Miroslav Krobot: "Je blbý být docent v divadle"

| Autor: Gabriela Vágner | Rubrika: Celebrity

Kdybyste se měli setkat s Miroslavem Krobotem, asi byste se jako já „těšili“ na málomluvného zasmušilého staršího pana režiséra. On ale překvapil. Při rozhovoru byl vstřícný, skromný, vtipný a často se smál. Prostě setkání s ním vás rozhodně na depresivní nebo melancholickou notu nenaladí.



Často o sobě tvrdíte, že jste pouze příležitostný herec, přitom ve vaší
filmografii najdeme třeba i šest filmů natočených v jednom roce. Cítíte se i tak spíše jako režisér?


Já to nemám tak, že by pro mě bylo víc režírování v divadle, nebo herectví ve filmu. Je klika, že to prostě tak nějak po té padesátce přišlo. Nejsem na hraní ve filmech závislý, a to cítím jako velkou výhodu.

Jak často filmové role odmítáte?

Ale docela dost. Z různých důvodů. Nejčastěji se mi nelíbí scénář anebo nemám čas. To, že nemám čas, ale bývá někdy výmluva.

Filmové herectví je na druhé straně ale hezký přivýdělek, ne?

Já to neumím nějak propočítat, ale fakt je, že režie znamená zodpovědnost za spoustu lidí. U hraní jedete na své triko, je tam větší soustředěnost na výkon a je to lépe placené. O dost.

Napadlo vás někdy v době studií režie, že budete jednou i hrát?

Ne, s tím jsem vůbec nepočítal. Nehrál jsem. I když na oblasti, když někdo onemocněl a byla to moje režie, tak jsem zaskočil, protože jsem to znal zpaměti. Ale to byla spíš výjimečná situace.

Dnes je poměrně běžné, že i čeští herci hrají výraznější role v zahraničních filmech. Co kdyby přišla nějaká taková nabídka i vám?

To by záleželo. Mám jednu takovou, ale že bych si musel za každou cenu někde vrznout tři věty, to zase ne. To mi za to nestojí. Takže v tom jsem hodně opatrný.

Vy už jste ale něco takového natočil. Byl to koprodukční snímek nazvaný Muž z Londýna natočený maďarským režisérem, vaše filmová žena byla zase známá anglická herečka… Jak se točí, když si zúčastnění nerozumí?

Tam toho textu zase tolik nebylo. Měl jsem tam ale jednu dlouhou hádku s Tildou Swinton, a to byla sranda. Ona neumí kváknout jinak než anglicky a já to zase anglicky neuměl tak, aby to bylo autentické. Zkoušeli jsme to různě, a nakonec jsem já mluvil česky, ona anglicky a oba jsme prostě znali obsah, protože jsme to nazkoušeli. A do toho ti Maďaři, kteří jak mohli, tak mluvili maďarsky, zvukaři byli Francouzi, producenti Němci… Ale bylo to zajímavé, dobrá zkušenost. Dokonce jsme s tím filmem pak byli i v Cannes.

Vy se rád pouštíte do netradičních projektů, co je podmínkou, abyste nabídku přijal?

Jde o to, kdo to dělá, jestli je ten scénář dostatečně dobrej a drzej, jestli je tam něco, co by mě bavilo, nějaká novinka. Já nerozlišuju mezi filmem a divadlem a už jsem toho režíroval dost, takže u spousty situací vím, jak se řeší. A najednou mě překvapí scénář, který se na všechno kouká úplně jinak. To je pro mě zajímavé.

Jak se vám vůbec jako zkušenostmi ošlehanému režisérovi pracuje s jinými
režiséry?


Já se do nějaké konfrontace zásadně nepouštím. Vím, jak je obtížné, když se
vám do toho někdo vrtá, a tak se snažím být zdrženlivý. Ono je to fakt blbý, když vám do práce někdo kecá. Ale samozřejmě se snažím velmi nenápadně prosadit svou. Snažím se to ale dělat soukromě, mezi čtyřma očima a spíš se jakoby ptát. Člověka napadají různé věci, které mohou být špatně, nebo dobře, ale je dobré je říct.

Je něco, co vám na dnešní režii vadí?

Je tam taková věc... Oni jsou režiséři často tlačeni penězi a časem. Když dělají dlouho na jednom záběru, tak peníze tečou. Proto nutí herce hned do konečného výsledku. Jejich představa je velmi přesná, ale řeknou vám v podstatě jen výsledek. A vy si jako herci musíte sami odvodit, jak k němu dojít, proč to dělat tak, a ne jinak. Ale s tím se musí člověk nějak porovnat. Velkou výhodou je potom režírování v divadle, o to víc, když pracujete ve svém divadle a se svým souborem… Je výhoda, že se známe a stačí na sebe mrknout. Ale na druhé straně je fajn lidi poznávat. Kouknete někomu do očí a víte, jestli vnímá, nebo ne.



I tady se zeptám: co takhle režírovat v zahraničí?

Ale jo, proč ne? Mám dělat divadlo ve Finsku. To by mě bavilo. Dělal bych tam českou hru. Horko těžko bych to režíroval anglicky, ale je tady jeden člověk, kterého by platili, aby to překládal z češtiny do finštiny. Byla by to zajímavá zkušenost.

