Mahulena Bočanová: Potkalo mě všechno, čeho jsem se nejvíc bála

| Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Celebrity

Prosím, prosím, pane Bože, ať už někdo přistoupí na rozhovor, kde bude opravdu mluvit za sebe a ze sebe. Ať někdo nechá svoje myšlenky a názory volně plynout a nepřepíše je v „autorizaci“ na hezčí a přijatelnější (a cizí a mdlé). Ať já i čtenáři máme konečně zas jednou dojem, že je někdo, koho známe z obrazovek a časopisů, stejný jako my. Ať má chyby a mouchy a jakýkoli hmyz… jen ať je konečně živý… Tak tohle jsem si říkala, když jsem si sedla k rozhovoru s Mahulenou Bočanovou a dívala jsem se na fotky Bardotky a nesnesitelně hezkého pána v arkýři vedle stolu…

Koukám, že koukáte na rodiče. Byli to extrémně krásní lidé. Táta byl architekt a maminka pracovala na letišti. Potkali se na večírku, kde táta řádil jako černá ruka a máma se o něj postarala. Když ráno zjistil, že je v bezpečí, na plotně vyprošťovací polévka, a navíc ta, která nad ním stojí, krasavice, nechal si ji. Byla to dvojice snů. Ale oba měli extrémně vyhraněné povahy. Mám z obou něco a dohromady to tvoří celek, kterému říkám „bočanovská hlava“.

Co je to přesně?

Je těžké najít způsob, jak se mnou komunikovat. Když ten způsob najdete, tak se vznášíte v nebi. Ale najít ho, to je neskutečně těžké.

To je výzva!

Jsem extrémně nedůvěřivá. Věřím ve svou pravdu, a když to někdo vidí jinak, mám okamžitě dojem, že vidí špatně. Je těžké se vměstnat do mého života a přesvědčit mě, že něčí názory a pohled na svět jsou pro mě obohacující. Jsem tvrdá palice.

Kolik takových lidí kolem sebe aktuálně máte?

Párkrát se mi stalo, že jsem někoho takového potkala, ale nevyšlo to.

Mluvíte o mužích, ženách, nebo obecně?

Teď o mužích…

A ženy?

Ženu si vždycky zpracuju. Jsem silná…

Zpracovaná je ale k ničemu. Jak pak uděláte, abyste měla taky něco vy z ní?

Taková je moje nejbližší kamarádka Zuza, v našem přátelství není možná zrada. Jen nedorozumění. S ní je to třicet let bezelstné a nezklamané důvěry.

Dokdy jste byla bezstarostná?

Než jsem šla na střední školu – tak do deváté třídy. V prváku na konzervatoři jsem se pohádala s mámou a odstěhovala se. Od šestnácti žiju sama. Bezstarostnost skončila. A nejen to, potkalo mě pak v životě všechno, čeho jsem se odmala nejvíc bála, a nevyhnula jsem se ničemu, čemu jsem se vyhnout chtěla. Říká se, že člověku pánbůh naloží, co unese. Ve mě má evidentně velkou důvěru!

Z čeho jste měla obavy?

Jako dítě jsem se třeba strašně bála postižení. Bála jsem se lidí na vozíku, člověka bez ruky, lidí s jakoukoli anomálií… Dnes je to nejběžnější prostředí, ve kterém se pohybuju. Márinka má ve škole spolužáky se všemi jinakostmi světa a já zjistila, jak je to obohacující.

Čeho ještě jste se bála?

Těžko se to chápe, ale odmala jsem cítila, že na mě mají učitelé, spolužáci i kamarádi tvrdší metr než na ostatní. Až později jsem pochopila proč. Byla jsem nápadně hezká, a navíc mi všechno vždycky šlo. Moje největší požehnání se stalo zároveň i mým nejpřísnějším trestem: Strčili mě na školní olympiádu, vyhrála jsem. Plavala jsem, vyhrála jsem. Začala jsem dělat balet, šlo mi to, rychle jsem se naučila cizí řeči, šla jsem na konkurz a točila jsem, měla jsem bez učení samé jedničky. Matu dodnes tím, jak působím. Jsem na první pohled silná, vše se mi navenek daří. Ta holka je hezká, úspěšná, bohatá, ta přece nic nepotřebuje, všechno má…

V čem je tedy problém? Je lepší být hezká a bohatá, ne?

Blbý je k tomu být přecitlivělá. Moje tvář zavádí lidi daleko od mé duše.

