Máte za sebou premiéru hry Nebe nad Berlínem (uvádí pražské Švandovo divadlo, pozn. red.), ve které účinkujete se svým tatínkem – Ladislavem Frejem. Jak se vám společně hraje a je to vaše první pracovní setkání?
Ano, je. Na jevišti se potkáme jen velmi letmo ve chvíli, kdy hrajeme sami sebe. Ve druhé půlce už hraju anděla, kterého lidé nevidí, pouze cítí jeho přítomnost, takže se na mě táta nesmí ani podívat... Já na něj ano. (směje se)
Umíte si představit, že byste takhle stála jednou na jevišti společně se svojí dcerou?
No, já už tam s ní vlastně stojím, respektive klečím. Ráchelka je natočená na velkou projekci přes celý horizont a má dialog s padlým andělem Damielem, který jí z jeviště odpovídá... Petr Štindl (režisér představení, pozn. red.) se jí zeptal, jestli by se jí do toho chtělo, ona jako správná profesionálka požádala o den na rozmyšlenou a ráno přes svoji tiskovou mluvčí oznámila: „Já tu holčičku chci hrát!“
Vraťme se ale na začátek, vzpomenete si, jaké bylo vaše těhotenství?
Krásné. Žádné nevolnosti, milosrdné hormony, měsíc naložená v Chorvatsku ve slané vodě. Táta se mi smál, ať si dám pozor na „grínpísáky“, protože by mě mohli chtít odtáhnout na širé moře... Byla jsem tou dobou už fakt hodně veliká.
Otěhotněla jste ve vyšším věku, jak se dnes říká, znamenalo to pro vás nějaké obtíže či komplikace?
Absolutně ne! Paní doktorka Lomíčková vždycky říkala: „Frejová, vy jste trapná, vy máte diagnózu 0!“ Já byla celou tu dobu tak nějak stabilně šťastná, takový ten permanentní nablblý úsměv. Strašně jsem se na Ráchelku těšila.
A co porod, jak vzpomínáte na ten?
Tak tam jsem trochu pocítila, že nic není zadarmo... Kvůli vysokému tlaku jsem dostala oxytocin a Ráchelka se odmítla nechat vyhnat o den dříve. Je legrační to dodnes sledovat. Ona má prostě svoje „tempíčko“, které nezměníte vztekáním, domlouváním, slibováním, prošením ani prachsprostou motivační korupcí... Nedávno mi řekla při nějaké ranní nestíhačce: „Maminko, prosím tě, nezlob se na mě, stejně víš, že je to zbytečný.“ Kontrakce mi začaly v jedenáct dopoledne a s Ráchelkou jsme se poprvé uviděly v půl druhé v noci. Epidurál jsem odmítla a bolest jsem vnímala jako něco nového, co je potřeba prozkoumat. Celkově to pro mě byl silný adrenalinový zážitek.
Narození miminka a jeho následné začlenění do rodiny je obrovskou životní změnou, se kterou se někdo vyrovnává lépe, jiný hůře. Vy jste v průběhu prvního roka života své dcery musela zvládnout těžkou nemoc a odchod maminky i nemoc svého bratra... Co vás tehdy drželo nad vodou?
Jednoznačně Ráchel.
V jednom rozhovoru s vámi jsem se dočetla, že jste podstoupila týdenní terapii tmou. Jak jste se k téhle metodě dostala? Zajímáte se o různé alternativní přístupy?
Terapie tmou byla vyústěním mé pětileté spolupráce s Andrewem Urbišem z beskydského rehabilitačního centra, který je v této zemi jediný, kdo tuto metodu seriózně provozuje. K Andymu mě nasměrovala maminka těsně před smrtí, takže ta spolupráce pro mě měla vždy až takový osudový význam a po pravdě hodně změnila můj život. A o takzvaně „alternativní“ metody se samozřejmě zajímám. Čínská medicína, celostní medicína, homeopatie... Výsledek je zatím ten, že s Ráchelkou marodíme minimálně, a když, tak k léčbě většinou nepotřebujeme žádné razantní medikace. Nechápu, jak může někdo pochybovat o tom, že nemoc vždy souvisí se stavem duše. Myslím, že je potřeba hledat příčinu nemoci a pracovat na jejím odstranění, nikoli tlumit příznaky léky nebo vytloukat klín klínem.
