Před námi, matkami, je zase téma svačin. Jaké děláš a o jakých víš, že je Christel nevrátí nedotčené?
Markéta: Vzhledem k tomu, že jsem vášnivá kuchařka, tak bych to snad neměla ani říkat… Z počátku školního roku jsem dělala takové ty svačinky s celozrnným pečivem, rajčátkem, žervé – zkrátka ukázkové. Ale když jsem potom zkoumala obsah krabičky při příchodu Lilly ze školy, zjistila jsem, že až na nějaké ovoce je jídlo jen nakousnuté. Nebo tam zůstalo skoro všechno. Přitom podotýkám, že malá ráda a zdravě jí, jen na těch svačinách se nám moc nevedlo. Jestli je to tím, že děti mají o pauze málo času, nebo mají jiné starosti (čurání a povídání na záchodě…), nevím. Každopádně jsem musela skladbu svačiny změnit a zjistila jsem, že nejlíp funguje ovoce, na kterém lpím a které má opravdu každý den, a k tomu přibalím nějaký ten brumík nebo tyčinky pro děti. Navíc dopoledne rychlé cukry tolik nevadí a děti je potřebují, takže jsem ráda, že sní alespoň něco a má energii na učení i zlobení… Zdravou a vyváženou stravu pak doháníme po večerech a v čase, kdy jsme spolu.
Christel: Nejradši mám jablíčka s brumíkem a jiné ovoce.
Markéta: Snažím se taky doma péci, aby neměla pořád jen kupované, takže to neodbývám, jenom chci říci, že do chystání svačinek do krabičky jsem šla s nějakou představou a musela jsem ustoupit. (smích)
A mimochodem, od svačin pojďme rovnou ke škole. Jak ji Christel zvládá? Předvádí se ráda, strhává na sebe pozornost, nebo je spíš klidný, studijní typ?
Markéta: Nikdy jsem ve třídě nebyla při vyučování, takže nemůžu soudit, skoro bych ale řekla, že má zdravou kombinaci obojího. Škola jí jde výborně, má dobrý prospěch… Celoročně. Přinesla třeba za celý rok jen jednu dvojku…
Christel: Mami, dostala jsem tři dvojky.
Markéta: No tak to vidíš, tři dvojky, ale jinak diktáty i matematika jí jdou, zatím, výborně… Úkoly si dělá svědomitě, ale zároveň není žádný šprt. Má svoji partičku, se kterou dokáže řádit, šéfovat jí a ve které se dokáže perfektně prosadit. Přitom ale vím, že není uzurpátor. To ne.
Christel: A nejradši ze všeho čtu. Zkoušela jsem třeba číst Babičku od Boženy Němcové, ale tam byla slova, kterými už dneska nikdo nemluví, takže jsem jí moc nerozuměla. Tak si ji přečtu, až budu větší…
Jak jste vybírali školu, kam Christel chodí?
Markéta: Rozhodli jsme se tak, abychom byli všichni spokojení. Chtěli jsme logicky, aby škola, kam Lilly nastoupí, měla dobré reference, ale nechtěla jsem žádné výběrové ústavy. Protože si myslím, že pro děti v tomto věku ani není dobré, aby se mezi sebou kastovaly. Upřímně řečeno jsme hledali i školu v blízkosti bydliště, aby se ze mě nestala taxikářka. Nakonec vše bylo usnadněné i tím, že ze školky přecházela na školu s dalšími třemi holčičkami – svými nejlepšími kamarádkami, proto bylo skoro jasné, že jsme se rozhodli pro ni. S jejich rodiči jsme se na výběru také šťastně shodli. Měli jsme na výběr ze dvou škol a nakonec to dopadlo takhle a jsme moc spokojení.
Jak ti utekly roky, než nastoupila do školy? Máš pocit, že ti proklouzly mezi prsty a z Christel je dnes už velká slečna?
Markéta: Mně to utíká hrozně rychle, ale tak to asi vnímá každá máma. Bála jsem se, že budu plakat a prožívat nástup do školy, ale paradoxně mě mnohem víc zasáhla doba, kdy Lilly nastoupila do školky. Ten první den mě opravdu sebral. Byla jsem s ní do čtyř a půl roku skoro každý den a najednou přišla školka, a tím pádem konec našeho společného režimu. Když pak šla loni poprvé s aktovkou, byla jsem samozřejmě taky celá naměkko. S pocitem, že dalších x let bude chodit do školy už každý den… Nicméně když zavřu oči a proberu si ty uplynulé roky, první slovíčka, výlety, první krok, plavání, je toho opravdu hodně, ale stejně ji vnímám pořád jako miminko, které potřebuje péči, a z ní je přitom už velká samostatná slečna.
