Michaela Kuklová: Syn mi zachránil život!

| Autor: Klára Kotábová | Rubrika: Celebrity

Sešly jsme se v době, kdy se její rodina rozrostla o dalšího člena. Byl jí nabídnut, její syn udělal psí oči a do domácnosti přibyl afghánský chrt. Zpočátku jsme se bavily o tom, jak je skvělé mít domácí mazlíčky, a teprve později přišla řeč na děti. Jedno je jisté. Míša s láskou mluvila o psech, dětech, rodině, a když jsem se jí optala, jestli je vždy tak pozitivně naladěná, odpověděla prostě: "Až na výjimky ano, myslím si totiž, že to, jak se chováte k okolí, se vám vrací. Ke mně se lidi chovají krásně."

Herečka Michaela Kuklová prošla v životě obdobím, na které nerada vzpomíná: „Cítila jsem se v depresi, ráno se mi nechtělo vstát, přála jsem si nebýt. A pak jsem se najednou zamilovala a na vlně té zamilovanosti, která mě odrazila od země, jsem se pokusila o miminko a vyšlo to. Dodnes jsem Romíškovi vděčná, že díky němu ráno s chutí vstávám, těším se na to, co se během dne přihodí… On je tím nejlepším, co mě v životě potkalo.“ Jinak tenhle rozhovor ani začít nemůžu, silnější vyjádření lásky matky k dítěti jsem totiž už dlouho neslyšela. Míša žije se svým čtyřapůlletým synem Romanem v Praze a pochvaluje si to, že se život stal nádherným. „Po letech čekání na to, že někdo rozhodne za mě, je to docela změna,“ směje se šťastně a je vidět, že svá slova myslí upřímně.

Jak se máte?

(Usmívá se) Skvěle.

Romíšek už chodí do školky. Jak zvládá ranní vstávání?

Dobře. Chodí druhým rokem. Školka ho baví. Na tři dny v týdnu je v anglické a na dva dny v české, tudíž má pestrý program. Romí je pohodář. Je komunikativní, věčně dobře naladěný… Negativní stránky ranního vstávání nebo pláč ve školce v rukávu nemám.

Pamatujete si nějaké moudro, kterým vás syn překvapil?

Snažím se je zapisovat, zrovna včera měl výbornou hlášku. Začíná období alergií, tedy jsem nařídila, že i když máme na zahradě trampolínu, skákat nebude, protože pokuckává. Měl na návštěvě kamarádku, takže si děti hrály, my dospělí jsme si povídali a najednou koukám, že jsou děti na trampolíně. Než jsem vůbec stihla něco říct, syn povídá: „Prosím tě, nezlob se na mě, že jsem tě neposlechl, ale mému mozku se zachtělo skákat, za to já nemůžu.“ Co byste na tohle řekla vy?

Že je chytrý. Nemáte ještě nějakou?

Byli jsme na Proseku a já měla v autě zrovna novou navigaci. Zapnula jsem ji a navigace hlásila: „Zahněte doleva.“ A ze zadního sedadla se ozvalo: „Maminko, už jsme zahnili?“ A já mu povídám: „Ne, ta navigace nám říká zahněte… jako zabočte doleva…“ A Romísek na to: „Aha, už tomu rozumím, takže už jsme zahnětli?“ To mu byly tři roky a mě nadchla logika jeho uvažování. Nebo když se naučil sčítat, povídám: „Jsem ráda, že umíš počítat!“ A on na to: „Jsem taky rád, že umíš počítat.“ Tahle je taky dobrá :-) „Mamííí, Pepíno (jezevčík) na mě skáče a to nesmí! Tak ho Nelinka (sestřenice) tákhle plácla!“ „Romí, a ty víš, proč na tebe skáče? Jo, Nelinka mi to vysvětlila. Pepíno chce, abych měl taky koťátka.“

Čím vás obecně překvapilo mateřství?

