Ráj na zemi Jana Hrušínského

| Autor: Dita Váchová | Rubrika: Celebrity

„Mám vyšší tlak, než bych potřeboval, občasné migrény i bolesti zad. A všem ředitelům a politikům, kteří u nás rozhodují o významných částkách, bych přál ten pocit, když děláte riskantní rozhodnutí a víte, že můžete přijít o všechno, co jste léta budovali,“ říká herec a principál pražského Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský.

Ráj na zemi Jana Hrušínského

Loni vaše divadelní společnost oslavila desáté výročí svého působení na české divadelní scéně. S jakými plány jste vstoupili do další „desetiletky“?

Přál bych si, abychom udrželi dosavadní přízeň diváků, kvalitu inscenací a aby se na Jezerce dělalo divadlo vždycky jen z radosti a nikdy z povinnosti.

Když jste před lety zvažoval pronájem divadla v odlehlé, i když půvabné lokalitě Na Jezerce v Praze 4, co nakonec rozhodlo?

O tuto lokalitu jsem vlastně původně zájem neměl. Budil jsem se v noci ze spaní a koukal do tmy s myšlenkou: Tam nepřijde ani noha! Ale je to tak hezké a příjemné místo, že jsem to risknul. Teď zase doufám, že příliv diváků neochabne.

Co podle vás diváky na Jezerku přitáhlo?

Nabízíme divadlo založené na dobrých textech, působí u nás špičkoví herci, režiséři i výtvarníci a snažíme se také o kvalitní servis směrem k veřejnosti. Vždycky se zájmem sleduji, když nějaké divadlo v Praze uvádí takzvanou cool dramatiku, postmoderní avantgardu, a zahrnuje přitom diváky depresí, vulgaritami a ošklivostmi vydávanými za „modernost“ a „světovost“. To se pak raduji a vím, že nám zase stoupne návštěvnost.

Nakolik vám při budování divadla komplikovala nebo stále komplikuje život typická česká vlastnost - závist? Zklamal vás někdo nebo naopak příjemně překvapil?

Zklamal mě Magistrát hlavního města Prahy. Hlavně takzvaní pravicoví politici, kteří při volbách slibují podporu podnikání a potom vám vyčtou, že jste úspěšní, a stovkami milionů podporují jen kulturní zařízení socialistického typu. Nikdy mi nevysvětlili, proč Praha odmítá podporovat činnost Divadla Na Jezerce. Už je nebudu volit. A se závistí to je zvláštní věc. Když jsme na Jezerce zahajovali, někteří konkurenti se nám smáli a prorokovali divadlu pár měsíců života. Ve chvíli, kdy se před pokladnou utvořila první fronta na vstupenky, vyměnili posměch za okopávání kotníků, což například při udílení grantů a dotací občas zabolí. Zvláště když do vás kope například senátor, který má v senátu bojovat za vaše zájmy, ale sám je soukromým podnikatelem a vaším divadelním konkurentem. Ale čert ho vem'. Plný sál na Jezerce je důležitější. A hlavně - těch, kteří mají snahu divadlu pomoci, ať už to jsou jednotlivci nebo firmy, je nepoměrně víc. To je vynikající zkušenost a příjemné překvapení a chtěl bych jim touto cestou poděkovat.

Kolegiálnost, nebo rivalita - který z těchto pojmů lépe vystihuje vztahy mezi majiteli soukromých pražských divadel?

Rivalita. Bohužel. Je to dáno tím, že volení zástupci ze strachu před odpovědností dávají ruce pryč od rozdělování dotací a kulturních grantů a nechávají umělce, aby si stovky milionů korun rok co rok rozebírali sami. Tím dochází k tomu, že třeba některá divadla (i soukromá) dostávají z veřejných peněz desítky milionů, zatímco jiná nic nebo jen minimum.

Lidé se chtějí bavit a vážná témata jsou schopni strávit jen na způsob komedie. Takto skepticky se o vkusu filmových diváků vyjádřil režisér a dramatik Petr Zelenka. Souhlasíte s ním?

