Jana Kirschner: Bála jsem se toho spojení zpěvačka a producent. Nedělá to na place dobrotu

| Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Celebrity

Jana Kirschner má krásný líný hlas, čtyři Zlaté slavíky a dvě ceny OTO v kategorii Zpěvačka roku. Vydala sedm úspěšných alb a v soutěži Miss Slovensko se dostala do finále. Jejím partnerem je anglický hudební producent Eddie, se kterým vychovává tříletou dceru Matildu… No, není to nádhera?! Ale kdo je vlastně Jana Kirschner a jak vypadají reálné kulisy téhle pohádky…

Nikdy jste toho o sobě moc neřekla.

Prvních deset let mé kariéry, dejme tomu od sedmnácti do sedmadvaceti, jsem žila v takovém pěkném skleníčku. Staral se o mě manažer, moje nejlepší kamarádka a všechno, co se dělo, dělo se pro mě a bylo o mně. Stačilo, že v klidu napíšu písničku a zazpívám… Pak mi někdo poradil, abych nemluvila o tom, pak o tamtom, o něčem jsem mluvit nechtěla sama a nakonec nebylo o čem a po čase nikoho nic nezajímalo, protože jsem o ničem nemluvila. Rozhovory mě unavovaly a pro některé novináře jsem měla předem připravené fráze.

Tak začneme pomalu a zřetelně…

Když jsem byla malá, byla jsem docela velký introvert. Mám o sedm let staršího bratra a spoustu starších sestřenic a bratranců. Jezdila jsem na prázdniny k mojí babičce v době, kdy tam ostatní děti už nejezdily. Toulala jsem se celé dny se psem po lese. Vystačila jsem si sama se sebou. Začala jsem si dělat herbáře a studovat bylinky. Naučila jsem se je i latinsky. Na svatého Jána jsme se všichni scházeli u ohně pod dubem…

Tím ale můžeme sklouznout k jednomu vašemu starému obrazu objímačky stromů.

Asi to tak fakt zní, když já ale opravdu miluji slovenský les. Nicméně stromy fakt neobjímám. Jasnější to snad bude z rodinné konstelace: mám úplně normální fajn maminku a tatínka dobrodruha. On byl vždy pro nás Belmondo. Miluje Beatles, motorky a auta, všechno opraví, hned po revoluci přišel asi se šesti podnikatelskými záměry. Pěstovali jsme ve sklepě žampiony, prodávali ponožky a ručníky, provozovali malou hospodu u tenisových kurtů. Táta někde opatřil „vétřiesku“, pomalovali jsme ji a on vykupoval s bráchou šrot a občas jsme v ní jezdili i na koupaliště… Vždycky, když už se záměr rozjel, přišel s něčím jiným… Bylo to bláznivé a nekonečně zábavné.

A kdy přišel na váš talent?

Máma věděla, že hezky zpívám, ale byla to ještě normální doba, kdy se kvůli tomu, že dítě namaluje hezký obrázek, neběží na konzultaci k odborníkovi na výtvarné umění. Ve druhé třídě přišla učitelka s otázkou, jestli někdo z nás umí zpívat, že bychom šli do soutěže Zlatá kulička. Zvedla jsem ruku jediná, zazpívala a vyhrála školní kolo, pak okresní. Táta mě vezl na krajské a tam mě poprvé slyšel zpívat. Slovenskou lidovku Po nábřeží koník běží. Málem omdlel. Skončila jsem druhá u poroty, protože porota usoudila, že jsem ještě maličká, ale u lidí jsem zvítězila. Druhý ročník jsem vyhrála i u poroty, ale byla jsem děsně zklamaná. Upřímně řečeno jsem se do té soutěže přihlásila kvůli ZLATÉ kuličce, nikoli kvůli plyšové, kterou mi pověsili na krk. Šlo mi o zisk!

To zní krásně zištně…

Nejsem žádný mdlý beránek. Když mi nabídli, abych se zúčastnila soutěže Miss Slovensko, moc do hloubky jsem o tom nepřemýšlela, jukla jsem se na ceny a zjistila, že když se umístím do čtvrtého místa, dostanu aspoň televizi.

Tak to bylo o chlup!

