Jsi typická herečka v tom, že si uvědomuješ, jak kamera přidává kila? Hlídáš se?
Já to moc neřeším, nestresuju se tím. V době, kdy jsme natáčeli seriál Expozitura, jsem měla o pár kilo víc než teď, a nemyslím, že bych kvůli tomu měla míň práce. Podle mě je to spíš o fotogeničnosti a s tou buď člověk štěstí má, nebo nemá. Samozřejmě si váhu nějak hlídám, ale spíš kvůli sobě. Zjistila jsem totiž, že když se kvůli ní cítím špatně, jsem pak naštvaná sama na sebe, nepříjemná na svoje okolí a před kamerou mi chybí sebevědomí.
Jak jsi ta kila vlastně shodila?
Já ani nevím! Ale uvědomila jsem si, že díky svým problémům s anorexií z dřívějška jsem vlastně hrozně špatně jedla. Takže jím oproti předchozím letům hrozně moc, ale normálně – teplé obědy i večeře, jím i sladké, jen se nepřecpávám. A najednou jsem zjistila, že jsem zhubla a že jsem se vlastně trápila celé ty roky úplně zbytečně.
Kdy přišel ten zlom, proč ses po letech rozhodla začít jíst?
Přišlo to asi s novým partnerem. Začala jsem chodit s jedním slovenským kameramanem a on si dává na pravidelnost ve stravě pozor kvůli velkým problémům s vředy. Tak jsem začala jíst s ním, začala se učit jeho rytmus a zjistila, že to jde.
Tak to je super, že tě k tomu přivedl muž a ještě z branže, protože všichni víme, jak to na natáčení chodí s cateringem…
Když se natáčí, tak se strašně špatně jí. A já jsem z toho nového režimu ze začátku taky byla hysterická, měla jsem pocit, jak je to hrozné pořád jíst. A za dvě hodiny zase… A pak jsem najednou přišla na to, že to prostě funguje.
A jak vlastně vypadá váš jídelníček?
Snažíme se jíst zdravě a ne že bych jedla chleba se sádlem, ale víceméně se snažíme jíst úplně všechno. Vrátila jsem se i k masu, kterému jsem se vyhýbala od doby, co jsem bojovala s anorexií. To jsem jedla třeba tři rajčata denně. Můj problém byl, že jsem k jídlu nikdy neměla pořádný vztah. Ale teď je to super! Zjistila jsem, že mám víc energie, kterou můžu úžasně zužitkovat.
Vaříš vůbec?
Moc ne. Když jsem sama doma, tak mi stačí třeba chleba se sýrem. Ale Martin díkybohu vařit umí. Já se teda taky občas snažím, ale je to hrozný. Umím špagety s jednou omáčkou a ještě to není dobrý. (smích)
A ani nemáš v plánu se to naučit?
V plánu to mám! Teď jsem dokonce přinutila kamaráda, aby přišel k nám a naučil mě špenátovou polívku. Měla jsem všechny ingredience, ale zase bylo něco špatně, protože to nakonec bylo plné hlíny. Nějak špatně jsem ten špenát vymyla. Martin přišel na večeři s jedním slovenským režisérem, moc se netvářili, když chroupali ty kameny. (smích) Prostě někdo na tohle talent nemá.
Co nejradši jíš, jsi milovník sladkostí?
Mám docela ráda ryby, ale neumím si představit, že je budu kdy umět připravit. I když to asi není nic těžkého. (smích) Na čokoládu jsem nikdy nebyla, spíš třeba müsli tyčinky… Ale už si občas dám i čokoládový bonbon! Před deseti lety bych si myslela, že vybuchnu, když to sním. Takže postupně lámu ty hranice.
Z čeho se vlastně skládá tvůj jídelníček?
Jelikož je Martin vegetarián, tak dost často máme zdravá vegetariánská jídla. Snažíme se nakupovat co nejzdravěji, třeba v Country lifu nebo na trzích. A je pravda, že je mi pak líp, cítím se zdravěji. V tomhle jsem prostě ten, co se učí. Teď už i sama nakupuju, ale ze začátku to bylo docela těžké. I pro něj. Když viděl, jak žiju, jak se živím, že o jídle vlastně vůbec nic nevím… Já jsem byla deset let na sucharech a všechno tohle jsem se začala učit až od něj.
Kdy ti začal organismus po tom, co jsi mu prováděla, fungovat normálně?
