Co bylo těžší, porod, nebo získat stříbro na MS v Ósace?
To je zajímavá otázka, ale asi ani jedno nevnímám jako něco „nejtěžšího“. V případě stříbra z Ósaky šlo o dlouhodobou práci, která se po několika letech zúročila, ale v ten moment závodu jsem to jako něco těžkého nevnímala. Porod jsem měla sice dlouhý (26 hodin), ale poměrně „pohodový“. Ellenka se narodila na začátku 37. týdne, takže měla necelých 2,5 kg a moc mě netrápila :-) Měla jsem skvělou paní doktorku, pracovala jsem vlastně do poslední chvíle, takže naštěstí z porodu nemám žádné traumatické zážitky.
A jaké jste měla těhotenství?
Těhotenství jsem si na „začátku“ (asi do šestého měsíce) docela odtrpěla. Měla jsem silné nevolnosti, zvracela jsem několikrát denně a proklínala ty, kteří vymysleli termín ranní nevolnosti :-) Jinak bylo naprosto pohodové a bez komplikací. Elli je neuvěřitelně zlatá holčička, což jsem poznala, už když byla v bříšku, moc mě nekopala, v noci mě nechala spát… takže až na to zvracení pohoda :-)
Překvapil vás něčím jiný stav?
Neuměla jsem si představit, jak může břicho najednou tak vyrůst a pak se ještě bez následků vrátit zpátky :-) Naštěstí jsem zjistila, že to jde a příroda to má opravdu skvěle zařízené.
Pracovat jste nepřestala ani při mateřských povinnostech, jak jste to zvládla? A zvládáte?
Někdy je to samozřejmě dost náročné, a kdyby měl den i 28 hodin, tak je do minuty vyplním, ale na druhou stranu právě ze sportu jsem zvyklá na velkou zátěž, a tak jsem ji jen přeměnila do pracovní zátěže. Navíc pokud člověk dělá práci, kterou si může časově hodně přizpůsobit svým možnostem, dá se skloubit i s miminkem. Teď, když už je větší, se u ní asi 2–3krát týdně střídá moje maminka s manželem – pro ni je to zpestření, mnohem víc se na mě těší a já si stihnu v klidu a rychleji udělat potřebnou práci, takže zatím zvládám – zvládáme :-)
Co když vaše dcera nebude ke sportu tíhnout, budete ji nutit, nebo jí klidně dovolíte, aby hrála na klavír... a nehýbala se?
Já si myslím, že nejlepší je zlatá střední cesta, a to ve všem. Já jsem taky hrála na klavír, zpívala, chodila na gymnastiku… Podle mne je důležité dětem ukázat a nabídnout velkou škálu různorodých činností a ony si pak samy vyberou, co je bude bavit a čemu se budou chtít věnovat. Nutit ji rozhodně do ničeho nebudu, ale věřím, že sportovat bude určitě ráda. Zdaleka nemluvím o vrcholovém sportu, ale o všeobecném pohybu – to je pro KAŽDÉ dítě jeho přirozeností a je potřeba mu to jen hravou formou nabídnout a podporovat je.
Dá se vznik vašeho vztahu s manželem, taky sportovcem, považovat za lásku na pracovišti?
Vlastně ani ne, my jsme trénovali každý pod jiným klubem a vlastně se skoro nesetkávali, a i když on říká, že si mě všiml už dávno, tak jsme se opravdu potkali a poznali paradoxně až jednou na diskotéce :-)
Jak dlouho jste se na závodišti okukovali, než jste poznala, že on je ten pravý?
Okukovali jsme se dlouho, a to nejen na závodišti – vzali jsme se až po 10 letech společného soužití.
Nyní pracujete jako trenérka, zároveň jste otevřela školku s pohybovým zaměřením. Můžete říci, jaká je kvalita pohybu českých dětí?
Trochu bych to poupravila – pracuju jako vedoucí trenérka atletiky Armádního sportovního centra Dukly Praha, což je více manažerská a administrativní práce než trenérská. Školku s pohybovým zaměřením jsem otevřela před 3 lety a nemyslím si, že je to dost dlouhá doba na to, abych hodnotila kvalitu českých dětí takto všeobecně. Každopádně vidíme skoro denně, že normální zdravé, živé a veselé dítě je v mnoha případech u rodičů bráno jako hyperaktivní, což je v poslední době hodně „moderní“ slovo. Přitom by stačilo, aby mu nabídli pohybovou aktivitu a možnost vybít energii lehce řízeným způsobem. Na druhou stranu jako plně vytížená pracující matka rozumím rodičům, kteří přijdou večer zničení domů a chtějí si odpočinout, a ne jít běhat s dětmi ven. Je to pak trošku začarovaný kruh.
