[Rozhovor] VICA KEREKES: Nemyslím si, že jsem filmová sexbomba

| Autor: Barbora Šťastná | Rubrika: Celebrity

Když jsem se svým přátelům svěřila, že se chystám jít dělat rozhovor s Vicou Kerekes, reakce mužů byla pokaždé stejná: „Jé, můžu tam jít s tebou?“ Ano, Vica má pověst filmové femme fatale. Ve skutečnosti je to ale především mladá žena se zvláštním hobby: dělat věci, které by sama od sebe neočekávala.

* Vaše rodné jméno je Éva Kerekes. Ale když jste začínala jako herečka, přijala jste přezdívku Vica, protože v Maďarsku už jedna herečka jménem Éva Kerekes v té době byla známá…

Ta druhá Éva Kerekes má už okolo padesátky. A to se tak dělá, že když někdo přijde na plac jako druhý se stejným jménem, pozmění si ho, aby se navzájem nepletli. S těmi jmény je to vůbec zajímavé. Právě čtu jednu knihu o australských domorodcích. U nich je zvykem, že člověk dostane jedno jméno hned po narození, ale druhé jméno přijme během života podle vlastností, které jsou pro něj typické. To se mi líbí. Oni také neoslavují narozeniny, protože to, že se narodíme a stárneme, je přirozená věc, to není důvod k oslavě. Oslavují to, že jsou o něco moudřejší než před rokem.

* A jak to poznají, že jsou moudřejší?

Jde o sebereflexi. Já se to také učím a snažím se to zapojovat do každodenního života. Snažím se učit se pořád něco nového, sleduji svůj vlastní vývoj. A musím říct, že krůček za krůčkem to docela jde.

* Jaký pokrok vám udělal radost v poslední době?

Při natáčení špionážního dramatu Krycí jméno Holec jsem musela mluvit německy. Chodila jsem na hodiny němčiny, protože mi to nebylo úplně vlastní. A ve filmu Milada o Miladě Horákové budu zase hrát v angličtině. Pokaždé, když opustím takový ten stav vlastního pohodlí, mám radost, že jsem to dokázala.

* Takže ráda opouštíte komfortní zónu?

Ano, zrovna nedávno jsem dokončila film Muzikál aneb Cesty ke štěstí, kde hraju učitelku tance a absolvovala jsem kvůli němu spoustu tanečních tréninků. Až dosud jsem nehrála v žádném hudebním filmu, nemyslím si o sobě, že mám skvělý hlas nebo že bych byla zrozená pro muzikály a tanec. Ale velmi jsem si chtěla vyzkoušet, jak zapadnu, jaké to bude. A výsledek? Uvidíme. Jestli jsem to ustála, jestli do toho půjdu ještě jednou. Ale kdybych to nevyzkoušela, nikdy bych se to nedozvěděla.

* Tančíte ráda i v civilu?

Chodila jsem do tanečních, naučila jsem se základní prvky z každého stylu. Ale nikdy jsem nechodila na diskotéky, ani když jsem byla mladší. Doma si ráda zatančím, když slyším nějakou hudbu, ovšem nedělám to každý den.

* Takže představa, že byste třeba jako první přišla na prázdný parket a před očima všech tam začala tančit, to není nic pro vás?

Musím říct, že v létě jsem byla na svatbě jedné velmi dobré kamarádky. Byla tam kouzelná atmosféra. Začalo pršet, všude bylo bláto a já jsem si vyzula boty a šla jsem do toho, i když nikdo jiný netančil. Tam mi to bylo jedno. Vypustila jsem všechno okolo, nevnímala jsem sebe samu. Neříkala jsem si: „Ježíšmarjá, každý na mě bude čumět.“ Prostě jsem jen chtěla tančit. V ten moment jsem neřešila vůbec nic jiného. * Prostě jste žila přítomným okamžikem…

Tohle u sebe v poslední době velmi podporuji. Snažím se zažívat hodně takových chvilek. Pokouším se žít jen podle svého pocitu, nezkoumat prostředí a nezabývat se tím, co na to řeknou lidé okolo.

* Můžete prozradit víc o svých slovensko-maďarských kořenech?

Moje maminka je Maďarka a otec je napůl Slovák a napůl Maďar. Vyrůstala jsem na Slovensku.

* Doma jste tedy mluvili maďarsky?

Ano, a školku jsem měla slovenskou, kdežto základní škola a gymnázium byly v maďarštině.

* Byla vám ta dvojjazyčnost k něčemu užitečná?

