Rozhovor s komediantkou Bárou Polákovou

Bára Poláková se narodila v roce 1983 v Kolíně. Od malička rozvíjela svůj talent a lásku k divadlu, ať už jako členka Divadelní školy Zdeňka Jecelína, nebo později jako studentka na DAMU pod vedením těch nejlepších. Umění herectví ovládá v současnosti i ve filmu nebo v televizních seriálech. Jeden z jejích posledních počinů seriál České televize Neviditelní dokázal, že Bára dokáže být především komediantkou na plné čáře.

Co je pro vás humor?

Tak to je, myslím, jedna z nejtěžších otázek vůbec. Teoretizovat o humoru mi nikdy moc nešlo. Ten prostě buď je, nebo není. Buď hned cítíte, že se s někým smějete stejným věcem, anebo si prostě nerozumíte. V tu chvíli to nemá cenu dál lámat. Mluvím teď o situaci, kdy máte třeba s někým spolupracovat na něčem legračním, ale váš humor je jiný. Říkáváme tomu s kamarády „jiná struktura mozku“. Ale jinak konkrétní odpověď na vaší otázku „Co je pro vás humor“? Humor je prostě to nejvíc.

Je možné vůbec téma humoru nějakým způsobem generalizovat nebo hodnotit?

Nemyslím si. To že někdo nechápe váš vtip, neznamená, že je špatný nebo hloupý. Vy zas nemusíte chápat jeho. A pro něj byste mohl působit jako suchar. Je to hodně subjektivní. A právě proto jsou jedinečné a krásné momenty, kdy se například diváci v divadle zasmějí stejné asociaci. Není nic řečeno nahlas a oni se dovtípí a nastejno se začnou smát. A taková chvíle není pěkná jen pro herce, že je rozesmáli, ale je to zážitek i uvnitř v hledišti, protože dalších osmdesát lidí je na stejné vlně jako vy a vy tam sedíte a cítíte to. Mám ráda obě strany v divadle.

Chodíte často na svoje kolegy do divadla?

Nepatřím mezi ty pravidelné návštěvníky premiér ani derniér. Někdy mě mrzí, že to nestíhám, někdy jsem ráda, že si dojdu, až když je představení zaběhnuté. Ale stejně je to tak maximálně dvakrát do měsíce. Když mám volný večer, snažím se ho trávit jako normální člověk. I když co to je normální člověk, že? No prostě doma!

Jaký styl humoru máte vy sama ráda?

Nevyřčený. Pracující právě s tou asociací. Nemám ráda prvoplánové fóry a vulgarity. To mám vždycky pocit takového zbytečného času. Máte pocit, že se nějak vyvíjí a mění s věkem a zkušenostmi? Tak to mě nikdy nenapadlo. Ale zní to logicky, tak to tak možná bude.

Máte ve světě humoru nějakou ikonu?

Ricky Gervais. Píše, režíruje, produkuje milión skvělých věcí, je bystrý, rychlý a neuvěřitelně inteligentní.

A čím vás inspiruje?

Vším.

V čem je role komika nejtěžší?

Nebýt komikem.

Gervais je Angličan. Co říkáte tomu, že každá země holduje trochu jinému humoru? Poznala jste to na vlastní kůži?

Tak každá země má jinou architekturu, jiný jazyk, jiné zvyky. Tak je celkem nepřekvapující, že i humor je jiný. Mě párkrát v životě překvapilo, že ale když potkáte právě člověka s tou „stejnou strukturou“, můžete se smát i v angličtině.

Myslíte, že být vtipný nebo stát se komikem je věc, která se dá prostě naučit?

No, tak to zkuste. Nedávno jste v představení Milostný trojúhelník zaskakovala za nemocného Pepu Poláška. Jak se to vůbec stane, že žena zaskočí muže? Tohle představení je čistá improvizace a tak nevadilo, že jsem nebyla muž! Začíná se absolutně od nuly. Vychází to z toho, jak na sebe herci slyší a tím se posouvá děj. Je to pořád napínavé, pořád musíte být ve střehu, pořád poslouchat partnera, abyste si nehonila sama triko na forbíně. Teda pořád napínavé, tím myslím pro nás. Nemůžete si ulevit, jinak by vám utekl děj, který neznáte. No, těžko se to vysvětluje. Samozřejmě jsme se snažili, aby to bylo napínavé i pro diváky a aby se cítili součástí toho příběhu. Oni totiž na začátku můžou říct, o čem by si přáli, aby příběh byl.

Vymýšlela jste někdy něco na Apríla?

Ano. Blbly jsme vždycky se ségrami. Ale to byly takové maličkosti. Letos mám chuť na ně vychystat něco fakt pořádnýho. Asi mě navnadilo natáčení vykutálených rošťáren s Lukášem Pavláskem, kdy jsme se vzájemně nachytávali. Byla to sranda.

Lukáš je proslavený zejména stand-up comedy, je to i váš šálek kávy?

Ne, ne. To není nic pro mě. Já ráda hraju s někým druhým a tohle jsou sólo výstupy jen s diváky. Ani mono drama mi nic neříká.

Vnímáte, že je Apríl svátek „vtipálků“ u nás na ústupu?

Otázkou je, do jaké míry vlastně kdy byl u vstupu. Má rodina to nijak tradičně neslavila nikdy a ani moji kamarádi, co si pamatuju, nepřipravovali nějaké velkolepé vtípky. Možná, že je to pořád stejné. Těžko říct. Každopádně je to skvělá možnost jak si z někoho vystřelit bez následků.

Co plánujete v budoucnu? Více tragických nebo komických rolí?

Tyhle otázky mě vždy rozesmějí. Většina herců neplánuje, jaké role bude hrát, ale odmítá nebo kýve na nabídky, které přicházejí. Neznám nikoho, kdo by si řekl: „ Hm, tak letos to vidím na nějaké tragické postavy! Třeba toho Hamleta, nebo nějakou autorskou depku. No, ještě uvidím a porozhlídnu se kolem!“

Žertíky Báry a Lukáše Pavláska naleznete na www.vykutalenarostarna.cz.