Byla jsem tehdy pátá. Ale celkově vzato to byla fajn zkušenost. Kdybych se měla zpětně popsat, v té době jsem byla hlavně tanečnice s povahou kluka. Když jsme dorazili na přípravu na soutěž, zjistila jsem já i ostatní, že bude trochu problém. Odmítla jsem obout lodičky, pořád jsem se hrbila a už vůbec se mi nechtělo vstávat v šest ráno. Navíc jsem se hned skamarádila s jasnou favoritkou soutěže, na kterou jsem podle organizátorů měla špatný vliv. Třískala se mnou puberta a chtěla jsem, aby to byla také soutěž charakterů… A když si mě vybral make-up artista značky Dior jako nejvíce fotogenickou tvář, poctivě přiznal porotě, že se mu sice moc líbím, ale bude lepší počkat, až z toho trochu vyrostu, a tak jsem místo Miss Universe jela rovnou do nahrávacího studia.

Kdy jste vyrostla?

To je ještě daleko… Přišlo první úspěšné album a později nabídka odjet do Londýna. Koho by tohle, ani ne v pětadvaceti, nechalo chladným? Byla jsem omámená velkým světem: Wow, Londýne, jsem tady!

Co na to Londýn?

Upřímně řečeno byla jsem mu ukradená. Za první dva roky jsem tam utratila všechny peníze, které jsem kdy vydělala. Vždycky jsem jela domů něco udělat a vrátila jsem se to tam utratit. Byla to doba mých prvních drahých kabelek, bot a dovolených. Doba, kdy jsem žila takzvaně „ruka hore“. Pomalu mi došlo, že bych se asi měla vrátit domů, protože oni tu desku stejně nevydají, a když už jsem měla téměř zabaleno, potkala jsem Eddieho. Málem jsem ho minula.

Kde jste se potkali?

Poprvé na mostě Putney Bridge, ale tomu předcházel celý příběh: Jedna slovenská kapela se rozhodla investovat do dobrého zahraničního producenta a pozvala si Eddieho, aby jim udělal desku. Když jednou takhle někde seděli, ležel tam časopis s mojí fotkou. Ukázali mu ji s tím, že jsem šikovná zpěvačka, toho času v Londýně. Eddie tenkrát řekl: Miluju ji… A napsal mi e-mail. Ale bylo to nějak uprostřed léta a já měla prázdniny. Celé tři týdny mi trvalo, než jsem mu odpověděla. Řekl mi pak, že to déle už trvat nemohlo. Dali jsme si tehdy sraz na mostě a já ho na první pohled poznala mezi všemi. Není nijak velký a sošný. Je to lev a jeho síla je v jeho humoru, šarmu a v očích… Ale to předbíhám. Nejdřív jsme šli do studia a poslouchali muziku. Pak do hospody a já mu koupila pivo. Tehdy si prý řekl: Tohle bude moje žena.

Jak dlouho trvalo, než jste si to, co jste si mysleli, řekli?

Celou jednu moji desku. Nejdřív byla fascinace prací. Nahráli jsme Krajinu rovinu. Když přišel do studia, moje kapela se po deseti letech jakoby probrala. Všichni hráli v pozoru, jinak, s obrovským nasazením… Eddie v nás otevřel prostor, o kterém jsme ani nevěděli, že existuje. Bylo to jako vykopnout dveře skleníku a nadechnout se čerstvého vzduchu.

Jak vlastně Eddie rozumí vašim textům, když spolu nahráváte?

Teď, když jsme dělali Moruši, už jsme si texty nechali přeložit. Překvapilo ho, že fakt dobře píšu. Ale u Krajiny roviny to bylo zcela jinak. Nemá smysl, abych překládala text slovo od slova, a najít odpovídající anglické metafory je těžké. Tak jsem mu třeba píseň Miluješ nemiluješ předložila jako píseň nikoli o ženě, která žije v navyklém schématu a s velkou pochybností o svém muži, ale jako píseň o ženě, která obléká svého muže do rakve. Vyprávěla jsem mu, jak mu češe vlasy, stříhá knír, zapíná knoflíky. Ta píseň tak nakonec i zní a je to ten správný pocit.

