Fešák Lukáš Hejlík z Ordinace: Nálepka seriálový herec mi docela ubližuje

| Autor: Gabriela Vágner | Rubrika: Celebrity

Tak mnoho vytížených lidí, jako je on, moc není. Všichni ho znají jako herce, někdo možná jako propagátora čtení knih, méně už určitě lidé vědí, že je to také dobrý produkční, ředitel, farmář, gurmán, táta, model, návrhář… A všechny tyhle role má rád a věnuje se jim se stejným nadšením.

Máš toho opravdu hodně, ale kdyby ses měl představit někomu, kdo tě vůbec nezná, jakou profesi by sis vybral? Co tě asi charakterizuje nejvíc?

Dělám spoustu věcí a jsem docela hrdý na to, že nejsem jenom herec. Už moc nemluvím o tom, že mám ovce, že jsem farmář, i když po pravdě už moc nejsem. Hospodářství mě pořád baví, ale časově to už vůbec nezvládám, takže jsem se po deseti letech rozhodl s tím skončit. Určitě jsem ale popularizátor knih a čtenářství v ČR, to se ví, protože s tím pořád média otravuju. Ale je to věc, na kterou jsem nejvíc hrdý. Dělám ji nejdéle a z toho všeho asi i nejlíp. Je to mimochodem jedinečný nápad, který ve světě nikde neexistuje.

Po světě i hodně cestuješ. Když se tě na profesi zeptá někdo v cizině, co řekneš?

Jezdím teď třeba hodně do Londýna a ani tam se nějak hrdě neprsím tím, že jsem herec a moderátor. Úplně stejně jako tady. Vždycky to tak trochu zašumluju a pak hlasitě dodám, že dělám i jiné věci. Vlastně ani nevím, proč to tak podávám, a ani nevím, proč bych si měl na herectví stěžovat. Ale když se mě mladí lidi ptají, co mají dělat, aby se dostali na herectví, neradím jim, spíše je odrazuju. Ne že bych nechtěl, aby mi lezli do rybníka, prostě si myslím, že to není úplně dobrá volba. Všichni si to hrozně idealizují. Zjistil jsem to hned v prvním roce v angažmá v Českých Budějovicích, kde jsem se zhrozil, když jsem viděl všechny kolegy nad čtyřicet. Většina z nich to byli nešťastní lidé, jakkoli třeba hrozně fajn, ale život u divadla je zdeptal. Téměř všichni po rozvodu, pořád ve víru kolotoče…

Abych to shrnula. Jsi tedy herec, ale trochu se za to stydíš...

Asi ano. Proto zase rád hrdě dodávám, že dělám nejen to. Koneckonců v tom mém LiStOVáNí jsem vlastně všechno. Herec, manažer, ředitel, produkční, dramaturg, režisér, píárista, výtvarník… A vlastně to všechno jsou ve spojení s knížkami moje koníčky.

Byla tvoje cesta k herectví přímá?

Vůbec ne, neměl jsem nejmenší představu o tom, co chci dělat. Věděl jsem jen, že nechci jít na vojnu. I mě se týkal takový ten klasický středoškolský komplex „hlavně nejít pracovat“! Dneska už se na to samozřejmě dívám jinak. Na vyšší odbornou školu hereckou jsem šel ale neposkvrněný, a to doslova, včetně mnoha řečových vad. Až v přípravách na přijímačky jsem se třeba dozvěděl, co je to monolog! Ale ve výsledku je pak stejně nejdůležitější, kdo tě v té škole vede, a na to jsem měl velké štěstí.

Ptají se tě lidé taky na to, kde hraješ?

Teď moc ne, protože mě znají z televize. Naopak se spíš ptají, kde mám angažmá. Ale já jsem po osmi letech v brněnském Městském divadle už dva roky na volné noze, ale zrovna právě v Londýně jsme se jednou zapovídali o tom, co všechno jsem hrál, a zjistil jsem, jak je to vtipná paleta charakterů a profesí. Náruživý šéf módní firmy, namachrovaný, avšak pod skořápkou velmi sklíčený voják, plachý homosexuální učitel nebo nevázaný libový doktůrek.

Vidíš, a já měla pocit, že máš určitou nálepku. Myslíš, že tě režiséři obsazují podle typu?