Učitelky na základní škole si stěžují, že dnešní osmileté děti nezvládnou kotrmelec, proč tomu tak je?
Základ je vždy v rodině a v tom, jestli rodiče dítě k pohybu vedou, nebo ne. Dnes mají děti na výběr mnohem více aktivit, než bylo v době, kdy jsme byli malí my. Bohužel jsem se setkala už také s několika případy, kdy maminky „posazovaly“ děti v šestinedělí před televizi. Takže asi proto.
Jak vůbec může maminka poznat, že v některém sportu bude její dítě dobré a jiný mu opravdu „nesedne“?
Základem u malých dětí je rozvíjet všeobecné pohybové dovednosti a není vhodné specializovat se na konkrétní činnost, která pak bývá velmi často jednostranná a dítě se nevyvíjí tak, jak má. Zkušený trenér umí rozpoznat ve velice raném věku, zda bude dítě na sport šikovné, či nikoli, ale i tak je to pořád dlouhá cesta k tomu, aby z něj byl úspěšný sportovec.
V případě, že váhají, ve vaší školce poznáte, jakým směrem by se měl trénink jejich ratolesti ubírat?
Pokud mluvíme konkrétně o naší školce, pak je to jednoduché. Pohyb dětem nabízíme formou hry a jiných zábavných aktivit tak, že vlastně ani nevědí, že sportují, ale hrají si. Tak by to podle mého názoru mělo v tomto věku být a hovořit o sportu nebo dokonce o tréninku by se mělo začít až mnohem později.
A je to spíš školka hrou, nebo si už mezi dětmi vybíráte malé talenty, které pak už nespustíte z očí?
Jak už jsem řekla, je to školka hrou, ale pokud je dítě na nějakou činnost nadprůměrně šikovné, tak to rodičům samozřejmě sdělíme, a když mají zájem, doporučujeme, co a jak dál.
Co byste vzkázala maminkám, které možná teď sedí na pohovce, dojídají čokoládu a stěžují si na nadváhu, kterou mají v genech ony i jejich děti?
Já bych neviděla problém v čokoládě samé :-) Já ji mám také moc ráda a jím ji poměrně často, ale vše je jednoduše o poměru příjem/výdej. Pokud má někdo sedavé zaměstnání, do práce jede autem, za celý den udělá maximálně pár kroků po bytě a k autu a pak si večer sedne na gauč a dá si čokoládu, tak je výsledek všem jasný.
Kolik času by měly maminky a jejich děti denně věnovat pohybu?
Opět se to nedá takto paušalizovat, ale pro začátek stačí do každodenního programu zapojit více chůze než jízdy autem nebo například vyjít či vyběhnout schody místo jet výtahem a podobně.
Proč lidstvo zlenivělo?
Člověk je všeobecně tvor líný, a pokud nedostal možnost si pohyb zamilovat, získat k němu vztah a možnost začlenit ho do pravidelného programu, je to pak s věkem čím dál tím těžší.
A co říkáte pandemii obezity?
Fastfoody, rychlá občerstvení, jídla ve spěchu, žádná kvalitní strava a žádný nebo minimální pohyb. Zlo není hamburger nebo čokoláda (pokud to tedy není jediné jídlo :-)), ale kombinace celého životního stylu.
Váš manžel je také bývalý vrcholový sportovec. Dokážete si dnes představit, že byste žila s někým, kdo má absolutně odlišné zájmy, než máte vy? Myslíte si, že takové manželství může fungovat?
Myslím si, že není dobré, pokud mají dva lidé absolutně odlišné zájmy, a nevěřím, že by se lidé s naprosto odlišnými zájmy brali a rozuměli si. Druhý extrém, když jsou spolu dva 24 hodin denně a dělají vše spolu, však také nebývá ideální.
O sportovkyních se často říká, že děti odsouvají na vedlejší kolej a že o ně vlastně nestojí, protože by jim narušily kariéru. Můžete nějak vyvrátit, případně potvrdit tento mýtus?