Byl pro vás pobyt ve tmě způsobem, jak se vyrovnat sama se sebou a životními změnami, například s rozchodem s Rácheliným otcem?
Tak v první řadě to byl způsob, jak se srovnat sama se sebou. Nic jiného mě nezajímalo. Myslím, že většina z nás si to dluží, ujasnit si bez sentimentu, kdo jsem a co doopravdy chci. Ona ta „masírka“ okolí, co by se dělat mělo, nebo naopak nemělo, člověku dost často ten vnitřní kompas dezorientuje. Uvnitř je pravda, v každém z nás, v naší intuici, ne v mozku, nebo v reklamě na spokojený rodinný život. A k tomu, abychom se pochopili a beze zbytku přijali, je tma vynikající. Já jsem odcházela s pocitem obrovské vnitřní svobody, který přetrvává dodnes.
Zpátky k Ráchel, jaká byla jako miminko? A jaká je teď?
Ráchelka je tak nějak celoplošně skvělá. Ona je prostě elfka. Jednou si u snídaně tahala ouška nahoru a ptala se mě, jestli, když to bude dělat poctivě každý den, je bude mít také do špičky jako Arwen z Pána prstenů. Má ve vínku, řekla bych, až nadpřirozený dar empatie, pochopení, odpuštění a nesobeckosti. Vůči mladším, slabším, handicapovaným... I vůči mně.
Co ji baví a má nějaké vysněné povolání?
Chce být malířka a jde si za tím. Teď vyhrála celopražskou soutěž na téma Les... Namalovala jelena... Ještě před rokem a půl to vypadalo nadějně, to říkala, že chce umět dobře psát a stavět velké domy. Jinak ji baví lyže, kolo, rafty, spaní ve stanu, kolečkové brusle, potápění, plavání, moře, koně, jedení mušlí a šneků a ježdění do myčky... Vždycky říká: „Ale musíme vzít mami ten program s diamantama.“
Čím Ráchel vždycky zaručeně uděláte radost?
Lyžovačkou, kolem, raftem, spaním ve stanu… A tím „programem s diamantama“, samozřejmě. (směje se)
Dokáže vás něčím pořádně naštvat?
Co jsem se vrátila ze tmy, tak vlastně ne. Většinou se zlobíme nejvíc na svoje nebo partnerovy „špatné“ vlastnosti, které nejsme schopni přijmout, a dítě je zrcadlem, ve kterém je vidíme. Pokud za tyto vlastnosti převezmeme odpovědnost, rozumíme pak mnohem lépe pohnutkám dítěte... A navíc je dobré nikdy nepřestat milovat tu část v nich, která není ze mě, protože ony se skládají z obou těch půlek.
Ráchel v září nastoupí do první třídy. Jak se připravujete?
Požádala jsem v divadle o volno od září do konce listopadu... Náš šéf Dodo Gombár se tomu upřímně zasmál, tak asi budu muset napsat oficiální žádost, aby bylo poznat, že to myslím vážně. (směje se) Letos jsem měla pět premiér a hraju mezi patnácti až dvaceti představeními měsíčně... Chci, aby Ráchel byla ve škole v pohodě a bavilo ji to, ne s ní dělat úkoly na koleně ve sprintu mezi školou, zkouškou, kroužkem a představením.
Jak vlastně vypadá váš běžný den?
Vstanu v sedm, abych si zacvičila, než začne proces buzení Ráchelky, který trvá, když je dobrá nálada, asi půl hodiny. Pak školka, přejezd na zkoušku, ta je do dvou, přejezd do školky, vyzvednutí jednoho až pěti dětí, rozdání dětí jejich chůvám nebo rodičům, přejezd na kroužek, přejezd z kroužku na Vinohrady, rozdání zbylých dětí, předání dítěte sousedům, přejezd na představení... Tak toto je asi nejkrizovější varianta, ale nijak výjimečná.
Máte během dne nějakou chvilku sama pro sebe?
Každé ráno 5 tibeťanů, bez toho už bych snad ani nevylezla na ulici. Jednou až třikrát týdně pilates a jóga, a když to vyjde časově, tak ještě taj-či. Ale jak říkám, doteď čerpám ze tmy z léta.