To je úžasná věc, veliký dar, kterého se mi dostalo. Díky tomu je pro mě mnohem snadnější přibírat si další věci, další jazyky. Jde mi to snadněji než ostatním, protože dvěma jazyky jsem mluvila už od narození. Proto také nerada slyším, že my, Maďaři na Slovensku, jsme chudáci, protože jsme menšina. To už bylo dávno a já se nerada vracím k minulosti. Naopak, vidím to jako úžasnou věc.

* Pohybujete se mezi Prahou, Bratislavou a Budapeští. Kde je vlastně váš domov?

Nemám to tak úplně vyřešené, ale myslím si, že to ani není potřeba. Svoje útočiště, svůj domov si umím vytvořit kdekoli.

* Kde máte nejvíc přátel?

Na Slovensku, v Budapešti i v Praze. Všude se cítím jako doma, protože svoje milující lidi mám ve všech třech zemích.

* Vy jste se prý kdysi hlásila na policejní akademii. Chtěla jste být policistka?

Tenkrát jsem se rozhodovala, co budu dělat po gymnáziu. Narazila jsem na inzerát, že se otevírá policejní vysoká škola, a byla jsem zvědavá, jestli se tam dostanu. Měla jsem dost akční povahu, ráda jsem běhala venku a dělala různé klučičí věci. Proto jsem tam šla.

* Zdá se mi to velmi zvláštní. Jak to, že herectví pro vás bylo až druhá volba? Obvykle to bývá právě naopak: lidé sní o tom, že se stanou hercem nebo herečkou, a když se jim to nesplní, zvolí si nějaké „obyčejné“ povolání.

Já jsem ale nikdy neměla sen, že budu herečkou z povolání. Možná vám to připadá zvláštní, ale myslím, že právě takhle by se mělo žít. Když jsem byla malá, existovala jsem opravdu jen pro daný okamžik, dělala jsem věci, které mě bavily a ze kterých jsem v tu chvíli měla radost. Nic jsem neřešila dopředu. A to herectví jsem také dělala proto, že jsem to měla ráda. V mém okolí, ve městě Fiľakovo, kde jsem vyrůstala, nikdo nebyl profesí herec nebo režisér. Ano, měli jsme tam ochotnické divadlo, ale to bylo něco úplně jiného. Dokonce jsem ani nesbírala žádné plakáty populárních herců. Divadlo prostě jen byla přirozená součást mého života. A když jsem končila na gymnáziu, netoužila jsem po herectví jako povolání. Myslela jsem, že tím by se ztratila ta přirozenost, radost, kterou mi hraní přinášelo, dokud jsem dělala ochotnické divadlo.

* A kdy se to tedy změnilo?

Nakonec jsem musela dospět. V osmnácti už jsem si musela vybrat nějaký směr, kterým se chci vydat. A tak jsem si vzala úplně čistý papír a napsala jsem si na něj, co ráda dělám, co je pro mě přirozené, jaké talenty nebo dovednosti mám navíc oproti jiným lidem. Nějak mi z toho vyšlo, že herectví se ke mně hodí asi úplně nejlépe. Tak jsem si řekla, že to tedy zkusím. A že to budu dělat, dokud mi to bude přinášet radost.

* Asi vám to vyšlo: v poslední době jste jako herečka opravdu hodně vytížená. Máte teď období, kdy se soustředíte převážně na svou kariéru?

Velmi vědomě se snažím to mít pod kontrolou. Nechci, aby můj život byl jenom o kariéře. Potřebuju chvilky pro sebe, abych si mohla přečíst knihu nebo jen tak být sama se sebou. Snažím se o to, brát jen zajímavé herecké příležitosti. Jistěže chci jít dál, posouvat se. Nejde mi o to, abych byla světoznámá, ale abych se mohla rozvíjet, zapojovat i ty svoje dovednosti, které jsem doposud nepoužívala.

* Jak odpočíváte?

Knížky, knížky, knížky. To je pro mě nejvíc. Když cestuji Budapešť–Praha, trávím ve vlaku sedm hodin a knihy mi dělají společnost. A ráda chodím do přírody, příroda mě očišťuje, jsem velká turistka.

* Působíte jako někdo, kdo se dobře cítí ve své kůži. Bylo to tak vždycky? Nebo máte na sobě něco, co jste se naučila mít ráda až později?

Něco takového má asi každá žena. A vlastně nejen žena. Zjistila jsem, že muži to mají podobně jako my, jenom se o tom tolik nemluví. Samozřejmě, řešila jsem různé věci: váhu, ženskost, pihy, všechno možné… Ale postupně jsem došla k tomu, že krása je právě v tom, že jsme každý úplně jiný. Naučit se mít ráda samu sebe je nejvíc. Ovšem vylepšovat se dá vždycky! V rámci přirozených možností se stále můžeme pokoušet být lepší. Věřím, že s materiálem se dá pracovat. (směje se)

* Díky některým filmovým rolím jste se ocitla ve škatulce femme fatale, filmové sexbomby. Líbí se vám to?

