Ondřej Sokol. Rozhovor o rodičích, divadle i Partičce

| Autor: Marta Fenclová | Rubrika: Celebrity

Na první pohled veselý extrovert, na druhý zadumaný introvert. Než se rozmluví, chvíli to trvá, ale když už začne něco rozebírat, probere to ze všech stran. Žádná rychlovka. Člověk, který umí dělat před publikem ultimátní kraviny, režírovat muzikál, film, ale i divadelní hry, za které sbírá Radoky a Thálie, a zároveň studovat Junga. Přijde na to, co ho zrovna baví. Ondřej Sokol.

Byla jsem varována, že rozmluvit vás není úplně jednoduché, protože jste ortodoxní introvert. U člověka, který improvizuje před živým publikem v zábavné show, bych to nečekala. Jak jde dohromady tahle povaha s vaším povoláním?

Introvertní jsem, to je pravda, ale to s povoláním až tak nesouvisí. Na pódiu nebo před kamerou nejsem za sebe, ale někoho hraju. Takže já se svou povahou problém nemám, spíš ostatní mají problém s tím, když mám mluvit za sebe.

Tak novináři určitě. Vystudoval jste herectví, ale také režii. Čím jste chtěl být nejvíc?

Já jsem chtěl být odmalička herec. Samozřejmě mě hodně ovlivnilo prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, máma hodně četla, brala mě často do divadla, táta měl kapelu…

A kdy přišla ta chvíle, kdy jste si řekl, že chcete být herec a nic jiného?

Jednou na dětském táboře. Donutili mě tam, abych vystoupil před dětmi, já předvedl scénku, jak Karel Gott přišel o hlas, a zjistil jsem, že mě to strašně baví. To, že jsem mohl existovat za někoho jiného, před lidmi, kteří na to nějak reagovali, to bylo prostě skvělé. A od té chvíle jsem chtěl být herec.

A táta vás vedl k hudbě? Vím, že taky zpíváte…

Táta s námi nežil, emigroval do Kanady, takže naše komunikace byla dost těžká. Ale dostával jsem od něj rozlepené dopisy a probrané balíčky, protože to na celnici vždycky všechno rozřezali a vybrali si z toho, co chtěli. Navíc byl problém, že si mě táta vždycky pamatoval menšího, než jsem zrovna byl, takže jsem většinou dostal oblečení, do kterého jsem se nevešel. Jako třeba moje první levisky. Do nich to ještě šlo, i když téměř za cenu zlomení a vykloubení nohou, ale ven už ne. Máma je na mně po několika hodinách mého strašlivého breku musela rozstříhat.

S otcem jste se po revoluci začal vídat, bylo to takové to filmové setkání: Ahoj… Já jsem tvůj táta…

My jsme spolu občas mluvili po telefonu, takže jsme se znali a já jsem věděl, jak bude vypadat. Ale prakticky jsme o sobě nevěděli nic a ten vztah jsme navazovali vlastně od nuly.

Chyběl vám v dětství hodně?

Táta mi chyběl strašně, ale zase tím, jak byl „fiktivní“, jsem si do něj situoval veškeré vlastnosti, které jsem chtěl, aby můj táta měl. Byla to pro mě naprosto mytická postava, takže se dá vlastně říct, že jsem měl jako dítě ideálního otce, který uměl úplně všechno.

Pokaždé, když se na vás dívám, říkám si, že byste byl skvělý stand-up komik. Neuvažoval jste o tom?

Ambici být profesionálním stand-up komikem nemám, ale jednou to určitě zkusím. Na tomhle žánru mě baví, že tam můžete říct věci způsobem, kterým se jinde říct nedají. Chtěl bych takhle udělat celý svůj večer, a dokonce to už i tak trochu píšu. Jen je to u mě stejné jako se všemi ostatními disciplínami. Když mě to baví, tak píšu; když mě to bavit přestane, tak to nechám klidně půl roku ležet.

V Praze probíhají pravidelné večery, na jejichž konci si to může kdokoli z publika zkusit…

Tak to je přesně situace, do které bych se hrozně nerad dostal. Já chci mít celý večer, protože dramaturgie představení je to, co mě na tom baví. Například Ricky Gervais má každé vystoupení výtečně vystavěné, vrací se k něčemu, co řekl na začátku, a podobně. Jedna věc je mít vypointované vtipy, druhá pak, že to má nějaký hlubší smysl jako celek.

V Partičce ale improvizujete na místě. Dá se tam taky najít nějaký hlubší smysl v celku?

Všichni, kteří tam účinkujeme, máme poměrně koncepční myšlení. Což ještě není záruka úspěchu. Někdy se to podaří i s pointou, někdy to prostě nejde. Nějaké vtipy vyrobíme vždycky, ale někdy se stane, že to má i hlubší smysl, jedno sjednocující téma…

Máte za sebou i řadu režií a překladů divadelních her. Například Válku Roseových. Je nějaký rozdíl mezi filmem a hrou?

