Potřetí těhotná Aňa Geislerová: Dělám svůj životopis čtivější

| Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Celebrity

V posledním roce se bulvár na Aňu Geislerovou zaměřil víc než kdy jindy a její nový vztah, nové těhotenství a následný návrat k manželovi se staly ostře sledovanými tématy. Zároveň to byl rok, který jí prý v mnohém pomohl. Například v tom, poznat lépe samu sebe.

Zaujalo mě, že řada odborníků přichází v době „vědeckého zkoumání všeho“ s myšlenkou, že „zrzaví lidé jsou v mnohém odlišní od zbytku lidstva a představují velmi zajímavý a do jisté míry tajemný fenomén“. Odborné i neodborné úvahy se ubírají neuvěřitelnými cestami: Třeba – lidé se zrzavými vlasy jsou přímými potomky slepé větve neandertálců. Nebo – nejslavnější zrzka byla pramáti Eva. Nebo – zrzavé ženy jsou náruživější. Teprve před patnácti lety vědci popsali gen MC1R, který stojí za atypickou barvou vlasů a bílou kůží pokrytou pihami. O vlivu na charakter tato studie ale nepraví, zaplať bůh, nic. A tak si Aňa Geislerová může dovolit totéž, co každá obyčejná blondýna či tmavovláska: žít svůj život.

Měla jste v době svého dospívání o sobě a své budoucnosti nějaké představy?

Když to shrnu, chtěla jsem bílý dům a v něm málo věcí. A chtěla jsem být herečka. Jako matka jsem se vůbec neviděla, přestože mi v mém okolí přezdívali chůvička. Milovala jsem děti – bratrance, neteře a sestřenice, ale vnitřně jsem se s nimi nespojovala. V době dospívání a raný dospělosti jsem měla dojem, že mě děti odvedou od tématu, které mě v tý době zajímalo nejvíc, a tím jsem byla já.

Jaká jste byla dcera své matky?

Byla jsem jiná dcera mé matky do doby, než jsem se sama stala matkou… Naše matka je pevnost. Poskytuje servis v rodině, kde se všichni od počátku dožadovali prožitků a emocí. Když od nás táta odešel, neměla to jednoduchý, ale nikdo jsme to tak nevnímal. Všimly jsme si toho až později. Máma je soumar, který od nás dostává kapky, a táta, zejména teď, když zemřel, se pro nás stal idolem.

V čem jste si vy, tři sestry, podobné a v čem jste jiné?

Vlastně se moc nelišíme. Všechny jsme „neúnosně“ emocionální. Zvláštním způsobem emocionální.

Co je pro vás na první pohled typické?

Typická je pro nás všechny umanutost a nazrzlý vlasy. Každá z nás se snaží všemi prostředky vydolovat ze života to, co je pro nás opravdu důležitý. A máma je ta elektrárna, co to celé táhne dopředu. A samozřejmě a logicky to
její úsilí po nás chce občas vracet. Bohužel má ale o vracení svý představy. My vracíme, ale jinak. A to je občas kámen úrazu. K jejímu hlubšímu poznání mi brání asi i to, že je to právě moje máma. Kolikrát jsem si říkala, že by pro nás dvě bylo jednodušší, kdybychom se potkaly jako kamarádky. Mohly bychom se rychleji pochopit. Má ale pro naše životy jedno nekonečné plus: vychovala nás jako svobodné bytosti.

Jak to probíhalo v praxi?

Přišla jsem třeba v šestnácti s nápadem odjet dělat modeling do Milána. Máma mi vysvětlila, jak je můj nápad debilní, a pak mě do Milána doprovodila. Vždycky řekla, co si myslí, ale nikdy nám nebránila to udělat. Tahle její statečnost mi kdysi unikala. Výchova ke svobodě je unikum. Dává sílu i plachýmu člověku, jakým je třeba sestra Lela. Máme díky vnitřní svobodě vysoké vědomí sebe sama (neříkám sebevědomí, toho trochu chybí) a potřebu být sama se sebou v harmonii. S tím se nedá hnout.

Jste připravená tohle poskytnout svým dětem?

