Paní Iro, kdy jste měla naposledy radost z toho, kolik měříte?
Radost asi nikdy, takhle se to říct nedá. Snad výhodu. Naposledy v tom, když jsem balila na dovolenou. Stačil mi opravdu malý kufr a nejvíc místa v něm zabraly ručník, potápěčské vybavení a klobouk. Také v letadle jsem ukořistila dvě mista vedle sebe a spala jsem jak v bavlnce, tedy až na železo od pásů vražené do žeber. Radost ze své „nevýšky“ mít nemůžu, přináší to překážky, bariéry, starosti, potíže a zdravotní komplikace.
A když to vezmeme obecně – jaké výhody máte díky vašim centimetrům v běžném životě?
Menší spotřeba látky na šaty, můžu si zaplavat ve vaně… Dělám si legraci, výhody mě opravdu nenapadají. Kdybych tvrdila, že ano, byla by to křeč.
Předpokládám, že při nákupu bot a oblečení asi pěkně skřípete zuby…
Pohodlné boty podle svých představ seženu málokdy. Ještě tak sportovní obuv nebo sandály, ale zimní boty nebo takové, aby vypadaly dámsky, si musím nechat dělat na míru. Je to nákladná záležitost, ale vydrží mi dlouho. Moc toho nenachodím, takže je prošoupávám léta a léta a léta. Tančit rozhodně nechodím. I ty sportovní dětské boty jsou většinou úzké a s nízkým nártem, takže i to není v prvním obchodě. Je ale firma, která vyrábí i pro děti boty širší s dlouhým šněrováním. Asi ale nemůžu říct jméno firmy „se skákající kočičkou“ – to by byla reklama. Sandály a žabky má zas pro mě vyhovující firma „s proužky“.
A to oblečení?
Dost často mi ho šije maminka na míru nebo upravuje to, co si pořídím v obchodě. Dá se ale koupit i dobře padnoucí kus, který už úpravy nepotřebuje. Záleží na módních trendech – když se nosí krátká sáčka se ¾ rukávem nebo tzv. princes, tak mi to vyhovuje. Co má normálně rostlá figura jako minisukni, já mám jako dlouhé šaty.
Takže nejnovější módní trendy sledujete…
Samozřejmě, ale nepodřizuji se jim. Když mi trend vyhovujete, nebráním se mu. Pokud se ale nosí minisukně, mě to míjí, protože je to móda pro pěkné nohy a ne pro mě. Ráda chodím v sukních a šatech, trochu skrývají disproporce, ale k táboráku si vezmu vytahané kalhoty a tričko. A pokud jdu na obchodní jednání, obleču si samozřejmě zase něco jiného. I v mém případě platí, že šaty dělají člověka.
Žijete s partnerem, který měří ke dvěma metrům, a společně vychováváte dva kluky, taktéž „obry“. Řekl bych, že se doma nenudíte…
No, na klucích už toho moc nevychováme. I když s námi stále bydlí, a já jsem tomu ráda, je jim přece jenom už 23 let, a to je na výchovu asi pozdě. Přesto se o to s přítelem stále pokoušíme – každý „dospělý“ se snaží udílet nevyžádané rady do života. Vždycky, když začnu kázat moudra, vnitřní hlas mi říká, že kážu jako moje máti a přesně vím, co si o tom ten potomek asi myslí.
A co vaše rozdílná výška?
Tu jsme si už vyřešili, dáváme předměty nahoru a dolů. Třecím místem ale bývá kuchyň, která je třípatrová. Je v ní prostor pro mě dosažitelný, prostor, na který dosáhnu po vysunutí schůdků schovaných pod linkou a prostor pro čahouny ve výšce 105 centimetrů. Tam mi většinou dávají např. varnou konvici apod. V poslední době jsem změnila stravovací návyky, takže si některá jídla připravuji jen pro sebe, protože chlapi třeba dušenou mrkvičku moc nemusí. Válčíme o změny v kuchyni, co se kam uloží, abych byla soběstačná a nešplhala po nábytku, když potřebuji škrabku na zeleninu. Potřebuji snížit a udržet váhu, abych naložila svým nohám co nejméně k nošení, a to si vyžaduje pravidelnost, disciplínu a individuální jídelníček. Ale funguje to a po mnoha letech trápení se hlady a věčné únavě se cítím dobře a mírně hubnu, prostě to má efekt.
Vybavíte si nějaký vyloženě veselý okamžik, který vyplynul z vašich centimetrů?
Kdysi před tanečními jsem je učila kroky a s jedním z nich jsme zkoušeli mazurku. Cupitala jsem za ním a měla chuť mu svázat nohy, aby nedělal takové „kročeje“. Kluci mě, myslím, přijala takovou, jaká jsem, jen si občas dělají legraci, že maceška je metr, ale já mám ještě ty dva centimetry navíc, takže jsem horší než metr. Názory druhých ale necháváme plavat, ať si každý myslí, co chce.
