Táňa Vilhelmová: Jsem fatalistka a věřím, že třiatřicátý rok je zlomový

| Autor: Marta Fenclová | Rubrika: Celebrity

Potřebou svobody většinou argumentují muži. Touha stát se svobodnou matkou už tak obvyklá není, ale Tatiana Vilhelmová nikdy nepatřila k herečkám, které se procházejí konvenčními chodníčky. Poslechla svůj vnitřní hlas, překonala těžkou nemoc, náročný rozchod a mediální hon na svůj nový vztah.



Jak se dneska máte?

Skvěle!

Vy jste za poslední rok tak trochu od základů změnila svůj život. Změnila jste se i vy sama?

Tak pořád jsem to já, jen jsem teď taková bezstarostnější. Předtím jsem se nechávala vším příliš zahltit, a teď si naopak všechno užívám. A taky míň pracuju.

Souvisí ta změna se změnou vašeho partnera?

Já vím, že se budete ptát především na vztahy, ale pro mě přišla ta zásadní změna s tím, že jsem byla nemocná. Vloni jsem dostala zánět mozkových blan, a díky téhle nemoci jsem si uvědomila daleko víc věcí než při rozchodu.

Těsně před nemocí jste byla maximálně vytížená, měla jste za sebou rozchod s manželem a také začátek nového vztahu. Myslíte, že to byl následek celkového vyčerpání?

Tak on to byl následek všeho. Pracovala jsem takhle od šestnácti, takže to nebyla žádná novinka. A je pravda, že celý ten mediální zájem a honba za tím, jak to teď v životě mám, mi v situaci, kdy jsem na tom nebyla dobře, rozhodně neprospěla. Když jsem potřebovala nejvíc klidu, bylo kolem mě nejvíc rušno. A do toho přišlo samozřejmě to okouzlení, kdy má člověk pocit, že má energie nekonečné množství, a najednou se ukáže, že to tak třeba není…

Jak moc vás nemoc zasáhla? Bylo to těžké období?

Jsem od přírody optimistka a říkala jsem si celou dobu, že jsem mohla dostat něco daleko horšího. Navíc jsem prostě dva měsíce ležela a neprali do mě žádné léky, to jsem vnímala jako pozitivum.

Jaké to je pro živelnou osobnost, jako jste vy, dva měsíce ležet a nehýbat se?

Skvělý. Má to samozřejmě několik fází. První tři neděle jedete myšlenkově pořád ještě v tom tempu, ve kterém to jelo předtím. Ale pak se najednou zastavíte a čas začne plynout jinak.

Bolelo vás něco?

Ano, hlava, mozek, ve kterém je ten zánět, a celá páteř, kterou protéká mozkomíšní mok. A každý, kdo měl kdy něco sebemenšího s mozkem, si uvědomí, jak mozek opravdu řídí celé tělo. Když přestane fungovat, tělo vyplivne.

Jak probíhá léčba?

Musíte ležet v co nejpřirozenějším prostředí, v tichu a šeru. Já jsem měla celou dobu pocit, jako bych byla zpátky v břiše, cítila jsem se jako plod, embryo. A to nejdůležitější je myslet pořád pozitivně.

To musí být v takovém stavu docela těžké…

Když mi na začátku řekli, že mám jen ležet a pozitivně myslet, tak mi to přišlo směšné. Jenže jsem okamžitě zjistila, že to opravdu při každé negativní myšlence neskutečně fyzicky bolí. Sebemenší rozčilení nebo rozrušení opravdu cítíte. Od té doby si to pamatuju, a když někdy zakřičím na děti, tak vím, že jsem dostala herdu přímo do mozku.

Při čem vás to zabolelo nejvíc?

Konkrétně když jsem se do telefonu rozčílila na jednu novinářku, která si vymyslela se mnou dvoustránkový rozhovor, který jsem jí nikdy neposkytla. Hodinu jsem pak mohla sledovat, jak se tělo uklidňuje. A teď si vezměte, kolikrát za den se rozčílíte.

Dneska se už nerozčilujete?

Rozhodně už si to rozmyslím dopředu. A když už přece jen na někoho zařvu, tak tam, kde bych dřív pokračovala, dnes přestanu a řeknu si dost, je to zbytečný.


Co vám na druhou stranu při léčbě pomáhalo?

Pozitivní myšlení. Uvědomila jsem si, jak moc důležité je mít hezké zážitky. Vzpomenout si, jak vypadá východ slunce nebo jaké to je jen tak ležet pod stromem, když fouká vítr. A tyhle vzpomínky jsem si vybavovala a cítila, jak mě léčí. Tohle vám televize ani nic podobného nedá, tam máte všechny dojmy zprostředkované, chybí ta emoce, pocit. Nedávno byl František po dlouhé době nemocný, ležel a já mu šeptala, ať si představí, jak jsme spolu byli u kamarádky na chatě a šli tam do lesa a jak to tam vonělo a zpívali ptáci. A viděla jsem, jak mu to pomáhá.

