Pavel Kosatík na sebe upozornil před deseti lety bestselerem Osm žen z Hradu (o šest let později ve druhém vydání jako Devět žen z Hradu). Jako spoluautor se věnoval i osobnosti Jana Masaryka a hitem se stal jeho hodně kritický pohled na známého spisovatele a disidenta Pavla Kohouta Fenomén Kohout. O tom, jak se píše o prvních dámách, se svěřil spisovatel v rozhovoru TA Korzo:
Nedávno jste se zmínil o tom, že v pohledu na manželku druhého československého prezidenta jste nebyl zcela objektivní. Podlehl jste aureole její dokonalosti?
Nemohu říci, že bych byl okouzlen její aureolou, ale možná jsem nekriticky a bez hlubší úvahy a polemiky převzal některé dobové názory na ni. Tím nechci říci, že by nebyla vzorovou první dámou. Nevystihuje to však nic o její reálné osobnosti. Jako reprezentantka něčeho byla fantastická, o tom by pochyboval jen blázen. Jaký byl však její vnitřní prožitkový svět, to jsem možná pominul na úkor toho, že jsem se věnoval vnějším znakům její osoby. Těm jak bych řekl, fasádoidním.
Není problémem, že u nežijících osobností tohoto typu podléháme vidění jen z oné, ideální stránky? Že se někteří lidé stávají bezchybnými idoly? Když hledáte pamětníky, kteří je ještě pamatují, jedná se často o jejich obdivovatele, kteří nejsou schopni objektivního pohledu.
Určitě ano. Ale vztah k osobě, o které píšete, se samozřejmě u pamětníků dá snadno poznat. Záleží na množství času, které s dotyčným strávíte. Máte-li ho více, není těžké odhalit jeho vztah k člověku, o kterého se zajímáte. Dvě hodiny, to je málo, to musím říct. Ale ne vždy máte možnost strávit se zpovídaným víc času.
Vy jste byl ve své knize k našim prvním dámám spíše laskavý. I když některé stály po boku mužů, kteří za sebou zanechali špatné skutky.
Nesmíte směšovat jejich role s rolemi jejich manželů. Jejich muži šli za svým cílem, chtěli se dostat až na vrchol a když se tam dostali, tak měli, co chtěli. Jejich manželky to chtěly jen velice zřídka, vlastně skoro žádná z nich to nechtěla. Byly postavené do role, které musely zvládnout, i když se jim ty role nelíbily.
Myslíte, že bylo dobře psát i o Dagmar Havlové? O první dámě ještě žijící, navíc v aktivní roli první dámy?
Byla v druhém vydání, protože mezi prvním a druhým se Václav Havel podruhé oženil. Pozor. Nemám v úmyslu při případném dalším vydání knihy ji doplňovat na deset, patnáct žen z Hradu. To ne. V případě Václava Havla si myslím, že kdyby se oženil potřetí, bylo by logické, abych tehdy napsal i o jeho třetím svazku.
Může být objektivní pohled na žijící první dámu?
A může být objektivní pohled na nežijící…? Nevím, nemohu na to spolehlivě odpovědět. Má ale cenu se o to snažit. To, že je někdo živý, nemá být důvodem, že se na něj vybodneme. Míra, že se to povede, je menší. Kdybychom se o to ale nepokoušeli, nejsme schopni si říkat do očí závažné věci. To bych musel nesouhlasit s tím, když někdo hodnotí mé knihy, píše recenze.
Našel jste na prvních dámách něco negativního, co jste nakonec do knihy neuvedl?
Myslíte autocenzuru? Nejsem si ničeho vědom. Jde o míru, nakolik jsou některé lidské vlastnosti podstatné. Nějak se snažím do člověka pohlížet. Jestli mám tabu v tomto směru, nevím o něm.
Používáte moderní techniku? Počítače, digitální fotografii?
První počítač jsem si pořídil v roce 1990, kdy to ještě tak moc lidí doma nemělo. Nejsem ale nijak mimořádný technický fanda. Snažím se využít tuto techniku v plné míře mých schopností.
Kdy jste naposledy psal na psacím stroji?
Asi před pěti, šesti lety. Potřeboval jsem vyplnit nějaký formulář. Teď jsme se stěhovali, takže řeším problém, jestli si převézt i starý psací stroj. Rád bych se pochlapil a zbavil se ho. (Korzo)