Táňa Pauhofová: Dlouho jsem byla šťastná jako zrzavý kluk

| Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Celebrity

Hlavní role ve filmu Hořící keř „objevila“ v herečce Táně Pauhofové pozoruhodnou bytost. I tento rozhovor se vymykal běžným klišé…

Sešly jsme se v pátek 8. února. To dopoledne se ve Sněmovně, během debaty o zařazení dne upálení Jana Palacha mezi významné dny, vyjádřil poslanec Grebeníček: „Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa, jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i ve všech strukturách svazu studentstva…“

Bylo jen pár dnů po premiéře filmu Hořící keř režisérky Agnieszky Holland. Táňa Pauhofová v něm hraje advokátku Palachova odkazu, doktorku Dagmar Burešovou. Táňa od rána fotila v ateliéru, kde nikoho ani nenapadlo sledovat zpravodajství. „To nemyslíte vážně! To není možné, že by někdo něco takového dnes řekl. A proč by to, proboha, dělal… Proč by někdo znovu vykládal a vysvětloval Palachovy motivace. Vždyť on své důvody popsal dost jasně… a dnes už je snad nikdo nemůže zpochybňovat…

To je blbost!“
A pak si Grebeníčkova slova přečetla.
„Svět se zbláznil.“
Rázem to byl divný pátek. O dost smutnější než na jeho počátku.

„Dostala jsem obrovský dar. Herecký i osobní: roli doktorky Burešové. Tahle role nestojí v mém životě sama o sobě, je výsledkem mého soukromého i hereckého příběhu.“

Kde se vám oba světy prolnuly?

Už na začátku mé práce. Ale že jsou úzce propojené, mi došlo nedávno. Když jsem se poprvé ohlédla. Viděla jsem najednou, že mi role přicházejí do konkrétních období mého života. Že každou rolí nacházím ve správný čas kus
sama sebe. Kamarád mi řekl, že je škoda, že nikdy nebudu šťastná. Když takhle vnímám a provozuju herectví. Možná že nebudu, tedy ne úplně, ale jinak to neumím.

Možná v tom právě tkví to, čemu se říká talent…

To nevím, ale je to jedna z věcí, které mě na herectví zajímají. Část dělám pro sebe a výsledek je pro lidi. Neumím to dělat tak, že po mně vše steče jak po ještěřičce. I když, občas by nebylo na škodu jen tak hodit ramenem…

Jak ta osobně pracovní cesta vypadá konkrétně?

Třeba když u mě vrcholila rebelie proti ženskosti, dostala jsem roli Manon Lescaut. Když jsem měla další záchvat „zabít v sobě ženu“, hrála jsem nájemné děvče v Románu pro muže, a když jsem došla definitivně k tomu, že nikdy nebudu používat ženské zbraně, musela jsem se vypořádat se Sandrou v Terapii, která je zvládá bravurně… A kdyby nebylo těchhle všech podob žen v divadle, televizi a filmu, nemohla bych hrát dámu, matku a komplexní ženu doktorku Dagmar Burešovou.

Když se vrátíme ještě před začátek, už samo vaše herectví je také výsledkem rebelie.

Ano. Té pubertální. Podle maminky jsem měla být právnička, podle tatínka lékařka. Medicína ale byla moje volba. Měla dokonce velmi konkrétní podobu patologie či soudního lékařství. Nicméně vypadla díky souboji mezi matčiným
rozhodnutím o mém životě, že budu studovat práva, a mým zjištěním po nultém ročníku, že se sice umím naučit nazpaměť libovolnou knihu, ale co z toho… A tak jsem šla a udělala přijímačky na VŠMU. Když mě vzali, aniž by
o tom kdo z rodiny věděl, zkoušky na práva jsem udělala systémem zakroužkování náhodných odpovědí a doufala, že se netrefím. Netrefila a na práva mě nevzali. Zvítězilo moje ego nad maminčiným. A dnes je mně a snad i mámě jasné, že doktorku práv lépe zahraju, než bych jí byla. Ještě tátovi jednou předvedu tu patoložku…

Klidně můžeme jít ještě o další krok zpět, ona je rebelie dokonce i to, že jste holka.

Je to tak, ale za to nemůžu. Tam měl zase jasné představy můj táta. Chtěl syna jménem Sandokan. Je pravda, že prvotní zklamání nad zrzavým nevzhledným nic překonal bez mrknutí oka tím, že mě miloval, a já na oplátku sama od sebe tíhla ke klučičímu světu. Pominula jsem svou holčičí část, vylezla na strom a stala se členem klučičí party, která házela po holkách jablka.