Musím říct, že jsem se s tímto tvrzením ještě nesetkala. Spíš se dělí na dvě skupiny – jedna sportuje tak dlouho, dokud jí to jde, baví a sportovat chce, potom si založí rodinu a k vrcholovému sportu se nevrací. Ta druhá si během sportu dá mateřskou pauzu a po miminku se někdy vrací s ještě větší formou než před těhotenstvím. Ale nikde jsem neslyšela o tom, že by dítě odsouvaly na druhou kolej.
Další mýtus: Sportovkyně nemohou být krásné – taktéž s úspěchem vyvracíte. Máte nějaké tajemství, jak si i na vrcholové sportovní úrovni zachovat ženskost?
Taky musím nesouhlasit. Možná je to mýtus z dřívějších dob, ale přijďte se dnes podívat na stadion na závody a uvidíte spoustu mladých, pěkných slečen :-)
Máte krásnou patnáctiměsíční dceru Ellen. Čím vás dokáže překvapit?
Zatím každý den něčím novým, co si vymyslí, co se naučí. Je to možná trochu klišé, ale je opravdu mým největším štěstím.
Myslíte si, že bude jedinou princeznou ve vaší rodině, nebo byste jí přála sourozence a sobě ještě další potomky?
Původně jsem chtěla děti tři a ideálně brzy po sobě. Teď mne trochu odrazují ty nevolnosti, co jsem zažila, a představa, jak skloubím pracovní povinnosti a dvě děti, ale každopádně Elli jedináčkem nezůstane :-)
Spí v noci dobře?
Elli je opravdu dítě za odměnu, a to již od narození. Neplakala, je pořád vysmátá, pohodová, vše ji baví a zajímá, je společenská a od půl roku spala skoro celou noc. Někdy k ní vstávám okolo páté hodiny ranní, jen dostane mlíčko a spinká dál, jindy to vydrží až do rána. Opravdu si nemám na co stěžovat.
Pozorujete už teď nějaký její skrytý talent?
Určitě je vidět, že je pohybově nadaná. Ve třech týdnech se sama otočila na bříško a držela hlavičku, v sedmi měsících se postavila, v deseti začala chodit, takže je to správná zvědavá ženská, nechce, aby jí něco „uteklo“ :-)
Jak to umí s tatínkem?
Tatínka má již odmalička omotaného kolem prstu. Teď už ovládá i takové to mhouření očí, mrkání, objímání, pusinkování a tomu neodolá nikdo. Ale zatím je teda pořád maminka ta nej :-)
Mívá Ellenka záchvaty vzteku, nebo je zlatíčko?
Teď už se mi párkrát stalo, že si začala zkoušet vydobýt něco vztekáním (a to má být období vzteku mezi 2. až 3. rokem :-)), ale zatím vždy rychle pochopila, že to k ničemu nevede, a tak to jsou jen výjimečné případy. Zatím.
Jí ráda, a co?
Ona je fakt zlatíčko, jí ráda a všechno. Běžně, když vybalujeme nákup do ledničky, tak si sama vezme rajče nebo mrkev a chroupe si. Problém nemáme ani s rybičkou, jakýmkoli jiným masem, je fakt úžasná.
Pomáhá vám manžel s dcerou, nebo má hodně práce? Jaký je tatínek?
Má hodně práce, ale snaží se s ní být co nejvíc a čím je Elli starší, tím mu to jde lépe a více ho to baví.
Teď jste excelovala v taneční soutěži. Co vám dala?
Ověřila jsem si to, co jsem si myslela, že mě bude tanec bavit. Byla to nová obrovská zkušenost, za kterou jsem strašně vděčná, a měla jsem možnost poznat spoustu naprosto skvělých lidí a našla jsem plno nových přátel.
Dá se taneční trénink srovnat se sportovní přípravou?
Je to vrcholový sport jako každý jiný, jen má každý svá specifika a nejde úplně srovnat atletiku s tancem nebo jiným sportem. Každý sport je náročný, pokud se dělá pořádně.
A pomohl vám sportovní základ pro lehčí taneční tréninky?
Bylo pro mne určitě lehčí, že jsem znala své tělo a uměla s ním pracovat. Některé věci byly zase o to těžší, protože jsem se neuměla uvolnit tak, jak bylo potřeba.