Ne! To je tím, že si byly podobné ty moje dvě největší role v Ošklivce Katce a v Ordinaci. Proto jsem i s Ordinací váhal, přesně proto, abys takový pocit neměla a já naopak cítil, že se posouvám a že se učím něco nového. Jako byl třeba právě kantor v seriálu Základka, kluk který třikrát měří a pak možná řízne. Úplně velká výzva to byla v seriálu Terapie, kde hrál psychoterapeuta Karel Roden a já byl jeho úterní pacient, voják z Afghanistánu, který zabil šestnáct lidí, a na to jsem rozhodně nebyl obsazený podle typu, tedy i vzhledu. Naopak, vymýšleli mi tam líčení, aby mě „zošklivili“, nechávali mě zarůst, prostě abych nepůsobil jenom hezky. Ale zpět k té rozmanitosti, například Javier Bardem je třeba výborný herec, ale základ jeho úspěchu je v tom, že hrál ve dvanácti úplně odlišných filmech. A to dneska chybí například divadlům. Už nejsou souborová v pravém slova smyslu, že v něm kmenoví režiséři obsazují herce také tak, aby jim dávali úkoly, které je něco učí. Je to dost podobné i v českých filmech…

Tam ještě víc! Obsazují se lidé, u nichž už se očekává, jak budou hrát, protože jejich sdělovací prostředky jsou natolik výrazné, že se pak člověk nedívá na jejich postavu jednající v ději, ale na to, jak se s tím vtipně nebo svým originálně typickým způsobem opět vypořádali. Pavel Liška, Jirka Macháček, Jirka Mádl, Aňa Geislerová... u nich už se víc díváme na ně jako na herce než na jejich figury. To je sice fajn, protože jsou to výborní herci, ale může se stát, že po sedmé roli už to diváka přestane bavit.

Která z těch tvých rolí tě zatím bavila nejvíc?

Na Terapii byl fantastický styl práce, podmínky, které se v České republice nevidí. Bylo to vesměs takové divadlo v televizi. Ono koneckonců když se člověk dívá, jak se dva lidé půl hodiny baví za stolem, popírá to základní televizní pravidla. Tedy že každou minutu a půl se musí střihnout scéna v jiném rytmu, za použití třeba i jiné hudby. Terapie byla všehoprostá, kromě dvou herců, kteří vedli dialog. A lidé se na to dívali, bylo to napínavé a to je fantastické. Tam se opravdu muselo jenom hrát.

Ovlivnil tě ten seriál nějak?

Určitě, začal jsem třeba na základě seriálu chodit na skutečné terapie. Hodně mi to pomohlo, protože jsem v sobě řešil velký trable. Je to výborná věc, ale české předsudky kolem ní jsou stále velké. Snad tomu seriál trochu pomohl. Musím se tomu smát, lidé dávají velké peníze za masáže těla, než aby investovali do své psychické pohody, která ovlivňuje jejich život a jednání víc než ztuhlé trapézové svaly. A pak je tu samozřejmě ten ostych „hlavně aby to někdo nevěděl, ještě si bude myslet, že jsem blázen“.

Existuje něco, co by sis chtěl do budoucna natočit, ale ještě nebyla příležitost?

Jasně, pořád jsem si ještě nezkusil pořádnou roli ve filmu. Myslím, že mi přece jen trošku ubližuje ta nálepka seriálový herec, ale s tím já nic dělat nemůžu. Herci s opačnou nálepkou, tedy filmoví herci, to mají naopak mnohem snazší a v tom mají výhodu. Celé to ale neřeší herci, ale spíše další lidé od filmu a potom především média. Filmařům totiž smrdí seriály. Koneckonců Terapie slibovala „neokoukané seriálové tváře“ a byl jsem tam já s Martinem Hofmanem a dali jsme tomu, troufám si říct, na prdel! Vůbec se mi v Terapii dostalo zvláštní pocty. Ve výsledku mi všichni, od režisérů přes Karla Rodena až po maskérku řekli, že mě vůbec nechtěli, protože mě tlačil jen supervisor HBO z Ameriky, který mě mimochodem schvaloval i v Ošklivce Katce. Přiznávali mi to však všichni s pocitem, že jako „pardon“, a to mě těší. Bylo by fajn, kdyby čeští filmaři někdy ztratili předsudky.

Ovlivňuje to, že jsi často na obrazovce, i tvoje další aktivity? Co třeba ta tvoje role propagátora četby knih? Chodí teď na vaše představení víc lidí?

Já o tom mluvím deset let v rozhovorech, ale ani na základě toho, že se objevuju v seriálu, lidé nechodí nějak markantně víc. My máme své stálé publikum a já jsem za to vděčný. Každý měsíc oživíme knížku na jevišti, nečteme ji nudně za stolem, není to divadelní text. Je to dynamické akční představení a lidé se těší na to, s čím zase přijdeme. A do toho se občas objeví někdo, kdo mě zná ze seriálu nebo si někde něco přečetl. A já jsem rád, že je jich méně než těch stálých. Krásně zapadnou do skvělé atmosféry, která na LiStOVáNích je, a pak se vezou a vrací se dále sami, televize netelevize.

