Míša Maurerová: Pro to, abych měla děti, jsem byla připravena podstoupit vše

| Autor: Klára Kotábová | Rubrika: Celebrity

Herečka Míša Maurerová má krásná a zdravá dvojčata. Rozkošnou čtyřletou dceru Madlenku a neuvěřitelně roztomilého syna Pepína. A taky zajímavou (ale pravdivou) teorii, která vysvětluje všem zaměstnavatelům, proč by se neměli bát zaměstnávat maminky s malými dětmi.

Co děti, nezlobí?

Ježišmarjá zlobí a zaplať pánbůh za to, myslím si, že maminky, jejichž děti nezlobí, jsou většinou nešťastné, mají strach a hrozně si přejí, aby ty jejich klidné děti zlobily.

Jenže ty to máš na druhou. Tobě nezlobí jen jedno…

Jistě, zlobí na druhou, jsou chvíle, kdy mám pocit, že už to dál nejde, ale v zásadě jsem typická matka. Těším se vždy na čtvrtek nebo pátek odpoledne, až je vyzvednu naposledy v týdnu ze školky, to podle toho, jestli si plánujeme prodloužený víkend, nebo ne. Mám vymyšlené, co si užijeme, kam půjdeme, jak se budeme mít báječně. A v neděli večer tak děkuju tomu, kdo vymyslel zařízení jménem mateřská škola, že snad ani nemůžu dospat radostí, až je tam v pondělí budu moci zase umístit a na chvíli si vydechnout. Prý je to ale naprosto normální a v souladu s jin a jang harmonií. Zkrátka se s nimi potřebuju loučit, abych se mohla o to radostněji vítat.

Máš v nich spojence, nebo se z nich stali spiklenci proti rodičům?

Mám v nich spojence a někdy se jako spojenci chovají. Jsou to typičtí sourozenci a občas se nechovají jako dvojčata, ale spíš jako bratr a sestra. Mydlí se, ale kdybych chtěla jednoho z nich za vyvolání hádky potrestat, tak ten druhý mi to de facto nedovolí. Najednou bych musela bojovat se dvěma protivníky, což by bylo jaksi náročné. Myslím si, že hlavní je, že mají zdravý vztah mezi sebou i ke mně.

Pojďme ale úplně na začátek: Jaká byla tvoje cesta k dětem?

Google je toho plný. Moje cesta k dětem byla dlouhá, ale nebyla strastiplná, to ne. Výsledek mého nebo našeho snažení vidíš tady a rozhodně vše, čím jsme museli projít, za to stálo, takže já si vlastně vytěsnila všechno, co bylo těžké nebo nějak ošklivé. Jsem pozitivní člověk, tak proč si pamatovat, co v daný moment možná nebylo skvělé, ale dneska? Trápit se něčím, co bylo, přece nemá smysl. Lepší je těšit se z toho hezkého. Z toho se dá fungovat dlouho. A jaká ta cesta byla opravdu? Dlouhá, trošku urputná z mé strany (ale to vnímám opravdu až s odstupem času, tehdy mi spousta věcí přišla úplně normální), ale hlavně se šťastným koncem. To znamená, že my jsme se po šesti letech snažení rozhodli pro umělé oplodnění společně s doktory a nechali si vyrobit tyhle hnědooké a modrooké blonďáky na zakázku.

Dnes celebrity tají i liposukci nebo injekci botoxu a ty jsi odjakživa o procesu umělého oplodnění mluvila úplně přirozeně…

No právě, já to nezveřejňuju proto, že bych měla pocit, že je třeba, abych na sebe upoutala víc mediální pozornosti, ale proto, že mi přijde hloupé dělat z toho něco, co je tabu. Nebo hodné studu. Za to by se přece člověk stydět neměl, že když má problém, využije lékařské pomoci. Dokonce jsem přesvědčená, že bych víc tajila, kdybych si jako mladá zdravá holka nechala zvětšit prsa než tohle. Protože to mi přijde zbytečné. Stejně jako nechat si odsávat tuk místo toho, abych si ráno chodila zaběhat do Stromovky. Proč bych měla skrývat, že jsme chtěli děti, nedařilo se, tak jsme přistoupili k metodě, která nám je umožnila mít. Proč si někdo myslí, že je to nepřirozené? Podle mého je přirozené všechno, co ti pomůže dojít k přirozenému cíli. A podle mě je právě přirozené mít děti. Takže tak.

Jak probíhalo tvoje těhotenství? Vzpomínáš na něj s láskou?

S láskou ano, ale moc ráda ne, protože jsem v podstatě prvních pět měsíců prozvracela, občas jsem byla schopná pozřít takový ten drink pro speciální výživu a zbytek těhotenství jsem strávila v nemocnici pod dohledem lékařů, abych nezačala předčasně rodit. Jak jsem si jako dívka vysnila, že se budu v kostkovaných těhotenských šatech usmívat na celý svět a chodit na zdravotní procházky, při kterých se budu držet za pupík, případně doma jíst kyselé okurky – tak z toho nebylo nic.

