Petra Faltýnová: Jedno dítě mi stačí

| Autor: redakce | Rubrika: Celebrity

Petra Faltýnová se proslavila jako modelka, ale také se objevila v seriálech Cesty domů a Svatby v Benátkách. Kdy se maminka pětileté Adrianky nejvíc cítí sama sebou a proč momentálně neuvažuje o dalších potomcích?

I když je Petra zvyklá na rušný život plný změn, v září ji čeká zásadní přelom: její jediná dcera Adriana totiž nastoupí do školy. Proč už v pěti letech a jak budou ve školním režimu zvládat pendlování mezi Prahou a Miami?

Není vám líto „kazit“ si prázdniny prací?

Ani ne. Jednak mě to i po skoro dvaceti letech pořád baví, jednak u mě v agentuře platí, že o prázdninách jsou honoráře výrazně vyšší. Všichni mají prázdniny, takže když už vás někdo potřebuje, zaplatí dvojnásobnou cenu. Jinak ale už samozřejmě nepracuju tolik jako dříve.

Hodně fotíte prádlo a plavky. Máte právě tyhle zakázky nejradši?

Je fakt, že prádlo a plavky fotím ráda. Hlavně mě ale baví, když se focení odehrává ve stylu, který mi sedí. To znamená sexy, ale hezké. Nejradši jsem, když není předem striktně dáno, jak přesně musí vypadat výsledek, a fotograf mě nechá, abych se dostala do módu, kdy jsem sama sebou a hýbu se tak, jak je pro mě přirozené. Ráda se řídím instinktem.

Vaší dcerce je pět let. Po jejím narození jste si určitě dala pauzu, nebo ne?

Fotila jsem do sedmého měsíce! Dokonce plavky, v Kapském Městě, kam mě doprovázel manžel. Samozřejmě že bříško už bylo trochu vidět, ale já jsem týmu namluvila, že mám jen nějaké zažívací problémy. Bála jsem se, abych o klienta nepřišla. Stylistka to nakonec odhalila, protože viděla, jak mám zvětšená prsa… To bylo v listopadu, 27. ledna jsem porodila a na konci února už jsem tam zase letěla, fotit pro stejný katalog. A nic na mně nepoznali! Na těch fotkách to opravdu není vidět.

Ale zpětně jste jim „přiznala“, jak to vlastně bylo?

Ano, na tom druhém focení jsem už řekla, že jsem tenkrát byla těhotná. Ale mně opravdu začalo bříško pořádně růst až poslední dva měsíce před porodem!

Hlídala jste se, aby na vás těhotenství nebylo vidět?

Ani ne, prostě jsem měla malinké bříško. Kritický pro mě byl jen první měsíc, kdy jsem o těhotenství věděla, pak už jsem byla v úplné pohodě, a buď jsem pracovala, nebo jedla a spala. V polovině sedmého měsíce mi lidé říkali, že to není možné, že vypadám jako ve třetím. Zato od konce sedmého měsíce! Když jsem pak rodila, měla jsem o devatenáct kilo víc.

A většinu jste přibrala až poslední dva měsíce?

Něco už předtím, asi osm kilo. Ale při mé výšce to nebylo znát. A po porodu jsem deset kilo nechala rovnou na sále.

* Plánujete další dítě?

Pokud to bude záležet na mně, tak určitě ne. Jsem takhle spokojená, další dítě si nedovedu představit. Adrianě dávám maximum, a taky si chci stihnout užít svůj život. Takže takhle mi to připadá fajn. Navíc všichni říkají, že mezi tím, když máte jedno dítě, nebo dvě děti, je obrovský rozdíl. Právě proto bych neměnila. Ale kdybych přesto neplánovaně otěhotněla, asi bych situaci řešila… pozitivně. V mém věku není nad čím přemýšlet.

Máte sourozence?