Úplně ne. Například „Petrolejové lampy“, což je vážná a téměř bezvýchodná tragédie, jsme hráli před vyprodaným sálem osm let. Záleží na tom, jak diváky oslovíte, jak je hra, byť sebevážnější, uchopena a nastudována. Ale komedie jsou všeobecně pro život přínosnější. Nedávno byl u nás na Jezerce jako divák Vladimír Pucholt. Viděl „Charleyovu tetu“. O přestávce přišel za námi do zákulisí a děkoval nám za radost, kterou mělo celé hlediště. Řekl krásnou věc: „Děkuji vám jako lékař. Vy jste dneska tím smíchem mnoha lidem pomohli. Nezapomeňte, že deprese je nemoc a ne umění, zatímco smích léčí. A já byl v tom hledišti hrozně šťastnej.“ Proti komediím a veselohrám brojí jen hlupáci, kteří nemají ani potuchy o tom, jak je těžké kvalitní komedii na jevišti nebo ve filmu vytvořit.

Kdy jste se naposledy od srdce zasmál?

Směju se hrozně rád a myslím, že bez humoru by to na téhle zemi vůbec nebylo k životu. Naposledy jsem se mimo jiné smál štěstím a radostí na fantastickém muzikálu „Motown the Musical“. Je o slavném Berrym Gordym, který objevil a produkoval takové hvězdy, jako jsou Diana Rossová & The Supremes, Stevie Wonder, Michael Jackson, Lionel Ritchie a další. Nádherný zážitek.

Na která představení byste diváky zvláště rád pozval v této sezóně?

V září jsme zahájili takzvanou Českou sezónu. Budeme mít do června čtyři premiéry. První bude původní hra Arnošta Goldflama, kterou napsal přímo pro naše divadlo a konkrétní herce. Je věnována starým kočovným hereckým společnostem a vzdáleně se trochu dotýká i naší rodinné historie. Následovat bude komedie Jiřího Janků „Cesta kolem světa“ a poté Hubačova hra „Generálka“ s Jiřinou Bohdalovou v titulní roli a Radkem Holubem jako jejím protihráčem Napoleonem Bonapartem. Jako bonus budeme uvádět hudební revue s názvem „Vysílá studio Jezerka“. Diváci uvidí mnoho slavných herců i zpěváků a mají se opravdu na co těšit.

Pojďme si připomenout některé z vašich filmových rolí... Třeba pohádka „Jak se budí princezny“ s nádhernými kostýmy a vynikajícími herci v čele s Vladimírem Menšíkem podle mě téměř dosáhla na popularitu Popelky...

O tom jsem nepřemýšlel, ale těší mě, že to říkáte. Fakt je, že je stále někde k vidění, a dokonce nejen u nás. Byl jsem jednou v Rakousku v nějakém hotelu a měl puštěnou televizi, když začali vysílat „Jak se budí princezny“. Přepnul jsem na jiný program, protože jsem se nechtěl v němčině poslouchat, ale tam právě běžela „Dívka na koštěti“. (úsměv)

S Vladimírem Menšíkem jste se před kamerou potkával často. Jak vzpomínáte na tuto legendu českého herectví?

Na setkání s výtečnými herci jsem měl v životě štěstí a na Vladimíra Menšíka vzpomínám strašně rád a vždycky s úsměvem. Na Jezerce s námi ve hře „Takový žertík“ hraje Martina Menšíková a hrozně rád si s ní o jejím tatínkovi povídám. Ostatně jako „tatínek“ pan Menšík doslova zazářil ve „Zlatých úhořích“ od Oty Pavla. Geniálně zahraná role v geniálním filmu Karla Kachyni.

Na Jezerce dáváte příležitost hercům starší generace, kterým už ostatní divadla příliš rolí nenabízejí…

Jsou to skvělí herci a byl bych blázen, kdybych se jejich výjimečnosti zbavil.

