Říkala jste, že váš příběh začal pod peřinou…
První den mého prvního školního roku jsem zjistila, že se do školy nehodím. Nechápala jsem, co se po mně chce. Měla jsem sedět a poslouchat někoho, kdo vůbec nebyl zábavný, a když jsem chtěla něco říct, musela jsem zvednout ruku. Nerozuměla jsem tomu. Nebyla jsem rebel, ale tady jsem se prostě necítila ani trochu dobře. Navíc vůbec nefunguju pod tlakem. Rolovala jsem se do sebe a pod sebe a utíkala se do snů. Vytvořila jsem si vlastní svět: Fantasland. Jeho základy postavil můj táta. Vybudoval ve mně velký sen o barevném světě, o kterém mi vyprávěl místo pohádek vždycky před usnutím. A mně se takhle jednou v noci vyklenul na stropě dětského pokoje Brooklynský most…
Byl z nějakého aktuálního večerního příběhu?
Ano i ne. Naši blízcí příbuzní emigrovali do Německa a mým rodičům sebrali pasy. A tak mi táta každý večer vyprávěl o nějakém místě na světě. A mně ten most utkvěl mezi všemi natolik, že se stal symbolem mé základní představy o životě: Chtěla jsem vzít tátu za ruku a projít se po něm. To byl pro mě dlouhodobý cíl. Dál jsem jako děcko nedohlédla. Že to nebylo úplně mimo, mi došlo, když jsem se nedaleko toho mostu potkala se svým manželem. Nechal si ho pak dokonce vytetovat na ruku…
Probereme tu vaši cestu k mostu přece jen postupně.
Povinnou školní docházkou jsem nakonec prošla. O odpoledních jsem pak seděla u mámy v kuchyni a ukazovala jí atlas světa a prstíkem naznačovala, kudy se tím světem dá letět a plout a chodit. Atlantik jsem tenkrát považovala za úzké území, které se musí překonat, aby se člověk ocitl ve světě plném barev. Máma míchala těsto a říkala: „…to víš, že jo, Simonko, to víš, že jo…“ Pak mě táta přihlásil na nějakou elektrotechnickou střední školu. Když jsem takhle na konci prvního ročníku zvracela u lavičky v parku ze stresu, že ten reparát z matiky nedám, otřel mi pusu a řekl: „Tak jo, pojedeš do světa.“
Kam vás chtěl poslat?
Tomu předcházelo, že maminka odpověděla na inzerát první skautky, která hledala modelky z východního bloku. Jela jsem do Bratislavy na casting a dostala jsem nabídku odjet do Paříže. Od paní, která měla hedvábný šátek a krásně voněla. Wow! Svět se otevřel.
Byla jste vůbec do té doby někde za hranicemi?
Ano, s mámou v Bulharsku, ale protože jsme neměly peníze na letenku, jely jsme autobusem přes Rumunsko. Autobus někde zastavil, měly jsme hlad, ale v krámě, který byl otevřený, prodávali jen mýdlo na váhu a alkohol… Takhle jsem si svět z tátova vyprávění fakt nepředstavovala.
A teď jste čekala na letadlo do Paříže…
Milada Karasová tenkrát řekla tátovi: „Nebojte se, z té holky něco bude, to já poznám!“ A on mi konečně pustil ruku. Hrála jsem statečnou a letěla. Hrál statečného a nechal mě odletět.
A když jste přistála?
Čekala jsem, že Paříž bude neskutečně barevná. Nebyla. Navíc tu všichni mluvili jiným jazykem… Taky na mě nikdo nečekal s otevřenou náručí. Nejvíc mi tehdy pomohla Eva Herzigová, která mě vzala k sobě na byt. Bydlela v bytě, který patřil majiteli jedné velké agentury, a už měla dost práce. Pamatuju si, že ten byt byl tak rozlehlý, že jsme po něm jezdily na kole… Ale taky si pamatuju, jak jsem otevřela ten svůj sbalený kufřík, kam jsem si spakovala všechny své sny, a on byl najednou prázdný. Když Eva odjela za prací do Ameriky, zůstala jsem opravdu sama. Poprvé v životě. Já, která nejela ani na tábor, když nejela ségra… Nezbylo mi tehdy než se naučit na sebe spolehnout. Zpočátku je člověk sám sobě vratkou oporou…
A agentura, která se o vás starala?
