Můj smysl života?
Jan Budař se narodil uprostřed jedněch letních prázdnin ve Frýdlantu v Čechách. Osud jej zavál do Brna, kde posléze vystudoval JAMU. Plachý introvert se brzy objevuje na divadelních prknech (brněnská Husa na provázku, pražské Divadlo Na zábradlí, hradecké Klicperovo divadlo, Národní divadlo v Praze) i ve filmech.
Role lehce retardovaného Standy ve snímku „Nuda v Brně“ ho zapisuje do srdcí diváků a vynáší mu prvního Českého lva za výkon v hlavní roli a spolupráci na scénáři. Přicházejí „Mistři“ s tématem českých hokejových fanoušků a s nimi další Český lev. Jan zakládá kapelu Eliščin band. Ve filmu „Czech Made Man“ hraje po boku Václava Havla. Nezapomenutelná je jeho postava Mirka ve Svěrákově snímku „Vratné lahve“. Ve filmu „Žena bez piána“ španělského režiséra Javiera Rebolleho hraje polského zedníka.
Moderuje předávání Českých lvů. V „Polském filmu“ si střihl sám sebe jako herce. Z televizních rolí se objevil například v seriálu ČT Sanitka II nebo v cyklu TV Nova „Soukromé pasti“. Kromě účinkování ve filmu a divadle se věnuje také skládání filmové hudby („Protektor“, „Lidice“). To je ovšem jen velice malý výčet jeho aktivit. Vše, co o sobě chce Jan Budař prozradit, včetně jeho očíslovaných snů ve verších i próze, najdete na webu: www.janbudar.cz
Nedávno jste se vrátil z velké a pro vás asi i zásadní cesty, setkal jste se s pravými Indiány, jak jste si vždy přál. Jaké byly vaše zážitky?
Úžasné! Byl jsem v Peru a tam jsem pil léčivou zázračnou rostlinu Ayahuasku. (Ayahuasca je druh liány, kterou pro její psychedelické účinky používají peruánští Indiáni. Pod jejím vlivem dochází k duchovnímu probuzení, psychické i fyzické očistě, uvolnění negativní energie, přístupu do vyšších sfér, ale i setkání se zlými silami – pozn. red.)
V čem se podle vás liší povaha Peruánce od povahy Čecha?
Nevím. Každý člověk je jiný i přesto, že jsme všichni ve své podstatě stejní. Peruánci jsou možná houževnatější a méně posuzují ostatní, ale to se jen domnívám.
Jak se k vám potomci Indiánů chovali?
Hezky.
Chtěl byste se natrvalo usadit jinde než v Čechách?
Líbilo by se mi mít byt v New Yorku, Paříži a v Brazílii.
Vraťme se zpět domů: K jednomu z vašich nejnovějších počinů patří texty k hudbě k novému divadelnímu představení Národního divadla, mnohovrstevným „Obrazům“…
Napsal jsem dva texty. Oslovila mě má spolužačka z JAMU a velmi šikovná herečka a režisérka Tereza Sochorová. Těším se na to představení, myslím, že je to velmi originální nápad, a spolupráce s Terezou byla velmi milá.
Čím se řídíte při psaní textů? Zaznamenáváte si momentální nápady, obrazy, slova, melodii, nebo potřebujete k tvorbě několikahodinovou plochu?
Často si něco zapisuju, kamarádi se mi kvůli tomu občas smějí, ale já na to nedbám, protože už vím, že co si nezapíšu, to zmizí.
Nedávno jste napsal pohádkovou knížku pro děti i jejich rodiče. V té vaší se vypráví o bývalém dělostřelci – jak vás takové válečné téma napadlo?
Můj kamarád Otmar Brancuzský vymyslel jméno pohádkové postavy – Leopold Bumbác, bývalý dělostřelec. Mě to nadchlo a velmi pobavilo, a protože ta postava neměla pohádku, napsal jsem ji. Jmenuje se „Největší tajemství Leopolda Bumbáce, bývalého dělostřelce“ a vydala ji Mladá fronta.
V knížce najdeme i další pohádku „Z Pekla pod Sudem“. Napsal ji váš dědeček Antonín Dočekal. Psali jste knihu společně? Radil jste se s rodiči, sestrami? Dětmi?
Děda pohádku napsal sám, ručně, a dokonce ji opatřil i krásnými vlastními ilustracemi. Rok ji psal! Myslím, že jde o světový unikát. Já ji dával číst přátelům i jejich dětem a všichni jsou nadšení, což mě velmi těší. Z naší společné knížky budu číst dětem v rámci pořadu „Metropolitánek“ televize Metropol, ve vybraných dnech od 18:25. Ve čtení se budeme střídat s dalšími osobnostmi. Knížku, ze které se ten den četlo, posíláme konkrétnímu dítěti do dětského domova, Klokánku nebo do nemocnice – spolupracujeme s nadací Konto BARIÉRY a sdružením Zdravotní klaun.
