Tomáš Klus: "Chci zůstat boží!"

| Autor: Štěpán Sedláček (Sedmička) | Rubrika: Celebrity

Zpěvák Tomáš Klus je čím dál oblíbenější. Získal stříbrného Slavíka a stal se zpěvákem roku na Andělech. Tomáši Klusovi se slibná kariéra rýsovala už před deseti lety. Ne však hudební, ale sportovní. Vypadalo to, že z něj bude úspěšný moderní pětibojař. Dokonce se stal dorosteneckým mistrem Evropy v družstvech. Postupem času začal tíhnout víc a víc k muzice.





Když se v roce 2005 přihlásil do pěvecké soutěže Česko hledá superstar, vypadl mezi nejlepšími pětasedmdesáti zpěváky a porotci tvrdili, že se pro showbyznys nehodí. A pořádně se zmýlili. Klus je dnes jedním z nejprodávanějších interpretů a jeho album Racek se stalo na cenách Anděl deskou roku a Kluse odborníci vyhlásili nejlepším zpěvákem. Na Českém Slavíkovi skončil v hlasování hned za Karlem Gottem.

Jaká a čí reakce vás po úspěších v těchto soutěžích nejvíce zaskočila?

Má vlastní. Neboť jsem se přistihl při myšlence „Aha, tak co teď…“ Zamyšlení mě pak přivedlo k jednoduché, leč oduševnělé a správné odpovědi, uvědomil jsem si, že jsem vděčný, neb mě přízeň lidí tak dojala. Zamítl jsem v sobě jakékoli pochyby, které si leckdy beru od úst kritiků rovnou k srdci. Pak jsem poslal své tiché děkuji a usnul.

S trochou nadsázky se dá říct, že vaše sláva sahá momentálně až ke hvězdám. Kde hledáte pokoru, abyste samou pýchou nezešílel?

Pokoru se vlastně pořád snažím hledat. Naštěstí potkávám lidi, kteří jsou o hodně dál než já a pokoru z nich přesto cítím. Nesmírně si vážím třeba paní Hany Hegerové nebo Ondřeje Vetchého a stejně tak i všech lidí, kteří ve svém oboru něco dokázali. A nezpychli. Pochopil jsem také, že třeba i úspěšní podnikatelé, lidé v drahých autech i oblecích, ještě nemusí být úplná prasata, jak se o nich často ve společnosti smýšlí. Mohu místopřísežně prohlásit, že takových znám naštěstí několik a jsou boží. A „boží“ bych chtěl zůstat i já.

Když už jsme u těch hvězd, v soutěži Superstar se vám zazářit nepodařilo. Vnímáte to jako křivdu, nebo spíše dar od života?

Přiznávám, facka od života to tehdy byla, ale na druhou stranu v těch devatenácti letech bych nějaký velký úspěch asi stejně neustál. Klidně jsem se z toho mohl třeba zbláznit. Jsem toho názoru, že prohra mě dostala dál. Myslím, že člověk stále vítězící, nebude nikdy tak bohatý, jako ten, který zvítězí pouze jednou a umí i prohrávat. Oceňuji svou tehdejší průhlednost, která porotce přesvědčila o mé neschopnosti. Neschopnost zůstala, avšak dnes bych již byl schopen ustát odliv přízně.

Jaký je váš pohled na pěvecké soutěže? Sledujete Hlas Česko Slovenska?

Sleduji po očku každou podobnou detektivní soutěž, pokaždé přemýšlím nad tím, koho se vlastně pokoušíme hledat a proč. A seznávám, že jsme sadisté, když leckdy nedospělé a neozbrojené dítko vyšleme svými hlasy do tlam hladovějících lvů.

Takže se umíte lehce vcítit do role soutěžících.

Ano. Byl jsem právě takovým dítkem.

Jak jste prožíval své první velké vítězství na festivalu talentů ve Zlíně?

