Martin Stránský: Do seriálů jsem nikdy nechtěl. Ale když jsem herec, měl bych být vidět.

| Autor: Gabriela Vágner | Rubrika: Celebrity

Život v Plzni si nemůže vynachválit, i když denně jezdí za prací do Prahy a vrací se na představení do plzeňského divadla. Známého dabéra a představitele několika doktorů by ke stěhování možná přesvědčila jen přítelkyně Martina, se kterou by si rád pořídil dítě…

Vás většinou potkáme ve sportovním oblečení, dneska jste ale za elegána v obleku. Nedělá vám tahle změna stylu problém?

Nedělá, ona je to svým způsobem součást mojí práce. Když jdu na premiéru nebo na nějakou společenskou akci, tak tam taky nejdu v tom, v čem chodím normálně. Ale je fakt, že jsem v tomhle asi strašně konzervativní, protože mě baví ty starší věci, myslím i stylově, třeba třicátá léta, to byla úplně jiná móda. Dneska jsou ty košile všechny slim fitky, a neříkám, že jsem nějak tlustej, ale mně to prostě nesedí. Navíc Italové to šijou taky úplně jinak, a když si mám najednou kupovat XXL nebo XXXL, abych to dostal přes ramena, tak si říkám, že na tom jsem už asi fakt blbě.

K módě ze třicátých let se ale zase dneska jen tak nedostanete, anebo snad ano?

Na divadle občas jo. Teď jsme třeba nazkoušeli hru Králova řeč v Divadle pod Palmovkou a tam přímo na mě šil dobové oblečení ze třicátých let strašně šikovný krejčí. A to se nosí úplně jinak než ty dnešní hadry! Ale samozřejmě je pár značek, které jsou v klidu. Mám rád volnější věci, protože jak mám díky sportu silnější stehna a lýtka, tak se nevejdu úplně do všeho, takže mě baví třeba jedna švédská značka, která není moc rozšířená, ale má moderní věci s takovým zvláštním severským šmrncem. A hlavně mají krám u nás v Plzni.

Rozhodl jste se žít v západních Čechách, přestože máte spoustu práce v Praze. V čem je pro vás ta největší výhoda bydlení mimo hlavní město?

Je tam prostě trochu jiné tempo. Když jsem před lety hostoval v Brně a dva měsíce tam zkoušel, podařilo se mi tam občas zůstat přes den, kdy jsem nemusel do Prahy ani do Plzně. A najednou se mi tam stalo to, co se mi v Praze stává zřídka – jdete pomalu po městě, usmíváte se a nikomu to nevadí. V Praze vás všichni ignorují nebo na vás koukají jak na absolutního debila, protože je nepřípustné jít ve tři odpoledne normálně s rukama v kapsách a být v klidu. A v těch menších městech to prostě funguje. Samozřejmě i v Plzni jsou zácpy, je tam shon, ale není to takový paradox. Plzeň mě baví i v tom, že není tak anonymní. Z toho uměleckého světa se tam skoro všichni známe, s lidmi, co chodí do divadla, se zdravíme. A když jdu na hokej, tak vím, co tam který kluk dělá, a když se mi rozbije pračka, vím, komu mám zavolat.

A baví vás ještě pořád i to přejíždění?

Občas už samozřejmě ne, ale beru to jako daň, dopředu s tím počítám, a vím, že to takhle ještě nějaký ten pátek bude. Ale zatím fakt nemám důvod se stěhovat. Mě nebaví žít v pražské zácpě.

Co si v autě nejčastěji pouštíte?

Pouštím si hudbu z iPhonu a občas i nějaké mluvené slovo, což je zvláštní, když sám ty audioknížky dělám. Nedávno jsem třeba poslouchal Saturnina Oldy Víznera a je to fakt úžasné, odpočinu si u toho.

S těmi audioknihami vás obdivuju, kolik toho musíte načíst?

No je to masakr, ale zase na druhé straně je to práce, která mě baví. Já mám vůbec kliku, že ten mikrofon mě má rád a rozumíme si, tak proč toho nevyužít. Je spousta kolegů, kteří kdyby se zbláznili, tak to nejde. I když někdy… Nedávno jsem se nechal navrtat do toho, že načtu Eragona, ale netušil jsem, že první díl má asi 640 stran, druhý zhruba stejně, třetí asi o osm víc a poslední asi 720. A když mi v únoru přišly nějaké maily, že by to mělo být na jaře hotové, tak jsem se zděsil, co s více než dvěma tisíci stranami budu dělat. Když zrovna netočím, tak sedím ve studiu a čtu si.

Určujete si tempo vy, nebo režisér?

U Eragona si to řídím sám, ale třeba když jsem načítal biografii Steva Jobse nebo Milénium Stiega Larssona, což byly taky pořádné bichle, tak jsem tam měl režisérku. Aby to mělo nějakou hlavu a patu, tak to musí mít nějaký základní rytmus. Ten se samozřejmě obměňuje, ale když se to zrychlí moc, tak se ztrácí význam a není to k poslouchání.

Za jak dlouho se dá taková obsáhlá knížka načíst?

Zatím mám rekord se Stevem Jobsem, který měl asi 750 stran a konečná nahrávka má okolo osmadvaceti hodin. To znamená, že já jsem v tom studiu strávil nejmíň třikrát víc času.

Je tahle práce aspoň dobře placená?

Zrovna ten Jobs úplně ne, ale snažil jsem se třeba strašně vyhnout jedné knížce, kterou jsem nechtěl dělat. Tak jsem hrozně nadsadil cenu a oni kývli. Takže jsem ji načíst musel... Ale dá se to. Nemyslím, že by to bylo nějak přehnaně placené, ale není to ani úplně špatné. Nicméně když má knížka třeba přes šest set stran a rozpočítáte si těch víc než třikrát osmnáct hodin ve studiu, pak to není žádná výhra.

Ale je to asi o trochu lépe placené než dabing, ne?

Dabing je teď taková popelka. Rodí se pořád nové televize, všichni chtějí všechno dabovat nejraději hned teď, ale ono to taky má nějaké svoje zákonitosti. A když to navíc přeloží nějaký překladatelský pitomec, namluví to herecký pitomec a ještě se k tomu přidá režisérský pitomec, tak to dopadne pitomě. Člověk se pak může sebrat a z toho studia odejít, ale to má potom jistotu, že tam byl naposledy… Já na tom naštěstí nejsem závislý jako jiní kolegové, ale dostali jsme se tak všichni do nějakých zadavatelských kleští. Jednou se mě na nějaké besedě ptali, kolik mám za jeden díl Dr. House, tak jsem je nechal tipovat a padaly tam částky jako třicet tisíc. Tak jsem se zasmál a řekl jim, že mám seriálový strop, že víc než tisíc pět set za díl nikdo nemůže dostat, i kdyby se zbláznil.

Občas některý ze zkušených dabérů přesedlá na druhou stranu mikrofonu, vy třeba nemáte režisérské ambice?

To nemám, já na to nemám trpělivost. To radši v tom studiu budu osm hodin mlít klapačkou, než abych tam osm hodin seděl, někoho hlídal a říkal: Prosím tě, strana 15, kód 23:06… A nemám tyhle ambice ani na jevišti. Nechce se mi režírovat divadlo. Ale možná to přijde s věkem.

A jak se vůbec v Plzni hraje divadlo?

Ono je takové to obecné pravidlo, že divadlo se hraje dobře, špatně a v Brně. (smích) To zlobím. Myslím, že divadlo v Plzni je na velmi dobré úrovni. Taky o tom svědčí spousta ocenění, která mí kolegové dostali a ještě určitě dostanou. Myslím, že je to kvalitní divadlo. Vemte si, že máme čtyři soubory. Kdyby tam byl jeden šmírák vedle druhého včetně režisérů a všech lidí okolo, tak by to prostě nemohlo fungovat.

Čtyři soubory, to musí být v západních Čechách spousta kulturně založených lidí…

Já bych řekl, že jo, protože, a to je snad i evropský primát, máme přes dvanáct tisíc předplatitelů! A to už je docela slušná suma, za kterou se fakt nemusíme stydět. Je ale pravda, že teď máme i trochu jiné starosti. Mění se nám vedení, a to nejen v činohře, ale i na ředitelském postu. A navíc nám letos sebrali nějaké peníze. Divadlo to ještě nějak utáhne, ale musíme sáhnout do rezerv a modlit se, aby třeba někde nepraskla voda a nemuselo se to hradit z peněz, které nejsou. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem šel do akce Pomozte svému divadlu. Vláda totiž svého času slíbila, že bude podporovat regionální divadla a nedělá to, tak to teď odnáší město, které má logicky do té kapsy hluboko.

Považujete se dneska za Plzeňáka i přesto, že jste žil celé dětství a mládí v Jihlavě?

Já už jsem v Plzni dvacet let a říkám o sobě, že jsem naturalizovanej Plzeňák. Jihlava je moje rodná hrouda, ale tím, že jsem chodil na gympl do Telče a jezdil každý den těch 35 km autobusem, kamarády na celý život jsem si dělal tam. Velmi brzy jsem je ale opustil a v osmnácti odešel do Prahy, kde byla zase jiná parta lidí. Ta Jihlava mě ale ani tak nemrzí, já se tam nemám za kým vrátit a je to pro mě taky strašně z ruky. I naši se přistěhovali za mnou, takže se vidíme každý týden, sejdeme se na chalupě, máma upeče bábovku a je to úžasný.