Co na to říkal zbytek rodiny?

Mamina generál a babička aristokratka z toho nebyly nadšené. A chlapi to zvládali bravurně. Táta byl odjakživa kámoš. Děda, se kterým bydlím, je můj maják. A pak mám ještě mladšího bráchu. Ten byl vždycky bratrem v celém významu toho slova. Kdyby se celý svět obrátil proti mně a lítaly na mě šípy, on by se postavil přede mě. Když se na nás podíváte, napadne vás, že takhle odlišní lidé nemůžou tvořit rodinu. Máme chorvatské předky, předky polské, babičku Prešpuračku… je to takový kontejnerový mišmaš, nemůžu říct, že jsem nějak přešlechtěná.

Takže nejdřív jste byla kluk.

Zrzavý kluk v obrovských trikách a svetrech. Měla jsem kamarády a nechápala, co je na tom holčičkování. Holky, které jsem v té době potkávala, ať mi prominou, byly tou nejméně vábnou podobou ženskosti. Rozchechtané, uvřískané, neohrabané. Nabyla jsem dojmu, že ženskost je cosi hysterického, a toho jsem se nehodlala účastnit. Postupem času mi došlo, že na té ženskosti možná něco bude.

Kdy vás to napadlo?

Když jsem potkala, mimo rodinu, ženy, které byly jiné. Ale to trvalo dlouho. Opravdu jich je méně a jsou v běžném životě méně prvoplánově nápadné. Vlastně jsem na nějaké tiché pozorování světa nikdy neměla čas. U nás doma se stále něco dělo. Čas musel být vyplněný. Dostávala jsem na vybranou asi takhle: buď budeš dělat balet, nebo karate. Balet by si vybrala holka, já volila karate. A pak jsem nikdy neuvažovala o tom, jestli mě to baví, nebo ne. Třeba dramatický kroužek, kam jsem se přihlásila, byla jedna z dalších možností, co s volným časem. Když jsem poprvé dostala nabídku na filmování, byla to další aktivita, která nestála nad karatem, večerním uklízením pokoje a učením… To je na druhé straně zase velké pozitivum. U nás totiž nikdy nestálo nic nad něčím jiným. Člověku to do života skýtá možnost nezpychnout v žádném okamžiku.

Jak vás vnímá tahle vaše rodina dnes?

Třeba když se dívám na tátu, jak vnímá moje úspěchy, je mi jasné, že by měl stejný výraz ve tváři, jako kdybych byla členkou vítězného volejbalového týmu. Je to počítačový expert. K němu si jako k prvnímu ze tří lidí na světě jdu pro reakci na cokoli, co udělám. Je zcela nepolíbený falešným intelektualismem filmového světa. Vidí, co vidí, a říká, co si opravdu myslí. Máma byla vždycky dobrodruh, který objevuje jiné světy a vydává se kamkoli, sice s respektem, ale s touhou objevit a rozhodnutím nevzdat se. Zcela postrádá jakoukoli opičí formu mateřství, takže ani odtud žádné neoprávněné nadšení „nad úspěchy dcery“ nehrozí. Úplný protipól celému světu je můj děda. Je jediný člověk na světě, který mě miluje zcela bezpodmínečně a bez výhrad. Je to stará škola: pedant s obrovským srdcem. Jsem pro něj dokonalá. A on pro mě. Ale dokonalí jsou v podstatě všichni. Jsou moji, moje zlatíčka, a kdyby mi někdo na ně sáhl, roztrhala bych ho.

Kdy jste tedy Sandokana svlékla?

Dnes vidím, že jsem ho opravdu měla jen oblečeného. Jako kostým. Abych nemusela řešit, že se do mě nikdo na základce ani později nezamiloval. A pak se stalo, že mě někdo chtěl a já jeho, a bylo načase v sobě začít objevovat ženu. To bylo to období, kdy jsem dostala roli Manon. Manon z Arrasu, zrozené pro krásu. Nic cizejšího pro mě v té době nebylo. Nakonec jsme tohle představení všichni milovali, já za něj dostala cenu a ještě větší pro sebe: objevila jsem ji v sobě. Ale pozor, ne v celé její kráse!

Už taky máte za sebou dlouhodobý vztah...

Myslím, že jsem prožila lásku se vším všudy. Se začátkem, prostředkem i koncem. Se zvraty, návraty. S vášní i zklamáním z něj i… ze sebe. Jsem už rozhodně dál, než jsem byla, ale stejně jsem svoje plány, stran ženskosti, asi přehnala.