Vy také už přes dvacet let působíte na DAMU coby pedagog. Baví vás ještě pořád učit nové herce?

No, už je to dlouho... Navíc mě spíš pověřují tím, abych pracoval s prvním ročníkem, vlastně je zasvěcoval. To mě strašně baví, říkat jim, co a jak, co můžou, čeho jsou schopni, a nechat se jimi překvapovat. Ale už je to fakt dlouho. Dal bych si teď třeba nárazově takový master class s herci, kteří už něco umějí. A ono by to i šlo, ale není na to čas.

Jako pedagog máte titul Mgr. a doc. Používáte je? Říká vám někdo pane docente?

Ne. Je blbý být docent v divadle. Nedovedu si představit, že by na titulkách bylo Miroslav Krobot, docent. Ani ve škole mi tak neříkají. Já jsem to dělal proto, že je pak člověk lépe placený. Ono učení je beztak placené strašně, alespoň na DAMU, ale přece jen je rozdíl mezi odborným asistentem a docentem, takže jsem to dělal z čistě praktických důvodů. Když jste zakládal Dejvické divadlo, vzal jste si tam s sebou celý ročník DAMU.

Zůstali všichni v divadle? A je mezi nimi někdo, o kom si říkáte, že je dobře, že jste se setkali?

Z toho původního ročníku zbyli v divadle už jen tři lidé. Ale učil jsem třeba Martina Pechláta, který teď získal cenu Alfréda Radoka. Ten odešel po škole, byl v různých divadlech a krásně se vypracoval v Divadle Komedie. Teď u nás hostuje a toho bych určitě chtěl zpátky. Ale určitě jich je víc, třeba Pavlína Štorková, která je v Hradci Králové. Ta je strašně zajímavá.

Jste s tím, jak vypadá vaše divadlo dneska, spokojený?

Nestěžuju si. Když jsem začínal, říkal jsem si, že by bylo hezké, kdyby jednou stejně jako v Činoheráku někdo stál frontu na moje divadlo. A ono to tak je, takže ano.

Co teď v divadle připravujete?

Od půlky března zkoušíme hru o zvířátkách a Rolling Stones s názvem Brian. Napsal jsem si scénář na motivy příběhu Briana Jonese, člena Stones, který se utopil. Nedávno jsme měli premiéru hry Ucpanej systém, kde mám velkou roli. A mám taky režírovat divadlo na Slovensku.

Svoji hereckou kariéru jste odstartoval až po padesátce, má člověk v tomhle věku ještě energii začínat s něčím úplně novým?

Určitě má. Právě proto, že je to nové. Pro mě hraní znamenalo začínat úplně od začátku, zvlášť to filmové. A byl to docela adrenalin.

Koho vůbec napadlo vás poprvé obsadit do filmu jako herce?

To byla totální náhoda. V Dejvickém divadle jsem dělal Příběhy obyčejného šílenství s Petrem Zelenkou jako divadelní inscenaci, a pak se to točilo. Dostal jsem za to Lva a někomu se to asi zalíbilo. Myslím si ale, že to divadlo bylo zajímavější.

Další vaší nezapomenutelnou rolí byl řidič Karel ve filmu Účastníci zájezdu. Ten film měl velkou návštěvnost, takže předpokládám, že vás i nedivadelní nadšenci poznávají dodnes…

Ano, profláklo se to strašně. A mají mě rádi hlavně řidiči. Ale fakt je, že ta sranda, kterou jsme si s Pavlem Liškou při tom natáčení užili, nějak tím plátnem prosakuje. Lidi asi z těch zájezdů takové týpky znají, proto to má takový ohlas.

Zajímavou roli jste měl taky ve filmu Na vlastní nebezpečí…

Tam byl ten scénář takový divný. Bylo to něco mezi dobrodružným filmem, thrillerem, psychologickým dramatem a ještě taková sportovní záležitost do toho... Navíc jsem tam měl hrát takovou komickou postavu. Zajímalo mě, co z toho bude. Točilo se to hodně na vodě a celá ta příroda v Bosně byla opravdu krásná. A další důvod, proč jsem to vzal, byl, že se to točilo v létě, tak jsem si říkal, že si zaplavu. Ale dovolená to rozhodně nebyla.

Před pár dny měl premiéru váš zatím poslední film Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka. Jak se vám role plná sportu a vůbec úplně jiného naturelu, než obvykle ztvárňujete, točila?

Hezky se mi to dělalo. Já mám fotbal a sport všeobecně rád, a navíc se to odehrává na vesnici, to je taky můj svět, nejsem zrovna městský člověk. Takže mi to vyhovovalo. Problém trochu byl, že ti kluci byli sehraní ze sitcomu a já měl hned v první scéně seřvat celý mančaft v šatně. To je dlouhý výstup a bylo to docela těžké. Ale ono je to snad pobavilo, což prolomilo ledy.

Kývl jste na tuhle nabídku hned?

Ne. Ale přiznám se, že jsem po všech těch zasmušilých Nebelech chtěl hrát v komedii.

Foto: Pavel Pýcha

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

Včera | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…