[Rozhovor] VANDA HYBNEROVÁ: Na jaře mám pocit, že mládnu

| Autor: MF | Rubrika: Celebrity

Právě nyní můžeme známou herečku vidět v seriálu Přístav, ale také v novém snímku Rodinný film a samozřejmě v divadle, kde se však kromě hraní věnuje i režii. Vysoké pracovní tempo zvolní až ve chvíli, kdy z Prahy ujede na Vysočinu. Tam nejméně dvakrát týdně usedá do koňského sedla a vyráží na projížďku, aby si vyčistila hlavu a nabrala nový dech.

Naši koně jsou hodní, vychovaní a příroda všude kolem je nádherná. Je to moje droga. Jiné závislosti zvládám, ale tuhle si odepřít nedokážu. U koní člověk ztratí pojem o čase, protože při tom musí být přítomen nejen fyzicky, ale hlavně psychicky – a to je ta nejlepší terapie,“ vyznává se herečka.

* Jak jste se dostala ke koním?

Koně byli mým snem odmalička. Často jsem je v dětství kreslila, a tak mi asi byli souzeni. Jako dítě jsem chodila do různých jezdeckých oddílů, ale vyrůstala jsem v Praze a v době, kdy nebylo možné vlastnit koně. To se mi splnilo až mnohem později, když jsme si pak pořídili dům na Vysočině. Naši starší dceru Pepinu to nakazilo natolik, že se dnes koním věnuje mnohem víc než já a je velmi talentovaná. Koně trénuje, učí, stará se o ně a svoje znalosti předává i dál. Už před lety nás nadchl způsob výcviku koní na vlně přirozené komunikace, což je dnes čím dál běžnější. Vychází z indiánských metod a spočívá ve vzájemném respektu a důvěře. Když chcete pracovat s tak velkým zvířetem, může jít do jisté míry i o život, a tak je třeba naučit se s koněm komunikovat tak, aby vám rozuměl a vzniklo mezi vámi přátelství. A to se nám pomalu daří. Před třemi lety k nám přišel kůň, kterého se všichni báli, protože kousal, a teď je z něj jeden z nejhodnějších ze stáda.

* Bydlení na Vysočině je asi velká změna oproti Praze...

Dům jsme koupili před více než dvaceti lety na inzerát. Byla to směšná částka, protože to byla ruina, kterou jsme postupně dávali dohromady. Hlavní motiv byl ten, že tam bude fungovat rodina, což se také mnoho let dařilo.

Postupně jsme dům zrekonstruovali a většinu věcí jsme dělali vlastníma rukama. Muži jsou však schopní od rozdělané práce odejít, což jsem se naučila nikoli chápat, ale respektovat, takže teď v tom pokračuju sama. Dcery tam vlastně vyrostly, i když jsme pořád pendlovali mezi Vysočinou a Prahou. V jednu chvíli jsme to ale na pár let otočili. V přírodě jsme zůstali natrvalo a za prací dojížděli do Prahy. Obě dcery tam chodily do školy a třeba i v minus dvaceti musely šlapat dva a půl kilometru na autobus, a když jsme tam nebyli, také se musely postarat o zvířata. Myslím, že to pro ně byl dobrý vklad do života.

Takže žádné rozmazlování… Přesně tak, ale pubertu si pak v Praze také stihly odžít tak, jak potřebovaly, takže rovnováha byla. Každopádně se ale naučily respektovat přírodu a její zákony a to je podle mě nejvíc.

* Věnujete se kromě jezdectví ještě nějakým jiným sportům?

Měla jsem dědečka, který si asi víc přál kluka, a tak mě v dětství přivedl k plavání, a také jsem chodila do skauta i na horolezení. Bylo to pestré. A zvědavost mě neopustila ani dnes. Pořád něco zkouším a posouvám si hranice toho, co je možné. Ráda jezdím rychle autem a chtěla bych zkusit i nějaké závody. Ne kvůli výhře, ale láká mě jízda bez omezení rychlosti, jen co mi dovolí můj strach. Kromě koní zažívám adrenalin z pohybu i v divadle. Už pár sezon spolupracuju se Studiem ALTA, kde máme autorské pohybové představení ANGEL-y. Musím se tedy udržovat v kondici průběžně. Někdy cvičím sama doma nebo si zajdu na jógu. Také chodím pěšky po Praze nebo sednu na kolo. Ráno chodím se psy na procházku k Vltavě, případně vyšlápnu na Petřín a podívám se na město shůry. * Pracovně jste dost vytížená, považujete to za štěstí?