No, právě nevím. Nejsem si jistá, že budu tak statečná. Když se zamyslím nad mateřstvím, všichni o něm mluví a píší, že je krásné, blažené, skvělé a já nevím co ještě. Bezpochyby je. Nic v životě nemá větší smysl. Ale už nikdo nepojmenovává jeho odvrácenou tvář. Řekne vám někdo, že s příchodem prvního potomka vám do života vleze iracionální strach, kterej se jednou provždy stane vaší součástí?! Běžnej strach o jeho zdraví nebo bezpečí, ale i legrační obavy z toho, že vám třeba vaše dítě nebude jako člověk sympatický. Toho jsem se mimochodem bála před narozením Bruna. Mateřství taky může vypíchnout naše jinak umně skrývaný nedostatky. Najednou za to mládě musíte umět řešit všechny situace včetně těch, kterým by se člověk ve vlastním životě radši vyhnul. Mateřství přináší smutek, únavu, stav totálního vyčerpání, bezradnost. Přináší myšlenky na to, že já jako člověk – matka – nejsem dost dobrá…

Připravovala jste se na něj nějak?

Všechno jsem přečetla a jezdila jsem se dívat na svoje kamarádky– matky. Říkala jsem si, že když jsou to v běžným životě lidi, kteří se chovají podobně jako já, mohla bych se naopak podobně jako ony chovat já jako matka.

Studovala jste mateřství jako roli?

Ne, jako roli ne. Hledala jsem odpovědi a bála se, že to nezvládnu.

A…

Zbytečně moc přemýšlím. Když se narodil Bruno… nebylo v mém životě hezčího okamžiku. Byla jsem úplně sjetá. Nepopsatelně šťastná.

Byl vám sympatický?

Naštěstí byl a je doteď! Přišel na svět, rozhlédl se, ani nezabrečel, zkontroloval, kde je máma, kde táta a kde prso, a spokojen se svým servisem roste. Samostatnost prozatím odmítl. Chce nás mít pořád kolem sebe. To Stella byla
hned od začátku jiná, od první chvíle na ní byla znát jistá nespokojenost, zvědavost a jiná energie. Všem dětem píšu deníky, už když jsou v břiše, a postřehy o nich vlastně poměrně přesně platěj pořád. Máma se na mě taky docela trefila.

Myslela jsem, že deníky, které píšete vašim dětem, jsou váš nápad.

No, máma říká deníky takovým zápiskům v diáři. O mně tam je, že podle toho, jak řvu, budu asi usurpátor, pak něco o šatech na maškarní a potom velikost bot 37. Celý můj život v kostce v diáři z roku 1976. Já píšu přece jen trochu
víc. I když teď taky vynechávám. Píšu proto, že to chci dětem a jejich případným budoucím psychoanalytikům usnadnit. Budu mít alibi, nebo alespoň záznam, jak jsem to jejich dětství viděla já.

Zůstaly vašim dětem ty jejich prvotní odlišnosti?

Když se zeptáte Bruna, jestli by chtěl na hory, nebo k moři, lehne si na zem a řekne, že nikam nepojede. Že má hory i moře strašně rád, ale nechce se rozhodovat. Říkáme mu děda. Stella, ta potřebuje zážitky. Ta by chtěla jezdit na lyžích v plavkách rovnou do vln a ještě by k tomu třeba přibrala delfíny a sněhuláky. Jak dobře já jí rozumím!!! Cestu k ní hledám i přes sebe. Pozoruju podobný myšlenkový procesy. I když se chová zdánlivě iracionálně, já dobře
vím, co chce.

Jak jste na tom vy s rozhodováním?

S rozhodováním jsem na tom, myslím, celkem dobře ale s tím, že já uznávám pochybnosti jako plnohodnotnou součást každýho rozhodnutí. Rozhodování je prostě proces. Co se týká mojí práce a dětí, jsem v rozhodování poměrně
rychlá. Je to už dávno, co jsem třeba přišla na to, že když práci vezmu jen pro peníze, je to špatně. Ne nějak teoreticky mravokárně, ale pro mě osobně špatně. Pak to totiž nefunguje. Ale co se týká emocí, tak to je dost složitej
proces. Umím situaci vidět zároveň z tý nejlepší i nejhorší stránky. Jsem schopna všechny postupně vtáhnout do hry a pak tu hru sama zpochybnit… To je pro mě vlastně naprosto typický.

A kde máte rozum?

No tam, kde má být! Upřímně na něj ale moc nevěřím. Dočetla jsem se třeba, že když lidstvo opustilo cestu intuice a vydalo se cestou rozumu, jde špatně. Lidi jsou rozumní, civilizovaní, ale nešťastní a zoufalí a nevědí, kde chytit tu nit. Odstřihli se od intuice a instinktů. Jednoduše řečeno, nechci být rozumná. Nemůžu, protože bych šla proti sobě a proti svojí podstatě. A když to zlomím, tak to přestane fungovat. Tak nelámu. Dokonce i největší racionalisti naší
doby, bankéři a jim podobní přiznávaj, že když se rozhodujou mezi posledníma dvěma variantama, nevolí rozumem.