Dokážete si na takové zážitky udělat čas?

Vždycky jsem pracovala nárazově, takže jsem si mohla říct, že teď to bohužel bude takhle, a spala jsem tři hodiny denně, ale potom jsem měla zase měsíc a půl volnější režim. Ale teď se snažím o symbiózu s přírodou. Řídím se tím, jak je naše tělo nastavené.

Co to přesně znamená?

Na jaře zasejete, porozhlídnete se, co byste chtěla dělat. V létě to uděláte, na podzim sklidíte a v zimě odpočíváte.

Takže teď budete odpočívat?

Tak neznamená to, že bych byla celou zimu jenom doma, ale budu pracovat míň. V zimě se navíc moc netočí. Dřív jsem měla přes zimu pocit, že jsem najednou z něčeho vypadla, ale teď to neřeším.

Máte za sebou rozchod po sedmiletém manželství a s bývalým manželem dnes vycházíte bez problémů. Jak jste toho docílila?

Tím, že oba chceme! Komunikujeme spolu a vycházíme si vstříc. Když jsem věděla, že se něco začíná dít a že se něco dít bude, zrušila jsem zkoušení v divadle, protože jsem cítila, že by byla hrozná chyba utéct před tím do práce ve chvíli, kdy všichni potřebovali klid a čas, hlavně děti.

Hodně lidí se takového radikálního kroku bojí, neměla jste strach?

Kolikrát mě taky napadlo, že se na to vykašlu, ale dneska vím, že se to ve výsledku strašně vyplatí. Je samozřejmě těžké přejít z toho manželského vztahu na vztah přátelský, ale jde to. Ale není to hned. Nedávno jsem se o tom bavila s kamarádkou a říkala jí, že to je prostě pro oba normální práce, dřina! A že to nějakou dobu trvá.

Vy jste svůj rozchod vyřešila poměrně rychle…

Nemám ráda, když se věci táhnou, a nejsem typ člověka, který říká takové ty polověty a nechává si něco pro sebe. A je fakt, že vždycky, když jsem chodila s klukem a rozešli jsme se, zůstali jsme kamarádi. Nemám žádného, se kterým bych se dneska nebavila.

Proč se podle vás toho rozcházení a rozvodů tolik lidí bojí?

Protože si řeknou, že je to konec. Ale to nemusí být konec. To je jenom přerušení nějaké formy vztahu, který se přetransformuje v jiný vztah. My jsme s Pavlem zůstali rodiči našich dětí, komunikujeme spolu, vídáme se, navštěvujeme se. Že se dva lidi rozejdou, je úplně normální. Když to někomu vydrží celý život, tak je to krásný, ale někdy prostě nemůžete chtít po kytce, aby kvetla a voněla pořád. To si kupte umělou.

Vaši rodiče se také rozvedli, máte pocit, že vás to třeba nějak poznamenalo?

Těžko říct. Možná kdybych chodila k psychologovi, tak bychom třeba přišli na to, že jo, ale mě spíš poznamenalo to, že naši spolu nekomunikovali a předávali si nás za dveřmi. A že zájem tatínka pomalu vyprchával, když si zakládal novou rodinu. To poznamená asi dítě v jakémkoli věku.

Měla jste v době, když jste se rozcházela, už nový vztah?

Neměla.

Člověk potřebuje výtah, který ho z předchozího vztahu vytáhne…

Absolutně ne.

Vy jste se prostě jednoho rána rozhodla, že chcete odejít.

Samozřejmě to nebylo tak, že bych se ráno probudila a řekla si, že zničím sedm let manželství, protože je dneska zataženo. Udělala jsem něco, co jsem cítila delší dobu.

Takže vy jste chtěla být sama…

Ano. Já, společenský člověk, který nikdy netoužil sám cestovat nebo někde třeba jen sám strávit víkend, jsem najednou měla obrovskou touhu být sama s dětmi, prostě být svobodná matka. Jako když po dlouhé době dostanete chuť na špenát, a když ho sníte, tak si řeknete, jo, tohle jsem přesně potřebovala! A dáte si ho znova a pak ještě jednou a ještě a říkáte si, sakra, jak je možný, že jsem na něj zapomněla? Tak stejně takhle jsem já potřebovala svobodu.



Většinu matek taková představa upřímně děsí.

Tak samozřejmě mě přepadaly pochybnosti, ale to volání po svobodě bylo mnohem silnější. Myslím, že to pochopí jen ten, kdo to sám zažil. Pravda je, že jsem nemusela na rozdíl od jiných manželek třeba řešit spoustu jiných věcí, nikdy jsem nebyla na nikom závislá. Byli jsme tak s bráchou vychovaní, jsme prostě soběstační.

