AŇA GEISLEROVÁ
O této ženě se popsaly už tuny papíru. Že je skvělá herečka, že je módní ikona, že... Že má za sebou rok, jaký měla. Kde se z některých jejích kolegyň stávají panoptika, drží si Aňa Geislerová pokoru, nadhled i grácii. Neodmítá média jako jiní umělci a zároveň jim neprozrazuje, co nechce. Ačkoli by si mohla dovolit být matkou na plný úvazek, pracuje, točí jeden film za druhým a užívá si to.
Přestože někteří tvrdí, že je občas „přegeislerováno“, pořád má na plátně co nabídnout. A pořád je krásná a inspirativní, i když se její život točí kolem tří dětí, z nichž nejmladšímu Maxovi jsou teprve tři měsíce. Na rovinu říká, že nesnáší rozhovory na téma, jak věci zvládá a stíhá. Nechce dělat strhanou matku a není jí, protože se tak prostě rozhodla. Je možná fyzicky unavená, ale zároveň z ní sálá ohromná energie a spokojenost.
Zvlášť když mluví o tradičním Vánočním bazaru v Mokré čtvrti. Letos chystá už jeho desátý ročník a kromě bazaru připravuje s Tatianou Vilhelmovou a Peterem Serge Butkem i speciální hudební gala večírek na 20. prosince v Lucerně. Je vlastně úplně jedno, jestli se to týká práce, charity nebo osobního života. Aňa Geislerová nás baví taky proto, že se nebojí přiznat, že má v životě ambice a že na malém českém trhu není nijak nereálné si je splnit. Tedy, když je člověk ochoten pro to něco udělat.
JOLANA VOLDÁNOVÁ
Jen málo lidí umí uzavřít jednu profesní etapu na vrcholu a vrhnout se po hlavě do neznáma. Jolana Voldánová, dlouholetá tvář televizního zpravodajství, to v červnu letošního roku udělala. A strhla se lavina. Výčitek a debat, že to je rouhání, protože „z takového místa se přece neodchází, to si přece nemůže dovolit“. Jolana Voldánová si to dovolila, což i pro ni samotnou bylo na začátku v jistém slova smyslu překvapení. Jak sama přiznává, výchova i dosavadní život ji vedly k tomu, že dávala přednost spíš věcem, které se od ní očekávaly než těm, které by sama chtěla.
V červnu letošního roku dala po letech větší prostor srdci než rozumu a změnu si nemůže vynachválit. Odchod z televizního zpravodajství nicméně nebyl impulzivní rozhodnutí, přemýšlela o něm skoro půl roku. A hlavou se jí pochopitelně honily i negativní komentáře. Přesně ty, které si o sobě přečetla, sotva své rozhodnutí oznámila.
Nepodlehla jim a odvážila se neplnit společenské očekávání o tom, co by se mělo nebo nemělo. Nevěděla, jestli bude umět fungovat bez toho, čím žila přes dvacet let. Na druhou stranu si uvědomovala, že neučinit rozhodnutí znamená nikdy to nezjistit. V Česku o podobné odvaze učinit a hlavně postavit se za své rozhodnutí spíš pořád jenom mluvíme. Stejně jako o nutnosti přestat lidi škatulkovat a soudit za něco, co není úplně běžné, protože na to třeba nejsme zvyklí.
Jolana Voldánová neukázala poprvé, že umí vybočit i tam, kde se to zatím nenosí a že si to umí obhájit. Několik let sama vychovávala syna Vojtu bez toho, aby v médiích prozradila jméno jeho otce. Je jiná, což vyvolává reakce. A obdiv. A také dodává odvahu, pokud se chystáte udělat něco podobného.
LUCIE CINGROŠOVÁ
Je mladá lékařka, která pracuje na dětské onkologii v pražském Motole. Kdo se s Lucií Cingrošovou seznámí, o její profesi buď zarytě mlčí, nebo zazní jen jedna otázka: Jak to můžeš dělat? Lucie prezentuje onkologii a lékařskou profesi z jiného pohledu, než jsme dlouho byli zvyklí. Léčí sice děti se zhoubným onemocněním na klinice, kde je nutné počítat se smrtí, na druhou stranu jedním dechem mluví o tom, že onkologická léčba je hlavně naděje. Naděje na život, která se rok od roku zvyšuje. Jestliže v 60. letech 20. století umíralo v Československu 97 % malých onkologických pacientů, dnes se jich přes 80 % vyléčí.
