Stala jste se patronkou soutěže „Senior centrum roku“ 2012. Čím vás oslovil právě tento projekt?
Mým rodičům bylo pár let přes třicet, když jsem se narodila. Nejspíš mě proto vychovávali trochu jinak než ti mladší. Díky nim stáří a stárnutí odjakživa považuji za samozřejmou věc, která čeká na každého z nás. A vadí mi, jak dnes společnost ke starším lidem přistupuje. Myslím, že by se to mělo změnit! Proto jsem také ani chvilku neváhala nad tím, jestli se stát patronkou tohoto projektu. Určitě v něm nejde jen o to vyhodnotit nejlepší zařízení pro seniory, zároveň je důležité upozornit na tuto problematiku.
Co vás zlobí nejvíc?
Nejvíc mě štvou všechny ty řeči, že si lidé mají spořit na důchod do soukromých fondů, po všech zkušenostech s fondy a bankami! A také úvahy o sponzorech, kteří by se měli na péči o důchodce podílet. Podle mého je to hlavně věc státu! Vždyť tito lidé na něj celý život platili, a najednou se k nim stát nechce hlásit. Nejde ovšem jen o peníze, ale i o to, že důchodci bývají dost často doslova odříznutí od společnosti. Asi by bylo nejlepší, kdyby si každý z nás mimo jiné řekl, co může udělat pro starší lidi ve své vlastní rodině.
Jak jste si na tuto otázku odpověděla sama pro sebe?
Jako jedináček jsem velice napojená na své rodiče, kterým bude už brzy osmdesát. Dobře vědí, že u mě mají vždycky dveře otevřené, je to na jejich rozhodnutí a náladě. Mohli by u mě být i pořád, ale vím, že si také chtějí žít svým způsobem života. Čím jsou starší, tím je všechno složitější - už kvůli zdravotním obtížím, kterých přibývá. Snažím se o ně ale starat, být s nimi v každodenním kontaktu a řešit jejich problémy.
Přemýšlíte i o svém vlastním stárnutí?
Nové vrásky ani moc nevnímám a kult věčného mládí, který byl u nás v posledních dvaceti letech vyhnaný do absurdna, považuji spíš za výnosný obchod. Do jisté míry mi ovšem samozřejmě záleží na tom, jak vypadám. Už kvůli tomu, že jsem žena a dělám profesi, jakou dělám. Víc ale o svém stárnutí uvažuji při pohledu na dceru, ze které je už skoro slečna, a nebo při pohledu na rodiče. Přemýšlím o tom, čím se trápí, na co myslí, jaké mají vzpomínky. A říkám si, co asi jednou budu dělat já.
A co vás napadá?
Někteří čtyřicátníci říkají: „Už abych byl v tom důchodu!“ Zatímco jiní chtějí něco dokázat nejen sobě, ale i ostatním. Já určitě patřím k té druhé skupině. Přála bych si proto být aktivní do co nejvyššího věku. Ovšem hodně záleží na tom, v jaké budu kondici.
Možná záleží i na tom, co pro svou kondici člověk dělá.
Nejsem asi úplně zářný příklad toho jak žít zdravě. Nedostatek spánku i nepravidelná strava - obojí je pro mě dost typické. Hodně to ovšem souvisí s tím, jakou mám momentálně práci. Jednou vstávám ve čtyři ráno, protože točím, jindy si můžu sice přispat, ale zato pracuji dlouho do noci. Přes veškerou různorodost se ale snažím všechno přizpůsobit tak, aby chod naší domácnosti fungoval, už kvůli mé dceři, které je jedenáct a musí mít pravidelný režim. Od té doby, co jsem se rozvedla, proto také mám paní, která mi s domácností pomáhá.
Před časem jsem četla slogan, že život začíná po čtyřicítce. Může na tom být něco pravdy?
Zatím jsem to na sebe nikdy neřekla, ale čtyřicítka mě v první chvíli hodně zaskočila, přišla mi tak nějak zvláštně nespravedlivá. Teď už vím, že má i své výhody. Ve čtyřiceti je žena hodně zkušená, ví už, co chce a co ne. Což v mém případě platí dvojnásob. Za posledních několik let jsem si totiž v životě užila docela drsné záležitosti. Jak v soukromí, tak s bulvárem a také pár nepříjemných zdravotních problémů. Naštěstí i nepříjemná zkušenost člověka vždycky posune někam dál.
Myslíte, že se na člověku pozná, čím prošel?