Agentura ani agent nejsou rodiče. Pozvou vás a nabízejí klientům. Tenkrát jsem byla mezi prvními východními modelkami takové to káče vzadu. Byla tam už nejen Eva Herzigová, ale třeba i Daniela Peštová, Jarka Rytychová… V momentě, kdy dorazíte, jste okamžitě zadlužení. Dají vám klíč od malého bytu, ale už vás k němu nedoprovodí a nezjistí třeba, že klíč do zámku nejde, okna netěsní… Neusmaží vám řízek a nehodlají poslouchat emocionální výlevy. Jste tam za prací. V té době mi pomohla jedna moje vlastnost, která mi dřív byla spíš na překážku. Jsem strašně tvrdohlavá a svým snům odmalinka věřím. A tak, když jsem volala z budky tátovi a ten se ptal, jestli pro mě nemá přijet, vesele jsem švitořila, že jsem si právě koupila své první hodinky a mám spoustu práce a vůbec se mám báječně. Pak jsem se šla třeba dívat na jídlo do supermarketu. Začala jsem si pomalu uvědomovat, že ten svět je opravdu tak barevný, jak jsem ve svých představách očekávala, a řekla jsem si, že i když se mě zatím netýká, rozhodně ho neopustím. I kdybych tu měla mýt třeba záchody!
Jak dlouho tyhle lživé telefonáty trvaly?
Pět let. Když jsem slavila třicátiny, už jako úspěšná modelka jsem vzala tátu na panáka a řekla mu pravdu. Že jsem mu pět let do telefonu lhala. Ale já vlastně nelhala úplně, věřila jsem tomu, co říkám. Věřila jsem v to, že se to jednou stane. Táta plakal stejně, jako když mi tehdy na letišti pustil ruku. A pak řekl, že na mě byl vždycky pyšnej, ale teď že je ještě víc.
Vaše hvězdná kariéra…
Zhruba od třiadvaceti do třiatřiceti jsem měla spoustu práce. Bydlela jsem v Paříži a létala po světě. Mnohokrát mě napadlo, že ten svět, po kterém jsem kdysi prstíkem rejdila v atlasu, je v reálu mnohem větší… Měla jsem období, kdy jsem opravdu nevěděla, kde jsem. Mám ráda na noc úplnou tmu, tak jsem vždycky zatáhla závěsy a ráno jsem pak chvíli intenzivně přemýšlela, ve kterém světadíle vůbec jsem. Stávalo se mi třeba, že jsem se odněkud po týdnech cestování vracela, vezla jsem kufr špinavých věcí, a když jsem konečně přistála doma, v Paříži, zazvonil mi telefon a agentka mi jen řekla: „Ani nevycházej ven z letiště, na gatu 45 máš letenku do Vietnamu,“ a tradá dál.
Krásné období – tedy až na tu dezorientaci.
Krásné. Opravdu krásné. Viděla jsem všechny odstíny světa, potkala jsem báječné lidi, udělala spoustu práce… Byla bych blázen, kdybych řekla, že ne.
Propadla jste v té době sama sobě?
Jasně. Byla jsem úspěšná, vydělávala jsem peníze, cábrovala jsem si po světě… Zaplaťbůh mi ale moje sebefascinace dlouho netrvala. Pak jsem ze sebe zase zcela vystřízlivěla. Jde o to odhalit, že je to jen hloupá společenská hra. Stejná jako hra na tři vysoké školy versus nespravedlnost života, modrou krev, která při bouračce šplíchá rudě, společenské postavení, které se promění během jediné vteřiny… Dá se na to vykašlat. Mám takovou pomocnou životní teorii: člověk jsou špagety a život cedník. Musíme protéct mnoha lidmi a situacemi, aby zůstalo to jedlé.