Aby veřejnost nepřesvědčovala jen slovy a čísly, vymyslela projekt Můj nový život. Na výstavu velkoformátových fotografií malých pacientů v onkologické léčbě od fotografky Kamily Berndorffové navázala letos miniverze výstavy putující po školách provázená besedami o dětské onkologii. Ty vede právě ona sama. Letos v listopadu se po dvouleté mateřské dovolené vrací na plný úvazek zpátky do práce. Z jejích úst neslyšíte stížnosti nebo slova o tom, že něco nejde. Naopak - vychází vstříc novým výzvám a nebojí se jich.
Dva týdny po porodu Lucie úspěšně složila atestaci z dětského lékařství. Svého syna Mariana vychovává sama. Od roku 2010 se věnuje realizaci svého projektu na podporu dětí s rakovinou. Co na ní ale obdivujeme především, je upřímnost a žádná přetvářka. Lucie nepředstírá, že náročná práce a osobní život jdou zkombinovat jednoduše a samy od sebe, bez občasných pochybností, výčitek, slz. Nejdou. Ale to není důvod se vzdávat. Práce dětské onkoložky ji naučila vážit si a radovat se z dosažených malých cílů. Ostatně je to přece první krok k těm velkým.
HELENA KÁHNOVÁ
Policistka Helena Káhnová spolu se svým kolegou a životním partnerem rozkryla Berdychův gang, největší případ české kriminální historie. U policie začínala krátce po revoluci s cílem chytat zločince. Na kriminalistku z oddělení organizovaného zločinu, podle jejíhož příběhu byl natočen seriál Expozitura, se vypracovala z obyčejné pochůzkářky. Když pak přišla nabídka na pozici vyšetřovatelky, byla tehdy v podstatě jedinou ženou, která měla dost odvahy ji přijmout. Přestože měla doma malou holčičku, kterou porodila v osmnácti a o niž se starala sama. Hledat zločince takového formátu, jako to dělala Helena, totiž vyžaduje mimořádné pracovní nasazení a nutnost položit na oltář profese pocit bezpečí pro sebe i svoji rodinu.
Na případu Berdychova gangu pracovala se svým partnerem ve dne v noci sedm let. Sedm let nevyspání, strachu, sedm let trpělivého hledání a sbírání důkazů, aby nakonec mohla za mříže dostat své kolegy i svého šéfa. Krátce nato si šla na rok odpočinout do redakce bulvárního deníku. Dnes znovu chytá zločince. Zase žije ve světě, o němž přiznává, že člověk v něm dost zcyničtí, a na němž lze jen těžko hledat pozitiva.
Helena Káhnová se přese všechno dost směje, a když si s ní povídáte, máte pocit, že se znáte celá léta. Mluví upřímně, věcně, neskrývá se za pečlivě promyšlené fráze a nedělá ze sebe důležitou, přestože by mohla. Když něco dělá, dělá to dobře a naplno. A je jí jedno, co to je a hlavně co si o tom lidé myslí, přestože o policistech, tím spíše o redaktorech z bulváru, to obvykle nebývá nic dobrého. Helena Káhnová „to neřeší“ a z jejího chování je vidět, že v jejím případě to rozhodně není jen prázdná fráze.
MARSHA KOCÁBOVÁ
Těžko si představit velikost lásky, která přiměje člověka opustit barevnou svobodu a přestěhovat se do šedivé totality. V době, kdy se řada Čechů snažila dostat do Spojených států, šla Marsha Kocábová opačným směrem.
Pro lásku víc udělat nemohla. Opustila domov, v novém porodila tři děti, přestála nevěru svého muže, o které denně četla v bulváru. Celý život se starala o rodinu, byla jejím středobodem. A pak se jí rodina rozpadla. Při další nevěře se Marsha a Michal Kocábovi rozvedli.
Marshe se zhroutil život a neváhala to přiznat. Když bylo nejhůř, rozhodla se odejít zpátky do Ameriky. Utekla. A jako o útěku o svém rozhodnutí také upřímně mluví. Určitým způsobem Marshe odchod pomohl. Jenže Spojené státy už nebyl domov, jak ho znala kdysi.
Lidé se změnili, obchod s potravinami přestěhovali, telefon na opraváře sháněla Marsha přes několik známých. Maličkosti, řeknete si, jenže maličkosti, které tvoří životní jistoty a které ke svému životu vždycky potřebovala. Když si připustila, jak moc jí chybějí děti, vrátila se po roce zpátky do Česka. Nenarodila se jako optimistka a přiznává, že pozitiva v životě musí - někdy dost složitě - hledat. Nedaří se jí to sice vždycky, ale co je důležité, nerezignovala. A hlavně, nezanevřela na muže a na lásku, kterou nedávno našla. O lásce a o partnerských vztazích momentálně píše svou druhou knihu.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie