Jana Bernášková: Práce na sobě někdy bolí

| Autor: Adéla Klínová | Rubrika: Celebrity

Oblíbená a sympatická herečka, kterou nejvíce proslavily seriály „Ulice“ a „Vyprávěj“, za své největší štěstí považuje fungující rodinu. Role maminky je pro ni role životní. Po narození Justýnky a Theodora se její žebříček hodnot přirozeně srovnal a herečka cítí, že dospěla.

Jana Bernášková: Práce na sobě někdy bolí

Narodila se v Krnově a sen stát se herečkou měla už v dětství. Na základní škole se věnovala atletice a také chodila do dramatického kroužku, nicméně ve volném čase také vypomáhala rodičům, kteří si po revoluci otevřeli v Krnově řeznictví. Ve 14 letech byla přijata na konzervatoř a na deset let odešla do Ostravy, kde dostala mnoho krásných příležitostí v Národním divadle moravskoslezském. Pak se však rozhodla odejít do Prahy, přestože tady byla její herecká kariéra nejistá. Naštěstí na ni po krátké pauze navázala i tady. V Praze se jí také narodily dvě děti. Když jsme se sešly k našemu rozhovoru v kavárně Slávie, vzala s sebou i malého Theodora, kterému v létě bude rok. Celou dobu se usmíval a bez nejmenší známky protestu se nechal chovat.

Pláče vůbec někdy?

Zrovna nedávno jsme s manželem počítali, kolikrát plakal, a nemohli jsme si vzpomenout. I když se v noci probudí, spíš jen tak výská nebo vrní. Plakal snad dvakrát. Theodor je opravdu dar z nebe, úplně pohodové miminko. V půl roce vážil jako některé děti v roce a přitom je jenom kojený. Jsme šťastní a užíváme si každého dne na maximum.

Kromě něj máte doma ještě prvňáčka – dceru Justýnku. Takže se asi nenudíte…

Manžel pracuje jako scénárista a také učí tvůrčí psaní, takže má pohyblivou pracovní dobu a doma pomáhá. Justýnka první třídu zvládá dobře, jenom je trochu více živá a to já byla také. Při hodinách se třeba hlásí i dopředu, což ale paní učitelce naštěstí nevadí. (smích) Opravdu mám pocit, že teď prožívám to nejkrásnější období. Co se narodil Theodor, jsem pořád jakoby v euforii a cítím se plná energie. Úzko mi bylo v poslední době akorát z toho, co v USA prosadil prezident Obama. Dnes tam může jít žena na potrat ve kterékoli fázi těhotenství, což považuji za naprosto nelidské.

Po konzervatoři jste také studovala psychologii. Proč a co vám to dalo?

Cítila jsem potřebu se ještě vzdělávat a také jsem při tom poznávala Prahu, protože jsem sem na studia dojížděla dva roky. Praha se mi začala líbit, a když jsem se naučila jezdit i metrem (smích), rozhodla jsem se, že z Ostravy odejdu. Bylo mi 23 let a potřebovala jsem změnu. Celé dospívání jsem strávila v divadle a najednou jsem to chtěla dohnat, a tak jsem se v Praze začala živit různými brigádami. Psychologie mě zajímala vždycky a studovala jsem ji na Pražské psychoterapeutické fakultě. Lidskou duší se člověk zaobírá pořád a v herectví obzvlášť. Také jsem hledala samu sebe a musím říct, že moc zajímavé byly hlavně sebezkušenostní semináře. Hodně mi daly také lekce z nonverbální komunikace.

Pomohlo vám to například i ve vztazích s muži?

Ano, protože na svět i vztahové problémy jsem se začala dívat jinak.

Jak?