Tak jo, to je jiná…

Půjdu dál do minulosti, aby to bylo srozumitelné. Dospěla jsem mnohem později, než jsem dospěle vypadala. Mí rodiče se mnou nikdy o vztazích nemluvili, takže jsem zpočátku ani nevěděla, že mě například někdo balí. V jednu chvíli to proto vypadalo, že jsem odmítala muže v mém životě nejhorším možným způsobem – přehlížením. Spousta z nich se mi za to později mstila. Jenže já jen prostoduše netušila, že jsem balená. Dnes zas, když mě chlap chce oslnit kabelkama, botama, dovolenýrozhovor ma, nezajímá mě to. To všechno si totiž můžu koupit sama.

Tak jak na vás?

Asi celoživotně toužím potkat někoho, kdo by mě prostě poznal… Ale pokud se ptáte na lásku, už je pozdě. Už to nejde. Zažila jsem dva obrovské karamboly. Dnes vím, že se dá žít i bez vážné známosti. Je to bezpečnější. Třetí ránu už bych neunesla. Kluci se mi líbí, a moc, ale už se mi nějak nechce někomu zcela odevzdat svoje srdce.

Opravdu to můžete plně ovlivnit?

Můžu. Na muže to navíc působí jako červený hadr na býka.

Zníte fakt dost rozhodně…

Mám tu malé dítě. Když miluju, tak miluju na umření. Už si to nemůžu znovu dovolit! Víte, co si myslím? Že za každé nesplněné „miluju tě“ by měli lidi chodit na rok sedět. Já tohle řekla tak maximálně pětkrát za život. A to mi táhne na padesát. Je to pro mě stejné jako v tom děsivém příběhu, kdy lékař dával pacientovi pravidelně léky, udělal z něj narkomana a pak mu zatnul tipec. Ten pacient umřel. S láskou je to pro mě to samé. Když někdo takhle hazarduje se slovy „miluju tě“, tak toho druhého vystavuje smrtelnému nebezpečí. Proto to nikdy nedělám. Takže se dnes v rámci obrany chovám tak, jak se chovám.

Jaká vlastně jste, když jste zamilovaná?

Začíná to takhle: Otočím se. On tam stojí. Rozbuší se mi srdce a začnu se chovat jako idiot. Vím, co říkám, tohle se mi stalo dvakrát. Začnou mi hořet vnitřnosti, začnu říkat kraviny a dělat hlouposti, jsem trapná, omluvím se a za hodinu jsem trapná zas. To je láska: Přestanu se kontrolovat. Je to fajn, ale jak říkám, děkuju, stačilo!

Máte ponětí, proč to nevyšlo?

Kluci nechtějí zažívat spalující vášeň, chtějí kámošku, se kterou si sednou v bačkorách k televizi a osmaží si řízky. Vášeň si užijou, ale nechtějí dál žít ve stresu. A ten já s sebou nesu. Když se někomu vetknu do života, tak to není normální. Je to osudovost a peklo. Jeden z mých bývalých mi řekl: Život s tebou je tobogan, ale každé dítě si z toboganu metelí domu odpočinout. No, abych pravdu řekla, moc mě to nepotěšilo… Ráda usínám pod jednou peřinou muži na rameni. Kolikrát já slyšela, Mahu, dej tu hlavu pryč, mám dojem, že jsem složil tři vagony uhlí… Když pak k němu strčím aspoň pařátek, probudí se. Jediný, kdo u mě vydrží spát a odpočívat, je Máňa. Jenže tam je to zase extrémně obrácené. My dvě se vzájemně naopak uklidňujeme.

Vnímala jste ji tak už v těhotenství?

Ještě jsem ani nevěděla proč, ale od prvního okamžiku jsem byla nekonečně šťastná. Věděla jsem, že se mi mění celý život. A že v něm budu silnější. Až narození Márinky dalo mému životu smysl. Poprvé jsem poznala na světě člověka, který je absolutně upřímný, čistý, krásný a něžný. Toužila jsem ho potkat a on se mi narodil. Zlepšila mě o sto procent. Kdokoli se ocitne v její blízkosti, má najednou dobrou náladu, začne vnímat štěstí, radost… Ona je boží člověk.

Znám takové lidi, ale upřímně, při jakýchkoli pokusech to popsat člověk vypadá jako zešílivší bludička…

Přesně vím, o čem mluvíte. Ono je to v podstatě nesdělitelné, pokud to člověk nezažije. Všichni blouzní o tom, „jaký má Mahu těžký život s Marínou“. To jsou strašné kecy! Pomáhám jí v praktických věcech, ale ona mi pomáhá přežít a žít. Potřebuju ji víc než ona mě. Je jako já, jenže o dost dál. Ale dost o tom. Praktické stránce věci porozumí snad každý: Byla jsem nepraktická, líná, nesystematická… A dnes? Všechno, co mě kdy děsilo, musím dělat: Je nutné dodržovat pravidelnost a plnit sliby. Pro ni je nesplnění jakéhokoli slibu zrada. Jak já jí rozumím! Vždyť to mám úplně stejné. Já mám navíc jen skvělé mimikry. Ona ne. Víte, co je absurdní?