Co podle vás - kromě úcty ke starším lidem, kteří něco dokázali - nejvíc chybí české společnosti?

Všeobecně úcta jednoho ke druhému. Smysl pro poctivost. Od nejvyšších představitelů státu dostáváme strašně špatné signály. Lži a krádeže jsou u nás běžně vydávány za známky chytrosti a šikovnosti. Slušnost bývá považována za hloupost či slabost. Právo je zcela odtrženo od morálky. Zločiny většinou zůstávají bez trestu. Mám pokračovat? Přiznám se, že se mi nechce…

Váš obdiv k Paní herečce Jiřině Bohdalové je dobře znám. Které další z českých hereček považujete za nedoceněné?

Nemyslím, že by Jiřina Bohdalová byla v Česku nedoceněná. Získala za svůj život obdiv a lásku většiny národa. Že se do ní občas trefuje bulvár, je smutné, ale pochopitelné. Vydělávají na ní. Že její velké herecké výkony nezajímají většinu současných divadelních kritiků, je ovšem nepochopitelné a neomluvitelné profesní selhání. Ale ono to souvisí s tou úctou a slušností, o které jsem mluvil před chvílí. Jinak samozřejmě obdivuhodných osobností je v české divadelní historii mnoho. Pro mě na čelném místě například paní Dana Medřická. Nádherné a dodnes moderní herectví, na které jen tak někdo nedosáhne. To samé platí třeba o Ireně Kačírkové.

Které z rolí svého tatínka, Rudolfa Hrušínského, stavíte nejvýš?

Antonín Důra z „Rozmarného léta“ ve filmu a v divadle Bockelson v Dürrenmattových „Novokřtěncích“ v režii Miroslava Macháčka. Při jeho monolozích v téhle hře diváci v narvaném Národním divadle ani nedýchali. Byla tam atmosféra, která dělá divadlo divadlem a povyšuje ho na to, čemu se občas říká umění.

Napadlo vás někdy, že byste nešel ve stopách předků a nebyl hercem?

Jistě. Mnohokrát. V poslední době i kvůli politikům, kteří mají kulturu vždycky až na posledním místě.

Je pravda, že váš dědeček se nejmenoval Hrušínský, ale Böhm a jméno si změnil na více vlastenecky znějící?

Dědeček se jmenoval Rudolf Böhm a přejmenoval se na Hrušínského, kteréžto jméno si vymyslel, aby se podobalo podobně znějícím hereckým jménům, jako byl Krumlovský, Želenský, Jičínský a další. S němčinou to příliš nesouviselo, i když děda byl českým vlastencem.

Tatínkovi jste prý doma říkali Táda - to vzniklo jako dětská zkomolenina slova táta?

Začalo se mu tak říkat, až když se mu narodil první vnuk a táta nechtěl, aby se mu říkalo dědečku. To „d“ ve slově táda tak u táty suplovalo onoho dědu. Dost se to v naší rodině tenkrát vžilo, a dokonce i rodinní přátelé o tátovi mluvili jako o tádovi.

Tím, že vedete vlastní divadlo, jste prý splnil i sen svého tatínka…

Máte pravdu, táta měl po celý život sen o vlastním divadle. Ale komunisti živnostníky pronásledovali a věznili, v některých případech dokonce i vraždili. Soukromé podnikání nebylo vůbec možné. Jsem si jist, že tátovi by se dnes na Jezerce líbilo a byl by na tohle pražské divadlo pyšný.

A vaše maminka… jaká byla?

Neobyčejně laskavá a vlídná. A nesmírně obětavá. A milující. Maminka…

Dříve se životní partnerky špičkových herců staraly o manželovo pohodlí a samy stály v pozadí. Vaše paní Miluše Šplechtová je v úplně jiné pozici - spolu jste budovali divadlo, spolu v něm hrajete, jste rovnocenní partneři… Pomohlo vám toto sepětí překonat problémy přetřásané před časem v bulváru?

