Už vím, kdo jsem… Vítr, ne blázen!

| Autor: MF | Rubrika: Celebrity

Každý, kdo ji zná, vám řekne, že třicetiletá herečka Zuzana Norisová je živel. Možná za to může slovenská národnost, možná italské kořeny. V poslední době se ale v jejím životě něco změnilo a ona se čím dál víc podobá spíš umírněné Radce, kterou hraje v seriálu Přešlapy, než ztřeštěné Petře z Letiště nebo naivní Ivetě z Dokonalého světa.

* Kromě působení v několika divadelních představeních hrajete v seriálu Přešlapy a brzy na diváky vykouknete i z nového seriálu Dokonalý svět. Jediné slovo, které mě napadá, je workoholismus…

Nene, je to jinak. Tentokrát moc dobře vím, že jsem to přehnala. Pracovala jsem jako blázen, abych neměla čas myslet na svůj poslední nevydařený vztah. To dělám pokaždé. Když jsem šťastně zamilovaná, nepotřebuji tolik pracovat. Když to ale tak není, můj diář se začne rychle plnit termíny natáčení a představení. Teď už je to ale za mnou a už ani moc nepřemýšlím nad tím, že jsem sama. Vlastně si docela užívám, že mám na sebe čas. Začala jsem si totiž dělat pořádek sama v sobě a konečně si vytvářím ve svém životě vlastní řád.

* Doteď to byl spíš „neřád“?

Rozhodně. Z numerologie vychází, že rok 2009 pro mě byl rokem dospívání, a tak tomu i bylo. Nejvíc se to ukázalo v říjnu, kdy jsem měla po několika měsících konečně volno. Nejdřív jsem na týden odletěla na Madeiru a pak se doma pustila do uklízení. Třídila jsem všechno, co mi přišlo pod ruku – oblečení, hrníčky, kosmetiku. Nemohla jsem se zastavit. Dělala jsem několik věcí najednou a všechny je dokázala dotáhnout do konce. Vyhazovala jsem staré věci a vůbec mi jich nebylo líto. Spala jsem pět hodin denně a nechápala, co se to se mnou děje. Jediné, co jsem věděla, bylo, že je to tak dobře a že potřebuji změnu a provzdušnit prostor kolem sebe.

* Promítl se rok dospívání i do vašeho vztahu k okolí?

Kamarádi říkají, že jsem umírněnější. Já sama už se tolik nesnažím, aby všichni byli spokojení. Nemám tendence každému vyhovět za každou cenu. Docházím k tomu, že nejdřív musím být spokojená já. Po dlouhé době se vracím sama k sobě, a je to vidět i na mém oblečení. Už nepotřebuji být hastroš od hlavy až k patě (tedy zatím jen občas), a to je pro mě hodně velký posun, ke kterému jsem vždycky chtěla dospět.

* A co láska? Má u vás šanci na úspěch?

V mužské společnosti se teď cítím hodně dobře, ale spíš mi jde o přátelství. Ráda se s muži bavím a rozebírám jejich pohled na vztahy. Naposledy se mi to povedlo, když jsme připravovali představení V sedmém pádu, které hrajeme v pražském divadle Ypsilon. Sešla se tu výborná parta, se kterou jsem trávila spoustu času i mimo divadlo. Hodně mi pomohli dostat se z mého posledního rozchodu. Velmi často se ale bohužel stává, že moji snahu o kamarádství muži sabotují a snaží se o něco úplně jiného.



* Neříkají vám náhodou, že se z energické Zuzany najednou stává klidná, dospělá žena?

To ani náhodou. Je pravda, že než jít do baru, radši zůstanu doma se svými kočičkami Žofkou a Elvískem a čtu si. Jinak jsem pořád stejný blázen. Už mi to ale tak nevadí. (směje se) Hodně mi v tomto směru pomohla ájurvéda. Pán, který se jí zabývá, mi řekl, že jsem vítr, což je typ člověka, který je tvořivý, ale nevydrží dlouho na jednom místě. Potřebuji se neustále rozptylovat a měnit prostředí. Prý udělám mnohem víc práce, když se pustím do několika věcí najednou. Dřív jsem také bojovala s návaly energie, které se střídaly s pocitem neskutečné únavy. I to je ale prý v pořádku, a tak už s tím nebojuji a dělám si častější pauzy. Na chvíli vypnu, koukám doblba a za chvíli už jako hurikán svištím dál. Jsem šťastná, že mi konečně někdo potvrdil, že nejsem nenormální.

* Co teď dělají vaše italské kořeny z tatínkovy strany? Ustoupily do pozadí?

Ty se projevují jinde. Když mám přítele, odnese můj temperament on. V současné době si to ventiluji hlavně při natáčení. Pochybuji ale o tom, že jsem ve skrytu duše stoprocentní Italka. Když jsem byla na dovolené na Sardinii, nebylo mi italské hulákání příliš blízké. Mnohem víc jako doma jsem se cítila v Brazílii. Všichni si tam tak spokojeně pluli životem, zářili barvami a mně mezi nimi bylo hodně dobře.

* Podobá se vám povahově vaše starší sestra Soňa, kterou Češi znají jako Alžbětu z filmových Rebelů nebo coby Karolínu ze seriálu Přešlapy?