No, ale je toho dost, jak slyším…

Třeba, že hraju třicet let divadlo a dodnes slyším, že jsem tím někoho překvapila. Stalo se mi i to, že mě ze seriózních novin požádali o rozhovor, já si dala s dotyčným sraz v Činoheráku po představení. On nevěděl, proč tam. (Navíc ani netušil, kde je Činoherák). A to už tam hraju 30 let…

Napadlo mě ještě něco k těm chlapům: Nešlo by, přece jen, do budoucna, že by vás někdo jen tak pochopil a třeba by pak nemusel být ani silnější než vy?

To by šlo.

Třeba cizinec…

Stačilo by, aby byl svobodný a šíleně mě miloval… Ale vážně, cizinec by byl asi fajn, nevěděl by, kdo jsem, a neměl by strach z mého zaměstnání. Každého normálního chlapa medializace vztahu děsí. To je pravda. Stejně počítám s tím, že to tu s Máňou, až dodělá devítiletku, zabalíme. Koupím nějaký domek u moře a bude nám fajn. Někdy mám dojem, že už tu neumím žít. Toužím bytostně po soukromí, klidu a anonymitě.

Proč mám dojem, že opravdu odjedete?

Já už odcházím dlouho. Z divadelních představení, která mě nebaví, z pracovních schůzek o ničem, z rande… Řeknu, je mi s tebou hezky, ale nejsem zamilovaná, tak neztrácej čas. Jsi milý a chytrý, nemá smysl do mě investovat další čtyři večeře. Jiná bude ráda. Říkám to proto, že si těch lidí vážím. Je to lepší než jim balamutit hlavu. Jsem dost dospělá na to, abych komukoli lhala. Pracovně, lidsky, v milostném vztahu. Víte, proč s vámi dělám rozhovor osobně, a ne po e-mailu? Je to jediný časák, který opravdu čtu. Začala jsem být nesnesitelně nekompromisní. Asi stárnu… Dělám jen, co chci, nesnáším jakoukoli manipulaci.

To znám, pak člověk začne působit nesnášenlivě.

Ano. A přitom je to jen ochrana vlastní integrity. Těžko snáším svou ztrátu soukromí, nestojím o to, aby si na mě lidi ukazovali a vykřikovali moje jméno. Nejhorší chvíle jsou, když jdu s Márinkou třeba do aquaparku. Nemám ráda exibicionismus a vadí mi se svléknout před lidmi třeba jen do plavek. To jsem jak na trní. Aquapark je můj největší důkaz lásky vůči Márince… Ale k tomu pokřikování, lidi si to možná ani neuvědomují, ale je to nesmírně nepříjemné. Stalo se mi letos v Chorvatsku, zrovna když mi bylo mizerně a vybírala jsem si v obchůdku kamínky na krk, že přišla krásná rodina a paní najednou vykřikla a vystrčila proti mně prst: Hele, Bočanová! Šla jsem k ní a řekla jí, že to přece nemůže člověku dělat. Že nejsem Karlštejn, ale lidská bytost, toho času navíc smutná… Pak mi bylo líto, že jsem byla nezdvořilá, ale třeba to té paní došlo. Jde to vydržet rok dva, když jste mladá a chcete být slavná. Pak to přejde. Chápu, že je to daň za popularitu… Ale nejde si na to zvyknout.

Je něco, co by vás tu ještě mohlo nadchnout?

Ale ano. Divadlo mě stále baví a dělá mě šťastnou nebo by mi udělala radost role ve filmu, kde nebudu hrát sekretářku v minisukni. Teď mě těší krásná role v seriálu, co poběží od ledna… Ale největší radost je pořád Márinka, když se jí něco daří.

K čemu byste přirovnala svůj dosavadní život?

Je to jízda. Jednou ulicí. Uvědomila jsem si, že jezdím celý život Evropskou ulicí sem a tam. Došlo mi, že je to taková moje křížová cesta. Na Kulaťáku jsme žily mnoho let s mámou a tam i maminka zemřela, později i tatínek, pak plynula léta a já tudy jezdila do Číčovic. Tam se narodila moje dcera a o kus dál žijeme dnes. Každý den míjím na Evropské hřbitov, kde je maminka pochovaná. Po pravé straně je odbočka na Babu, kde jsme celá rodina léta žili… Každý den cestou domů si zopakuju celý svůj život.

Na cestě je taky letiště…

Strávila jsem na něm s mámou mimochodem celé dětství. Vím ale, co myslíte. Ano, jednou tam odbočím…

Děkuju, Mahuleno Bočanová, vyšlo to!

Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie.

Další články z rubriky

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Včera | Rok 2016 přál svatbám slavných nejen ve světě, ale i u nás v České republice. Řadě z nich se termín…

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…