Nejsem si jist, že je to dnes až tak jiné. Moje prababička mimo jiné seděla v pokladně a prodávala vstupenky na představení v divadelní společnosti mého pradědečka. A samozřejmě také hrála. S manželkou jsme spolu už 29 let, a že občas někde něco zaskřípe, to je přece normální. Je to tak u většiny lidí, kteří jen mají to štěstí, že se na jejich soukromí nepřiživuje bulvár.

Miluše Šplechtová si vás prý všimla už jako Orlíka v Moskalykově televizní inscenaci „Babičky“; ona však tehdy měla oči spíše pro Libuši Šafránkovou v roli Barunky - chtěla stejně jako ona studovat konzervatoř. Víte o tom, že jste svoji životní partnerku zaujal už jako Orlík?

Ne, to jsem nevěděl. Miluška byla na konzervatoři strašně krásná holka a vím, že ona mě zaujala hned, jak jsem ji poprvé uviděl. Ale vzali jsme se až o deset let později.

O synovi své paní z prvního manželství, Nikolovi, mluvíte jako o svém. Navštívili jste ho někdy v Austrálii?

Nikola teď žil několik let v Praze. Oženil se se svojí Ivanou, kterou potkal v Perthu, ale rodinu chtějí založit zase až v Austrálii. V Česku se jim nelíbí podobné věci, o kterých jsem mluvil v předešlých odpovědích. Nikola říká hezkou věc. V Austrálii politici kandidují, aby pomohli Austrálii. V Česku, aby pomohli sobě. Tak holt budeme kvůli pitomým politikům jezdit za vnoučaty až do Perthu. Pokud nám komunisti zase nevezmou pasy a nezavřou nás za ostnaté dráty, jak tomu bylo v ČSSR před rokem ‘89.

Vaše starší dcera Kristýna vystudovala nejdříve cestovní ruch a potom DAMU. Předáte jí jednou divadlo?

To je opravdu hodně předčasné… Navíc, bude-li chtít, bude si muset založit divadlo svoje a začít zase od píky. Ale při současném vztahu českých politiků k soukromému podnikání bych jí to asi nedoporučoval.

Mladší dcera Barbora studuje bytové návrhářství. Pomáhá vám zvelebovat rodinné sídlo v Nuslích a chalupu u Stráže nad Nežárkou?

Barbora nám v divadle pomáhá s grafikou, tedy s inzercemi, plakáty a reklamou všeobecně, a má před sebou ještě poslední rok vysoké školy. Byla na dva měsíce v Americe ve škole zdokonalit si angličtinu a chtěl bych, aby ještě udělala pár semestrů na nějaké dobré škole, třeba v Anglii. Ale uvidíme.

Ve filmu „Ceremoniář“ žijete jako starý mládenec, jen s kocourem. Máte rád zvířata?

Máme doma psa a kočku. Jako od Čapka. Snášejí se výborně. Ti by mohli svým vztahem jít mnoha lidem za příklad.

Ve snímku „Želary“ jste si zahrál lékaře. Prý vám při natáčení scény z operačního sálu asistoval sám pan profesor Pavel Pafko…

Ano. Přijel jsem na natáčení z divadla později, ostatní už byli na place. Točili jsme v motolské nemocnici scénu operace. Převlékl jsem se do lékařského a šel na to. Nasadil jsem si roušku, gumové rukavice a podle textu povídám asistentovi: „Skalpel, prosím.“ Nástroj mi podal asistent, ze kterého se k mému překvapení opravdu vyklubal pan profesor Pafko, jinak též častý divák na Jezerce. To bylo radostné zjištění. Pravda, trochu se mi roztřásla ruka se skalpelem i kolena a byl jsem rád, že nemusím operovat doopravdy. Pacient byl, myslím, také rád.

Jaký pacient je Jan Hrušínský?