V čem?

Krátce po dvaceti jsem řekla, že se po třicítce stanu femme fatale. Tenkrát se mi zdálo, že mám dost času. Teď mi bude třicet za půl roku a stále většinu času nevím, jak do toho. Jak se doopravdy „famfataluje“. Už jsem ji párkrát v sobě objevila, ale jen na několik vteřin a zase byla pryč. Trochu mě děsí, že by se za pár měsíců měla udržet po celé dny a týdny.

Nepomůže tomu muž?

No, pomohl by. Galantní, báječný, skvělý muž by pomohl. Tak třeba tam někde po třináctém srpnu bude stát v lesklé zbroji a já hodím hřívou a on poklekne a já trochu poklesnu v kolenou a on a já… Nojo, ale kdo všechno jsem vlastně já, to je, oč tu běží…

Co jste věděla o příběhu Jana Palacha před touhle rolí?

Věděla jsem vše, co se lze naučit ve škole, co jsem se dozvěděla od rodičů a prarodičů. Jenže najednou jsem se ocitla uvnitř a zjistila jsem, že vím žalostně málo. Měla jsem totiž tendence být každou drobností překvapovaná, a abych se nechovala jako husa, která stále dělá, jak je tohle možné, začala jsem studovat vše, co mi bylo dostupné. Paní režisérka, která v té době studovala v Praze, trpělivě zodpovídala sebehloupější a sebenaivnější otázky, které mě napadaly. Nejdřív jsem četla a pak stále s každým mluvila. Víc než fakta mě zajímal život v 70. letech. Jsem šťastná, že žiju dnes. I když ten dnešek šťastně nezačal. Ale říkám si, že to jsou snad jen ojedinělé případy, tihle Grebeníčkové. A že Jan Palach a jeho statečný čin opravdu probudil lidi z letargie. Trvalo to ještě dvacet let, ale přece jen to byl on, kdo byl na začátku podstatných změn v našich zemích.

Kdo vás pro roli oslovil?

Nevím, kdo má „máslo na hlavě“. Byla jsem pozvaná na casting pro HBO Mirkou Hýžikovou. Když jsem jela do Prahy, připadala jsem si… troufale. Říkala jsem si, jestli na to vůbec mám, jestli mi to Češi odpustí. Jestli si zasloužím být v tak výjimečném projektu. Ale rozhodla jsem se, že jestli dostanu důvěru, udělám cokoli. Důvěra je pro mě v mezilidských vztazích silná otázka. Stojí nade vším.

Co bylo nejtěžší?

Na začátku to byly otázky, které jsem si kladla. Pak nastala tvrdá práce. Díky skvělému scénáři Štěpána Hulíka, který udával cestu a mantinely, a díky Agnieszce bylo vše srozumitelné. Těžké, ale srozumitelné. Nikde jsem zbytečně netápala. Nejhorší okamžik nastal před premiérou. V momentě, kdy už jsme nikdo nemohl udělat nic. Přemohl mě pocit nekonečné zodpovědnosti vůči všem, kdo tehdy žili, vůči paní doktorce Burešové. Kdybych hrála Marii Antoinettu, tak vím, že nejsou živí svědkové té doby. Tohle je jiné. A i když jsme netočili dokument, ale film, přesto měl být opravdový.

Řešila jste otázku svého věku vůči reálné postavě Dagmar Burešové?

Nejdřív ano. Ale paní režisérka rychle tyhle obavy rozptýlila. Navíc není mi dvacet. Bude mi třicet. Mohla bych mít klidně i dvanáctileté dítě. Navíc hlavní maskér Zdeněk Klika s Ivankou a kostýmní výtvarnice Katka Hollá odvedli skvělou práci.

Bude se váš život dělit na dobu do Hořícího keře a na dobu po něm?

Jsem za něj mimořádně vděčná, je to projekt bezpochyby velmi výjimečný… ale jestli můj život nějak rozdělí, poznám zase až zpětně. Zatím to je „jen“ nestandardní dárek. Nemůžu čekat, že to bude odteď takhle, maximálně lepší. Je to jako vyhrát olympiádu: další rok všichni čekají, že vyhrajete znovu. Nemůžu si tenhle pocit připustit. Od té doby mám za sebou čtyři premiéry v divadle… život jde dál. Nevyrostla jsem o dva metry. Jsem stále metr šedesát pět nad zemí. Při každé naší práci začínáme všichni od nuly. Přesto očekávání diváků rostou. Je to svým způsobem nebezpečné.