Válka Roseových je původně povídka od Warrena Adlera, kterou adaptoval pro film, a teprve potom z toho vznikla i divadelní hra. Možnosti divadla jsou oproti filmu jiné, omezenější, ale zase se tam můžete delší dobu věnovat dialogu a tomu nejjemnějšímu, co mezi protagonisty probíhá. Ironický pohled zůstává ale u filmu i ve hře stejný. Je to příběh o tom, jak to dopadne, když lidi přestanou být ochotní dělat jakékoli ústupky. Ale nebral bych to jako učebnici toho, jak se chovat v partnerství.

Pokaždé, když se na film dívám, přemýšlím, který z manželů mohl víc za to, že jejich manželství končí tragicky…

Za to přece můžou oba úplně stejně. Proto je taky ten film a ta hra tak dobrá. Nebylo by to zdaleka tak zajímavé, kdyby jeden z nich ublížil tomu druhému víc. Je to stejné, jako když chcete rozklíčovat každou jinou válku. Čili nemožné. Každý konflikt je takový. A každá další odveta vede ke katastrofě. O tom samém je hra Osiřelý západ, kterou jsem režíroval v Činoherním klubu. Podobný konflikt, ale mezi bratry. Jeden se mstí druhému za to, co mu udělal předtím.

A nikdo nemá pravdu…

Naopak. Všichni mají pravdu. Jenže mít pravdu je poměrně jednoduché, protože pravd je tolik, že vždycky nějakou mít budete. Ale k ničemu to není. Bojovat za vlastní pravdu není zdaleka tak pozitivní věc, za jakou se to považuje.

Dostal jste se do takové situace? Umíte ustoupit?

Párkrát se mi v životě stalo, že jsem ustoupit dokázal. A byly to jediné situace, které se vyřešily relativně v klidu nebo vedly k nějakému řešení. Výsledkem prosazení vlastní pravdy je vždycky katastrofa.

V Činoherním klubu jste taky režíroval a hrajete se svojí bývalou manželkou Kateřinou Lojdovou ve hře Zrada, i ta je o vztazích…

Tam je to trochu jinak. Jde o milostný trojúhelník, ve kterém se ocitá manželka, manžel a jeho nejlepší kamarád. Manželka má s nejlepším kamarádem svého muže dlouholetý paralelní vztah, ale ta hra je geniální v tom, že se vlastně odehrává pozpátku. Začíná ve chvíli, kdy už jsou oba ty vztahy rozpadlé, milenci se sejdou a nemají si už co říct. A pak se postupně vracíte do období, kdy je to nejhezčí, kdy propuká ta vášeň, kdy jsou k sobě galantní, milí a celý svět je krásný. Jen už víte, jak to celé dopadne.

V téhle hře hraje svou roli takzvaná moderní nevěra, tedy komunikace skrze esemesky. Máte s tím vlastní zkušenost?

S tím má dnes zkušenost asi každý. Ale já si nemyslím, že mobily a internet jsou zlo. Je to prostředek, který spoustu věcí urychluje. Ano, vztahy bývaly jiné, ale že se proměnily, není vina mobilní komunikace. Dříve byla jiná morálka. Některé věci se nedaly veřejně přiznat jako dnes. Ale jiný byl celý ten pohled na vztahy.

Takže ve vztazích probíhalo to samé co dnes?

Samozřejmě, ale lidi to drželi za dveřmi. Bylo to asi víc pokrytecké, ale na druhou stranu, možná právě díky tomu pokrytectví a tomu, že se některé věci držely za zavřenými dveřmi, byly ty vztahy odolnější. Bylo to prostě jiné, ta doba měla jiná pravidla.

Ale vlastně to bylo vždycky stejné peklo…

Nemyslím, že jsou dnešní vztahy složitější, než bývaly. Peklem si lidi procházeli stejně jako dneska, jen na tom byli zase lépe třeba v jiných věcech. Rozložení sil toho, co se dá na světě zažít hezkého a otřesného, je vždycky stejné. Jen to má jiné kulisy, kostýmy a pravidla. To, co platí, je zákon zachování energie. Vždycky to bude fifty fifty.

Opravdu? Často mívám pocit, že je současná doba právě z hlediska té energie nějak vychýlená. Ženy se mění v muže, muži v ženy…

Všichni měli vždycky pocit, že ta „jejich“ současná doba je jiná. Že neplatí nic z toho, co platilo dřív, a že to bývalo srozumitelnější. Takový pocit měli lidi v pravěku, ve třináctém století i teď. Akorát že my se na to v té své současné době nemůžeme nikdy podívat z toho vnějšího pohledu, nevíme, jak co dopadne, a tak jí vždycky rozumíme míň.

Prohlásil jste, že chcete natočit maximálně pět dobrých filmů. Loni měl premiéru váš režijní debut Krásno, který měl úspěch i dobré kritiky, takže už se dočkáme jenom čtyř?