Vším. Navíc tím, že jsem měla život hodně v dezolátním stavu, bylo mateřství pozitivem, které mi chybělo. To jsem potřebovala, abych se dostala do nějakého životního normálu, abych zase byla schopná postavit se na nohy. Zamilovala jsem se, svět zkrásněl, ale pořád jsem byla v nějaké depresi z těch vážných těžkostí, kterými jsem procházela. Mě děsily i takové úkony, jako že mám jít k zubaři nechat si vytrhnout zub moudrosti nebo si nechat píchnout tetanovku. Nejsem srab, ale já už neměla sílu zdolávat jakékoli i sebemenší překážky, a za nimi jsem viděla další, ještě složitější. Bála jsem se každého dne, každého telefonu. Neměla jsem energii ani chuť k ničemu. Prázdno. Nechápala jsem smysl života, protože ten nebyl. Narozením malého se celý svět obrátil do protipólu, všechno jsem začala řešit snadno. Najednou ze mě byla matka lvice, pro kterou je život důležitý. Romíšek způsobil to, že mám radost, když ráno vstávám, baví mě přes den pracovat, těšit se na to, až budeme spolu. Je to fantastický pocit. Můj svět se skládá z maličkostí, dívám se na syna, jak jí, a jsem nadšená, jak mu chutná, večer ho dodnes uspávám, dostanu od něj pusu a jsem na vrcholu blaha… Samozřejmě se mi od té doby podařilo překonat spoustu překážek, které byly zásadní pro můj, náš další život. Najednou mám chlapíčka, kterého chci vychovat tak, aby byl šťastný, aby měl rád ženy a ony jeho, aby byl oblíbený člověk, aby měl kamarády, sny, cíle a těšilo ho si za nimi jít, aby se radoval ze života, samozřejmě s tím, že moje zkušenosti ho budou varovat před mnoha úskalími.

Vzpomenete si na pocit, když jste ho poprvé držela v ruce?

Nikdy jsem neviděla a necítila nic krásnějšího. Pohled očí, který měl při kojení, nezapomenu. Směs bezbrannosti, odevzdanosti, důvěry a blaženosti. Vrátím se k tomu, když jsme si s přítelem řekli, že chceme dítě, tak jsem si miminko navíc chtěla přivolat (zajímavé je, že jsem si přála holčičku, ale o miminku jsem vždy mluvila jako o klukovi). Volala jsem si k sobě v duchu chlapečka a říkala mu, že jsem na něj připravená, že se hrozně těším, až tady bude. Romíškovi bylo asi tři a půl roku, když se mnou zapředl rozhovor na téma, jak je šťastný, že mě má, že si mě moc přál. Odpověděla jsem, že jsem si ho taky moc přála, a on na to, že si mě vybral. A já se ptala kdy. On mi vysvětlil, že to bylo, než se narodil, už jsem byla velká, a já se ptala, jestli tam byly nějaké jiné maminky a on povídal, že ano, ale přál si mě a já jeho. Když jsem vyzvídala, jak ke mně přišel, prý jsem si ho zavolala a zopakoval mi slova, kterými jsem si ho volala. Nakonec jsem se dozvěděla, že se nemohl hýbat. Říká se, že do čtyř let si děti pamatují i věci z prenatálního stavu, takže bych jeho vzpomínky úplně nepodceňovala. Ten rozhovor mě dojal a ještě z něj vyplynulo, že jméno jsem mu nevybrala já, že to už měl předtím, já mu ho proto musela dát tady. Tenhle dialog jsem si okamžitě šla zapsat.

Poznáte, jestli vám nelže?