Můžu tě uklidnit, to budeš mít celý život.
Markéta: Že, jí bude třicet a já na ni budu myslet jako na malou holčičku…
Co práce? Přece jenom, Christel je už větší, můžeš přijímat víc nabídek…
Markéta: Přiměřeně. Podobně jako s výběrem školy. Chci, abychom byli všichni spokojení. Mám svoje povolání ráda. Moc. Ale nedokážu si představit, že by moje kariéra rostla na úkor toho, že bych nebyla doma. S malou, s rodinou. Vždycky je dobré si v práci „odpočinout“. Zkrátka mozek nechat v činnosti, abych se doma nezbláznila. Vím však, že jako upracovaná maminka, ale ani jen jako maminka v domácnosti, bych nebyla nic platná. Takže pracuju tak, abychom stihli dělat všechny školní povinnosti a abych zvládala i ty své. Je ale fakt, že teď, když je Christel větší, můžu se spolehnout na to, že si už některé věci sama připraví nebo udělá úkoly. Pořád se to zkrátka posouvá – s batoletem to bylo jinak, a až bude patnáctiletá, budeme řešit zase jiné starosti.
Ale stejně, jak to máš s hlídáním, když třeba natáčíš nebo hraješ dlouho do noci a manžel (fotograf David Kraus) taky nemůže?
Markéta: Moje maminka mi hodně pomáhá, ale nechtěla jsem ji vytěžovat na plný úvazek. Myslím si, že babička má být rozmazlovací a hlídat příležitostně, nikoli pravidelně, protože má svůj život. Moje maminka mi hlídá ráda, a když má práci nebo svůj program, „adoptovali“ jsme si druhou babičku. Paní Janu, která má dceru Blanku, s níž se střídají, a pokud je potřeba, s hlídáním mi vždycky rády pomohou. Lilly je bere jako součást rodiny, a tak jsem to taky chtěla. Aby se u toho nejdražšího, co mám, nestřídaly cizí chůvy, aby měla odmalička jen „tetu“ nebo „babičku“ navíc. A vyšlo nám to skvěle. Nicméně je fakt, že to bylo obrovské štěstí.
S Christel jsem se potkávala na tanečkách. Moje holčičky už toho raději nechaly, co ona, tančí ještě?
Markéta: My jsme to tenkrát ani nedochodily. Párkrát jsme se tam byly podívat, ale nějak to nedopadlo. Baletka z ní rozhodně nebude. (smích) Zjistily jsme, že skupinové aktivity moje holčička moc ráda nemá, tak jsme se nakonec rozhodly pro kreativní studio. Bylo to něco mezi klauniádou, pantomimou, děti hodně používaly fantazii. Bohužel příští rok už studio nebude. Ale protože už je o něco starší, zkusíme nějaký ten hip hop nebo street dance, kam bude chodit s kamarádkou. A kromě toho hraje taky na flétničku.
Vaříte společně?
Markéta: Vaříme moc rády. Malá už dokonce sama upekla i koláč, viď?
Christel: Takový koláč jako s rozinkama a bez cukru jsem upekla, aby nebyl sladký, ten dosladí rozinky, a to stačí.
Markéta: Když vařím, malá hned přiběhne a chce mi pomáhat a já ji nechám. Má to ráda.
Christel: Jsem paní servírová.
Markéta: Ano, to je náš speciální výraz. Ráda rozlévá víno, vodu, odnáší talíře… Díky tomu, že to odmala vidí, umí si sama bezchybně objednat v restauraci. Navíc kromě růžičkové kapusty jí úplně všechno, takže není problém zkusit i exotičtější chutě.
Mimochodem, Christel, jak ti chutná ve školní jídelně?
Docela jo, ale jako maminka tam tedy nevaří!
Co by Christel zvládla připravit sama?
Christel: Já hlavně peču koláče.
Markéta: Chystáme společně saláty nebo studená jídla. Kvůli bezpečnosti nechci, aby se přibližovala ke sporáku. Koláčky jí do trouby vždycky dávám já. Až bude starší, přijdou na řadu i složitější recepty.