Příkladem toho je uplynulý rok?

Necítím potřebu nic hodnotit nebo komentovat, ale nemám ani potřebu nic skrývat, jen netoužím po tom sdílet svůj soukromej život s veřejností. A nejsem ani politikem nebo jinou veřejnoprávní osobou, abych k tomu cítila nějakou povinnost. Ale ten uplynulý rok mi překvapivě v mnoha věcech pomohl. Poznala jsem líp sama sebe a lidi kolem sebe. Objevila jsem ty, který číhaj na můj chybný krok a radují se, že maj téma. Objevila jsem ale i ty, kteří nemají potřebu soudit. No a taky ty, kteří jsou znenadání odborníky na můj život i na životy lidí kolem mě. Zajímavý. Legrační. Smutný. Trapný. Povzbudivý. Je v tom všechno. Bylo to takový sítko.

Vy sama, soudíte?

Ne. Opravdu ne. Na to se příliš dobře znám a vnímám všechny ty rozpory a procesy, abych věděla, že posuzovat cizí život a cizí rozhodnutí je nesmysl. A znám dost příběhů a životů v mým okolí, kde věci jsou jinak, než se zdají být, nebo se staly jinak, než říká oficiální verze a hlavně, kde má každý svou vlastní pravdu. Logika spolu se sociální inteligencí člověku napoví, že soudit cokoli je blbost. V období, kdy média slavně odhalila moji takzvanou nevěru,
jsme s mým manželem nebyli partneři a já jsem nikomu nelhala ani den o tom, co prožívám a cítím. Ale pro spoustu jiných lidí je tohle nad jejich chápání. Není to nic, na co jsou ve svým měřítku zvyklí. Prostě se tomu dá nálepka nevěra, hotovo. My jsme si šli zkrátka svojí cestou, ale evidentně se nám nikdy nepodařilo se oddělit. Nedokázali jsme rozpustit starou smečku a založit jinde novou.

Vyměnila jste tedy lásku za život smečky?

Nic takového neříkám. S láskou jsem nikdy nekšeftovala. Ve všem je láska. A ten malej člověk bude kolem sebe mít spoustu lásky. Na začátku je totiž velký dar a manuál nebývá přiložen, ale já věřím, že bude všechno dobrý. Je rozhodně zvláštní si myslet, že kdokoli má právo říkat druhýmu, co má dělat, jestli má zůstat, nebo odejít, například. To ví každej nejlíp sám.

Proč se, podle vás, tak jednoduše tvoří všechny ty drby a „zaručené“ zprávy?

Obecně jsou lidi nespokojený a chybí cokoli, co by nás převyšovalo. Chybí kladní i záporní hrdinové, jednoduchá důvěra v dobro a odmítání zla. Dobro jako by zastupoval jen dostatek a zlo je synonymem nedostatku. Jako by pro
nikoho už nebylo jiný štěstí než to materiální. Chybí nadstavba, víra v cokoli. A lidi to prázdno zaplňujou čímkoli. A stejně jako když máte hlad, sáhnete nejrychleji po tom, co je slaný, mastný a nezdravý, tak když se nudíte, je největší potěchou trochu škodit. Nebo aspoň drbat. Ani já nejsem jiná. Chybí pokora, radost z přítomnosti. Bruno tuhle mudroval: „Stejně si žijeme pěkně. Není tu tsunami, nemáme zemětřesení ani válku a máme hezkej domeček. Je to dobrý.“ Je mu osm a srovnal si to v hlavě sám. Líbí se mi úvaha, kterou jsem někde četla a kterou jsem si ověřila i na vlastní kůži. Když člověk dosáhne určitý částky peněz, je to limit a nad ní už se pocity štěstí nezvyšují. Prostě
víc peněz nepřináší víc štěstí, zvyšují se mu jen náklady na život. Přála bych všem, aby si to mohli vyzkoušet, ať mají, po čem touží. Třeba by zjistili, že už všechno měli.

Ještě je asi brzy, ale už máte nějaké první hodnocení vašeho mateřství ze strany dětí?