Euforie byla nevyčíslitelná, pravdou je, že dodnes zůstává jistým zdrojem nadšení, neboť je skvělou připomínkou důvodu, proč vlastně dělám, co dělám.


Ze Zlína vedla cesta k nahrávání a k vaší manažerce Báře Falgeové. Jak se vám s ní spolupracuje?

Byl to přirozený vývoj, neboť člověk, přijme-li, že není všemocný a všeovlivňující, zpokorní a zpozoruje, že i dlaně Osudu umí být leckdy velkorysé a přinesou vám na zlatém podnose Anděla. V kapele mu říkáme Bára.

Prohrávat jste se musel naučit již v dětství, kdy vám tragicky zahynul otec při nehodě ve Vysokých Tatrách. Jak na něj vzpomínáte?

Můj otec Jaroslav Klus byl úžasný chlap, takové přerostlé dítě. Neustále měl potřebu se bavit, a tím byl pro mnohé mé kamarády v útlém věku našeho života skutečně záviděníhodným otcem. Málokterý táta si umí najít čas blbnout se svými dětmi. On to dokázal a šlo mu to samo od sebe, nikdo ho nenutil. V tom se pro mě stal vzorem a moc bych si přál být jednou také takovým otcem.

Na dětství tedy máte hezké vzpomínky?

Mé dětství je pro mě synonymem štěstí v jeho nejčistší podobě. Mí rodiče patřili k úplně jiným živočišným druhům. Kromě toho, že to byli muž a žena, což bylo zárukou úspěchu mého zrození, přistupovali úplně jinak k životu. Moje maminka Rita je člověk velmi praktický, tatínka snílka vhodně doplňovala a vždy ho dokázala usměrnit. Tahle jejich kombinace byla šťastná nejen pro jejich soužití, ale i pro mě. A za to jsem jim oběma moc vděčný.



Zdá se, že jste ve své hravosti, která sálá i z vašich textů, celý po otci. Vnímáte to tak?

Ano, myslím si, že jsem v mnohém po něm. Na rozdíl od něj mám ale tu šanci žít život, který mi pro hravost dává prostor. Ona ta hravost přináší konflikt s běžným světem a člověk velmi snadno propadne úzkostným stavům. Záhy totiž zjistí, že všechno není a ani nemůže být tak růžové, jak by si přál. Táta nejdříve pracoval v Třineckých železárnách a později začal podnikat. Své „světské“ starosti řešil tím, že utíkal z Třince do hor, které miloval. Zvláště k nám do Beskyd. Já sice chodit do hor nemám čas, ale „utíkám“ zase na koncerty. Každý můj koncert je pro mě relaxací a na pódiu se maximálně vyblbnu. Pak mlčím. Na nic jiného už totiž nemám sílu.

Často hovoříte o štěstí, a přitom v písni Sibyla, která byla Anděly navržena na klip roku, zpíváte: „Jsem nerozhodný. Z principu odmítám jakoukoli formu štěstí.“ V čem spatřujete štěstí?

V každém období života člověk za štěstí považuje něco jiného. První zavázaná tkanička, úspěchy ve škole, v práci nebo narození dítěte, což už se dá považovat spíše za zázrak. Podle mě tkví absolutní štěstí v tom, když si dokážu přiznat, že umím být šťastný prostě jen tak. Často se ale člověk už ráno budí „přednasraný“, protože má pocit, že zase musí jít „hrát“, být někým jiným a splňovat očekávání druhých.

Působíte velmi vyrovnaně, přitom jsou některé vaše texty až lermontovovsky rozervané. Jaký tedy jste doopravdy?

To jsou ty mé nálady. Ve své podstatě jsem hodně náladový člověk, ačkoli to na mně není moc vidět. Narodil jsem se v pevném a uzemněném Býku, jenže ascendent mám ve vzdušných Blížencích. Díky těm svým náladám mám ale šanci všechno prožívat a pokaždé trochu jinak. Hlavně ale stále ještě hledám.

Co hledáte?