Kde jste na téhle své pouti potkávala muže?
Muži byli vždycky samostatná kapitola mého života. Nejpřesněji bych tohle téma charakterizovala jako chůzi po minovém poli. Měla jsem vždycky slabost pro „trablmejkry“. Upřímně, kdyby mě nesbalil Karel, který je opravdu první hodný, a hlavně nezamindrákovaný chlap mého života (tedy až na tátu), asi bych si zas pořídila něco problémového… Ale bez ironie: velký výběr jsem neměla. Do postele chce modelku každý, ale do života ne. Bohatí chlapi si svýma kreditkama kupují rodinné zázemí, klid a teplou plotnu. Krása se sice hodí, ale spíš někam mezi lidi. A když už spolu někam jdete, je pak lepší, abyste moc nemluvila. Já byla ženská, která si vydělává sama a nehodlá mlčet na povel. Navíc co se týče těch peněz, slýchávala jsem taky, jak se základkou můžu mít o tolik vyšší plat než on se dvěma vysokýma školama. Ne, že bych se nechtěla podělit o peníze, v tom jsem zase naprosto přímočará – když někdo potřebuje, bydlí u mě, převlékám mu peřiny, vařím čaj a otírám slzy, starám se po všech stránkách. Ale nechtěla jsem nikdy ztratit samu sebe. Nechtěla jsem plivnout na svůj život a svoji cestu. Byla dobrá, a jestli jsem někdy něco pokazila, ublížila jsem vždy jen sama sobě. Takže stran mužů – kloudného dlouho nic. A přitom, dnes už to fakt můžu přiznat na rovinu, byl asi na světě málokdo, kdo by tak potřeboval lásku a blízkost jako já…
A pak jste potkala Karla a dnes jste matka dvou dětí. Zvonec, začíná pohádka…
Pozor, ono to se mnou nebylo jednoduché. Potkali jsme se v New Yorku. Karel to dokonce zařídil tak, abychom se tam potkali. Řekl mi (asi má šedý zákal), že jsem nejkrásnější žena na světě a že chce se mnou žít. Od začátku byl jiný, choval se jinak než ti ostatní před ním. Aby ne, když mluvil jinak než všichni ti pábitelé z mého minového pole. Když jsem ho poslouchala, zjistila jsem, že mě nesmírně uklidňuje. A že co říká, je pravda. Když je ho moc, je ho moc. Třeba koupí čtyři pugéty růží a rozhází je po cestě k bytu a já si v duchu říkám, co je to za bordel, a on se z celého srdce směje, jak strašně jsem neromantická. Ale pak přišel moment, kdy jsem si hluboce uvědomila, co mám vedle sebe za chlapa…
A to bylo?
Bylo to u porodu. Oba jsem měla velmi těžké. U druhého porodu najednou nastala kritická situace, kdy jsem pochopila, že jdu někam, odkud není návratu… Do toho tichého mlžného světa mi vpadl Karel: „…a teď ten vtip o tý mouše, …koukej, tahle pasáž filmu…“ a šermoval nade mnou mobilem. Slyšela jsem jeho blábolení, které mě vracelo zpátky. Není to popsatelné, ale tahle chvíle se mi občas vrací, když se na něj jen tak obyčejně dívám. Upřímně, kdyby situace probíhala obráceně, určitě bych tak zpanikařila a začala hystericky vyvádět, že by měl z té chvíle dodnes trauma a dnes by nejspíš někde seděl s jinou ženou.