Mám. Ale zatím nijak slavné. Bruno asi někde ve škole probíral slůvko deprese. Chvíli tak ležel, odpočíval, jak tomu říká, a najednou pronesl: „Už to chápu, ty jsi moje deprese!“ Řekla jsem mu, že jsem doufala, že to přijde až později. U Stelly je to zatím jednoduchý, je maličká, ale máme podobný temperament a díky tomu dochází občas ke střetu energií. Takže tuším, že to bude náročný. Je to naše malá dramatická umělkyně s nekonečnou potřebou prožívání. A prožitek vytvoří kdykoli, kdekoli a z čehokoli. Hlavně, aby se NĚCO dělo. Když jsem se jí zeptala, jaká jsem máma, řekla mi: „Hodná!“ A ještě nějaká? Řekla:
„Zlá!“ A ještě? ptám se jí: „Docela milá.“ Tak děkuju, Stelli. „Není zač děkovat.“

A tušíte, kdo bude ten či ta, který přijde zanedlouho?

Zatím jsem se v pohlaví nikdy nespletla, mám o tom sny. U miminka už taky vím, kdo to bude. Zatím ho ale jen pozoruju na ultrazvuku, to mě fascinuje. Kdybych mohla, šmírovala bych pořád. Někdy jako by všemi gesty říkalo:
Dívejte se na mě, to jsem jááá! A někdy si dá ručičky před obličej a schovává se. Je to takový plachý miminko. A to už stačí… Prožívám všechny ty krásný pocity, těšení se i obavy, ale chci je prožívat jen s těmi, kterých se to týká. Všichni se pořád ptaj, ale cítím, že to není opravdový zájem, že mě berou jako atrakci. A přitom neprožívám zas nic tak ojedinělýho. Každý druhý pár se u nás rozvádí, kdekdo má novýho partnera a další děti. Ať si každý žije to, na co stačí
a má odvahu. Já chci jen klid.

Jaké je tedy vaše měřítko toho, co je a není správné?

Nikdo přece neví, co je a není správný. Jistěže se obecně řídíme nějakým morálním kodexem daným kulturou, rodinou a společností, ale já věřím spíš na vlastní svědomí a vědomí. Věřím, že každý má právo na vlastní příběh a vnitřně každý cítí, co pro něj je a není správně. Je dobrý, když za náma zůstane hezky odžitej život. Nadstavbou je, že po nás zůstane i nějakej otisk, rýha. Něco, co říká: Byla jsem tady, Aňa. Za mnou je, myslím, už teď taková pěkná oranice. A chápu, jak veliký životní štěstí je, že mám práci, kterou mám ráda a která mě naplňuje.

Má vaše práce smysl?

Asi stejnej jako ta vaše. Nevymyslely jsme lék na rakovinu. Ale pro mě smysl má. Dělá mi dobře. Našla jsem v herectví svoji vlastní cestu.

Může tohle objevit každý? Myslím tím svůj talent, který pak rozvine?

Myslím, že jo. Potíž je v tom, že lidi moc nehledají. Uvidí šablonu, vklouznou do ní a je to. Všichni hledáme jistoty, a proto někdy volíme to, co je jednodušší. Ale to je občas chyba. Stejně jako má každej člověk jinej otisk prstu, může
mít i jinej život. Neexistuje „obecná“ tabulka nebo norma toho, co je „obecně“ dobrej život. Já jsem pro hledání, tápání a víru v jedinečnost každýho osudu. Řekla bych, že stojí za to, se o to minimálně pokusit.

Jak byste charakterizovala tuhle fázi vašeho života?

Říkám tomu, že dělám svůj životopis čtivější. Jsem šťastná a vím, že můj základ je v dětech. Velký štěstí tkví v práci a to ostatní je neuchopitelný, nevyzpytatelný, a dobrovolný… Všichni toužíme po vztazích, ale na těch se nedá stavět, protože v nich nejsou jistoty, a navíc myslím, že nejsem člověk, který se dokáže realizovat jen ve vztahu. Ale abych nebyla cynická, láska je krása souladu, pocit bezpečí a opory člověka, který má rád i všechny vaše chyby a vy zase ty jeho jeho. Ale úplně stejně fajn je vědomí, že se dokážu vzdát všeho, kromě dětí. A vědomí, že nemusím bezhlavě přijímat to, co běží kolem, a snažit se do toho napasovat. A zábavný je pozorovat, že to, co se dneska zdá dobrý, je zítra špatný, a obráceně.

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…