Tu nejhorší část, tu dobu, kdy jsem nejedla vůbec a měla 37 kilo, už jsem měla za sebou. To jsem začala jíst aspoň trochu, sice špatně, jednou denně, ale jedla jsem. Ale samozřejmě jsem okamžitě přibrala, měla jsem s tím problémy, po spoustě věcí mi bylo špatně, chtělo se mi zvracet, protože jsem to prostě deset let nejedla. Ale naštěstí se to ustálilo. Ale byla jsem pořád oplácaná díky tomu, jak málo jsem jedla. A ještě jsem si říkala, že když začnu jíst, tak budu úplně jako koule. A stal se pravý opak.
To jsi tu spoustu let některé věci opravdu vůbec nejedla?
Musím říct, že minulý týden jsem třeba prvně v životě měla hovězí steak a fakt to bylo super! Nesli ho kolem mě v restauraci a já jsem úplně cítila, že ho potřebuju. Tělo si prostě řeklo. Takže já vlastně doteď objevuju nové věci a je dobře, že tělo na to dobře reaguje. Tím, jak se člověk stravuje, totiž pro sebe může strašně moc udělat. Já mám opravdu třicetkrát víc energie než předtím. Dřív jsem se do věcí musela nutit, byla jsem na hranici sil, pořád jsem byla unavená, bílá, s kruhama pod očima… Teď to zvládám všechno mnohem líp.
Byla ta změna opravdu tak těžká?
Ten začátek je strašně těžký. Ten pocit, že máš začít jíst… Mám spoustu kamarádek, které jsou oplácané a i doktoři jim potvrdili, že jsou na hranici přežití. Vždycky jim říkám: Začněte jíst, vždyť sníte tři lístky salátu za den! Jenže ony moc nevěří, protože když začneš jíst, tak ze začátku až tak úplně změnu nevidíš nebo malinko přibereš, čehož se každý lekne a přestane to dělat. Ale kdyby vydržely, zjistí, že to funguje úplně neuvěřitelně.
Stravování je dobré kombinovat i s cvičením, což ty taky děláš…
Už pár let chodím na trampolíny, což je skvělá věc! Baví mě to, protože to není o tom, že bych měla cvičit, abych si udržela formu, ale že si jdu prostě zaskákat. Jen to moc nestíhám časově. Tréninky máme večer, kdy já mám představení, takže všichni z mojí skupiny se zlepšují, jen já jsem pořád na stejné úrovni. Navíc jsem měla letos tři angíny za sebou, takže jsem pořádně nechodila i proto. Teď jsem zase začala, a hned se projevila moje soutěživá povaha – snažím se je dohnat. (smích)
Nelákají tě i další sporty?
S kamarádkou jsme byly třeba na pilates a to je taky dobrý. Navíc když vidíš, jak vedle tebe cvičí babičky a zvládají to líp než ty! Občas jdu taky na open class nějakého hip hop dance, ale na nic jiného už mi moc nezbývá čas. Ještě tak stíhám angličtinu a španělštinu. Jo, ale byla jsem vlastně jednou na pole dance, což je tanec u tyče. Je to skvělý, ale strašně těžký! A hrozně mě z toho bolí ruce, protože jsem dřív dělala sportovní gymnastiku a mám na nich gymnastické mozoly.
A co nějaká následná péče, masáže, fyzioterapie, to stíháš?
Masáže ne, ale chodila jsem na fyzioterapii, když jsem si něco zablokovala. V šesti letech jsem totiž měla otřes krční páteře, protože jsem spadla na hlavu na gymnastice, a dodnes s tím mám občas problém. A jinak o sebe moc nepečuju, ale možná už přichází ten správný čas, už mi bylo třicet… Ale stejně je podle mě nejdůležitější ten sport.
Vyhovuje ti tedy ta kombinace zdravé pravidelné stravy a cvičení?
Určitě. Jsem díky tomu víc v klidu, cítím se skvěle, mám víc energie, fyzičku, kterou potřebuju pro svoji práci. Někdy je toho moc, ale čím častěji si najdu čas na cvičení, tím víc to pak můžu zužitkovat. Z těch mých tří angín se nakonec vyklubala přechozená EB viróza, takže potřebuju být co nejvíce fit. Mám toho teď hodně před sebou.
Třeba Shakespearovské slavnosti…
Tam hraju ve hře Sen noci svatojánské Hermii, kterou na začátku všichni chtějí a na konci ji nechce nikdo. A jsem ráda, že děláme komedii, na ten Hrad a k tomu létu to podle mě tak nějak patří. I když s tím letošním počasím je to víc na tragédii. (smích)
Užíváš si to, že hraješ Shakespeara?
