Tomáš Klus: Díky Josefínce jsem rozkvetl a vnímám život jinak

| Autor: Gabriela Vágner | Rubrika: Celebrity

Představovat momentálně oficiálně nejlepšího zpěváka u nás není třeba. Je třeba ale upozornit, že následující řádky mohou ovlivnit vaše vnímání světa. Tomáš je totiž prostě filozofující zpěvák.

Co tě momentálně nejvíc naplňuje, čím teď žiješ?

Tím, že jsem se stal otcem a mám vedle sebe čisté božství, od kterého se začínám učit, kdo vlastně jsem a proč tu jsem, začínám mít radost z prostého pozorování věcí kolem sebe. Chodím po venku a čichám ke květinám, fotím si nebe, vlastně tak nějak rozkvétám a je to geniální. V dítěti a v celém ceremoniálu toho jeho příchodu na svět je totiž obrovská moudrost, a když se k tomu člověk postaví tak, že je to dar, dostává neuvěřitelné množství informací najednou.

Čekal jsi, že to bude takový náraz, taková změna?

Vlastně jo, nějak jsem to tušil. Věřím na takové ty věci, že všechno je v režii dítěte, ví, koho si vybere za rodiče, proč si ho vybere, a já jsem hrozně poctěn, že si Fína vybrala nás. Je strašně shovívavá a velkorysá, protože jsme začínající rodiče a v ní je ukrytá strašlivá moudrost, na kterou se těším, až bude takhle vedle mě bujet. Přišel jsem díky ní na to, že štěstí lze spatřit nejsnáze očima dítěte.

A přišlo to v pravou dobu, byl jsi na to připravený?

Myslím, že tyhle věci vždycky přijdou v pravou dobu. Že neexistuje ten správný čas na dítě, který si naplánují rodiče. Důkazem je spousta studií, které jsou ale lehce ezoterické, takže nemají pro každého tu pravou váhu. My jsme to řešili i před porodem, že dítě se nenarodí, pokud k tomu nejsou vhodné podmínky. Že to není čistě jen fyziologický proces. Že jsou třeba případy, kdy se maminka, které už praskla voda, dozvěděla, že její druhé dítě má vysoké horečky, tak se starala o něj a porodila až o tři dny později. A mě trošku mrzí, že lékaři nepřikládají žádný důraz tomu, že dítě je hotová osobnost už před porodním sálem.

Jaké pro tebe byly ty první hodiny a dny po porodu?

Já jsem s nimi v porodnici spal, protože je to podle mě důležité nejen pro dítě, ale i pro ženu. Chlap je od toho, aby ji chránil, nic jiného neumí. Myslím si, že se hodně podceňuje kontakt rodičů s dítětem po porodu. Není dobře, když je dítě hned odebráno, protože v té místnosti, kde je odděleno od rodičů, křičí, že chce k mámě. A tam se může stát to, že rezignuje na jakýkoli boj, leží a stane se tím „hodným dítětem“. A to se projeví třeba až za třicet let. Najednou člověk zjistí, že odžil třicet let života, není šťastný, nikam to nedotáhl, ale není to tím, že by byl neschopný, on už prostě rezignoval v porodnici.

Josefínce je měsíc, co všechno se ve tvém životě změnilo?

Prakticky nic, to je na tom to nejlepší! U nás se život nezastavil, máme takový „open house“, jsou u nás čtyři návštěvy denně… A dokonce jsme hodně našich kamarádů inspirovali k tomu, aby počali taky. Vidí, že to zastrašování, že ti skončí život, je lež. Já jsem rozkvetl a vnímám život jinak, uvědomuju si sám sebe.

Má příchod nového člověka do tvého života vliv i na tvoji tvorbu?

Samotný příchod asi úplně ne, ale už když jsme byli v očekávání, jsem se začal těmi myšlenkami zaobírat. Budeme v září točit novou desku a ta bude tematicky velmi odlišná od těch ostatních, protože jsem už asi vyčerpal studnici zhrzených lásek a strachu ze samoty. Uvědomil jsem si, že tyhle strachy jsou zbytečné.

Ještě vás čeká turné, v čem bude jiné než ta předchozí?

Jiné bude třeba v tom, že jsme lidem nabídli možnost stvořit nám playlist na internetu, takže na stránkách www.konecnevenku.cz volí, co budeme zpívat. Malinko se toho teda děsím, ale uvidíme.

Máte ale taky speciální hosty...

Pozvali jsme na naše aktuální turné jako předskokany mentálně postižené lidi ze Studia Oáza. Ale to nebude trvat dlouho, protože oni se během dvou tří koncertů stanou headlinery díky své bezprostřednosti a radosti.

Jsi exhibicionista, nebojíš se předstoupit před davy?

Cítím se tam dobře, mám to rád, protože miluju lidi. No, vlastně jsem exhibicionista. Ale ač si teď tu slávu víc připouštím, tak mě to trochu zahnalo do introverze, což ale není moje přirozenost. Já bych se bez toho neobešel. Obejdu se bez velkého davu, ale neobejdu se bez publika. Už vím, že tuhle věc chci dělat, protože mě baví.

Jsi rozený vůdce?