Pochopila jsem, že problém je už jen vyústění a základ je vždycky někde jinde. A i když máme pocit, že nám ubližují druzí a děje se něco nespravedlivého, převážně je ten problém v nás, protože nám pouze nastavují zrcadlo. Člověk proto vždycky musí začít u sebe. Je třeba to pochopit a změnit své postoje. A to je také důležitá chvíle, kdy opravdu dospějete. Proces je třeba i bolestný, ale když na to člověk přistoupí a nebojí se těch změn, pak už to ani tak nebolí. Je to důležitá zkušenost. Když cvičíte, tak to také bolí, ale pak se cítíte lépe. To je podobné. S otcem Justýnky, režisérem Davidem Drábkem, jsme měli složitý vztah. Mnohokrát jsme se rozešli a zase sešli a pak se také soudili o to, zda dcera bude ve střídavé péči. Byla ale tak citlivá, že to možné nebylo. Dnes máme s Davidem hezký vztah, často k nám chodí na návštěvu a rozumí si i s mým současným manželem Rudolfem Merknerem. Věřím, že to je možné díky pochopení, že je důležitá práce na sobě, čili neobviňovat druhého, ale sám udělat něco pozitivního. A hlavně odpustit sobě i partnerovi.

Podporujete fond Sidus. O co se jedná?

Je to fond, který založili moji kamarádi. Funguje tak, že vyrábí různé didaktické pomůcky pro děti, jež se prodávají ve školách a školkách. Za tyto peníze se pak nakoupí přístroje do nemocnic, které u nás chybí nebo jich je nedostatek. Poslední rok jsme začali podporovat i konkrétní nemocné děti.

Také ráda nakupujete biopotraviny, je to tak?

Když se mi narodila Justýnka, řešila jsem to hodně. Dokonce až tak, že jsem mívala úzkosti, když snědla něco nebio. Pak mi došlo, že takhle žít nemůžu, protože bychom se skoro nikde nenajedly, a tak jsem řekla „dost“. Jiné děti taky žijí a nejedí jen bio. Uvolnila jsem to a už to tolik neprožívám.

Takže to kombinujete?

Ano. Chodíme na farmářské trhy a je výhoda, že biokoutek dnes už máte skoro v každém supermarketu. Nebo zajedeme do prodejny zdravé výživy. Manžel to nyní po narození Theodora paradoxně prožívá víc než já. Jíme zdravě, jak se dá, ale nechci, aby to bylo dogma.

Co ještě děláte pro svoje zdraví?

Snažím se cvičit. Po druhém těhotenství mám ještě pět kilo navíc. Baví mě hlavně pilates a možná zase začnu s Justýnkou chodit na jógu, to se nám líbilo oběma.

* Co ve vašem životě znamenalo narození dětí?

Byl to obrovský přerod a cítím, že jsem s nimi dospěla. Móda, kdy se děti ženám rodí stále později, mi přijde trochu nešťastná. Když je nějaké mojí kolegyni už přes třicet a řeší hlavně kariéru, ptám se jí, na co čeká! Vždyť s dítětem úžasně vyzraje i jako herečka. Chtěla bych ještě jedno dítě, protože děcka moc miluji. Zároveň však miluji i svoji práci, divadlo a televizi. Když se na vás ale usměje dítě a řekne vám „mami“, nedá se to nahradit ničím.

Nyní vás můžeme vidět na dětském televizním kanálu jako bílou paní v sérii „Mazalové“. Jak jste si to užila?

Byl to krásné natáčení, protože pohádky miluji. Jako dítě jsem zbožňovala „Pana Tau“ a „Arabelu“ a také „Chobotnice z II. patra“. I když jsem už byla dospělá, pokud mi bylo smutno a třeba jsem v noci nemohla spát, tohle bylo to jediné, co mě zklidnilo a vrátilo do pohody. Dětské seriály jsou moje antidepresiva. O to více jsem byla ráda, že můžu hrát v seriálu „Mazalové“, přestože jsem kvůli náročnému líčení musela být každé ráno na place už v půl šesté. Na jevišti mě teď diváci můžou vidět na nové činoherní scéně Hudebního divadla Karlín ve hře „Včera tě zabiju“. S dalšími pracovními nabídkami se nechám překvapit, ale rozhodně nechci nic uspěchat.

Článek vyšel v časopise Moje Zdraví

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…