Prý jste hodně dlouho neměla doma televizi a ani teď, když ji máte, ji příliš často nepouštíte. Nejste tedy zastáncem toho, aby děti celé hodiny seděly u počítače nebo před obrazovkou...
Ráchelku televize moc nezajímá, to si radši maluje, nebo jdeme do kina, ale s počítačem je to horší... Intuitivně je mi zle z varianty: dítě prudí, vraž mu iPad a je klid. Když ale potřebuju doma něco udělat, tak se tomu taky nevyhnu a většinou to končí vztekáním a pláčem. Nevím, musím na to ještě vymyslet nějaký funkční systém, tichou dohodu, nebo tak něco... Věřím, že to s Ráchel dáme.
Skloubit péči o dítě s prací v divadle, která má svá specifika – denní zkoušky, večerní představení, jistě není snadné. Máte nějaké pomocníky?
Tak určitě... Bez toho už bych byla dávno v Bohnicích... V bytě vedle bydlí Jana Janěková s Igorem Chmelou, kteří mají stejně starou Aničku a k tomu ještě dvojčata Elu a Toníka. Holky vyrůstají jako sestry, vodíme si je navzájem na kroužky, do školky a když hraju, tak je Ráchelka většinou „jen“ o dveře vedle. Občas hlídá děda nebo babička. Skvělý vztah máme i s Ráchelčiným tatínkem, kde se vždycky domlouváme, jak je aktuálně potřeba... Pak ještě Špalčenka, Míla, Jitka, Kecka... No, na kamarády máme kliku jako hrom!!! Díky!
Jak vzpomínáte na svoje dětství? Ovlivnila výchova vašich rodičů váš přístup k dceři?
Rodiče nás obklopili láskou a pocitem bezpečí... To je, myslím, pro vnitřní základ nejdůležitější... O to se snažím. I když můj způsob výchovy je velmi odlišný.
S maminkou jste měla velmi hezký a těsný vztah. Jak na ni vzpomínáte?
Nejvíc na její ruce. Měkké, teplé a krásné. Lítost a vztek z toho odchodu už jsem si za těch 5 let „vymeditovala“. Když Ráchelka mluví o babičce Vjéře, používá ji vlastně jako synonymum pro takové všeobjímající neidentifikovatelné dobro, něco jako anděl strážný... To je přece nejvíc, no ne?
Přála byste si mít stejný vztah i s Ráchel?
Nejsem snad, doufám, moc domýšlivá, když budu tvrdit, že už ho máme.
Dostala jste někdy od někoho nějakou radu týkající se výchovy dětí, která vám pomohla?
V tom ohledu jsem jako maminka Iris z Dášeňky... Chovám se přesně podle toho, jak mi matka příroda a intuice velí.
Co byste do budoucna Ráchel přála?
Co je to za otázku? Přece úplně všecko... A s muzikou! (směje se)
Zjistili jsme pro vás…
Co všechno jste o Kristýně Frejové (ne)věděli?
Narodila se v Praze, v herecké rodině (maminka herečka Věra Galatíková, tatínek herec Ladislav Frej). Studovala DAMU, jejími pedagogy byli například Jiří Adamíra, Luboš Pistorius či Viktor Preiss. Po škole nastoupila do Divadla Labyrint, tedy dnešního Švandova divadla. Za Sonety a Tabákovou cestu tehdy byla nominována na Cenu Alfréda Radoka v sekci Talent roku. Zahrála si zde například Shakespearovu Julii. V angažmá v divadle Rokoko si zase poprvé zahrála s Michalem Dlouhým, kterému v inscenaci Švandova divadla Kurz negativního myšlení hraje manželku – už potřetí (po Čarodějkách ze Salemu a Kdo je tady ředitel?). V televizi se v poslední době objevila například v seriálu Terapie. V současnosti účinkuje ve Švandově divadle, kde jste ji mohli vidět v tak rozdílných rolích, jako je rytíř Lancelot, Lída Baarová nebo Helena Vondráčková. A na otázku, co je o ní nutné vědět, odpovídá: „Když si hraju... nezlobím.“