Tak trochu ano, ale neomezovala bych to jen na vnější záležitosti. Každý z nás má v obličeji do jisté míry čitelnou svou povahu. Není to jen o vráskách, ale i o výrazu. Pokud svou tělesnou schránku plníme dehtem, alkoholem a špatnou stravou, jistě se to po čase projeví.
Stihnete při vší práci chodit i na preventivní prohlídky?
Úplně ideální to rozhodně není, ale občas zajdu na preventivní prohlídku k zubaři a ke gynekologovi. Vzhledem k letitým problémům se štítnou žlázou si čas od času nechávám překontrolovat rovněž tuto záležitost. A po docela vážném úrazu krční páteře při autonehodě musím myslet i na ni. Se svým tělem se zkrátka celkem přátelím a moc ho netýrám. Jím sice nepravidelně, ale snažím se jíst kvalitní věci, už snad proto, že jsem mlsal.
Nejspíš tedy máte štíhlost v genech.
Lidé se mě opravdu občas ptají, jak to dělám, že jsem tak štíhlá. Možná je to právě tou nepravidelností v jídle, možná geny. Jinak totiž opravdu moc ráda jím, dokonce i sladké, každý rok se těším na vánoční cukroví, které peču. Ale stejně tak mi chutnají lehká jídla, ovoce, zelenina nebo ryby. Navíc mám nejen na jevišti, ale i kolem domu a zahrady hodně pohybu. Nedávno jsem se navíc vrátila ke své dětské lásce - jezdectví - a pořídila si vlastního koně.
Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Co je na tom podle vás pravdy?
Absolutně to potvrzuji! Zrovna včera jsme s dcerou byly na první vyjížďce, mám proto čerstvý zážitek. Není to ovšem jen sezení na koňském hřbetu, pro mě je pobyt u koní o vztahu, o lásce, prostě taková „citoterapie“.
S rybařením to máte nějak podobně?
Můj vztah k rybám je spojený hlavně s pobytem v přírodě. K rybaření mě přivedl můj tatínek už jako malou holku a já k tomu zase přivedla svoji dceru jako malinkou. Jsem moc ráda, že zdědila i všechny ty moje radosti a pocity. Vzpomínám si třeba, jak mi jednou, asi jako šestiletá, v autě řekla: „Jé mami, to je ale krásný západ slunce!“ A já tehdy byla hrozně šťastná, že se z takových věcí umí radovat.
Lovecký pud vás tedy k vodě asi nežene, možná spíš pozorujete hladinu vody?
Když ryby berou, je to krásný moment překvapení, nikdy totiž nevíte, co se vám na háček chytilo. Ale zabít takový úlovek nedokážu, všechny ryby hned zase pustím do vody. I vánočního kapra si kupuji už naporcovaného.
Máte svůj recept na ideální relax?
Nerelaxuji posilovnou, kavárnou ani masáží. Jsem člověk přírodní a potřebuji kolem sebe mít své nejbližší, ticho, klid a koukat do zeleného. To je pro mě ten největší relax! Z toho důvodu také žiji za Prahou.
Když vás potká nemoc, jaký jste pacient?
Lékařskou pomoc vyhledávám, až když je mi opravdu ouvej, dost se léčím sama. Věřím bylinkám i alternativním metodám, řadu let jsem také ve spojení s léčitelem. Ale není to žádná bezbřehá víra - vím, že spousta lidí umí tyhle věci zneužívat. Přesto je mi hrozně líto, že klasická medicína mnohdy tu alternativní striktně odmítá. Pokud by se lékaři a léčitelé zkusili navzájem domluvit, určitě by to spoustě lidí pomohlo.
Zmínila jste se o těžkém úrazu páteře po autonehodě. Jak moc vás tato událost poznamenala?
Určitě jsem začala spoustu věcí vnímat jinak než do té doby. Snad i proto, že autonehoda odstartovala řadu nepříjemností, které se mi asi musely stát, aspoň si to tak teď říkám. Dokonce se mi otevřely také nějaké schopnosti, o kterých se těžko mluví, ale které mi v následujících těžkých letech pomáhaly přežít. V každém případě se od té doby mnohem víc zajímám o duchovno.
Pokud byste potkala kouzelného dědečka, který by dokázal splnit tři přání, která by to byla?
Aby život neběžel tak rychle a aby lidé nejen byli co nejvíc zdraví, ale také nezapomínali na city a pocity, které vždycky otevírají více možností ke komunikaci.