Ano, staršího bráchu. Chápu, že pro dítě je i z výchovného hlediska lepší, když má sourozence, ale přesto to cítím takhle. Navíc Adrianka je multikulturní človíček a malý cestovatel, moc ráda si hraje s dětmi, ráda přespává u kamarádek… Ale zároveň je dost žárlivá. Nám všem to takhle vyhovuje.

Deset kilo jste nechala na porodním sále. Co ten zbytek?

Zhubla jsem rychle, hlavně proto, že jsme se krátce před narozením Adrianky přestěhovali z bytu do domku. Ještě jsme ho neměli kompletně zařízený, spousta věcí byla v krabicích, silvestra jsme například slavili bez vnitřních dveří, protože firma omylem vyrobila špatnou šířku a musela je všechny předělat. A protože v těhotenství a po porodu je člověk hormonálně rozhozený, pořád jsem někde něco zapomínala. Takže jsem v jednom kuse běhala do patra a zase dolů, tam a zpátky. Takhle jsem se zbavila těhotenských kil navíc, ani jsem nevěděla jak. Vyšlo to neuvěřitelně, přestěhovali jsme se a za pár týdnů se narodila Adriana.

Naplánovali jste stěhování tak, abyste byli na Vánoce v novém?

Přesně tak. Termín porodu jsem měla 27. ledna a ten den jsem taky porodila. Deset minut po půlnoci mi praskla voda, a jelo se.

Jaký byl další průběh?

Chvíli jsem čekala na manžela, až se připraví, protože já jsem měla věci připravené už dávno. Pamatuju si, že jsme nemohli najít klíčky od auta, a k tomu bylo zrovna náledí… To už mi začínaly kontrakce. Při prvním porodu samozřejmě nevíte, do čeho jdete, takže jsme přilítli do porodnice a Adriana se narodila až za šestnáct hodin. Nejdřív jsem si nebyla jista, jestli chci epidurál, ale za dvě hodiny jsem se o něj už hlásila. Největší problém jsem ovšem měla s tím, že jsem dostala hlad a nesměla jsem nic jíst. Manžel mi dával potají ukusovat z tatranky… Já dokážu cokoli, ale bez jídla nemůžu fungovat!

Je hezké slyšet to od modelky!

Já mám zvláštní jídelníček, jím šestkrát až sedmkrát denně. Někdy i desetkrát, ale po malých porcích. Takhle mi to vyhovuje. Jít na velkou večeři o velkých chodech, to není nic pro mě. Nejsem na velké množství jídla zvyklá. Dám si krekry s lučinou, odpoledne třeba okurku, večer maso, buď samotné, nebo dejme tomu se špenátem. Mohla bych žít jen o polévkách, sýrech a masu. Naopak sladké nepotřebuju skoro vůbec. Nanejvýš si dám ráno tatranku a pak už nejím ani ovoce. Je to na mě těžké.

* Dcerka se narodila v Praze?

Ano, v tom jsem měla jasno, protože jsem tu měla výborného porodníka, pana doktora Kouckého z apolinářské porodnice. Pan doktor se specializuje mimo jiné na rozpoznání odchylek od normálu už v prenatálním stadiu. Pro mě to znamenalo jistotu, že kdyby se mělo cokoli dít, můj porodník to včas odhalí. Také když pak dorazil k mému porodu, hned jsem se cítila lépe, jistěji.

Kdy s vámi dcerka poprvé cestovala?

Když jí bylo pět týdnů, odletěli jsme celá rodina do Ameriky a zůstali jsme tam dva měsíce. Jinak pokud jsem musela sama odletět v době, kdy jsem kojila, vždycky jsem Adrianě předem odsála a namrazila mléko.

Každopádně je na přesuny zvyklá prakticky od narození…

Stoprocentně. V Praze bydlíme na střídačku u mě v bytě a u manžela v domě, zimu trávíme v USA. Dcera chodí v Miami i do školky, stejně jako tady. Asi to proto nebude mít ve škole lehké, ale nedá se nic dělat. Mám víc práce v Americe, ale docela to zvládáme.