Stalo se vám něco podobného už někdy předtím?

Ne. Tohle byla úplně nová potřeba.

Většinou potřebou svobody argumentují muži…

Jo, a většinou je za tím někdo jiný.

To je pravda. Váš nový partner Vojta Dyk se ale objevil dost záhy.

Ano. Vojta se ale neobjevil, znali jsme dlouho. Ale nenapadlo mě, jak důležitý v mém životě bude.

Zmiňovala jste se o svém vnitřním hlase, co to podle vás je?

Něco, co je nám dané, a něco, co jako jediní z živočichů na téhle planetě nepoužíváme. Necháváme mluvit spíš ten mozek, aby nás strašil, protože rozum se dívá vždycky do budoucnosti a říká, tak, ty teď uděláš tohle, ale co s tebou bude za rok, ha?!

Vy jste svůj vnitřní hlas vždycky poslouchala?

Poslouchala jsem ho vždycky a nikdy mě nezklamal. Dřív jsem mu naslouchala spíš podvědomě, ale teď už vím, když mluví on.

To jste se nikdy nenechala přemluvit rozumem?

Ale ano. Určitě jsem spoustakrát v životě udělala něco, o čem jsem věděla, že to dělám třeba jen pro peníze, nebo jsem se nechala zatlačit někam, kde mi nebylo dobře, ale přišlo mi to důležité z nějakých společenských důvodů, zatímco vnitřní hlas řval nééé!

Jak mu nasloucháte?

Někam si zalezu a on se ozve. Prostě jsem v klidu, naslouchám, čekám a odpověď přijde.

Co vám řekl vnitřní hlas, když jste potkala Vojtu?

„Buď ještě chvíli sama, jinak budeš dělat ty samé chyby.“ A tak jsme se jen scházeli.

Někde jsem se dočetla, že nerada odpovídáte na otázku, jestli jste šťastná, proč?

Protože se mě všichni pořád ptají, jestli jsem šťastná. Všechny časopisy jsou narvané návody, jak být šťastná, ale přece být někdy nešťastná taky není blbý. My jsme se úplně zbláznili a musíme být pořád šťastní. A když nejsme, tak začneme zobat nějaký prášky. To mi přijde legrační.

Tak dobře, jste tedy spokojená?

Já jsem prostě v harmonii a ano, jsem spokojená. A záchvěvy štěstí, to jsou jen takové nečekané chviličky a většinou je to z úplně obyčejných věcí. Ale rozhodně nemůžu říct, že jsem absolutně pořád šťastná a všechno je perfektní. Svět je nakloněná rovina a jsou věci, které mě trápí. Ale nejsem pesimistka a nenadávám jako spousta lidí kolem.

Občas vás ale něco určitě naštve. Máte nějakou metodu, jak se tomu bránit?

Řeknu, dejte mi půl hodinky, někam se zavřu, lehnu si a jsem ticho. To funguje.

Není lepší se občas vyřvat?

Ale tak určitě! Někdy chodím do šatny a tam křičím do věcí. Asi to vypadá komicky, protože děti se mi smějou. Ale je to báječná věc, doporučuju, když je přetlak. Jakmile se člověk vyřve, tak se tomu začne smát.

Co vás většinou rozhodí?

Stačí, když je člověk ráno unavený a chce všechno zvládnout. A pak stačí nějaká malá blbina, která vás dorazí.

Máte nějakou zkušenost s psychoterapií?

Ne, ale zajímám se o různé alternativní metody. Objevila jsem třeba knihu Cesta od Brandon Bays, která tvrdí, že si naše tělo všechno pamatuje. A když trpíte chronickým kašlem, tak se můžete dostat takovou formou meditace k zážitku, křivdě, vzpomínce, která to způsobila. A když si to v sobě vyřešíte a odpustíte všem, kteří vám ublížili, můžete se vyléčit.

Dobrala jste se toho, co způsobilo ten zánět mozkových blan?

Nemohla jsem spasit svět! Brala jsem za své problémy druhých, trápila se starostmi, které nebyly moje. Každopádně to vyflusnutí přišlo v pravou chvíli.


Tatianu Vilhelmovou můžete vidět od konce ledna v kinech v novém filmu Všiváci, v jednom z dílů nové série televizních filmů Nevinné lži, kde si v režii Vojty Kotka zahrála společně se svým partnerem Vojtou Dykem, nebo v Dejvickém divadle, kde má stálé angažmá. Společně s Aňou Geislerovou připravuje také tradiční Vánoční bazar, který vypukne 14. prosince v DISKafé a zakončí ho koncert v Lucerna Music Baru 17. prosince.





ČTĚTE TAKÉ:
Novinka kalendáře Pirelli: objevila se v něm česká modelka a těhotná žena


Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

Včera | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…