Jak kdy a jak v čem. Zakázané chutná nejvíc, to je známá pravda. Stres z divadelních a podnikatelských povinností občas řeším jídlem, začal jsem víc kouřit menší doutníky a viržinka a podobně. Ale když jde do tuhého, dovedu být i poslušný pacient. Určitě i proto, že si doktorů vážím a k jejich vzdělání a vědomostem mám respekt.

Léta budování vlastního divadla se tedy negativně podepsala na vašem zdraví?

Mám vyšší tlak, než bych potřeboval, občasné migrény i bolesti zad, jak sedím věčně u počítače, a podobně. Stres a někdy i pocit beznaděje nad arogancí a nezájmem mocných vám taky nepřidá, když provozujete soukromé divadlo se špičkovými tvůrci a za cíl máte stoprocentní návštěvnost a trvalé udržení kvality. Ten pocit, když děláte riskantní rozhodnutí a můžete přijít o všechno, bych upřímně přál všem ředitelům a politikům, kteří rozhodují o významných částkách. Ono by to pak u nás vypadalo jinak. A naše země by konečně možná začala vzkvétat.

Je v roce nějaký den, kdy nepracujete?

Ano, dokonce tři dny - Štědrý den, Boží hod vánoční a svátek svatého Štěpána. (úsměv) Na Silvestra už tradičně dvakrát hrajeme, od dvou a pěti hodin, a první týden v lednu máme vždycky volno.

Které roční období máte nejraději?

Chtěl bych, aby v Čechách bylo od ledna do konce června teplé jaro, pak dva měsíce horkého léta, potom od září do 20. prosince zase jaro a podzim a zima jen po několik vánočních dnů od 21. do 31. prosince. A hlavně, aby se všichni komunisti odstěhovali do Ruska a žili si tam spokojeně až do smrti. Prostě ráj na zemi.

Jan Hrušínský se narodil 9. června 1955 v Praze jako mladší syn vynikajícího českého herce Rudolfa Hrušínského. Po absolvování pražské konzervatoře začal účinkovat v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde se setkal se svou pozdější manželkou Miluší Šplechtovou. Spolupracoval s řadou pražských divadel, ale nakonec se rozhodl volně navázat na rodinnou tradici a v duchu odkazu prapradědečka Ondřeje Červíčka a pradědečka Václava Červíčka-Budínského založil v roce 2002 vlastní Divadelní společnost Jana Hrušínského. Patřil k nejvytěžovanějším českým filmovým hercům a ve filmech se objevuje dodnes. S Miluší Šplechtovou vychoval manželčina syna z prvního manželství Nikolu a dvě dcery - Barboru a Kristýnu, která je také herečkou. Více informací najdete na: www.divadlonajezerce.cz

Článek vyšel v časopise Moje Zdraví

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Nataša Gollová: Neštastné lásky, alkohol a smrt v domově důchodců

Nataša Gollová: Neštastné lásky, alkohol a smrt v domově důchodců

23. 6. | Byla krásná, slavná a muži po ní toužili. Přesto nikdy nenašla takovou lásku, jakou hledala.…

Nicole Kidman slaví 50! Tady jsou triky, díky kterým vypadá na třicet

Nicole Kidman slaví 50! Tady jsou triky, díky kterým vypadá na třicet

22. 6. | Život není spravedlivý! Když Nicole Kidman stála frontu na mládí, dostala dvakrát přidáno. Nechce…

Oblíbené destinace slavných: Kde relaxují Pitt, Cruise nebo Mareš?

Oblíbené destinace slavných: Kde relaxují Pitt, Cruise nebo Mareš?

21. 6. | Období dovolených se nezadržitelně blíží a vy pořád nevíte, kam vyrazit? Zkuste se inspirovat u…

Krása je nesmrtelná: Modelky Z Playboye se po 30 letech znovu fotily

Krása je nesmrtelná: Modelky Z Playboye se po 30 letech znovu fotily

17. 6. | O tom, že ženy mohou skutečně zrát do krásy, už není pochyb. Několik krásek, které před třiceti…