Poznám. Když si vymýšlí a fantazíruje, tak mluví s prodlením. Přemýšlí nad tím, co chce říct, rozhlíží se kolem sebe, hloubá, co by tak vyslovil, a ještě k tomu dělá patřičné šibalské obličeje. Když mluví pravdu a nevymýšlí si, nefantazíruje, je jako kulomet ta-ta-ta a nezaváhá s odpovědí, takže nemám důvod mu nevěřit. Kromě toho, pokud jeho výpověď zpochybním a mluví pravdu, z pocitu křivdy se začne rozčilovat. Ještě mu nebyly čtyři roky, přijížděli jsme domů a on najednou povídá: „Proč se na mě ta paní tak kouká?“ Přičemž já jsem viděla, že nikde nikdo není. Ptala jsem se tedy jaká paní a on povídá zase hned a jasně: „No tamhleta, na chodníku. Ona na mě kouká.“ Snažila jsem se ho vyptat, jestli tu paní zná, a on mi vysvětlil, že ne, že vypadá jako Vlastička, ale není to ona (moje kamarádka). Zjišťovala jsem, co má na sobě, a on popisoval hnědobílé oblečení. Po vystoupení z auta jsem se ho tedy ptala, jestli tam stále je, a on říkal, že už tam není. „No vidíš, už tam není,“ uklidňovala jsem ho a on mi odpověděl: „Ale kufr tam nechala.“ Ukazoval kufr, kdesi v imaginárnu, tam jsem tedy nešla a táhla jsem ho domů, rozhodně bych ale vše nepřisuzovala dětské fantazii. Navíc věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí… Občas jsou to rozhovory, nad kterými by měl zůstat rozum stát, myslím si ale, že je třeba je s dětmi vést.

Co vás se synem nejvíc baví?

Všechno. To je jedno, jestli malujeme, jdeme spolu do restaurace, jedeme na kole nebo si hrajeme. Nakupujeme společně, chodíme do přírody, děláme všechno, co normální mámy s dětmi dělají.

Ale plánujete to vy?

Navrhuju. Když ale Romíšek řekne, že na to nemá náladu a chce dělat něco jiného, určitě mu netvrdím, že jako malé dítě o něčem takovém nebude rozhodovat. Snažím se, aby věděl, že vše je otázkou diskuse. Učím své dítě, že projevovat se může.

Jak se vám daří skloubit práci a péči o dítě?

Mám báječnou babičku (maminku) a rodinu, která pomůže. Takže vím, že syn je vždy v dobrých rukách. Občas si s bráchou vyzvedáváme ratolesti na oplátku a skvělé je, že díky sestřenicím nevyrůstá Romí jako jedináček. Taky má spoustu kamarádů… Myslím, že žena dokáže naplánovat všechno a péče o dítě není trest, kterému se musí obětovat, ale to nejkrásnější na světě. Jistě, občas je to náročnější a taky si potřebuju někdy odpočinout a užít si den jen pro sebe… Teď se nacházím v období, kdy musím více plánovat, ale za pár let to bude zase všechno jiné a já budu vzpomínat na to, jaké to před lety bylo super. Navíc Romíšek už si návštěvy domlouvá i bez mé přítomnosti. Včera se s neteří, kamarádkou a její maminkou, která bydlí přes ulici, dohodli na grilování.

Bydlíte v bytě?

V domě se zahradou. Je výhoda, když mají děti „výběh“.

Je něco, co si myslíte, že byste synovi nikdy neprominula?

O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Ostatně si také myslím, že matka prostě musí prominout (nemluvím o nějakém šíleném extrému) všechno. Třeba maminka nám s Markem (starší bratr) nastavila přesné hranice a dala nám důvěru, kterou jsme se báli zklamat. Potud je to perfektní. Jenže ty hranice byly příliš striktní. Navíc by nebylo nejhorší to, že bychom ji zklamali, ale že ji to bude trápit. Takže dlouho jsem před ní tajila třeba manželské problémy, tajila jsem vlastně kde co, banality, nepřiznala bych například, že jedu s kamarádkou na výlet a nevíme, kde budeme spát. Při své výchově, a to je to, proč jsem o tom mluvila, vím, že pro syna musím být skálou, respektive musí věřit, že jsem natolik silná, že ať mi řekne cokoli, tak to unesu a pomůžu, bude-li třeba. Nesmím být v roli soudce, který bude vyčítat. Od toho máme svědomí. On musí vědět, že za mnou může přijít s čímkoli a společně to dáme dohromady. Tohle ale není o tom, že bude dělat průšvihy a maminka to bude žehlit. Doufám, že si vybudujeme takovou důvěru, abychom mohli být i kamarádi. Taková máma bych chtěla být. V očích syna silná.

Jaká důležitá vlastnost ve vztahu dítě a rodič nesmí chybět?