Vůdce, myslím, nejsem. Mám pocit, že člověk nepotřebuje vůdce, guru. Proto naše parta tak funguje. Já ze strany kluků cítím úctu, i když jsou všichni starší než já. Funguju na principu naprosté důvěry. Lidem důvěřuju a vím, že nemá cenu někoho sprdnout na tři doby za to, že přijde o půl hodiny později. Vím, že když mu dám důvěru a odpustím mu, tak se omluví a příště už to neudělá.

Jsi proti postihům, trestům…

Princip trestu je zvrácený a jenom budí strach. Podívej se na člověka, který vyjde z vězení, je polepšený? Není, protože lidi neumějí odpouštět. I u Toltéků neexistovalo, že by na kmenové radě někdo někoho přehlasoval. Shoda znamená, že se shodnou všichni. V momentě, kdy je jeden člověk proti, už to není shoda. Jenomže to ve společnosti, která není zvyklá se respektovat, neexistuje. My potřebujeme mít mocenské skupiny. Takže já jsem se v tomhle zhlédnul v hipících, i když oni to měli hodně šoupnutý přes drogy. Rozumím tomu, drogy otevírají různé obzory. Ale je to lež, každá droga je lež.

Jak se tvoje hipísáctví projevuje?

Došlo mi, že bych se k Zemi měl chovat tak, abych na ní přežil, ale je to strašně těžké. Třeba biopleny. Kdybych chtěl využít své pozice, že můžu promluvit k více lidem a říct: Hele, jsou tu také pleny, které se rozkládají a nezatěžují přírodu, vlastně nemůžu, protože člověk na to, aby mohl žít v souladu s přírodou, musí být bohatý. Ostatní firmy prostě nedovolí, aby to byla levná záležitost. To je další past systému. Nebo třeba transport potravin. Vyvážíme určitý počet tun jablek do Španělska a stejný počet tun dovážíme. Proč to tak je? Proč s tím člověk, který dokáže vymyslet miniaturní mikročip, kam se vejde paměť tisíce lidí, nezačne něco dělat? A ta odpověď je jednoduchá, protože se to nevyplatí lidem, kteří to drží pod palcem.

Co s tím chceš dělat, jak bojuješ proti systému?

Myslel jsem, že změním svět písničkama. Ale nejde to, já to vidím na naší společnosti. Třeba píseň Pánubohudooken vyvolala akorát to, že za mnou chodili lidi a říkali mi, že tím to změním. Ale tak to není. Změníme to my v momentě, kdy přestaneme považovat šedesátiprocentní volební účast za úspěch. To není úspěch, to je naopak průser! Je nám to jedno, ale sejdeme se v hospodě a remcáme. Já vidím řešení politické situace v angažovanosti lidí. Máš nějaký názor, tak běž a zaregistruj se do nějaké strany.

Jak vůbec vnímáš peníze?

Mně jsou peníze šumák. Já je vnímám jako vedlejší produkt toho, jakým způsobem si člověk dovolí být šťastný. Když víš, co chceš, tak to vždycky dostaneš. Takhle je vesmír zařízený. Zjistil jsem to tak, že jsem si položil otázku, proč jsem slavný. A odpověď byla jednoduchá. Protože jsem chtěl! Já jsem se takhle dostal až k základní škole, protože vždycky, když jsem něco chtěl a něco jsem pro to udělal, tak se mi to splnilo. A v momentě, kdy člověk ví, co chce, má vytčený ne cíl, protože cíl je definitiva, ale má nějakou představu, má směr, tak vesmír je tak dobrý, že ti to i zafinancuje. A k tomu dostaneš i ty peníze. My máme pocit, že náš osud je v moci někoho jiného. Ale není. Mě peníze lidsky uráží, poněvadž je převlíkáme za Boha.

Považuješ se za umělce?

Každý člověk je umělec, každý je autor svého příběhu. Ať miluješ někoho sebevíc, je to pořád vedlejší postava.

Věnuješ se i herectví?

„Teď třeba točím s Honzou Svěrákem pohádku, kde hraju prince. A dalšího prince hraje Vojta Dyk. Divadlo hraju v Ypsilonce, jmenuje se to Deadline. A to mi stačí. Až budu chtít hrát divadlo víc, tak ho budu hrát. A je mi jedno, jestli budu hrát v Národním nebo někde v sokolovně. Chci se tím bavit, nechci se stresovat před premiérou. Chci mít trému, ale ne stres. Člověk je zvyklý si budovat stresy, protože pak má pocit, že žije. Kdo má plný diář, ještě nemusí být šťastný člověk.“

Kdy vůbec přišel ten moment, kdy tě lidi začali poslouchat?

My jsme měli už první koncert vyprodaný. Byl v malém sále, ale znali jsme své možnosti a já nejsem megaloman, který se potřebuje někam hnát. Ale ta skutečná sláva, ta přišla před dvěma lety. Zazpívali jsme Pánubohudooken na Slavících, vydali jsme album Racek, pak jsme byli pět týdnů v Indii a když jsme se vrátili, byli jsme slavní. Najednou jsme měli nejprodávanější desku.“

Zdroj: Časopis Formen, léto 2013

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Včera | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 2 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

18. 11. | Soutěží StarDance za jejích osm kol prošla řada krásných žen. V tanečním klání sice rozhodují…