Jsem ráda, že je moje práce pestrá. Natáčím seriály, filmy, dělám komedie v Divadle Palace, mlátím sebou o zem v alternativním divadle, točím se studenty z FAMU. Práce mám tedy opravdu hodně. Myslela jsem si, že až holky vyrostou a nebudu mít každodenní starosti, budu mít více času, ale není to tak. Američané říkají, že se ztratilo úterý, protože je málo času na všechno. Vím, co bych ráda udělala, stále něco plánuju a na něco myslím. Dospěla jsem ale k tomu, že některé věci už asi v rovině snu zůstanou. Ostatně sen je někdy víc než realita.

* Přichází s postupujícím časem ve vašem životě i nějaké zmoudření?

Nevím, jestli je to moudrost, ale jsou některé věci, které už mě nerozházejí a nedotýkají se mě, zatímco dřív bych se nad nimi rozčilovala. Byla jsem až přehnaně zodpovědná a všechno jsem chtěla dělat za každou cenu na 100 procent. I dnes jsou věci, ve kterých se snažím neslevovat, to platí například v profesi, protože jinak by nemělo smysl ji dělat, ale to ostatní už rozdýchám daleko rychleji než dřív. Možná by se to dalo nazvat i nadhledem s jistou dávkou cynismu. Anebo je to sebeobrana? Někdy mám až pocit, že na mně jakoby roste kůra. Zároveň považuju za hodně důležitý v životě smích a jsem ráda s lidmi, kteří mají nadhled a je s nimi sranda.

* Možná to souvisí s tím, že při své práci vydáváte příliš mnoho emocí…

Je pravda, že když v životě nastanou situace, které by si zasloužily nějakou výraznější emoci, jakoby jí už nejsem schopná. A také se nehroutím. V poslední době se nám stalo, že nám dvakrát vykradli auto, vichr nám na Vysočině vylámal okna a odnesl kus střechy. Okolí bylo v údivu, že jsem zůstala klidná. Ale co mám dělat? Mám se zhroutit? Čemu tím pomůžu? Den před Štědrým dnem jsem zase vybírala peníze z bankomatu a zazvonil mi telefon. Otočila jsem se a vtom do mě strčil nějaký muž, vytáhl z bankomatu peníze a okamžitě zmizel v davu lidí. Ani jsem se nezmohla na výkřik. Nechala jsem to plavat. Utěšovala jsem se tím, že za to ten zloděj třeba koupil vánoční dárek svojí ženě. Jsou horší ztráty, i když právě díky zvířatům a také svojí profesi jsem se naučila vypořádávat se i se smrtí. Uvědomuju si, že to je součást života. Ve svých rolích jsem už tolikrát zemřela, páchala sebevraždu nebo mě někdo zabil, že se s tím, že existuje konec, postupně smiřuju.

* Souzníte s tím, že duše je nesmrtelná?

Před lety se mi stala zajímavá příhoda krátce poté, co zemřela moje milovaná babička. Po svojí mamince měla malý obrázek, grafiku koníčka v dřevěném rámečku, kterou si ochraňovala. Po pohřbu jsme šli do babiččina bytu a já vešla do její ložnice. Posadila jsem se na postel a dívala se na ten obrázek, který visel na hmoždince na zdi. Napadlo mě, že řeknu dědovi, aby mi ho dal, a v tu chvíli se obrázek začal houpat, vyháknul se z hmoždinky a spadl na zem. Takže tam babička v tu chvíli musela být a prostě mi ho dala. Nechce se mi věřit, že by po smrti nic nebylo, energie se v něco musí přetvořit. Koloběh přírody je takový, že uschne list, spadne na zem, stane se z něj hlína a něco z ní vyroste. Jestli je s tím ale po smrti spojeno i nějaké vědomí, nevím. Věřím v přírodu, která je nad námi. I kdyby se celý svět zbláznil, její zákony se nemění a funguje dál. To, co se teď děje ve světě, je důkaz toho, že náboženství nás nezachrání. Člověk se může zachránit jenom sám v sobě tím, že uvěří v něco, co je silnější než on, a já jsem zatím neobjevila nic silnějšího než přírodu. Nedokázala bych se odstřihnout od elektřiny a žiju s telefonem, ale na druhou stranu nemůžu být bez volného prostoru, bez přírody. Trávit volné chvíle v nákupním centru mě nebaví.

