovat, dobře, ale zase musíte všechno sama vymyslet a realizovat…

Jitka: Jsem submisivní typ, který se musí nalepit a vykonává, mám to tak ráda, takže ano, když byly malinké, bylo to těžké. Ale když povyrostly a bylo jim kolem osmi, přejaly rozhodování za mě. Třeba na dovolené jsem s nimi konzultovala jako s partnerem, co budeme dělat, a ne že bychom jim s partnerem přikazovali, co budou dělat, jestli mi rozumíte.

* Máte ještě mladšího syna. Můžete říct, jaký je rozdíl ve vztahu matka–dcera a matka–syn? V čem je to jiné?

Anna: Určitě je. Už jenom to, že Ádovi je žinantní se ti svěřovat.

Jitka: Děkuju ti, že mi pomáháš, ona je to strašně těžká otázka. Je zvláštní, že každé dítě máte ráda jinak, ale na váhu je to úplně stejně. Ať je dítě jakékoli, ať udělá cokoli, když se mu nedaří, máte ho ráda tím víc a zároveň trpíte, že se mu nedaří. Adam je víc po mně než ty. Před pubertou byl hodně poddajný, mohla jsem si s ním dělat, co jsem chtěla. My dvě jsme se pak začaly s Aniččinou pubertou strašně sbližovat a napojovat na sebe jako treperendy a kamarádky. Adama mi to trochu vzdálilo. Je to ale logické, protože do jeho mužské psychiky prostě nevidím, což nevidí žádná z nás.

Anna: Navíc je velký introvert, nesvěřuje se. Taky na něho musíš jinak než na mě. Naše velká síla je v tom, že my si všechno říkáme, protože jsme holky, a on ti prostě nemůže všechno říkat, protože je kluk. Nedávno za mnou přišel a řekl mi: „Aničko, já jsem tak přemýšlel a najednou jsem si uvědomil, že máme úplně skvělou mámu.“ Jakože mu to konečně došlo!

Jitka: To mě úplně zničilo. Ale abych se tak nedojímala, tak musím vysvětlit, kdy to řekl. Byl zrovna někde s kamarádem a jeho rodiči, kteří nebyli ideální. Takže ve srovnání s nimi jsem z toho vyšla docela dobře. Anna: Ježíš, mami, to v tom nehraje žádnou roli! Hlavně tam napište, že je máma miliónová.

Foto autor| FOTO: LUCIE ROBINSON

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Včera | Rok 2016 přál svatbám slavných nejen ve světě, ale i u nás v České republice. Řadě z nich se termín…

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…