V poslední době inklinuji k hledání něčeho, co mě přesahuje, a snažím se to v sobě pojmenovat. Došel jsem k myšlence, se kterou jsem smířený, a díky ní si mohu na chvíli od hledání odpočinout. Já jsem totiž „uvěřil“. Pochopil jsem, že víra samotná dokáže člověka naplnit, i když Bůh třeba ani nemusí existovat. Uvědomění si toho, že nejsem sám a mohu něčemu věřit, je pro mě přínosné. Možná to zní směšně, asi jako když si vezmete do ruky kámen a budete chtít uvěřit v jeho sílu. Ale zkuste to! Najdete obrovskou sílu.

Sám ale víte, že právě náboženství se v dějinách lidstva stávalo často „jablkem svárů“. Ve jménu boha se odehrála mnohá krveprolití a je tomu tak vlastně dodnes. Nepřijde vám to trochu absurdní a šílené?

Přijde. Je to tím, že všechno, co má alespoň trošku duchovní původ, si člověk ihned přetvoří k obrazu i prospěchu svému. Stejně tak je to s Koránem nebo třeba s Biblí. Je to škoda, jelikož ten původní význam těchto svatých knih vlastně pomalu ztrácí smysl. A pokud navíc kdokoli nabádá k násilí na základě něčeho svatého, zneužívá vlastně důvěry a víry druhých. Jsem toho názoru, že netolerance v náboženstvích si nezaslouží toleranci. Lidé, kteří zneužívají důvěry a víry někoho jiného, už vůbec ne. V téhle otázce mě fascinuje Tomáš Halík, farář Římskokatolické akademické farnosti v Praze, a jeho revoluční pojetí víry. Při čtení jeho knih vidím, že má i jako katolík naprostý přehled o ostatních náboženstvích a je velmi liberální. Něco podobného jsem zažil nedávno na své cestě po Indii.

O co přesně šlo?

Byl jsem tam svědkem toho, že islámské mešity, hinduistické temply i křesťanské kostely stály vedle sebe. Představitelé jednotlivých věr chodili dokonce na slavnosti těch ostatních. Tohle mi přijde přirozené a docela příkladná ukázka, že sbližování náboženství je možné.



Co vás ještě v Indii překvapilo?

Všechno. Už cesta letadlem byla vlastně cestou k sobě samému. Nejbrutálnější bylo, když jsme vystoupili na letišti v Bombaji a mnou prostoupil indický vzduch. Cítil jsem ho téměř hmotně na rukách, byl lepkavý, nasládlý a celého mě pohltil. V Bombaji nám uletělo letadlo, a tak jsme se do Goa vydali taxíkem. Místo slíbeného velkého luxusního auta přijelo daleko menší a cesta netrvala čtyři hodiny, nýbrž deset. Jel s námi strašně milý domorodec a my mu familiérně říkali „strejdo“. Díky němu jsme poznali tu pravou Indii a zpočátku jsme ho podezřívali, že s námi jezdí po svých příbuzných. Kdykoli jsme totiž někde zastavili na odpočívadle, s každým mluvil jako s tím nejbližším. Nakonec jsme pochopili, že to tak není. V Indii k vám zcela běžně přijde úplně cizí člověk a řekne: „Co potřebuješ? Pojď, my ti pomůžeme.“

Nepřišlo vám, že i „starou dobrou Indii“ zasáhla vlna civilizace?

Přijde mi, že Indové mají nádherný kus Země, ale nevědí si s ním rady. Všude je vidět obrovský kontrast, prach a špína se mísí s pastelovými barvami na budovách. Dobře jsem vnímal, že se do téhle Boží země vlivy západních civilizací dostávají čím dál tím častěji. Indové samotní se prostě kazí a je to škoda.

Bylo vám v Indii něco vyloženě nepříjemné?