Ale ono jich nemusí být nutně pět. Mně jde spíš o systém, jakým to chci dělat. Nechci to sypat z rukávu, nechci točit filmy pro obživu. Další film natočím až ve chvíli, kdy budu vědět, že to bude stát za to a že to není úlitba nějaké poptávce.

Na čem tedy jako umělec pracujete právě teď?

Zkoušíme muzikál Evita, který má premiéru 19. února. Muzikálovou režii už jsem si vyzkoušel na Hello, Dolly! a Vánoční koledě, ale Evita je takový ten klasický muzikál, ve kterém se za celou dobu nepromluví ani slovo. Karel Roden, který hraje Peróna, se s tím musel trochu poprat.

Karel Roden bude zpívat v muzikálu?! A věděl, do čeho jde?

Asi ne úplně. Myslel si, že jsou tam pasáže, kde se jenom hraje. To, že se tam jenom zpívá, zjistil až v momentu, kdy už do toho byl uvázaný.

Obsadit Karla Rodena do téhle role byl váš nápad?

Bylo to přání Michala Hrubého, majitele Studia DVA, ve kterém se bude Evita hrát. Pro mě to byla výzva, protože jsem věděl, že to nebude jednoduché. Ale ten muzikál je především o Evitě, která tam toho má mnohonásobně víc než Perón. A málokdy se podaří na tuhle roli sehnat prvotřídního herce nebo zpěváka – a pak je z Peróna divný panák bez osobnosti. Když to srovnám se zahraničím, tak za mořem by se asi nikomu nepodařilo dostat do téhle role Al Pacina. A Karel je na naše poměry herec tohoto typu a formátu. Mít Karla Rodena v téhle roli je prostě skvělé, protože má osobnost a mimořádné charisma.

V poslední době jste radikálně změnil životní styl. Souvisí to s novoročním předsevzetím?

U mě to nesouvisí se začátkem roku, já jsem se rozhodl tak před půl nebo tři čtvrtě rokem. Řešili jsme nějaké pracovní problémy a já jsem zjistil, že potřebuju víc síly a energie a že už ji nechci plýtvat na jiné věci. Přestal jsem se likvidovat večírkama a začal každý den jezdit na kole nebo běhat.

Kolik toho zvládnete?

Na kole tak čtyřicet kilometrů, ale s běháním je to horší, to nějakých osm. Když to jde, beru si s sebou všude kolo, ale jednou jsem si ho na nějaký zájezd nemohl vzít, a tak jsem zkusil běhat. Jeli jsme tenkrát do Černé Hory, kde stála opravdu taková hora, nahoře s kapličkou, a já si řekl, že si ji vyběhnu a rozhlédnu se odtamtud po kraji. Ke kapličce vedly schody, tak jsem po nich vyběhl jako Rocky, ale po 300 metrech jsem už plival krev. Strašná zkušenost! Je to úplně jiný pohyb než jízda na kole, dýcháte úplně jinak. Ale běhám dál, i když mě to nebaví a dělám to opravdu jen kvůli tomu rozhodnutí a pro ten dobrý pocit. Ono mi pak i to cigáro chutná víc.

Je spousta aplikací v mobilu, které k běhu motivují, používáte je?

Aplikací mám spoustu, mě tyhle věci baví. Ale když běžím, většinou ani nevím, co hraje. Je to souboj síly a vůle. Když jedu na kole, vím přesně, co jsem poslouchal. Když běžím, tak vím, co hrálo, když jsem se rozbíhal, a pak co hrálo, když jsem se zastavil.

Tak jste prostě asi cyklista. Máte svoji oblíbenou trasu?

Mám dvě hlavní trasy. Jedné z nich říkám Jerhotova, protože vede kolem jednoho domu na náměstí Míru, kde bydlel Karl Jerhot neboli Karel Čurda, který v období heydrichiády udal svoje kamarády výsadkáře. Změnili mu pak jméno a na Míráku měl byt. Mě tohle období hodně zajímá a vím o něm poměrně dost. A pak jedu až na Nuselský most a k České televizi.

Nebojíte se jezdit v provozu?

Jsou místa, kde jezdím po chodníku, protože se prostě nechci nechat zajet. I když někteří policisté nejsou vůči cyklistům na chodníku vstřícní. S jedním z nich máme takovou každodenní hru, kdy on se mě pokouší srazit z kola a já se mu pokouším ujet.

A jak se v tom novém životě cítíte?

Cítím se parádně. Večírky mi nechybějí. Já jsem nikdy nebyl vysloveně večírkový typ, ale je pravda, že jak žijeme dost dlouho s Partičkou, a celý ten systém zájezdů je podobný spíš nějaké skupině na turné, tak jsme samozřejmě zažili mnohé. Jen jsem se prostě rozhodl, že už ten rokenrol stačil. Geňa udělal podobné rozhodnutí, a tak už tu vlajku drží jen Michal. I když ten už ji taky tak trochu pokládá. Po představení prostě chodíme spát.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

18. 11. | Soutěží StarDance za jejích osm kol prošla řada krásných žen. V tanečním klání sice rozhodují…