Christel: Ale my s kamarádkami děláme čaj. Jako že z horké vody z kohoutku, vlastně ji nevaříme, tak to můžeme, a potom ho servírujeme sobě nebo mamce a tak.
Moje dcery mi rády dělají snídani do postele. Rohlík s nutelou a vodu z kohoutku. Co ty, taky už ses podobné dobroty dočkala? Já ji vždy statečně sním…
Markéta: Jednou přinesla, když u nás spala sestřenička Amálka, nějaké křupinky a kafe – právě studenou vodou zalitou rozpustnou kávu. A taky jsem to snědla. To se musí. Děti to podporuje, aby se snažily dál. A navíc, co bychom pro jejich radost neudělaly, že…
Někde jsem o tobě četla, že jsi požitkář… Jsi? A jak bys tohle slovo vysvětlila? Jaký má pro tebe význam?
Markéta: U mě se tohle smrsklo na to, že jsem nejšťastnější, když se dobře najím, dám si k tomu třeba dobré víno a můžu si pak na chvíli lehnout. To je moje absolutní nirvána. Nic víc ke štěstí nepotřebuju. A bonus navíc by byl, kdybych přitom mohla koukat na moře, ale to už vlastně nemusí být… Mně už stačí jen to jídlo. (smích)
Jak se díváš na lidi, kteří rozhodují nebo by chtěli rozhodovat za tebe? Měla by mít ještě jedno dítě, neměla by dítě tahat na večírky a podobně…
Markéta: Občas se na druhého potomka někdo zeptá, protože má pocit, že když je jedno, mělo by začas být i druhé, nejlépe opačné pohlaví, ale já tohle nikdy moc nevnímala. Stejně jako se lidem do života nepletu já, snažím se, aby jiní neovlivňovali ten můj – třeba jen otázkami, které jsou hodně osobní. Na to už jsem velká holka. Před lety mě občas vytáčeli lidé, kteří při pohledu na Christel, nakrátko ostříhanou, bez náušnic a v džínách, konstatovali, jakého máme pěkného chlapečka, a mně se chtělo začít ječet: „To je holčička, dokonalá holčička, copak to nevidíte?“ a dnes, při pohledu na fotky batolete Christelky, se musím smát. Nebylo vůbec poznat, že je to holčička. (smích) Všem, na které jsem se tehdy mračila, se dodatečně velmi omlouvám. (smích)
Jakého budeš dceři hledat ženicha?
Markéta: Myslím si, že se nás moc ptát nebude… A tak dnes, dokud mě ještě poslouchá, se jí snažím vštípit, že by měl být hlavně hodný, pravdomluvný a tak. A moc si přeju, aby jí některé z těchto rad v mozečku zůstaly. Jak to dopadne, to se uvidí. Ale mám pocit, že to v každém případě stejně nepřežiju, takže je to vlastně jedno. (smích)
Budeš na tom klukovi hledat chyby?
Markéta: To nevím, je to ještě daleko. V každém případě to bude ta nesympatická osoba, co mi chce odvést dceru… (smích) A to psychicky nezvládnu. Dneska, když vidím sedmnáctiletou slečnu v metru, jak se s někým líbá, do toho se mi promítne to moje miminko… Nebo až přijde s klukem, který bude mít tunel v uchu, tak padnu. Už možná ani neuslyším, jak moc ho miluje… (smích)
Tak si časem, až budeš dávat rozhovor časopisu Babička, ověříme, jestli to tak bylo…
Markéta: To za mnou ale budeš muset do Bohnic, pavilon C. (smích) V každém případě budu tchyně k pohledání!
Říká se, že malé dítě přináší malé a velké stále větší starosti… Souhlasíš s tím tvrzením, nebo ne?
Markéta: Zatím nepřišla mocná čarodějka puberta, takže je to senzační. Lilly je zlatá parťačka. Můžeme cestovat, je na ni spolehnutí, je bezvadná a zodpovědná. Za rok za dva třeba budu mluvit jinak, každopádně teď je to pohoda.
Christel, máma tě teď moc pochválila, co ty bys řekla o ní? Jaká je máma?
Christel: Třeba když jsem teď byla u Amálky, tak se mi hodně stýskalo. Máma je takový magnet.
Markéta: Teď mi namalovala obrázek, můj portrét, u kterého je napsáno: Maminka je hezká, ale přísná! A když mi řekne, že mě miluje, jsem dojatá, slzy v očích… Vždyť to znáš. A tohle je asi ten důvod, proč všechny maminky rády absolvují všechna ta úskalí, které mateřství přináší – těhotenství, porod atd. Asi všechny doufáme, že tohle jednou uslyšíme…
Líbí se ti trend, kdy děti oslovují rodiče křestním jménem?