Jak v čem. Jsem větší kliďas než ona, i když si lidé většinou myslí, že je to obráceně. Sonička je také o trochu zodpovědnější než já. Myslím, že by se ale měla naučit častěji říkat „ne“ a myslet víc na sebe. Já na tom také pracuji, ale jde mi to ztuha. Jedna druhé umíme skvěle poradit. Dokážeme se navzájem zkrotit i podržet. Přesně víme, kdy si ta druhá nevěří a co je potřeba udělat. I proto jsem ráda, že Přešlapy natáčíme spolu. Když jsme se ale před několika lety pracovně setkaly poprvé ve slovenském muzikálu Malá noční hudba, nebylo to tak jednoduché jako dnes. Velmi brzy jsme zjistily, že máme podobná gesta a mimiku. Pak jen stačilo, abychom se na sebe během zkoušek podívaly a okamžitě jsme se začaly smát. Bylo to jako dívat se na sebe do zrcadla.

* Vaše maminka je učitelka hudby a tatínek pracuje jako lékař. Po kom jste zdědily touhu hrát?

Nejspíš po babičce, která byla ochotnice a milovala české herce. Bohužel umřela, když mi bylo čtrnáct, takže vůbec netuší, že se obě její vnučky živí herectvím. Myslím, že by byla šťastná… Ale ani já, ani Soňa jsme jako malé netoužily hrát ve filmech. Zatímco Soňa se chtěla stát zdravotní sestrou, já snila o kariéře tanečnice. Bohužel to nevyšlo. Když mě v deseti letech nepřijali na školu, postupně jsem přešla až k herectví. Dodnes mě baví téměř všechno, co souvisí s tvořením.

* Nabídka na účinkování v taneční soutěži StarDance mohla alespoň trochu splnit váš dětský sen…

Toužila jsem ocitnout se v této soutěži. I když se musím přiznat, že pro mě bylo těžké donutit se chodit skoro každý den na zkoušky. Celou dobu jsem se také snažila nevnímat, že jde o soutěž. Byl to ale skvělý zážitek, díky kterému jsem se nečekaně zamilovala do standardních tanců. Vždycky jsem si myslela, že například waltz je hrozná nuda. Brzy jsem ale pochopila, že to není pravda. Má svoje kouzlo a vůbec nejde o jednoduchý tanec, jak se na první pohled zdá.

* Vypadá to, že vás baví hledat v životě svoje limity. To je důvod, proč jste kývla na roli ve filmu Jiná láska z cyklu Soukromé pasti, a přijala tak roli učitelky, která se zamiluje do své starší kolegyně?

Brala jsem to jako výzvu. Do té doby jsem viděla pár filmů s lesbickou tematikou a zajímalo mě, zda bych zvládla zahrát takovou roli a vzbudit v divákovi pocit, že mě druhá žena opravdu přitahuje. V té době jsem byla navíc čerstvě zamilovaná a práci jsem moc neřešila, takže jsem na nabídku téměř okamžitě kývla. Na natočení jsme dostali osm dnů. Moje herecká kolegyně Zuzana Stivínová byla skvělá. Stačilo, aby se na mě podívala, a já okamžitě přestala řešit, že se muchluji se ženskou. Natočily jsme ale spolu tolik lesbických scén, že jsem ke konci už jen zavírala oči a přála si, aby byl konec.

* Uvěřila jste pak při sledování filmu sama sobě, že vaše zamilované pohledy jsou skutečné?

Celkem ano. Nebylo a dodnes pro mě není jednoduché dívat se sama na sebe v televizi. Ještě to zvládám, když hraji ztřeštěnou roli. Pak mám pocit, že je to někdo jiný a všechno je jenom hra. Když jde ale o vážnější roli, je to složitější, protože se v některých scénách poznávám a těžce nesu, když se tam objeví nějaká faleš. S tím ale nic neudělám, to podle mě zažívá většina herců. Ve své práci mám ráda různorodost a kdybych hrála jenom pipky, měla bych pak pocit, že snad ani jiná být neumím.

* Přitom právě coby ztřeštěná letuška Petra ze seriálu Letiště jste pro mnohé lidi nezapomenutelná…

To je trochu paradox. Na konzervatoři jsem totiž nikdy nedostala podobnou roli. Neustále jsem hrála utrápené ženy na pokraji zhroucení, alkoholičky nebo Antigony. Najednou přišlo Letiště a já v sobě objevila něco, o čem jsem do té doby neměla ani tušení. O trochu horší pak bylo, když se ke mně lidé na ulici začali chovat jako k mojí seriálové postavě. Všichni se hned začali smát, protože očekávali, že to, co viděli v televizi, je realita. Spousta z nich pak byla zklamaná, když zjistili, že jsem normální. Teď mám charakterově podobnou roli v seriálu Dokonalý svět, který se letos začne vysílat. Uvidíme, jak to tentokrát dopadne.

* A kdy je pro vás svět dokonalý?

Možná, když se ocitnu pod vodou, kde se cítím ze všech míst nejlépe, nebo při pohledu z vysoké skály na moře. Pak také, když jsem s kamarádkami nebo s rodinou. Ale i ve chvíli, kdy se povede představení a když na mě vrní moje kočičky. Myslím si ale, že každý den může být dokonalý, když si člověk všímá detailů, těší se z maličkostí a zvládne spoustu věcí, aniž by se za sebe musel stydět.

Autor: Iveta Vařečková


Nový časopis Juicy vyšel 30.12.2009


Další články z rubriky

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Včera | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 2 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

18. 11. | Soutěží StarDance za jejích osm kol prošla řada krásných žen. V tanečním klání sice rozhodují…