Začal příběh zpěvačka a producent…

Když se mě zeptala rodina mého bývalého přítele na to, jaký je ten můj nový producent, vyhrkla jsem bez přemýšlení, že ho miluju. Neplánovala jsem to všem oznámit takhle, ale najednou ze mě vytryskla nezastavitelná upřímnost. Můj tehdejší vztah už se rozpadal, ale neuměla jsem ho skončit.

Tak kdy jste spolu začali chodit?

Až když jsme už mixovali. Pak se to ovšem rozběhlo šíleným tempem. Potkali jsme se na pár dní ve studiu a on odjel na turné. Já sledovala podle programu, ve kterém je zrovna městě. Občas jsme si napsali. Znovu jsme se potkali na konci roku v Praze na Starém Městě v nějaké hospodě a tam už naše jiskření málem podpálilo barák. Jenže jsme před sebou měli ještě kousek práce. Bála jsem se toho spojení zpěvačka a producent. Nedělá to na place dobrotu. Skončili jsme práci začátkem května a v červnu už jsem byla těhotná.

Takže jste spolu vlastně nikdy nechodili…

Ne tak docela… Byla jsem v šoku. Byla jsem v té době ve vynikající formě, pět dnů v týdnu jsem cvičila pilates. Dobře jsem jedla. Dělám to tak vždycky, když hodně pracuju. Mám sice líný hlas, ale žádá si dobrou fyzičku a pohodu na těle a hlavně na duši, což mi cvičení dává. Eddie se mě v návalu radosti zeptal, jestli se teď vezmeme, a já řekla NE a proč? Nemohla jsem říct ANO někomu, koho sice strašně miluju, ale vůbec ho neznám. Měli jsme devět měsíců na to zjistit, jestli spolu můžeme žít.

Jak to šlo?

Dvěma egocentrikům? Jak myslíte? Museli jsme poslat na dlouhou dovolenou moje já i jeho já. Slýchávám kolem sebe, jak se ženy, které se stanou matkami, změní, ale já věděla, že i chlap se musí proměnit. Jeho život byly od jeho devatenácti koncerty, hudba a studio, dívala jsem se na to, jak se pere, co se mu najednou honí v hlavě, čeho všeho se musí vzdát. O sobě nemluvě. Holka ze skleníku s perfektní manikúrou… A najednou nic nebylo o mně.

Co bylo nejtěžší?

Všechno. Ale zároveň to byla doba, kdy byl každý den plný neuvěřitelné hudby v kulisách ohňostroje. Teprve teď, po třech letech, se to všechno opravdu uklidnilo. Koncertovala jsem až do osmého měsíce. Začala jsem zapomínat texty. Smála jsem se, že mi Matilda krade slova. Zpívala jsem v Košicích pro sedm a půl tisíce lidí a zapomněla jsem text hitu, který zpívám deset let. Tohle trvalo ještě rok po porodu.

Jak jste se s tím srovnávala?

První dva měsíce po porodu jsem byla ve stavu, kdy jsem nikomu nezvedala telefon. Sociálně jsem se totálně izolovala. Prostě jsem nebyla schopna mluvit s lidmi. Pak jsem se začala zklidňovat a přemýšlet o tom, co bude dál. Co bude s mojí tvorbou. Dlouho mě nic nenapadalo. Ale upřímně, není snadné vymýšlet poetické texty nad hrncem s bramboračkou… Moje tchyně, úžasná žena, která skvěle vychovala čtyři děti a ve svých šestasedmdesáti studuje dva kurzy, má jeden den v týdnu vyhrazený vnoučatům. Středu. A tak můžu ve středu chodit žasnout do galerií a užívat si volna. Poradila mi, ať se třeba spřátelím s ostatními matkami v okolí. Tam mi definitivně došlo, že můj život není jen moje dítě, ale že moje dítě půjde se mnou mým životem. Od té doby se snažím přemýšlet o čase a plánovat. Myslím, že mateřství ženy, která chce pracovat, je o uspořádání času a povinností, o řádu věcí a dobré organizaci.

Jak to přesně vypadá?

Jednou se takhle na mě Matilda dívala z kočárku. Byla jsem s ní sice na procházce, ale myslela jsem na svoje texty. Najednou mi říkala, kde zase jsi, se mnou tedy rozhodně ne. A tak jsem rozdělila čas pro ni, čas pro sebe a moje psaní textů a tvorbu vůbec a čas pro Eddieho práci. Na to, abych něco udělala, musím být sama. Četla jsem, že Roald Dahl měl vedle domu, kde měl ženu a děti, které miloval, takovou boudu, kam chodil psát. A tak i já, když chci něco udělat, musím do boudy.