Poznala vás dcera, když jste byla „za princeznu“?
Elli vždy spala, když jsem tančila, takže neměla moc možnost. Ale na tréninku se mnou párkrát byla, a to se jí moc líbilo.
Chodila jste do tanečních, nebo na ně nebyl čas?
Chodila jsem do tanečních, a dokonce do tanečních k „našemu“ porotci – panu Chlopčíkovi. Moc ráda na ně vzpomínám.
Bude chodit tančit i vaše dcera?
Už jsem předběžně domluvená se svým tanečním partnerem Honzou Onderem, že až Elli trošku povyroste, bude k němu chodit do kurzu. Viděla jsem pár jeho lekcí, jak pracuje s dětmi, a moc se mi to líbilo, má moji maximální důvěru.
Vy s manželem budete tančit, nebo již tančíte životem?
Já se trošku bojím, že už se tance asi „nezbavím“. Manžel netančí rád, takže to budu muset zvládnout nějak sama.
Bleskový dotazník
Nejkrásnější životní zážitek: Narození Elli
Sen, který si chcete splnit: Průběžně sním a průběžně plním, takže nemám žádný jeden veliký :-)
Jídlo, které nesníte: Koprovka
Jídlo, které milujete: Všechna ostatní
Kdo vybral jméno pro dceru: Asi oba
Proč: Nevím, líbilo se nám :-)
Čím je pro vás sport: Zálibou, koníčkem, radostí
A manžel: Oporou
Z čeho máte největší strach: Největší strach mám o Ellenku a své nejbližší
Z čeho největší radost: Jsem veselý člověk, raduju se neustále z něčeho, raději po troškách a stále :-)
Kdybyste mohla změnit jedinou věc ve vaší minulosti, co by to bylo: Asi nic, vše zlé mne ponaučilo a zocelilo, vše dobré mi pomohlo
Kateřina Janků Baďurová
(18. 12. 1982, Ostrava)
je česká atletka, tyčkařka V dětství se věnovala několik let gymnastice. Kvůli zdravotním problémům však musela gymnastiky zanechat a ze sportů si vybrala atletiku. V roce 2002 se dvakrát nominovala na mistrovství Evropy, ale ani v hale, ani pod otevřeným nebem se nedokázala probojovat z kvalifikace, vinou zdravotních problémů i změny techniky. Zdraví ji pak další dva roky vyřadilo ze světových stadionů.
Návrat se jí ale podařil, jako třetí Češka v historii se dostala (po Bártové a Hamáčkové) přes 4,50 m, výkonem 4,52 m se v červenci v Praze dostala na druhé místo českých historických tabulek, a dokonce atakovala český národní rekord. Letní měsíce jí přinesly relativně snadno splněný kvalifikační limit na Letní olympijské hry v roce 2004 v Athénách.
Kvalifikací prošla bez zaváhání včetně požadovaných 4,40 m, ale ve finále ubrala dvacet centimetrů a skončila dvanáctá. Na konci roku 2004 ji postihlo zranění kotníku; 14. února 2007 se ale stala českou rekordmankou, když v Praze skočila 465 cm; 27. června 2007 překonala v Ostravě na závodu Zlatá tretra svůj rekord výkonem 466 cm.
Další zlepšení zaznamenala 7. srpna 2007, kdy skočila v soutěži Super Grand Prix ve Stockholmu 470 cm. Na Mistrovství světa v Ósace odcestovala na šestém místě světových tabulek. Bez potíží se kvalifikovala, ve finále ale prožila kritickou chvíli, když po vynechání 4,65 m až na třetí pokus vyrovnala svůj český rekord. Vzápětí však 4,75 m zvládla na první pokus a počtvrté v životě překonala český rekord. Nakonec podlehla jen Isinbajevové z Ruska a získala stříbro.
Začátkem roku 2008 na soustředění v Tenerife si při jednom z tréninků zranila pravé koleno a 22. ledna podstoupila plastiku křížového vazu v Českých Budějovicích. Strach ze zranění se jí už nepodařilo nikdy zcela odstranit. 29. dubna 2010 oznámila ukončení kariéry. 1. října téhož roku se stala šéftrenérkou sportovního oddílu Dukla Praha.
Článek vyšel v časopise Maminka