Skončilo vám jedno období a teď prožíváte zcela jiný život…
Na chvíli jsem přešla z extrému do extrému. Z úplné modelíny do úplné maminy. Polekalo mě, když jsem od některých lidí slyšela, že jsem úplně jiná. Prý lepší. Vím jistě, že jsem zas až taková minda nebyla. Nicméně zkušenost, kdy středem vesmíru nejsem já, ale moje děti, člověka přivede na jinou cestu. Ale nestala se ze mě matka bohorodička. Miluju nade vše své děti, ale umím být i velmi důsledná. A chvílemi mě všichni pěkně štvou. Kdybyste si pustili romantický film mého života zrovna v tuhle chvíli, asi byste s gustem přepnuli. Chvílemi se bojím, aby kluci neměli, stejně jako já kdysi, raději tátu než mámu. Karel je rozmazluje a já pak nepopulárně dbám na pravidla. Aspoň na nějaká. Baví mě ale, když se mě dnes někteří novináři ptají, co z mých dětí bude a co budou dělat. Nadšeně odpovídám, že Bruno půjde asi na pískoviště a Max se možná pokaká. Nechci po nich nic, jen aby byli slušní lidé. A ať se vydají jakoukoli cestou, ať jsou šťastní. Až budou dospělí, bude mi šedesát. Řekla bych, že už toho bude zas o moc víc, co budu brát s rezervou. Když jsem tuhle zazvonila doma, všimla jsem si, že můj táta má šedé vlasy. Řekla jsem jenom, promiň, nějak dlouho jsem tu nebyla. Řekl mi, neomlouvej se, hlavně že se neflákáš a žiješ. Já taky.
Nemáte dnes na starosti jen své děti, ale začala jste se starat i o novou modelčí líheň a to jsou vlastně taky svým způsobem děti…
Dlouho jsem o tom přemýšlela, než jsem se stala ředitelkou soutěže Czechoslovak TopModel. Mám za sebou první ročník a došlo mi, jak obrovskou zodpovědnost mám. Dnes na castingy chodí dívky, které jsou mladší, ale mnohem dospělejší, než jsme byly tehdy na našich počátcích my. Víc toho vědí o profesi, a hlavně o světě. A já tam pak stojím a musím třeba říct, ty jsi nevyhrála. Neberu jí medvídka, ale sen. A sama vím, jak jsou sny důležité. Přemýšlím nad každou větou, kterou jim řeknu. Když takové dívence řekneme, že by měla víc sportovat a místo bonbonů jíst třeba zeleninu, může zůstat v hlavě jediné: musím zhubnout, tak jdu zvracet… Jak tomuhle předejít… Přicházejí dívky, které jsou opravdu mladičké, ale je na první pohled jasné, jako třeba u vítězky loňského ročníku, třináctileté Kateřiny Kozlové, že jsou na správném místě. Proti vám stojí mimino, ale když vidíte její fotku, je tam všechno. Celý svět kouzel v jediném okamžiku… Zázrak, který se stane jednou za pár let. Mimochodem, mě na lidech odvždycky fascinuje nejvíc charisma. Dostávají mě stejně muži i ženy, ačkoli nejsem v nejmenším bisexuální. Najednou se musím otočit – prošla Žena. Na první pohled třeba ani nebyla krásná, ale něco po ní tu zůstalo – tenhle pocit jsem mimochodem zažila i u mnoha světových modelek, které byste na ulici možná ani nepoznali.
Řekněte mi, k čemu je vlastně tenhle svět titulních stran časopisů plný iluzí?
Mnohokrát jsem o tom přemýšlela. Pro mě je to v obecné rovině otázka, kterou si člověk klade obvykle v podobných situacích, jako když třeba na louce vidí barevného motýla a žene se za ním. Chce, aby si mu sedl na ruku a aby aspoň na chvíli pocítil tu krásu na vlastní kůži. Není k ničemu, ale dělá svět hezčí. Jako pár tahů štětcem nebo krásný úsměv ženy. Tenhle magazínový svět je jen pohádka a inspirace. Často mi píší ženy a ptají se, zda v životě nemá jít spíš o obsah než o formu. Odpovídám vždycky naprosto vážně: „Milá Milado, a není lepší mít hezký obsah i hezkou formu? Obsah není na prvním místě, natrvalo jím svět neohromíte, ale můžete ho na chvilku docela slušně zmást.“ A úplně intimně a na rovinu: Když už se občas nedaří, je lepší v zrcadle potkat hezkou naštvanou ženu než naštvanou šeredu.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