Kde dnes vlastně žijete?

To bych taky ráda věděla. Ještě donedávna to bylo na trase Londýn–Bratislava. Ale pak přišla nabídka práce pro Eddieho do Prahy, tak jsme náš koridor ještě rozšířili o Prahu, ale z jedné nabídky sešlo a druhá se odsunula na letošní léto. Teď má Eddie práci v Londýně a já s Matildou jedu aspoň na chvíli na Slovensko. Mezi naši organizaci času a míst totiž ještě patří babičky. Když jedna dlouho Matildu nevidí, je zle. Takže jezdíme sem a tam za prací a babičkami. Praha se ale do budoucna jeví jako navíc. Asi naše cesty zase zúžíme na Bratislava–Londýn.

Na téhle pouti je asi těžké udržovat i nějaká přátelství…

Přátelství je pro mě v životě důležitá, ale i složitá kapitola. Měla jsem kamarádku na život a na smrt. Je to dcera mého manažera, dnes úspěšná slovenská herečka. Naše přátelství ale přerostlo v něco, co už jsme ani jedna nezvládly. Staly jsme se na sobě závislé. Denně jsme si telefonovaly. Jezdily jsme spolu na dlouhé cesty. Byla u prvních kroků mé kariéry a pak už vždycky. Musely jsme to rozetnout. Bylo to horší než rozvod. Nemohly jsme udělat něco jedna bez druhé. Navíc se vše odvíjelo víc od mého života a mé kariéry. Když jsme se „rozvedly“, jí se začalo najednou nesmírně dařit. Dnes si napíšeme nebo zavoláme tak třikrát do roka. Ale vždycky, když ji slyším, srdce ve mně poskočí. Ale v mém světě jsou naštěstí i jiní lidé, které miluju a vážím si jich. Jedním z těch věrných přátel je Eddie.

Nechystáte se napsat něco jiného než texty k písním?

Byla doba, kdy jsem psala takové krátké příběhy. Bylo mi něco přes dvacet. Pozvali mě na autorské čtení a dva nakladatelé mí nabídli vydat knížku. Ale cítila jsem, že jsem moc mladá na to, být spisovatelkou. Profese spisovatele mě fascinuje odmala, ale podle mě je k tomu potřeba ještě jakési stálé nutkání psát, a to já nemám. Kdysi jsem dostala od muže, mé velké platonické lásky, starý psací stroj. Napsala jsem na něm hodně věcí, ale když jsem toho muže tenkrát odmítla, ten stroj se zasekl. Není to výmluva, že nemám na čem psát! Ale spíš jsem si uvědomila, když jsem teď svoji první desku Moruša biela vydala jen sama s Eddiem, že každá práce je ověnčená nějakými sny a představami a realita je vždy tvrdá dřina. A čím je člověk starší, tím víc se musí snažit. Nicméně to neznamená, že už nečekám na svou velkou šanci!

Vypadáte výborně, že vy zase už cvičíte?

Ne ne! Rozhodně to nijak nepřeháním. Teď chodím běhat. Ale nemám to ráda! Vyběhnu tak maximálně na patnáct minut a pozoruju se zájmem ty strhané tváře spoluběžců. Vypadají dost nešťastně. Mám ráda dobré jídlo, ale to asi všichni muzikanti a umělci. Tuhle jsem se bavila s jedním režisérem, který sice dobře vydělává, ale je stále bez peněz, protože utrácí za jídlo a jiné požitky. V Londýně, v domě, kde bydlíme, je dole obchod se zdravou stravou. Ale je to jako u těch běžců, lidé, co tam nakupují, vypadají, nevím proč, nezdravě a trochu smutně. Myslím si, že se nic v životě nemá přehánět. V jídle, cvičení, přátelství, mateřství i partnerství. Ale já mám takovou pojistku: dohodla jsem se se svým bubeníkem, prvním členem mé kapely, když jsme společně viděli vystoupení jedné slavné zpěvačky, že až budu na jevišti tak patetická jako ona, usekne mi hlavu. Má na to povolení…

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

Včera | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…