* Také ale určitě chodíte nakupovat, nebo snad ne?

Samozřejmě, že musím nakupovat, vždy je to ovšem s určitým sebezapřením. Když jedu na Vysočinu, udělám velký nákup kočičích konzerv, ale jinak nakupuju míň než dřív, protože dcery už jsou samostatné. Když byly malé, což bylo ještě předtím, než Prahu zničila velká nákupní centra, tak i když jsme bydleli v centru, v naší ulici byla spousta malých krámků – zelenina, masna, pekárna – a při nakupování byl cítit lidský rozměr. Chodila jsem tam s kočárkem a s prodavačkami jsme se znaly, takže i když jsem u sebe třeba zrovna neměla peníze, mohla jsem zaplatit až druhý den. Také jsme věděli, že rajčata budou ve čtvrtek, a vlastně mě to bavilo. Teď je nakupování anonymní a ve velkých centrech koupíte spoustu hloupostí, které ani nepotřebujete.

Činohru na DAMU jste absolvovala po střední grafické škole, kde jste studovala fotografii. Také jste se věnovala pantomimě a pak přišla ještě divadelní režie. To všechno vám je blízké?

Ano. Chodila jsem do divadla na tátova představení. A protože jsme spolu od mých šesti let nežili, byl to i způsob, jak se mu přiblížit. Po mamince, která je malířka, jsem zase trochu podědila výtvarný talent, takže jsem vždycky ráda kreslila a fotografovala. Ale postupem času bylo na prvním místě herectví. Když jsem skončila první angažmá v Labyrintu (dnešním Švandově divadle – pozn. aut.), byla jsem bez práce, a tak jsem si ji začala vymýšlet sama. Udělali jsme několik představení v Divadle v Řeznické, která byla úspěšná. Od té doby občas režíruju a díky spřízněným duším kolegů občas realizuju i nějaké vlastní představení.

* Jak se těšíte na jaro?

Jsem teplomilný člověk a sníh mě baví jen chvilku. Nejvíc mi je v zimě nepříjemné navlíkat se do tolika vrstev oblečení. A protože jsem ráda hodně venku, na jaro se každý rok opravdu moc těším. Dokonce mám pocit, že na jaře omládnu. Moje milované lobelky, což jsou modré křehké kytičky, vysévám už v únoru do semenáčků a tím jaro přivolávám. Miluju práci na zahradě a snažím se pěstovat, co se na Vysočině pěstovat dá. S holkami jsme se naučily jíst to, co na jaře vyroste jako první, a tak děláme špenát nebo nádivku z čerstvých kopřiv a podobně. Často jíme jenom to, co jsme si vypěstovaly samy. Ve městě vybalím nákup a polovinu z toho vyhodím do odpadkového koše, protože to jsou obaly.

* Držíte na jaře, případně jindy, nějaké očistné kúry?

Pravidelně si kupuju bylinkové čisticí čaje, které si nechávám míchat na míru a popíjím je zhruba měsíc. Také jsem na podzim zkoušela očistné vinné kúry, kdy se po dobu několika dní jí jenom hroznové víno. Různých kúr, které by měly být pro tělo dobré, jsem zkoušela víc, ale nejsem důsledná. Každopádně žiju, tak mi to nijak neublížilo.

Co se týče potravin, některé věci jsem už z jídelníčku vymýtila úplně. V podstatě vůbec nejím bílou mouku, pouze si jednou za čas dám dobrý tmavý chleba a dělám si z toho svátek. Mám ráda červenou řepu na všechny způsoby, kaše, hummus a někdy si doma udělám nasucho placky z pohankové mouky. Snažím se nejíst uzeniny, ale vegetarián nejsem. Vyznávám zlatou střední cestu a to platí nejen o jídle.

Článek vyšel v časopise Moje Zdraví

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…