Jste víc ve Státech, nebo u nás?

U nás. Ale trávíme tam každé Vánoce. Taky jsem bývala toho názoru, že Vánoce mají být pod sněhem, ale stejně už o svátcích nenapadl nejméně pět let. Trávit Vánoce v kraťasech, zatímco v obchoďácích hrají Jingle Bells, je zvláštní, ale má to taky svůj půvab. Je tam samozřejmě taky shon, ale přece jen mi to připadá méně hektické než tady. Navíc Američani slaví až 25. prosince, zatímco my po česku. 24. máme stromeček a 25. jdeme třeba na pláž. Neskutečná pohoda!

Slavíte tedy v českém stylu, ale v Americe…

Přesně tak. Hlavně jde o to, aby nás Adrianka měla u sebe oba, protože s manželem spolu už nežijeme. Ale jsme přátelé, komunikujeme spolu a nemáme problém obývat jeden byt, nejen o Vánocích.

Kolik dcerce bylo, když jste se rozešli?

Asi dva roky. Řekla bych, že Adrianka to zase tolik nepociťuje, tím spíš, že se nijak zvlášť nerozcházíme ve výchově. Dcera ví, kdo je její tatínek, a nikdy nebudu chtít opak. V žádném případě bych nevyžadovala, aby komukoli jinému říkala táto. Samozřejmě že vyrůstat v neúplné rodině není ideální, ale myslím, že je lepší trávit s dítětem třeba méně času, ale kvalitně, než žít „na sílu“ v jedné domácnosti a aby bylo dítě vystaveno hádkám a neshodám. Takhle žijeme odděleně, ale jezdíme spolu třeba i na dovolenou, když to manželovi vyjde. Vycházíme prostě bez problémů.

A nikdy jste neměli? Žádná itálie?

Přeskočili jsme ji. Když jsme se začali bavit o rozvodu, museli jsme do toho zahrnout právníky, ale pak jsme zjistili, že z celé záležitosti dělají větší trable, než my máme. My jsme se absolutně v klidu dohodli na všem. Navíc se nás právníci ptali na tak osobní, intimní věci, že jsme žasli… Takže jsme rozvod zatím odložili. Máme víceméně střídavou péči, ale manžel je vytíženější, takže Adrianka je o něco častěji u mě.

Vdala byste se znova?

Myslím, že ne. Svatbou se spousta věcí zbytečně mění, a dohady ohledně majetku – kdo co měl, nebo neměl – nejsou nic pro mě. Peníze dnes vládnou natolik, že je možná lepší být spolu na psí knížku. Mimochodem, s manželem jsme žádnou předmanželskou smlouvu neměli a ani nevím, co bychom do ní psali. Já bych po něm samozřejmě nikdy nechtěla nic, co mi nepatří, to bych se nemohla podívat sama sobě do očí!

Takže vdávat už se nebudete…

Myslím, že už ne, leda by to bylo součástí nějaké role. Zrovna dnes běží první díl Svateb v Benátkách, ve kterém hraju.

Viděla jste ho už předem?

Bohužel ne. Snad mi ho někdo natočí, protože večer odlétám. Ale snad to bude v pohodě… Je to pro mě zvláštní zkušenost, protože tam s Leošem hrajeme sami sebe. Některé situace z našeho života jsou dost autentické, jiné jsou absolutně smyšlené. Ty se mi paradoxně hrály fantasticky. U těch reálných už to bylo horší. Leoš u nich navíc chtěl, aby bylo všechno do detailu přesně podle skutečnosti, a proto dost často měnil kompozici a dialogy.

Takže režisér byl na nervy?

Spíš tým. Režisér Jan Novák je absolutně fantastický a neměl žádný problém.

Jaký z toho máte pocit vy?