Jak se s tím vypořádat?

Mít strach, ale držet se reality. Postavit se mimo ni je podle mého cesta do pekel. Moje práce je týmová. Vždycky. Musím umět nést v rámci týmu vlastní zodpovědnost. Musím vědět, že jsem vždy v konkrétní práci udělala maximum. Třeba bych měla v jiný čas hranice maxima posunuté jinam. Ale udělám-li vše, co je v mých silách tady a teď, myslím si, že není důvod se stydět potom. I když výsledek je třeba špatný.

Mluvila jste v souvislosti s tatínkem o tom, že máte tři lidi, se kterými konzultujete…

Kromě táty je to můj bývalý přítel. Není už mým partnerem, ale je to skvělý herec a přemýšlivý člověk. Jeho názory jsou pravdivé a smysluplné. Třetí je můj kamarád, režisér Vladko. Ani jeden z nich ode mne nic nepotřebuje a nemá potřebu se mi zavděčit. Tím jsou tihle tři pro mě neskutečně cenní. Netrpím totiž přehnaným sebevědomím. Nejistota je můj přítel.

Jak snášíte obecně kritiku?

Není mi rozhodně jedno, co si lidé o mé práci myslí. Někdy mám dojem, že jsem na dobré cestě, a najednou vidím, že diváci to tak nevnímají. A protože jsem byla vychovaná stát pevně nohama na zemi, umím naslouchat a nehroutit se ze všeho, co zní jinak, než bych chtěla.

S čím jste u sebe musela zatím nejvíc bojovat?

Na své práci miluju rozmanitost, můžu být kdokoli. Miluju pestré věci. I já jsem pestrá. Ale nebývala jsem… Byla jsem to, čemu se říká kategorická. Měla jsem blízko k odsudkům. Když jsem třeba potkala někoho, kdo spí do desíti, byl z mého pohledu automaticky špatný. Nebo: ženství je hysterické, ufňukané a slabé. Další blbost. Ale osud mě má rád. Kdykoli jsem totiž řekla nahlas: „Tohle já bych nikdy!“, dostala jsem roli, a abych ji zvládla, musela jsem „tohle“ najít v sobě. A ejhle, jsem ta, která vstává v šest, i ta, která vstává v deset. Je to kontinuální psychoanalýza, která mnohdy bolí, frustruje a vzteká, ale nakonec uleví.

Na co ještě přicházíte při ohlížení?

Jsem typ lvice, která už třikrát oběhne strom, zatímco ostatní se v klidu probouzejí. Všechno si tím komplikuju, protože bývám dost unavená. Jsem nakonec upřímně vděčná za způsob mé výchovy: Musela jsem permanentně vykazovat činnost, být vzdělaná, číst vše, co je vhodné a odpovídající mému věku. Chodila jsem na matematické olympiády, do chemických laboratoří, běhat, účinkovala jsem v rozhlase, přitom jsem točila film… Bavilo mě to? Nevím, bylo to prostě tak. Naučilo mě to disciplíně, kterou potřebuju pro své povolání. I pro sebe. Bez disciplíny by mě úspěch možná sežral. Dost věcí, které si člověk o sobě myslí, si jen namlouvá. A maskuje tím, co by si o sobě myslet nechtěl.

Ano?

Špatně se mi to říká, ale hrát jako holka největšího kluka v partě v překladu znamená nepřipustit si, že jsem ošklivá zrzka, které nerostou prsa. Trapné demonstrování čehokoli totiž vždy zakrývá nějakou nedostatečnost, pochyby a nedostatek odvahy podívat se na to, jak se věci mají doopravdy. Je úlevné si připustit, že v každém z nás je celý vesmír. Jde jen o to, podívat se na jeho nekonečnost a kombinovat a používat všechny jeho části. Nebojím se různých období, která mám před sebou. Těším se na třicítku, čtyřicítku i léta další. Nebojím se čísel, jen vlastních blbých předsevzetí typu: budu femme fatale. Nechápala jsem, když jsem to plánovala, že nejdřív musím to „famfatalování“ pochopit.

A taky jsem objevila třeba to, že jsem sice pohotová, ale ne vtipná a že se nerada v civilu stylizuju. Role Pauhofová neexistuje. Říkám to s vědomím, že jsem zranitelný blbeček, který věří v dobro. A to tenhle pátek stejně jako ty pátky minulé a snad i budoucí.

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Dnes | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 2 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

18. 11. | Soutěží StarDance za jejích osm kol prošla řada krásných žen. V tanečním klání sice rozhodují…