V dnešní době všichni rádi škatulkujeme. Do různých škatulek zasazujeme nejen svoje okolí, ale i sami sebe. A to je obrovská škoda, protože kvůli tomu často přehlížíme možnosti, které v nás jsou, jenom nepasují do těch škatulek.

* Ale zrovna tahle škatulka je docela lichotivá, ne?

Nebudu předstírat, že se mi to nelíbí. I když já sama si to o sobě nemyslím.

* Před časem jste se stala tváří charitativního projektu Fashion for Fokus na pomoc duševně nemocným lidem. Proč jste si zvolila právě tuto charitu?

Oni si mě našli sami a oslovili mě, zda bychom mohli spolupracovat. Ale ta příhoda je zvláštní v tom, že já sama se tematikou duševního zdraví zaobírám už léta. Ráda si čtu odbornou literaturu na tohle téma, vzdělávám se. Mým snem je, že bych se tomu sama ráda nějakým způsobem věnovala. Jistě, stát se terapeutkou a pracovat s lidmi, to jsou velká slova, ten sen je hodně vzdálený, ale velmi by mě to bavilo: dávat, dávat a dávat.

* Kdybyste si mohla vybrat jednu věc, kterou byste mohla takto lidem předat, co by to bylo?

Někdy si říkám, že v dnešní době a v teritoriu, kde žijeme, nejsou žádné války a jsme svobodnější, než jsme kdy byli. Nemusíme řešit existenční otázky, neumíráme hlady, žijeme v dostatku. Ale přesto nejsme šťastní. To mě zajímá, proč to tak je, proč to tak máme v každodenním životě. Přitom vůbec nemáme právo cítit se mizerně. Okolnosti jsou příznivé, nemáme právo být nešťastní – tak s tím pojďme něco udělat! Vycházím přitom sama ze sebe: já sama se chci cítit šťastná, mít každý den z něčeho radost. Proto jsem také začala u sebe, pilovala jsem různé svoje nedostatky, protože když se mi na sobě něco nelíbí, snažím se to změnit. To mě baví a zajímá.

* Když se snažíte zkoušet různé věci, které vám přinášejí pocit štěstí, na co jste přišla? Objevila jste něco, co funguje?

Úplně nejdůležitější je, abychom byli se sebou spokojení, to je absolutní základ. Nemá smysl číst psychologické knihy, pokud nejsem zcela vyrovnaná sama se sebou, pokud nepřijmu své nedostatky, nemohu pokračovat dál. Pokud s nějakou svou vlastností nemůžu žít, musím to řešit, přemýšlím, proč to tak je, snažím se být k sobě úplně upřímná. Dělám to tak, že když mě něco trápí, podívám se na ten problém. Začala jsem čtením různých knih a to mi otevřelo oči. Stejně tak mi přináší radost i příroda nebo dobré jídlo, to určitě. Ale hlavně si to člověk musí najít sám, co u něj funguje. Navíc věřím tomu, že mnoha lidem pomůže i nějaký iniciátor, člověk, který vás nakopne.

* Někdo jako guru?

Nemám ráda slovo guru. (směje se) To už bych raději byla sama pro sebe svým guruem.

* Chodíte se známým českým tatérem, přemýšlela jste o tom, že byste si nechala něco vytetovat?

Nikdy jsem o žádném tetování nepřemýšlela. Nikdy jsem necítila tu potřebu, mít na sobě nějaký znak nebo obrázek. Teď jsem se tomu světu dostala trochu blíž a zjistila jsem, že mnohokrát něco odmítáme jen proto, že ty věci dobře neznáme. Například já jsem tetování brala jako příznak slabosti, jako známku toho, že ten člověk potřebuje nějakou podporu zvenčí. Ale zjistila jsem, že to je úplně jinak, že to s tím vůbec nesouvisí. Co když jsem to naopak já, kdo je slabý? Co když jenom nemám tu odvahu? Co pro mě znamená moje tělo? Snažím se dívat i na druhou stranu a být otevřená myšlenkám, které jsou pro mě nezvyklé. (odmlčí se) Ale kdybych šla na tetování, jasně že by to byl on!

FOTO: ANNA MRÁZEK KOVAČIČ

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Další články z rubriky

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Včera | Rok 2016 přál svatbám slavných nejen ve světě, ale i u nás v České republice. Řadě z nich se termín…

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…