A pobyt v nemocnici? Na ten už vzpomínám docela ráda. Měla jsem totiž štěstí v neštěstí. Tím byl pokoj číslo třináct, na kterém jsme na pár metrech čtverečních ležely čtyři maminky se stejnými obtížemi a všechny se snažily vydržet, co nejdéle to jde. S ostatními ženami jsme byly jak vězenkyně a je pravda, že přátelství tehdy utvořené nám vydrželo vlastně dodnes. Navzájem jsme se podporovaly a i v té diskomfortní situaci jsme si dokázaly vytvořit malou oázu, ve které nám bylo docela dobře. Ráda na to vzpomínám a i naše děti se dnes vídají… Ale jinak se spíš snažím zapomenout, protože to i přes občasnou legraci na pokoji žádná sranda nebyla, to mi věř.

Kdy ses o svoje děti nejvíc bála?

Já se o ně bojím pořád. Byly vyhrocené situace, kdy Madlenka ležela s těžkým zánětem ledvin v nemocnici na kapačkách a nezabírala jí antibiotika…Bojím se o ně pořád. Jsou momenty, kdy dostanu šílený strach, protože třeba moje fantazie začne pracovat víc, než by měla. Ale já se snažím strachu zbavovat a pracovat s ním, protože to je nebezpečný pocit. Jedno však vím jistě. Bát se o ně asi nepřestanu nikdy, ale to ví taky každá máma. Budeme staré báby a budeme přemýšlet, jestli ten padesátiletý Pepíček nezlobí a jestli si šedesátiletá Madlenka vede v životě dobře. Mateřství je láska, ale i strach na doživotí. Vdávala ses až po narození dětiček, byť s manželem jste byli už dlouho spolu. Proč tomu tak bylo? Dřív nebyl čas? On si mě manžel dlouho nechtěl vzít a v době, kdy už jsem tedy o to nestála, s tím najednou přišel.

Proč to?

Měl za sebou jednu zkušenost a nám oběma připadalo důležitější než nějaký papír mít pro stvrzení svazku společně děti. Vždycky je významnější a závažnější krok, když se dva dospělí lidé rozhodnou mít spolu děti, než to, jestli podepíšou nějaký papír na úřadě. Ten se dá roztrhnout, děti se vrátit nedají. Nakonec jsme si řekli, že by bylo fajn udělat veliký mejdan, tak jsme ho udělali. A byla svatba.

A co práce? Jak to s ní vypadá? Pustí tě rodina?

Teď se pomalu vracím a vůbec nechápu, jak vznikl takový ten mýtus, že ženská, která má doma malé děti, pracovat nemůže, protože nebude výkonná. Nejen z vlastní zkušenosti vím, že nikdo se netěší do práce tolik jako máma od malých dětí. Po mateřské nebo odcházející od malých dětí je žena na práci nažhavená, těší se, že bude dělat něco jiného než utírat prdelku, stavět donekonečna jednu a tu samou věž z kostek, kterou batole potom s jásotem zničí… Máma od malých dětí bere práci jako odpočinek, chce ukázat, že umí i něco dalšího. Ideální nastavení je takové, že v práci odpočívá od dětí, u dětí pro změnu od práce. A je v pohodě.

Fakt si myslím, že neproduktivnější je právě žena, které se podaří sladit chod rodiny s malými dětmi a práci. A její psychická spokojenost se odrazí i na výkonu, což by měl zaměstnavatel ocenit. Mě moje rodina pustí, protože tohle razím už dlouho a teď, když jsou děti větší, se mi začínají rýsovat i nové projekty, o kterých nechci moc mluvit, ale ono to dopadne. Navíc mám pocit, že i lidé v branži, ve které pracuju, pochopili, že jako matka od dvojčat nemusím vypadat blbě, že i tak můžu být docela ucházející ženská a že zvládnu normálně fungovat. Myslím, že dlouho panovalo takové to klišé, že matka dvojčat musí být tlustá paní v zástěře, co má na košili zaschlou mrkev a nedá dohromady souvislou větu.

Jak odpočíváš?

Co to je?

Snažíš se vést své děti k soucitu a pochopení obtíží druhých, nebo je před těžkostmi světa chráníš?

Ani ne k soucitu, ten mají už daný, alespoň jsem o tom přesvědčená, mají ho jako povahový rys. Navíc jsem zjistila, že výchova není o tom nařizovat, co smíš a co ne, ale o tom jít jako rodič příkladem, protože děti od tebe okoukají úplně všechno. Podprahově vnímají, jak se jejich okolí, tedy máma s tátou, chová, a podle toho konají i ony. Naposledy jsme spolu byli na festivalu pro děti z dětských domovů a ony registrují, že některé děti nemají maminku a tatínka. Snažím se jim vysvětlit, že se o ně biologičtí rodiče nemohli starat… Objasnit to malému dítěti je složité, ale myslím si, že i děti jsou lidi, takže s nimi mluvíme o těchto věcech docela otevřeně.

Co bys chtěla, aby z nich vyrostlo?