Váš tatínek byl ředitel jihlavského divadla a vím, že tehdy jste tam hrát nechtěl, ale teď už by vám nic nebránilo…

No, já jsem tam začínal jako dítě, pak jsem tam byl jako elév, ale ruku na srdce, kdo z nás by šel dobrovolně pracovat pod svého otce. (smích) Ale nedávno jsme tam dokonce byli na zájezdu… Takže máte pravdu, nic mi vlastně nebrání, ale je to vážně trochu z ruky. Zatím opravdu stačí, že jezdím sto tam a sto zpátky a že mě Martina už takhle vidí dost málo. Tak ji nezlobte. (smích)

Pro vás je v posledních letech taky dost aktuální téma seriály…

Já jsem s tím měl ze začátku poměrně velký problém, říkal jsem si: Nechci, nebudu, do tohohle nikdy! A nedokázal jsem si hlavně představit, jak to skloubím s velkým angažmá v Plzni, občasnou hostovačkou v Praze, s dabingy… Nakonec mě ukecali a společnými silami jsme to s produkčními nějak dali dohromady. A funguje to. Po třech letech jsem teď odešel z Ordinace a točím Doktory z Počátků. A to mě baví.

Aby ne, když tam hrajete hlavní roli!

Já jsem si to v podstatě vůbec neuvědomil, až když se pak něco řešilo a někdo mi říká: Vždyť ty jsi jednička! Ukázali mi dispozice a tam byla fakt role číslo jedna: Ota Kovář – Martin Stránský. Já to tak necítím, ale asi jsem scenáristicky zajímavá postava pro odchod z Ordinace a postavení nového seriálu. Jako Ota jsem svobodný, mám za sebou nějaké trauma a okolo takového člověka se dají nabalit další věci. Stejně tak je vděčné to lékařské prostředí.

S touhle herci často zavrhovanou disciplínou „seriálový herec“ jste se tedy smířil?

Já myslím, že když je člověk herec, tak by měl být vidět. Jasně, scenáristicky to asi nebude nikdy jako některé americké seriály, mám na mysli ty fakt dobré, je na to jiný čas než když se točí film… Samozřejmě i na Počátkách jsou ještě porodní bolesti, ale je tam parta lidí, která má stejný cíl, všichni chtějí pracovat, což se tady taky tak často nestává, a na place vládne pohoda.

V posledních letech máte v portfoliu ty doktory nebo policajty hodně často…

No aspoň už jsem se posunul k těm dnešním policajtům a nehraju ty svině z padesátých let nebo esesáky. Co taky jiného s tímhle ksichtem… (smích)

Skoro každý by chtěl jednou hrát prince…

Tak to jedině, že by se dělal remake Princezny se zlatou hvězdou, to bych mohl hrát to, co Martin Růžek – krále Kazisvěta. (smích) Ale strašně bych chtěl jet na té kládě jako v Pyšné princezně. Ale třeba díky pohádce Peklo s princeznou, kde jsem hrál Lucifera, jsem se dostal do mlýna, kde se točila. Nikdy jsem o tom ale takhle nepřemýšlel. Jsem rád za každou práci, kterou dělám a která se mi bude aspoň trochu líbit. Já vlastně ani nemám žádné herecké sny. Vím, že když nějaká role nepřijde v jednom divadle, přijde v jiném.

A kdyby přišla nabídka na angažmá v nějakém kvalitním pražském divadle?

Podle mě má člověk měnit angažmá, když si polepší buď pracovně, nebo finančně. Pracovně fakt nevím, kam bych si polepšil, po těch letech mě naštěstí začali šetřit, nemusím být ve všem, hraju velké role, v podstatě si můžu vybírat, prostě mi v Plzni vůbec nic nechybí. A abych si polepšil finančně, tak bych asi musel odejít do Německa. A tam je zase jazyková bariéra a musel bych tam pobíhat nahej, což je pro mě teď synonymum německého divadla.

* A kdyby se chtěla přestěhovat vaše partnerka? Třeba kvůli dětem?

Až se Martina bude chtít stěhovat, tak o tom začnu přemýšlet. Ale ona se zatím stěhovat nechce. A jestli budeme mít děti, tak se obávám, že se odstěhujeme na chalupu a minimálně po dobu mateřské tam zůstaneme, protože je to podle mě lepší než ve městě. I když ani v Plzni nebydlíme na úplně špatném místě.

Máte alespoň nějaké rodičovské ambice?

Já měl ty ambice i předtím, ale nikdy mi to nevyšlo. Teď to ale vidím reálně a myslím, že to vidí reálně i Máťa. Ale zatím nám nějak není přáno. Mezitím já úspěšně stárnu… (smích) Ale fakt si myslím, že teď jsme oba nastartovaní k tomu, že to není vůbec žádný problém. Naopak, proč ne. Myslím, že je to asi jedna z povinností a radostí člověka.

Článek vyšel v časopise FORMEN

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

18. 11. | Soutěží StarDance za jejích osm kol prošla řada krásných žen. V tanečním klání sice rozhodují…