Upřímnost, vzniká z ní důvěra. Bez té nevyřešíte nic, ani kdybyste sebevíc chtěla. Takže když jsem unavená, synovi to klidně řeknu, když mě naštve, má právo to vědět. Ale zároveň mu dávám najevo, jak hrozně ho miluju. Na druhou stranu jsem nejspíš optimistka a myslím si, že člověk se má tvářit tak, jak chce, aby se mu to vracelo. Takže pokud je jen malá šance zvládnout to, usmívám se. Proto mám třeba ráda udílení cen Oscarů. Protože tam to všichni prožívají s těmi vítězi, přejí jim to. Podívejte se do publika, když se předávají ceny Thálie nebo Český lev. A uvidíte často zapšklost a nepřejícnost. Někteří sice americký smích považují za neupřímný, ale jsem přesvědčená, že i hraný smích vleze pod kůži a stane se pravdivým.

Co chcete, aby si Románek z vaší výchovy odnesl?

Aby se stal člověkem, kterého si budou lidi vážit po lidské i profesní stránce. Jo a taky gentlemana bych chtěla ze svého syna vychovat. Ti jsou na vymření a je to škoda. Gentlemani jsou na začátku všichni a za rok jdou vedle vás s rukama v kapsách, i když vy vláčíte v podpaží dítě a v každé ruce jednu tašku…

Jak synovi hubujete?

V podstatě nehubuju. Vysvětlím mu, v čem je problém, ale i to, že když se zlobím, neznamená to, že ho nemám ráda. Jenže on je tak citlivý a vnímavý, že si zatím vystačím s mírnou korekcí. Občas sice neposlouchá a něco musím zopakovat xkrát, ale mám problém s tím, že stále potřebuje komunikovat a na vteřinu nezavře pusu. Třeba když se potřebuju soustředit, několikrát ho požádám, aby mě chvíli nechal a já mohla dokončit práci, pořád jsem vytrhávaná z myšlenek: maminka z jedné, syn z druhé strany, telefon zazvoní a já nejsem schopna vyvinout koncentraci a přitom už to hoří, tak tehdy jsem schopná bouchnout jako sopka, že i zakřičím, ale to bývá výjimečně.

Čím Romíšek jednou bude? Lékař, nebo právník?

Nevím, jeho budoucnost si nepředstavuju, to musí on sám a já mu budu pomáhat, aby se jeho sny splnily.

Přehráváte někdy v roli maminky?

Nemyslím. Vyhraju se na jevišti i před kamerou, doma jsem už sama za sebe. Ono mě mateřství baví se vším, co k němu patří, tedy kromě žehlení. A navíc kupuju - pokud možno - nemačkavé věci, které se moc žehlit nemusí (směje se), takže i to jsem vyřešila. Jak už jsem říkala, hlavně žít co nejvíc s úsměvem a s radostí. Když vám hned ráno někdo vynadá, máte pak zkažený celý den. A to je škoda.

Máte o syna strach?

Mám, ale to je takový vnitřní pocit, který se nedá popsat. Navíc Romíšek je vůči sobě velmi opatrný, takže se nám nějaké úrazy zatím vyhnuly. Nikdy nebyl sígr, je osobnost. Nenechá s sebou mezi dětmi manipulovat. Což je dobrá vlastnost do života.

Jak Románek vychází s tátou?

Skvěle a má ho rád. Jak jinak.

A s vámi?

Povídala jsem si s ním, než se narodil, kojila jsem dva roky a dva měsíce, probděla nepočítaně nocí, foukám jeho bolístky, prožívám s ním jeho starosti i radosti, jsme jedno tělo a jedna duše a on to ví. Je vůči mně pozorný, často mi říká, jak mě má rád, a přitom už teď se dokáže zachovat jako chlap. Třeba když jsem upadla, pofoukal mi odřené koleno a večer mi řekl, že měl být u mě a zachytit mě. Je to malej velkej chlap a já jen doufám, že na něm nic nezkazím.

Článek vyšel v časopisu Maminka 6/2013

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 2 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

18. 11. | Soutěží StarDance za jejích osm kol prošla řada krásných žen. V tanečním klání sice rozhodují…