Příjemný, i když jsem zatím neviděla ani jednu scénu, kterou jsem odehrála. Ale já jsem neherečka a není pro mě úplně automatické třeba zařvat, když to tak necítíte, přestože scéna to vyžaduje. Režisér ale nikdy nepustil nic, s čím by nebyl spokojený.

Je přísný?

Ano, ale dokáže kritiku podat tak mile, že mě neodradí, ale naopak pořád posouvá dál. Neřekne: „Jsi tele, musíš to udělat jinak!“, ale třeba: „Víš, Peťulko, intonační důraz můžeš dát na čtyři různá slova, a ta věta vyzní pokaždé jinak…“ Tímhle způsobem postupně získávám spoustu znalostí.

Herečkou se tedy stáváte v průběhu natáčení…

Učím se to za běhu. Ale teď už nás čeká jen natáčení několika posledních dílů.

Jak byste to srovnala se svou rolí ze seriálu Cesty domů?

Tam jsem představovala hroznou potvoru. A to se mi hrálo tak špatně! Já si totiž nepřipadám jako mrcha, rozhodně nedělám zlo. Raději mávnu rukou a pomyslím si, že zlým lidem se všechno jednou vrátí, tak proč si špinit karmu? Ale tam jsem hrála holku, která vydírá a tahá z partnera peníze, dokonce jsem na něj mířila revolverem. Ze všeho nejhorší byla scéna, ve které mě zatýkali. Trvalo dlouho, než jsem ji dokázala odehrát…

Herci přitom často říkají, že „záporáci“ se jim hrají lépe.

Jenže u mě jako neherečky to bylo něco jiného. Asi jsem se do některých scén moc vžívala. Ještě teď mi naskočí husí kůže, když si na to vzpomenu!

Tak něco příjemnějšího. Jaké byla Adrianka miminko?

Ukázkové! Byla moc hodná, jenom moc nespala v noci. Dokud jsem kojila, leckdy mi spala u prsu. Do roka se budila třikrát za noc, pravidelně na minuty, a ještě do roku a půl byla jednou za noc vzhůru. Jinak ale byla veselé dítě, nic jí nevadilo, skvěle zvládala cestování. Vždycky jsem přišla do letadla, a už jsem viděla pohledy cestujících – a jéje, mimino… Po přistání za mnou chodili a říkali, že to není možné, vždyť ona za celý let ani nezabrečela!

A jaká byla v batolecím věku?

Adrianka na sebe byla opatrná, a je taková dodnes. Například nikdy nelezla, protože se bála ze sedu překulit na všechny čtyři. To radši natahovala ručičky a chtěla zvednout. Manžel byl prý jako dítě taky takový. Jeho maminka mi říkala, že na něj nemusela nijak zvlášť dohlížet, protože si vždycky sám ohlídal, aby si náhodou neublížil…

Takové dítě se má asi rádo, že?

To tedy! Když se Adrianě něco nelíbilo, třeba oblečení nebo botičky, hned to dala najevo. Nejdřív jsem jí je chtěla nechat, protože mně se líbily, ale když jsem viděla, jak je nesvá, nebo dokonce protivná, sundala jsem jí je a byl klid. Jednou jí tatínek chtěl udělat radost, tak jí koupil balonek, přivázali jsme ho ke kočárku… a byl řev. Ona se toho balonku bála! Tak jsme ho dali pryč, a Adrianka se hned nato uklidnila.

Takže jste věděli, jak na ni…

Samozřejmě, je to přece naše dítě. Do dvou let byla zlatá, pak už začala dupat a zkoušet, kam může zajít. Pediatrička říkala, že už od roka dítě používá například grimasy k tomu, aby dostalo, co chce. Že do roka nelze dítě rozmazlit, později už ano. Pro mě bylo nejnáročnější období od roku a půl do dvou a půl. Váš miláček prakticky neudělá nic sám a musíte nad ním mít permanentní dozor, je to samé „pozor na tohle“ a „neber to!“… Doma jsme měli všechna možná bezpečnostní zařízení, a stejně se stalo, že upadla jediná zarážka dveří, a v ten moment si do nich malá skřípla prsty. Jako naschvál!