Markéta: Slovo máma, maminka je jedinečné. Markét kolem ní může být spousta, ale mně by bylo líto, kdybych oslovení „maminko“ nikdy neslyšela. Křestním jménem můžeš říkat tetám, strejcům, kamarádům… Ale slovo máma je nenahraditelné a je v něm obsaženo úplně všechno. Máma je zkrátka jenom jedna.
Kdo myslíš, že je přísnější rodič? Ty, nebo David?
Markéta: Přísnější jsem asi já, ale tatínek by ti řekl, že to je dozajista on (stejně jako si to myslí i většina ostatních otců). „Otěže“ každodenně nicméně držím já.
Máte někdy sporný názor na výchovu a jak ho řešíte?
Markéta: I u nás jsou jisté třecí plochy, ale nejde o nic zásadního. Snažíme se vždy všechno vyřešit a nekřičet. Dohoda je dohoda.
Jak jste trávili prázdniny?
Markéta: Chvíli jsem pracovala, pak trochu v Čechách a na skok v zahraničí. Pravidelně jezdíme s mojí maminkou a Christel na dámskou jízdu do Poděbrad. Pak jsme se vydali k moři na Kanárské ostrovy a taky jsme strávili krásný víkend v zoo ve Dvoře Králové. Pak jsme ještě pět dní jezdili na hausbótu po Baťově kanále a potom byla malá týden na táboře. Ani jsme se nenadáli a už byl konec.
Je Christel městské, nebo venkov milující dítě?
Markéta: Miluje město. Umí si taky nazout gumáky, zároveň ale ráda využívá možnosti města. Že se ustrojíme, jdeme na večeři, do kina. Tíhne logicky k městu, protože tu trávíme nejvíc času. Netvrdím tím ale, že přírodu nemá ráda. Jen umí užívat výhod města…
Christel: Na chalupě a bez tebe bych žít nechtěla.
Markéta: Já bych to asi taky nedala, takže je fajn, že se s dcerou shodneme. (smích)
Nesnáším cirkus, obětovala jsem se a šla s holkama. I když jsem tam málem umřela, jak mi bylo líto zvířátek… Jakou největší oběť jsi pro dítě přinesla?
Markéta: Sjela jsem z nejvyššího bodu Stezky korunami stromů na Lipně. Takovým tím toboganem. Bylo to strašný. Stála jsem nahoře a říkala jsem si, že to nikdy neudělám. A zdola se ozvalo: „Mamí, pojď taky“, a já věděla, že je trapné říci, že nejdu, takže jsem zatnula zuby a jela. Ale už to nikdy neudělám, fakt ne. To bylo naposledy, co jsem se takhle pro dceru obětovala, na druhou stranu je nutné říci, že právě díky ní zažívám věci, které bych si ještě před pár lety klidně nechala ujít. Takže shrnutí: Sice skřípu zuby, ale je to docela fajn...
Oslavila jsi zlomové narozeniny a vypadáš stále líp… Jak to děláš?
Markéta: Děkuju. Na to se nedá moc odpovídat, aby to neznělo jako klišé, nebo sebechvála... Asi jak mi dochází s věkem, že má být člověk spokojený a pokorný, tak to se nějak odráží. Jsem vděčná za každý den, vnitřně jsem se vyrovnala a je to asi vidět i ve tváři. Vlastně jsem na to odpovídala už v předchozí otázce. My ženy máme štěstí, že nás děti omlazují. Proto je skvělé je mít.
Bleskový dotazník
Co bys nikdy nesnědla?
Nic, co se hýbe, a dobrovolně a vědomě psa nebo koně.
Jíš sladké?
Ne.
Životní motto:
Když nejde o život…
Jak bys třemi slovy popsala sama sebe?
Já jsem já.
Jaký byl porod?
Pohodový.
Zlobí tvoje dcera?
Normálně, přiměřeně věku.
Hádáte se někdy s manželem?
Já se hádat neumím, takže ne.
Kdo je větší diplomat, ty, nebo David?
Asi já, protože jinak už bychom spolu asi nebyli. (smích)
Umíš dělat kompromisy?
Musím. Každopádně dobré pro život. Vřele doporučuji. (smích)
Článek vyšel v časopise Maminka