Slušný člověk. Já to mám takhle jednoduché. Ať dělají, co chtějí, hlavně aby byli zdraví a slušní a spokojení. Projektovat vlastní nenaplněné ambice do dětí je velká chyba, takže jim budoucnost nemaluju, budu je ale podporovat ve všech činnostech, které je budou těšit.

Vidíš, pořád o tvých dětech mluvím hromadně. Jak to máš zařízené, abys podporovala jejich osobnosti, každého samostatně?

Ale my jsme jedna velká hromada. Rodina. Ono to spontánně vyplyne, když nastane dělení, ale nikdy jsem manžela nehnala, že má jít s Pepínem na písek jezdit s bagrem, zatímco já si budu hrát s Madlenkou s barbínou. Koneckonců Madlenka si teď hraje s technikou a Pepíno kouká na pohádku o Popelce, takže jim ani nemůžu podsouvat holčičí a klučičí zábavu, oni si to nějak přeberou. Role si vzájemně proměňují a já to všechno řeším instinktivně.

Na začátku, když jsem měla doma novorozence, jsem pořád sledovala, jestli mi rostou podle tabulek, a kontrolovala to či ono. Což je blbost, protože každé dítě je individualita, ale zároveň vím, že co vyhovuje dvojčatům Kožíškovým, nemusí vyhovovat dvojčatům Novákovým. Takže si sice hrajeme na hromadě, neseparuji je, zároveň ale jejich individuality nepotlačuju. Nemůžu třeba ani říci, že teď mám pět minut na Pepu, pak pět minut na Madlu. Jedno dítě je víc mazlivé, druhé víc samostatné…

Někomu stačí, že si hraje v mé přítomnosti, druhý potřebuje, aby mi při hře seděl na klíně. Takže čas nedělím ani neodměřuju a myslím si, že děti mám poměrně spokojené. Hračky ale třeba mají společné. A ty si dělí. Madla má odmala boty na „odpatcích“, takové ty plastové hnusné, Pepa si pak zase vybíral svoje. Ale nikdy jsem jim je nedělila, že to je pro Pepu a to pro Madlu, rozhodí si to mezi sebou sami. Mám vzorové děti.

Jak vychováváš, máš nějaké tajné triky?

Mám takové přirovnání, vždycky jsem chtěla chlapa, který umí jednou rukou bouchnout do stolu, ale taky pohladit. A děti by měly také cítit, že máma umí jednou rukou pohladit i potrestat, což proboha neznamená, že bych je bila. Ale to chytrá maminka jistě pochopí. Navíc mi jedna moudrá žena řekla, že si mám v každé situaci opakovat, že jsem tou nejlepší matkou, jakou dokážu být. A ono to funguje.

Kdy jsou tvé děti nejkrásnější?

Pořád. Nikdy jsem nechápala, jak maminky šišlají na ty svoje šišaté děti a považují je za nejkrásnější a nejchytřejší na světě. V duchu jsem si říkala, jak nemají soudnost, smála jsem se jim. Protože jsem objektivně viděla, že to tak není. Dneska jim rozumím. Prostě to tak je. Mám nejkrásnější a nejšikovnější děti. Akorát někdy jsou víc zticha.

A jaký je tvůj muž? Pomáhá?

Zapojuje se v mezích možností. Takhle: Kdybych vypadla z procesu, zvládne se o ně postarat. Pravda, Madla by neměla zapletené copánky a možná by na sobě měla tričko s bagrem, ale přežili by. Všichni myslím.

Jak dlouho ráno trvá, než děti vypravíš do školky?

My fungujeme jako stroj. Takže ani tak dlouho ne. Do školky dojíždíme hodinu a čtvrt…

Takže luxusní, soukromá?

Ale vůbec, obyčejná a státní a jsem za to ráda. Nemyslím si, že by se moje děti měly učit základy jazyka v době, kdy nehovoří pořádně česky, základy golfu taky považuju za zbytečné. Je důležité, aby si v normální školce naučily normálně zavazovat tkaničky, zpívat písničky a podobně. My jsme vůbec zvláštní rodina s divnými názory na život. Navíc, Pepa dostat golfovou hůl do ruky, tak tam zmlátí spolužáka…

Naštvaly tě někdy tvoje děti?

Jistě, občas až do nepříčetna. Ono se to tak jako hromadí, až to bouchne. Když třeba stokrát zakazuješ: nedělej to, a ony to stejně udělají, nebo když čmárají do knih. Snad snesu, když pomalují stůl nebo stěnu, ale knihu fakt ne. Nejhorší je, že když se na ně zlobím, oba se na mě smějí a v očích jim čtu tu otázku: „Tak co, dáš mi?“ Pak vidím rudě.

Nějaký výchovný tip pro maminky?

Asi to, že jsem si vždycky myslela, že já nikdy nebudu mít to dítě, které se válí v obchodě a vzteká se. A vidíš, mám dvě. Takže to řeším tak, že jim popřeju, že až vytřou, dostanou u pokladny korunky anebo bonbonky, a pak ať přijdou. A že já jdu. A bez mého dalšího vzteku se děti zvedají a jdou. Takže to bych doporučila. Taky by maminky měly vědět, že dokud nejde o zdraví, jde o…

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…