A jaká je teď?

Hodně kamarádská a kosmopolitní. Já na ni odmalička mluvím anglicky, od manžela zná zase němčinu. I když mi Adriana rozumí a dřív mi anglicky i odpovídala, od čtvrtého roku už na mě mluví jen česky. Já na ni promluvím anglicky, ona udělá, co říkám, ale odpoví česky. Tak to je i v Americe, přestože s dětmi se tam baví anglicky. A to i s Čechy.

Do jaké školky vlastně chodí?

Tady v Praze do britské. Každý den vyhlašují, kdo se nejlíp choval, kdo nejvíc uklízel, kdo pomáhal… Zdravě je vedou k tomu, aby se uměly prosadit. Ve skupince je jen dvanáct dětí a hned vedle je škola, která na školku navazuje. Takže se malé děti stýkají s většími, a navíc tam panuje neuvěřitelná kosmopolitnost, od Francouzů po Japonce.

Chodí tam i české děti?

Samozřejmě, ale mluví spolu anglicky. Do první třídy se tam nastupuje v pěti letech, jako v Británii nebo v Americe. Takže Adrianka už půjde do první třídy.

Museli jste domlouvat školu i v Americe?

Ano, už to máme zařízené. Je to normální státní škola. Ale asi s námi bude muset cestovat paní učitelka, aby Adriana neměla v učivu mezery. Každá škola totiž postupuje jinak: tady se děti učí nejdřív výslovnost a pak až abecedu, a v Americe je to naopak. Teď jsme tam strávili tři měsíce a po návratu jsme jasně viděli, že je dcerka v něčem napřed a něco jiného musí zase dohánět. A to je teprve ve školce…

Jak to budete prakticky zvládat?

Vypadá to, že rodina, s níž se přátelíme, to bude praktikovat podobně, takže bychom mohli cestovat společně. To by bylo fajn, měla by s sebou parťačku. I když Adrianka se chce kamarádit se všemi, to je samé – Mohla bych si s tebou hrát? Mohla bys u nás spinkat? Její kamarádky u nás přespávají často.

Jak vychází s vaším partnerem Leošem Marešem a jeho syny?

V pohodě. Má vůči Leošovi velký respekt. A Matěj a Kuba jsou její oblíbenci, chce se jim ve všem vyrovnat, takže s nimi dělá klukoviny. Klukům je šest a deset, takže jsou k Adrianě věkově relativně blízko.

U vás je evidentně živo. To pak člověk chápe, že nemáte potřebu mít dalšího potomka…

Na druhé straně víc dětí někdy zpacifi kujete snadněji než jedno. Je fakt, že po pátých narozeninách nám začalo dost zpupné období. A protože jsem proti fyzickým trestům nebo zavírání v pokoji, protože si myslím, že děti by z rodičů měly mít respekt, ale ne strach, platí u nás bodový systém. Když Adriana něco udělá dobře, nosí si na lednici hvězdičky. Za tři hvězdičky je srdíčko, za něj si může přát cokoli k jídlu, za dvě něco na sebe a za tři srdíčka může chtít cokoli. Tam se ale dostala jen jednou, před Vánocemi. A pak má černé puntíky a ty si taky musí nosit na lednici sama. A to se jí fakt nechce! Někdy to řeším tak, že musí aspoň sundat jednu hvězdičku. Ale v poslední době všechno říkám čtyřikrát, a stejně to nepomáhá. Nechci na ni křičet, ale hvězdičky někdy mizí velkou rychlostí. A pak přijde manžel, řekne to jednou, a ona poslechne!

Autor: SIMONA MARTÍNKOVÁ-RACKOVÁ

Článek vyšel v časopise Maminka

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

Včera | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…