Jak se vy sám během natáčení dostáváte do pocitu své postavy?
Myslím na to, že vše, co dělám před kamerou, musí působit jako právě vznikající jedinečný okamžik. A to i při šesté klapce. Někdy je to divné povolání, ale mě velmi baví.
Stalo se vám někdy, že vám přidělili protivného partnera či partnerku?
Já sám jistě byl pro někoho protivným partnerem. Zvlášť když jsem ve filmu „Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště“ hrál Hrubeše, protivného revizora, nebo ve filmu „Czech Made Man“ samolibého génia Jakuba Vránu.
Se kterou herečkou jste si nejlépe rozuměl?
Se všemi. Já jsem mírumilovný typ.
Chtěl byste někdy být ženou?
Chtěl. A myslím, že každý muž má v sobě i ženu a naopak.
A dítětem?
Věřím tomu, že v nás všech jsou děti celý život. Je jen na nás, jaký s nimi máme vztah a jak je milujeme.
Jste excelentním moderátorem. I když jsou tyto akce nacvičené dopředu, přece jen se občas stane, že je nutné improvizovat. Těšíte se na tyto chvíle, nebo spíš patříte k těm, které improvizace rozhodí?
Děkuji! Mě velmi baví nečekané momenty. Celý náš život je takový. Věčně se proměňující věčnost v nádechu a výdechu. Čím víc se děje při moderování něco, co není nacvičené, tím víc to lidi milují. Všichni jsme kdesi v sobě takové malé hravé děti.
Jakou roli byste rád v nejbližší době realizoval?
Velmi si přeji režírovat pohádku o Leopoldu Bumbácovi.
A koho byste si představil v roli Bumbáce?
To si ještě nechám pro sebe, aby si ti, co budou číst knížku, mohli představovat svého Leopolda Bumbáce.
Kdy jste opravdu spokojený?
Kdykoli si uvědomím, že všechno je teď, tady a nikde jinde.
Kdybyste si mohl vybrat, věnoval byste svůj čas a talent raději divadlu, nebo filmu?
Filmu, hudbě a psaní scénářů a knih.
Vyrůstal jste v rodině, kde byla převaha žen – tři sestry, maminka… Myslíte, že umíte odhadnout, „po čem ženy touží“?
Odhaduji, že ženy touží po lásce, uznání, štěstí, orgasmu (nejlépe několikanásobném), věrnosti (především u partnera), bohatství, věčné kráse a mládí a nejspíš i po dobrém jídle, pití a ostatních drogách. V tom všem si myslím velmi rozumí s muži, protože ti vesměs touží po tomtéž. Jen si to každý z nás představuje jinak, ale to je taková drobnost.
Kvůli té „drobnosti“ se lidé častokrát rozcházejí… Fungovalo by podle vás nějaké kouzlo, simsalabim, které by k lepšímu porozumění pomohlo?
Myslím, že kdybychom připustili, že účelem našich vztahů je sebepoznání a osobní růst, nikoli jistota, že mě má někdo rád, pak bychom mohli být ve vztazích spokojenější. Taky by možná pomohlo domlouvat si vztahy na dobu určitou s možností prodloužení.
Domníváte se, že se dá v páru žít až do smrti?
V páru se dá určitě žít až do smrti, někdy i déle, ale myslím si, že jsme si konceptem monogamního párového vztahu nadělali dost komplikací. Žijeme skryté milenecké vztahy, v našich vztazích se bojíme mluvit o sexualitě i o svých pocitech otevřeně a celé se to odráží ve všem, co nás obklopuje – v ekonomice, politice, rodině, výchově, kultuře. Mě téma vztahů velmi zajímá a zjišťuji, že nás všechny dost zajímá, protože to je náš život. Právě připravujeme speciální hudebně-divadelní projekt, který se vztahům bude věnovat. Budou to koncerty pro nezadané. Nejenom! Jmenují se „SEZNAMME SE“ a budou kombinované s debatou o vztazích, s mými stand up výstupy na téma seznamování a život v páru a předvedeme i smyslný tanec.
Kdy a kde si vás můžeme přijít poslechnout, podebatovat a smyslně zatančit?
Začínáme v Praze 29. dubna a pak se podíváme do Frenštátu (20. května), Ostravy (21. května) a Brna (22. května).
Mezi vaše talenty patří také ten hudební. Kterou ze skladeb své kapely Eliščin band hrajete nejraději?
Momentálně se těším na nové písně, které budeme zkoušet pro naše jarní koncerty „SEZNAMME SE“.
Článek vyšel v časopise Moje Zdraví