Jsi hrdý otec podařeného dílka…

Jo, funguje to dokonale a já jsem nadšený. A nejvíc jsem asi hrdý na to, že všechno ostatní přichází a odchází. Teď jsem byl na velké MerdeTour se Stephnem Clarkem, autorem bestsellerů Merde, a ten mi, jako všichni zahraniční autoři, potvrdil, že se s něčím takovým ve světě nesetkal. Britští nakladatelé by prý po něčem takovém skočili. Radil nám dokonce si to zaregistrovat. To samé tvrdí i Robert Fulghum, který je teď na měsíc v Čechách, aby je prý konečně pořádně poznal. Chodí se dívat na LiStOVáNí, a jakkoli nerozumí slovům, rozumí naší činohře a energii. Říká nám Létající cirkus. Tohle je prostě dobrý nápad, který funguje.

Jsou diváci stejně nadšení, když s tímhle projektem vyjíždíte za hranice republiky?

Po světě cestujeme s ekonomem Tomášem Sedláčkem, který vydal Ekonomii dobra a zla. Myslím si, že to je jeden z nejpopulárnějších lidí v ČR, protože když s ním přijedeme třeba do Třince, kde je upatlanej plakátek: Přijede ekonom Tomáš Sedláček s projektem LiStOVáNí, tak na něj přijde tři sta čtyři sta lidí. To je mnohem víc, než kdyby tam přijela herecká společnost Václava Vydry. On totiž popularizuje sektor, na který jsme zvyklí spíš nadávat, a je v tom ještě úžasně uvolněný, sexy, vtipný a šíří kolem sebe dobrou náladu. Ta jeho knížka se teď k jeho velkému údivu výborně prodává ve světě, vyšla už v šestnácti jazycích a my po sto padesáti českých reprízách máme i anglickou verzi toho představení. Byli jsme už téměř po celé Evropě, teď s tím zase letíme do Koreje. I když uvidíme, že?

A ty to stíháš všechno obstarat i produkčně?!

Odehrajeme 450 představení ve 150 městech za rok, takže s tím mám neuvěřitelnou práci. Zaměstnávám i svoji maminku, která tomu věnuje deset hodin denně.

Kdy to stíháte odehrát?

Hrajeme často dopoledne, v knihovnách nebo přímo ve školách. LiStOVáNí má obrovský vzdělávací potenciál, velmi nenásilně a vtipně přesvědčujeme děti a puberťáky, že čtení knížek může být sranda i v době, kdy jim přijde spíš fajn porovnávat aplikace v mobilu. Funguje to fakt skvěle. Děcka to neuvěřitelně baví, nás nabíjí, jakkoli hrát za dopoledne pět představení v Bělé pod Bezdězem a vstávat kvůli tomu v Brně za tmy je často maso. Ale šlape to a možná se o mně bude jednou psát v učebnicích: „Ten, co zachránil čtení z knížek.“ (smích)

Aby ještě ale za pár let knížky byly…

Já myslím, že zrovna u nás to nebude tak strašné, jsou určitě média, co to odnesou víc. Noviny nebo muzika. Já jsem teda jeden z posledních pionýrů, co si kupuje CD, ale to už je doba, nic naplat, jen nesmí zaniknout příběhy. Nesmí se nám stát, že naše vnímání bude omezené na 140 znaků na Twitteru. Ale i to je vývoj. Na všem se dá najít něco dobrého. Já jsem taky zároveň bloger, což mě dost baví, a mám i svoje stránky, kde na sebe občas vyžvaním i docela osobní věci. Beru to jako součást takové terapie.

Všimla jsem si, že máš blog propojený s Facebookem…

Jasně, tam je přece dneska každý tak trochu „v televizi“, prostě na očích. Facebook v lidech naplňuje přirozenou touhu být vidět. Čtení to ale trochu deformuje. Můžu tam napsat sebehlubší až přímo intimní blog, ale nikdy to nepřekoná například nahození fotografie. Slyšel jsem dokonce takové drsné postřehy, že když je fotka černobílá, má hned dvojnásobek lajků. Vyzkoušel jsem to a opravdu, tisíc za tři dny! A dneska je všechno ve znamení stručnosti a odpočinku. Když si dnes koupíš časopis, nejdřív ho projedeš, pak si přečteš znovu jen titulky, a pak si vybereš článek, který tě zajímá. Internet to ještě víc minimalizuje. Ale je to prostě jen jiná forma, která musela přijít. Nic nového. Tomu se nedá uhýbat. O to víc je pak fajn, že my tu kašpaříme s knížkou a děláme z toho živou 3D podívanou.

