Pavel Vítek se ze života těší naplno. Když se právě nevěnuje zpívání a hraní, tráví čas hlavně aktivní prací na zahradě nebo cestováním. A také se těší na léto, které z převážné části stráví na Karlštejně, kde bydlí.
Máte za sebou úspěšnou sezonu s vystupováním v muzikálu „Mamma mia!“ . Byla to příjemná změna?
Velmi příjemná a po prázdninách budeme hrát dál. Potkala mě nabídka na účinkování v jedné z hlavních mužských rolí v muzikálu „Mamma mia!“, kde hraji Harryho a moc si to užívám. Díky tomu, že tu mám i několik velkých tanečních čísel, jsem také více tance a pohybu zakomponoval do svých koncertů. A právě z toho, že jsem se po letech vrátil k vlastnímu koncertování, mám opravdu radost. Spolupracuji s kapelou TOP Band, se kterou jezdím nejen vánoční turné, ale koncertujeme i v průběhu roku a pořadatelé si na to začínají zvykat. Naše koncerty mají výborné ohlasy. Publikum se může těšit nejen na moje vlastní hity, ale také na oblíbené písně z repertoáru jiných interpretů, na mých koncertech zní jeden šlágr za druhým a to baví publikum i mě. Mám rád, když věci mají spád.
Dosud byl vaší nejoblíbenější muzikálovou rolí student Mário z „Bídníků“. Může ho Harrym z „Mamma mia!“ překonat?
Jsou to naprosto rozdílné projekty. Bídníci tíhnou ke klasické hudbě, je to nádherné dílo s dojemným příběhem a v mé muzikálové kariéře určitě už navždycky zůstanou tím největším pěveckým zážitkem. Úlohou „Mamma mia!“ je naopak především pobavit. Je to velmi hravý, bezstarostný titul, opřený o hity skupiny ABBA, což je nejen moje dětství a mládí, ale také můj hudební slabikář. Právě na písničkách skupiny ABBA jsem se učil melodické i harmonické postupy, a když jsem začal skládat, hodně mě inspirovaly. Je to dokonalé, geniálně zvládnuté řemeslo nejen tím, jak jsou písně napsané, ale i v jejich propracovaném aranžmá a skvělé interpretaci. A právě v tom podle mě tkví důvod, proč lidé po každém představení tleskají vestoje a je vyprodáno. „Mamma Mia!“ je jeden z nejúspěšnějších současných muzikálů a takové nabídky se neodmítají. Ta úžasná atmosféra za to stojí.
Také se ale věnujete činohře, je to tak?
Ano, v divadelní společnosti Háta hraji už několik sezon v představení „Světáci“ a v tomto roce jsem také začal vyučovat herectví na Mezinárodní konzervatoři, kam mě přizvala do týmu moje profesorka herectví z DAMU Regina Rázlová. Je to moc zajímavá zkušenost, protože jde o zvláštní výměnu energií, kdy studentům předávám, řekněme zkušenosti a oni mně zase nadšení a zapálení pro věc. Opět jsem se musel zabývat hereckou abecedou, což mě donutilo vrátit se ke svým činoherním kořenům a to mi při studování „Mamma mia!“ přišlo vhod. Zkrátka nenudím se a je to moc fajn. Jednak mám pestrý život a jednak nemám čas přemýšlet o zbytečnostech.
Co jsou podle vás zbytečnosti?
Například se vůbec nezabývám politikou, pomluvami, bulvárem, lidskou závistí či blbostí. V podstatě vytěsňuji všechno, co pro mě nemá smysl. Snažím se soustředit na to, co mě baví, tím pádem i jde, a být v tom úspěšný nebo dejme tomu spokojený. A to spolu souvisí.
Před třemi lety jste oslavil padesátiny. Zaznamenal jste nějaký přelom?
Je to zvláštní, ale zjistil jsem, že čas letí ještě rychleji než předtím. O to víc jsem rád, že se nemusím zabývat tím, čím nechci. Nemám už čas ztrácet čas. Abych mohl dokázat to, co bych rád ještě dokázal a byl v pohodě, snažím se vybírat si už jen takové projekty, které za to stojí a potěší mě. To platí i o lidech, které si pouštím do života. Člověk by neměl začít přešlapovat na místě, a pokud to jde, musí se udržovat v aktivitě.
Dá se říct, že to je součást životního stylu, který vám prospívá?
Ano. Jsem jednoznačně zastáncem aktivního životního stylu. V neděli odpoledne mě na gauči nenajdete. Pokud nemám vystoupení, pracuji na zahradě nebo běhám po lese.
Běháte pro radost?
Popravdě jsem potřeboval trochu zhubnout a nabízelo se to samo, protože posilovna mě nebaví. Teď v létě začnu běh prokládat cyklistikou, ale jezdím i běhám výlučně v terénu. Na silnici bych se necítil bezpečně. A také si rád zaplavu. S rekreačním během jsem začal před třemi lety a běhám sám v lesích v okolí Karlštejna několikrát týdně. Letos poprvé jsem nevynechal ani v zimě. Běhám tak hodinku, cirka deset kilometrů, a jde mi při tom hlavně o pohodu. Terén je u nás ale hodně kopcovitý, takže prvních dvacet minut běžím do kopce a roviny nahoře mám pak za odměnu. A osvědčily se mi boty s dobrým terénním vzorem, protože v lese jsou kameny a kořeny.
V lesích kolem Karlštejna se musí běhat nádherně…
To ano, ovšem také je to dobrodružné. Běžně vídám třeba srnky, ale potkal jsem tváří v tvář i divočáka. Skrz křoví jsme se neviděli a jak jsme se pak oba vyhoupli na horizont, stáli jsme proti sobě na vzdálenost pěti metrů. Prase zařičelo, otočilo se a utíkalo pryč.
A vy?
Já jsem kupodivu nezařičel, ale krev ve mně ztuhla, to ano, a pak jsem se rozběhl opačným směrem. Asi týden nato, když začaly podzimní hony, jsem dokonce potkal celé stádo utíkajících divočáků. Napočítal jsem jich více než dvacet. Elegantním obloukem se mi vyhnuli a minuli jsme se velmi zdvořile. Bylo jasné, že o sobě víme, ale že od sebe nic nechceme. Jinak si při běhu užívám přírodu co nejvíc, proto nemám ani sluchátka. Rád poslouchám ticho a přijde mi to úžasné. A pak je moje fitko také zahrada, kde stále něco prořezávám, sázím a podobně. O zahradu se starám sám a je to pro mě radost, ale i makačka. K našemu domu, který je v lůně přírody, to však patří. A také chodím na procházky se psy, takže jsem v pohybu vlastně pořád.
autor: MARTIN FALTUS
zdroj: Moje zdraví