Jakým způsobem si říkáte o pozornost, pokud máte pocit, že vás vaši chlapi přehlížejí?
Moc často se to nestává, určitě ne víc než kdekoliv jinde. U přítele si počkám, až mě začne vnímat. Chápu, že chlapi mají jen jeden neuron, takže nemůžou současně číst na internetu a poslouchat, co říkám já, o odpovědích ani nemluvě. Anebo se musím „nanutit“ a pozornost získat dotíráním. U kluků stačí po několika urgencích vypnout modem od internetu a hned přiběhnou, co že jsem to po nich chtěla. Stává se to i v případě, že internet vypadne ne mým zásahem – hned přiběhnou a ptají se, co jsem chtěla.
Bylo pro vás těžké zvyknout si na invalidní vozík?
Kdysi to pro mě byl nepřekonatelný problém. Nechtěla jsem si do vozíku sednout v představě, že už to bude se mnou jen horší. Přítel mě nenápadně zmanipuloval a dnes jsem tomu ráda. Díky tomu jsem se dostala do míst, kde jsem nikdy nebyla, třeba k Pražskému hradu nebo do Starého Města. A to jsem z Prahy. Byla jsem ale i v Paříži, s přítelem jsme objevovali Barcelonu, s oběma kluky zase kousek Dolního Rakouska. Společně jsme nalétali opravdu hodně kilometrů. Cestování je prostě mým dalším koníčkem, nemám na něj ale moc času. Stěžovat si ale nebudu, jsem ráda, že mám tolik práce.
Udržujete pravidelný kontakt s dalšími českými „palečky“?
Ano, našla jsem si v občanském sdružení Paleček pár přátel, se kterými se pravidelně vídám. A v kontaktu jsem i s kamarády palečky ze Slovenska. A to byl vlastně jeden z důvodů, proč jsme před lety sdružení Paleček zakládali – najít si přátele a vyměňovat si informace, rady a zkušenosti. Zároveň se snažíme pomáhat zdravým rodičům, kteří se musí vyrovnávat s tím, že jejich novorozenec má achondroplázii a skoro nikdo jim neřekne, co to znamená pro ně i pro dítě. Rodiče se proto musí pídit a Paleček jim rád nabídne pomocnou ruku. Třeba příkladem – že i dospělí lidé s růstovou vadou se uplatnili v životě, vydobyli si svoje místo na slunci, prostě že není všechno ztracené.
Cítíte ze strany veřejnosti zájem o vaše problémy?
Ze strany veřejnosti ano. Řekla bych, že se zlepšil pohled na nás – lidi se na nás už nedívají jako na trpaslíky, atrakce a kašpárky z cirkusu. Pokud tedy ze sebe někdo toho kašpárka sám nedělá dobrovolně a vlastně tím netěží ze svého vzrůstu. Obecně je k nám společnost mnohem tolerantnější a pozornější. Dřív jsem se několikrát setkala s názorem, že moje postižení je spojeno s mentální vadou, ale tento blud už je naštěstí opravdu snad minulostí.
A co stát, pomáhá vám?
Sdružení Paleček se dlouhodobě snaží ovlivnit legislativu tak, aby posuzovaní zdravotního postižení nezáviselo pouze na naměřených centimetrech, ale přihlíželo se ke zdravotním komplikacím, které jsou větším problémem než to, že někam nedosáhnu. A i když stát pořád trvá na své vyhlášce o 120 centimetrech vzrůstu, cítíme ze strany úřadů zájem o individuální přístup k jednotlivci a snahu pomoci.
Řekněte mi, prosím, na závěr, co byste si ráda v nejbližší době splnila?
Po dovolené se nahrnula spousta práce. Je jí tolik, že propadám zoufalství. Pracuji jako účetní a bojím se, že nestihnu uzavřít čtvrtletí v termínu, ale prostě musím. Ráda bych taky dál držela předsevzetí o dietě, ráda bych dodržela slib a chodila pravidelně plavat a ráda bych konečně něco udělala se svou angličtinou. Vždycky, když vyrazím do ciziny a okolnosti mě donutí používat cizí jazyky, se stydím, že určitě plácám strašné věci. Ve skutečnosti to obvykle nikdo neřeší, i tak se ale vždycky zařeknu, že do roka to musí být dobře, když už ne perfektní. A pak to nějak vyšumí… Takže letos to fakt chci změnit a pořádně na sobě zapracovat.
Dokument o Ivě Virtové v cyklu Pološero můžete shlédnout zítra na ČT. Více se dozvíte zde
Paleček
Občanská společnost Paleček vznikla v roce 1997 a s jejími počátky jsou vedle Iry Virtové spojeni také Tomáš Cikrt a manželé Novákovi z Kolína. V současnosti má téměř 70 členů a desítky dalších příznivců. Patří mezi ně nejenom „palečci", ale i jejich zdravě rostlí rodiče, sourozenci a konečně i partneři tohoto sdružení. Palečka najdete v Libochovicích nebo na adrese www.palecek-os.com.