Tvojí zatím asi nejvýraznější rolí byla Lucka Francová v seriálu Vyprávěj, kde hraješ dceru Betky Stankové. Jak vzpomínáš na natáčení? Jaký pocit v tobě zanechalo?
Pro mě to bylo fajn natáčení, protože jsem točila ještě v čase, kdy se až tak nespěchalo. Strašně zajímavé bylo třeba to období kolem sametové revoluce, kterou jsem nezažila. A potkala jsem tam lidi, se kterými se vídám doteď.
My jsme i pro focení zvolili retro tramvaj v Muzeu MHD, zajímáš se o věci minulé, nebo spíš koukáš do budoucnosti?
Co se týče retro věcí, jako je nábytek, auta nebo móda, hodně mě to baví. A historie mě taky vždycky bavila. Mám ráda historické knihy, filmy… K tomu nás vždycky vedla babička. Ale jestli myslíš můj životní postoj, koukám asi spíš do budoucna. I když nejsem takový ten plánovací typ, protože co je dlouho plánované, stejně skoro nikdy nevyjde. Člověk se na to zbytečně upne a je pak zklamaný. Ráda se nechávám překvapit tím, co přijde.
Čím kromě Vyprávěj momentálně žiješ?
Moji postavu v seriálu převzala starší Lucka Štěpánková, ale natáčení mi hezky navázalo na zkoušení absolventského představení Romeo a Julie našeho ročníku DAMU v divadle Disk. Poslední týdny jsem hodně intenzivně žila zkoušením a premiérou. Dělám alternu, a tak bylo zkoušení hodně pohybově náročné. Trávili jsme tam i jedenáct hodin denně, ráno jsem odešla z domova a večer přišla.
Máš po premiéře, takže co teď? Objevuješ se v nějakých dalších představeních, anebo chystáš i něco před kamerou?
Hraju ještě v představeních Absint a Svěcení jara v Disku. A s režisérem Vítkem Karasem teď budu točit jednu povídku od Michala Viewegha pro Českou televizi, kde mi bude dělat hereckého partnera Jirka Langmajer a moji maminku bude hrát Lucie Zedníčková. Točila jsem taky první a druhou řadu seriálu Borgia, a tak čekám, jestli budu točit i třetí. Pak jsou tam v jednání ještě další dva koprodukční projekty.
Láká tě i zahraničí?
Nemám ambice dobýt Hollywood, i když by to bylo hezké. Ale nevěřím, že to odsud člověk může dokázat. Ale nechci samozřejmě dělat jenom české věci. Točit tady pro zahraniční produkce mě baví, takže se teď snažím studovat angličtinu, abych mohla fungovat a hrát i v jiné řeči.
První rolí byla Vendula v Rafťácích, čím jsi na castingu zaujala?
Tak to vůbec netuším! Nikdy jsem se o tom s nikým nebavila, a jestli jo, tak už si to nepamatuju. (smích)
Pomohlo ti to potom v další práci?
Musím to zaklepat, ale myslím, že mi to pomohlo. Až teprve díky Rafťákům jsem zjistila, že mě hraní baví a že bych se tomu chtěla věnovat. Do té doby mě to nenapadlo, chtěla jsem být choreografka. Taky jsem pak měla celkem velkou pauzu, protože jsem Rafťáky točila těsně před nástupem na taneční konzervatoř Duncan Centre a tam jsme měli zákaz točit. Za to byl vyhazov. Ale stejně jsem potají natočila alespoň Školu ve mlejně a tak trochu brigádně pár dílů seriálu Ulice a za to mě týden před svaťákem málem vyhodili. Na DAMU jsme pak v prváku taky nemohli točit, takže až potom jsme si postupně mohli s vedoucími ročníků něco domluvit. Třeba Vyprávěj mi ze začátku nechtěli povolit, protože bylo časově náročné, ale zvládla jsem to.
Jak to máš s rolemi? Chodíš na castingy, nebo ti práci rovnou nabízejí produkce nebo režiséři?