Já to mám trochu jinak, mě víc baví ty sklepy, malé scény, kluby a současné texty. I jako diváka. I když teď na podzim jsem měla možnost hostovat ve Vinohradském divadle ve Zkrocení zlé ženy a musím říct, že to byla velká výzva. Taky jsem vždycky věděla jistě, že nikdy nebudu hrát na Shakespearovkách a je to přesně naopak. Ale výsledek je bezvadný. Což je asi hlavně tím, že to dělají kluci ze SKUTRU, takže zajímavá spolupráce, člověk se na tom něco naučí. Je zajímavé naučit se pracovat s takovýmhle typem textu, s verši, obsáhnout ten velký prostor, což k výbavě herce nějakým způsobem patří. Ale stejně se víc vidím v nějakém tom sklepě. (smích)
Tak to se tedy musíš cítit jako doma v A studiu Rubín…
To jo. Teď jsme tam měli premiéru hry Poslední papež, což je takový pohybově-činoherní experiment, který udělala choreografka Adéla Stodolová s dramatikem Petrem Kolečkem. A pak mě taky baví Zakázané uvolnění, které režíroval Dan Špinar. To je hodně úspěšná komedie o třech holkách, které se sejdou v baru. Hrajeme to v A studiu Rubín, ale jezdíme s tím i po republice. No a navíc to budeme točit jako film s Honzou Hřebejkem.
A jak se ti hraje s Janou Strykovou a Zuzkou Stavnou?
Díky tomu, že jsme kamarádky v normálním životě a to představení vzniklo vlastně tak, že jsme spolu chtěly něco nazkoušet, to je super. Známe se, máme se rády, můžeme na sebe reagovat. Navíc jsou to obě zkušené herečky, Jana byla několik let ve Vinohradském divadle, i letos na Shakespearovských slavnostech hraje hlavní roli ve Zkrocení zlé ženy, Zuzka zase hraje v Činoheráku, teď točila film Krásno s Ondřejem Sokolem, navíc skvěle tančí… Člověku se nepodaří moc často, aby mohl hrát, s kým chce v divadle a ještě si to navíc natočit jako film.
To ale není tvoje jediná letní aktivita…
To ne, ještě jsme navíc k tomu všemu začali zkoušet hru Smrt a dívka podle Polanského filmu, která by měla mít premiéru na podzim. Kdysi jsem ten film viděla a říkala si, že až budu starší, že bych v tom chtěla hrát. Tak jsem se domluvila v NoDu, bude tam se mnou Roman Zach a Jirka Ployhar a režírovat to bude Filip Nuckolls. Po těch komediích to bude taková pěkná depka… A ještě bych měla dělat jeden projekt s režisérem Mikem Samirem, který dělal hereckou supervizi na filmu Bez doteku. Ten jsem točila loni se snad nejmladším režisérem v Evropě Matějem Chlupáčkem. Tentokrát půjde o Mikův debut, který se jmenuje Hany a vypráví o jedné jediné noci. No a na konci srpna se začne natáčet pokračování seriálu Expozitura.
To vypadá, že se vůbec nezastavíš!
Byly věci, které jsem musela odmítnout, protože té práce bylo hrozně moc. A rok předtím jsme vymýšleli, co za představení nazkoušet, protože byla velká pracovní pauza. Takže teď si vybírám projekty, které mi připadají zajímavé, ale taky musím respektovat, že už jsem na něco kývla, a dodržet závazky. Ale mám pocit, že všechny tyhle letní věci jsou fakt zajímavé.
Neuvažuješ i o tom, že bys všechny tyhle role vyměnila časem za roli mateřskou?
Už to rozhodně nepovažuju za nějakou nereálnou věc a dovedu si to v nějakém horizontu i představit. Já myslím, že u herečky není nikdy správný čas na to otěhotnět. Že musíš rodinu postavit nad to všechno, protože pak se ti stane, že je ti šedesát, odehrála jsi kdeco, ale jsi prostě sama. A když to člověk bere z hlediska profese, tak musí čerpat i z toho, co zažil, a já myslím, že mít dítě je věc, která tě obohatí strašně moc.
Mluvili jste o tom už i s přítelem?
Myslím, že už to u nás doma párkrát padlo. (smích) *
Hana Vagnerová (30)
Pražská rodačka se po studiu na DAMU zviditelnila hlavně účinkováním v televizních seriálech jako On je žena! či Horákovi, v poslední době byla nepřehlédnutelná také v seriálech Kriminálka Anděl, Vyprávěj, Odsouzené nebo Expozitura, v jehož pokračování se opět objeví. Má za sebou také filmy, jako Žralok v hlavě, Chyťte doktora, Bathory a momentálně natáčí v režii Jana Hřebejka snímek Zakázané uvolnění. Hrála nebo hraje na několika divadelních scénách (např. A studio Rubín, ABC, Rokoko, Divadlo v Řeznické atd.) a letošní léto ji můžete vidět v hlavní roli ve Snu noci svatojánské na Letních shakespearovských slavnostech.
Článek vyšel v časopisu Dieta 7/2013