Smlouvání na trhu, to nemám rád. V Indii je to ale úplně běžné a vyloženě žádoucí. Zajímavé ale bylo, že při smlouvání jsou s vámi domorodci „na nože“. Pak skončí byznys, prodejce vás najednou obejme, začne vám vyprávět o své rodině a dozvíte se vše až do třetího pokolení. A on chce vědět to samé o vás. V tomhle je mně jejich povaha velmi blízká. Lidé se tam stále objímají, žijí blízko sebe, i když třeba v chatrčích, a rodina je jim nade vše.

Písnička Nina, která získala v Žebříku 2011 druhé místo, má text: „Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran, ačkoli nechci, jsi ve mně uschován.“ Když pomineme, že zpíváte o pocitech ženy, jak dokážete tak dobře popsat, co lidé v lásce cítí? Každý druhý se s tím dokáže ztotožnit.

Obecně jsem velmi průměrný člověk, ale strašně mě baví psát písničky s prožitkem a s viděním svého vlastního příběhu. Ty příběhy se již dopředu skládají mozaikovitě z lidí, kteří tu písničku teprve následně uslyší. Některé písničky jsem psal s tím, že jsou zamilované, ale kamarádi mi pak říkali: „To je ale strašně kruté.“ Ano, našli v tom to, o čem láska bývá.

Jak vlastně vznikají vaše písničky? Kdy na vás padají „slzy múz“, o kterých zpíváte v Nině? Dle obsahu textů se nezdá, že byste je psal od stolu.

To máte pravdu. Nikdy se mi nestalo, že bych si sedl a řekl si: tak dneska napíšeš text třeba o hezkém počasí. Hodně písniček vzniklo díky mé zálibě ve čtení knih. Když se mi v knize zalíbí nějaká myšlenka a přijde mi, že by se dala do písničky zapracovat a použít, tak si ji zapíšu. Stejně tak sleduji i dění kolem sebe, to, co lidé říkají, jak to říkají, a pak se to odráží i v mých textech.

Hrajete i v divadle. Prožíváte to jinak než hudbu?

Hraju v Ypsilonce v představení Deadline. Vyprávět o divadle je jako malovat plamen svíčky, nikdy nevystihnete ten nejkrásnější tvar, ačkoli jej vidíte. Snažím se ve věcech hledat pěknost, neboť ošklivostí mám po krk, proto však nemohu představení jakkoli hodnotit. Může být i špatné, poskytuje však výpověď hrstky lidí, a to mě vždy zajímá více než snažit se vše konfrontovat s měřítky.

Co pracovního na vás momentálně čeká?

Teď jezdíme společně s kolegou a kamarádem, kytaristou Jiřím Kučerovským, druhou část Divadelní túry po celé republice. Nejvíc se ale asi těším na letní festivaly, kterých bude obrovská spousta. Na podzim bychom potom chtěli rozjet koncerty ve větších prostorech.

****

Tomáš (Klus) v sedmi bodech

1. Narodil se 15. května 1986 v Třinci.

2. V Třinci vystudoval základní školu a dva ročníky gymnázia.

3. Později přestoupil na pražské Humanitní lyceum.

4. Studuje pražskou DAMU a chystá obhajobu diplomové práce.

5. Získal ocenění Stříbrný Slavík 2011.

6. Na cenách Anděl za rok 2011 se stal zpěvákem roku, vyhrál kategorii Album roku a dostal i ocenění za nejprodávanější desku.

7. Zahrál si v seriálu Hop nebo trop, ve filmech Veni Vidi Vici či Tajemství staré bambitky. koncerty na festivalech

Foto: Profimedia.cz


Převzato z časopisu Sedmička

Hledáte vhodná sportoviště, holdujete pohybu? Navštivte také kdesportovat.cz a ocviceni.cz.





Nechcete hubnout sami? Navštivte náš FITweb.cz!



Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Až na věky? Letošní utajené i prozrazené svatby slavných

Dnes | Rok 2016 přál svatbám slavných nejen ve světě, ale i u nás v České republice. Řadě z nich se termín…

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

5. 12. | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…