Je to tak půl na půl. Třeba právě u Vyprávěj nebo u Vejdělkových Mužů v naději za to může casting. Ale jako asi každý je nesnáším, je to strašně nepříjemné. Nikdy jsem po castingu neměla pocit, že jsem to udělala dobře, spíš naopak. Takže je pro mě velká úleva, když na ně nemusím, jako třeba teď u té povídky, co točí Vítek Karas. S tím už jsem jeden film točila, pan Viewegh mě odsouhlasil, takže jsem nikam nemusela.
Jsi na začátku kariéry, máš už trochu jasno, čemu by ses vlastně chtěla věnovat, lákají tě nějaké konkrétní projekty?
Těch je spousta! Teprve teď nad budoucností začínám víc přemýšlet. Donedávna jsem ještě měla pocit takového toho bezpečí a zázemí, které poskytuje škola. Ale konec studia se blíží, takže se neubráním myšlenkám na to, jestli budu mít práci a co přesně budu dělat. Vždycky jsem měla radši to kamerové herectví, vždycky jsem věděla, že ho chci dělat, ale na DAMU jsem přičichla k divadlu a nebráním se ani jemu. Dost mě to baví, ale nedokážu si představit, že bych měla někde stálé angažmá. Snad kdyby se ozvali z Dejvického divadla nebo z Divadla v Dlouhé… (smích) Ale zakopat se někde na oblasti a nemít díky tomu možnost točit, nechci. Nehledě na to, že mám pocit, že člověk pak ztratí tu možnou pestrost tohohle povolání, která mě nesmírně baví a láká. Takže budu vděčná za hostovačky a jednotlivé projekty, to by mě bavilo a jsou to zkušenosti, které po škole potřebuju.
Dneska jsou hodně v kurzu muzikály, tahle oblast tě neláká?
Tím, že jsem chodila na taneční konzervatoř, je u mě tanec v pohodě, se zpíváním je to ale horší. Paní Matulová na DAMU mě sice hodně naučila, dost mi pomohla, nezpívám falešně a někdy se to dá snad i poslouchat (smích), ale že bych byla zpěvačka, to fakt ne. Navíc se i docela stydím zpívat. Na škole jsem se toho sice trochu zbavila díky veřejným klauzurám a podobným věcem, dokonce zpívám i v Absintu, ale ze začátku jsem se úplně klepala, když jsem měla jít před diváky. O přijímačkách nemluvě. A to mě nikdy úplně nepustilo.
Myslíš, že ti v profesním životě nebo třeba u těch přijímaček pomohla vizáž? Vždycky se říká, že hezké holky to mají v životě jednodušší…
Vzhledem k tomu, že jsem na alterně a ne na činohře, kde se víc kouká na typy holek a kluků, tak u nás se na to moc nehraje.
Jsi na katedře alternativního a loutkového divadla spokojenější než na činohře?
Určitě jo. Tím, že je tam víc pohybu, je to tam uvolněnější, máme větší prostor pro autorství… Duncan Centre byla vlastně choreografická škola, takže já jsem zvyklá pracovat autorsky.
A věnovat se choreografii by tě už dnes nebavilo?
Já jsem dělala takový svůj projekt Housle nablízko s Lukášem Kutou. To byla moje sólová vystoupení, protože já se jinak strašně stydím někomu určovat, jak má tancovat. Ani si nedokážu představit, že bych organizovala deset lidí, jak a kdy mají přijít na zkoušku. Víc mě baví takové to autorství, kdy jen „přicmrndávám“ k práci režiséra nebo choreografa, můžu to svými nápady někam posunout, ale hlavně ať to nepadá všechno na moje ramena. (smích)
Ty jsi takový ten typický příklad dítěte z naprosto neumělecké rodiny, ze které vzejde talent. Nemají sourozenci alespoň trochu nějaké tendence tě následovat?
Ne, vůbec ne. I když můj jedenáctiletý brácha je tak trochu kašpar, se svou třídou hrajou ve škole pohádky na besídkách a občas vysloví přání, že by chtěl do dramaťáku, ale kdo ví… Moc dobře jezdí na motokárách, vyhrává i ceny, tak třeba zůstane spíš u toho. A moje starší ségra je právnička a teď dělá koncipientku, takže tam vůbec.