Stíháš produkčně ještě něco dalšího?

Byla toho spousta, ale musel jsem prostě hodně věcí opustit. Stál jsem třeba u zrodu festivalu Hip Hop Kemp, který jsme pošéfovali v pěti lidech a dnes na něj jezdí až dvacet tisíc lidí. Bylo to teda šílené a myslím, že to byl vrchol mého stresu. Já jsem vesměs všechny svoje koníčky proměnil ve výdělečnou činnost, asi abych si nevyčítal, že mám nějaké koníčky. Na druhou stranu jsem toho musel spoustu opustit, práci v rozhlase, svoje hudební pořady, abych si zachoval to nejdůležitější – LiStOVáNí. Ale pořád přijímám nové výzvy, takže teď třeba ještě navrhuju košile pro jednu oděvní firmu.

Takže i návrhář? Jak se člověk k takové práci dostane?

Já jsem pro ně fotil nějaké jejich kolekce, je to taková tradiční česká značka a teď pro ni budu dělat takovou osvěžující kolekci pěti košil, které se dají koupit jako základní set pro všechny účely. Nebude to nic výstředního, ale už teď si v Londýně přefocuju límečky… (smích)

Jedna z tvých dalších rolí a velkých koníčků je rodičovství. Jaký jsi táta?

Snažím se být s malou alespoň týden v měsíci, snažím se respektovat všechno to alternativní, v čem vyrůstá, ale zároveň jí dávat i vidění toho, že já žiju trochu jinak. Aby to neměla tak úsečné, protože to není úplně dobře.

O tobě se taky ví, že jsi gurmán. Stíháš se věnovat i tomuto koníčku?

Naprosto, tím teď opravdu žiju. Pořádám doma „gastrokroužky“, pozvu si pět dalších lidí a domluvíme se předem na menu. Každý pak vaří jeden chod, který učí ty druhé. Je to úžasná společenská událost. Lidé by to měli praktikovat běžně. Nekoukat na Prostřeno v televizi, ale udělat si ho doma. Pozvat si přátele, uvařit jim a pak být zase pozváni. Je to společenská záležitost, která lidi strašně obohatí. Chodím taky do Bytové restaurace Na faře k filmové kritičce Darině Křivánkové, to je mimochodem další varianta neobvyklého stravování na společenské úrovni. Vidíš, tady máš hned tři typy toho, jak vařit pro život a žít pro vaření... (smích)

A co sport, baví tě pak spalovat ty přijaté kalorie tímhle způsobem?

Přiznám, že se snažím přesvědčit sám sebe, ale v poslední době se mi to i docela daří. Však už taky musím, je mi 33 a jakkoli se maximálně snažím jezdit vlakem a v Praze téměř jen na elektrokole, stejně měsíčně nařídím průměrně 7500 kilometrů autem. A cítím, jak koprním.

Když jsme zmínili ty eko aktivity, poměrně často se taky mluví o tvém nábytku z europalet, co máš doma. To tě taky ještě drží?

No to je zase další výzva. Vybavení bytu z europalet mi totiž připadá jako ekonomický, ekologický, rychlý, vtipný a zároveň trendy a příkře designový trend. A tak jsem začal spolupracovat se strašně šikovným truhlářem, který je už ale méně šikovný na organizaci a vyrábíme tyhle věci na zakázku.

Takže podnikatel se vším všudy…

Já myslím, že i v kultuře jsem zdatně podnikající osoba. Už jsem o tom dokonce mluvil i s českým časopisem Forbes. Já prostě beru jakékoli zajímavé výzvy. Další výzvou třeba je, že publikuju – píšu do jednoho časopisu týdenní sloupky o českých kavárnách po různých českých městech. To mě taky baví.

Ty toho fakt nemáš málo. Baví tě ta roztříštěnost, barevnost toho všeho, čemu se věnuješ?

Ono je to hrozně fajn. Ty střihy jsou kouzelné, obohacující, jen se z toho člověk nesmí zbláznit.

Pomáhá ti nezbláznit se třeba to, když máš po svém boku tu správnou ženu?

To určitě, chlapi si potřebují někomu postěžovat. A já jsem navíc typ chlapa, co je rád, když ho žena polituje, potřebuju, aby mi říkala: Neboj, to bude dobrý. V tom jsem asi ještě takový mamánek. Ale zároveň chci přijímat ty životní výzvy. Takže v tom nejsem asi zas tak netradiční.

Článek vyšel v časopisu Forman 6/2013

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

Včera | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…