Václav Malý: Ambice nemám

| Autor: Kateřina Beščecová | Rubrika: Celebrity

Rozhovor nejen o ambicích, pokoře a lidských limitech, o „překročení prahu zenitu“ a bilancování, ale především o Václavu Malém, jako člověku.

Jak jste oslavil padesátiny, by to pro vás nějaký životní zlom?
Padesáté narozeniny se mi podařilo takřka utajit a prožít v klidu bez nějakých velkých oslav. Všimli si toho v podstatě jen nejbližší přátelé, což mě potěšilo. Nerad jsem středem zájmu a připadá mi trochu trapné, když se k padesátinám nabalí spousta zbytečností a krkolomných oslav. K čemu jsou velké akce, kde se člověk ani nemůže se všemi osobně pobavit? Ani jsem v tom výročí neviděl nějaký zlom, nejsem vysazen na data. Snažím se svůj život konfrontovat s aktuální situací a průběžně ho korigovat. Ptám se často sám sebe, zda má smysl to, co dělám, a jestli to dělám alespoň trochu dobře. Ale zrovna padesátiny jsem nějak zásadně neprožíval. Ani jsem v tom neviděl důvod k lítosti, že stárnu a něco jsem nestihl. Znám svoje limity. Důležitými mezníky jsou pro mě spíš svěcení, ztráta souhlasu, návrat do pastorace, jemnování biskupem.

Řekl jste, že znáte své limity. Kam přesně jste mířil?
Znát sebe, své možnosti je předpokladem, aby člověk vůbec mohl něco dobrého dělat. Jinak žijeme ve snech. To je pro mě velmi důležité. Mám limity, co se týče vzdělanosti, přehledu o světě, odhadu lidí, organizačních schopností, koneckonců vím i o tom, že jsem velmi limitován ve styku s dospívající mládeží. Když zkusím říci vtip, vždycky se bojím, že se nikdo z nich nezasměje. Vím i o svých limitech v osobnější rovině. S tím žiji – a dnes už celkem smířen.

Máte ještě nějaké větší ambice, metu, kterou byste chtěl dosáhnout?
Mohu říci upřímně, že ambice nemám. Nedokážu si představit, že bych se zaměstnával myšlenkami, co udělat pro to, abych se dostal výš v katolické hierarchii. To mi za námahu nestojí. To je směšné. Ponižovat se, být konformní a leštit kliky mne odpuzuje.

Ještě před pěti lety jste přiznal, že byste rád napsal knihu.
Ještě jsem tuto myšlenku nenechal definitivně usnout. Ale to nejdůležitější, co mě zaměstnává je, abych obstál v biskupské službě. Aby se mi dařilo s pomocí druhých a společně s nimi posunout věci kupředu – konkrétně vytvořit svobodnější prostředí v církvi. Vím, že moc věcí už nestihnu, překročil jsem práh zenitu. Neříkám to nijak poraženecky, tak to je a přiznat si to, v tom je svoboda bilancování a zvažování dalších kroků. Nicméně kdybych mohl přispět ke svobodnějšímu prostředí, inspirovat nějaké lidi, aby šli dál než já a poctivě, do hloubky promýšleli námi probíraná témata, budu spokojen.

Stíháte i po padesátce sledovat kulturní dění nebo sport?
Snažím se pěstovat turistiku – nejraději chodím sám, pročistím si hlavu, odreaguji se. To mě baví. Další sporty jako plavání nebo ježdění na kole by mě také bavily, ale nezbývá mi na ně čas. Rád bych si také ještě zahrál fotbal. Hrál jsem ho kdysi moc rád a dodneška mě drží. Prakticky ale spíš sleduji mistrovství světa a Evropy, aspoň ty důležitější zápasy. Podobně sleduji tenis, hokej, atletiku, Tour de France a Formuli 1. Ta je v poslední době docela nudná. Všechno vyhrává Michael Schumacher. Co se týče kultury, sleduji výstavy, víckrát za rok zajdu do divadla. Bohužel na koncerty moc nechodím a jen poslouchám cédéčka. Kdybych neměl možnost alespoň občas se tímto způsobem občerstvit, chybělo by mi to.

Podle čeho si vybíráte z bohaté kulturní nabídky? Stále dáváte přednost vážné hudbě a vůbec umění s velkým U, nebo dnes upřednostňujete třeba muzikály či folk?
Pořád jsem věrný vážné hudbě, i když někdy poslouchám country. Doma jsem v klasice, mám už hodně naposloucháno. Nejraději se vracím ke Gustavu Mahlerovi, jeho dílo má v sobě uzemňující hloubku, a k Bohuslavu Martinů. Znovu také přicházím na chuť Beethovenovi. Ale rád si pouštím i baroko, nejen klasické, notoricky známé skladatele. Je osvěžující zaposlouchat se do klavírních děl, když je hraje Ivan Moravec nebo třeba Svjatoslav Richter.

Kde čerpáte energii, když na vás padne únava nebo splín?
Asi ze svého naturelu netrpím depresemi a ze splínu se rychle vylížu – a pak mě také nabíjí soustředěná modlitba a četba Písma a samota. Nejsem zdaleka samotář, rád popiji s přáteli, a třeba i déle do noci, ale není to způsob načerpání energie, naopak mě spíš podobné akce energii stojí.

Těšíte se na dovolenou? Kam nejraději jezdíte?
Ano, těším se pokaždé, nejsem stoupencem bludu, že ti dobří ani dovolenou nepotřebují. To je nesmysl. Nejraději trávím dovolenou sám, hledám klid. Být celou dovolenou s někým by mě vyvádělo z míry. Navštěvuji sice lidi, na které přes rok nemám čas, ale ne nijak plánovaně. Na nikoho se nevážu. Také se snažím trochu víc modlit, přečíst si, na co mám chuť,a dopřávám si pocit, že nic nemusím a nemám žádné termíny.
Kněz i biskup je člověk jako každý jiný. Potřebuje dovolenou už proto, že potřebuje odstup od své práce. Únava si nevybírá a časem intezita vnímání a soustředění klesá. Představa „čím méně dovolené, tím lepší pastýř“ je opravdu blud. Naopak by si všichni měli vybrat dovolenou celou – pak teprve mohou s plnou intenzitou a nasazení pracovat.


„Nenazval bych situaci katolické církve dnes krizí, ale bezesporu stojí na křižovatce vzhledem k rychlosti nových a nových nároků. V minulých staletích církev významně spoluutvářela obraz světa, dnes však vyvstává tolik nových otázek, že církev sotva stíhá utvořit si názor – uvedu jen inkulturaci, bioetiku, mezináboženský dialog a dalčí otázky vyvolané globalizací. Díky cestování a sdělovacím prostředkům se tyto otázky týkají opravdu všech a mnohdy jdou nevybíravě ke dřeni našeho přesvědčení. Ten proces se neustále urychluje. Není čas nabrat odstup, zaujmout postoj, orientaci a přitom zůstat otevřený, tolerantní? To vůbec není snadné.“

Václav Malý





Podle knihy Josefa Beránka Václav Malý: K hledání pravdy patří pokora, Portál, 2002
Knižní rozhovor nejprve stručně provází mládím Václava Malého, dobou disentu a událostmi konce roku 1989, zabývá se úlohou křesťanství ve společnosti, vztahu křesťanství k současné filozofii, ale i k posledním výdobytkům genetiky a ekologickým poznatkům.
Autor knihy, Josef Beránek, studoval na Univerzitě Karlově a Institutu Roberta Schumana v Bruselu, v současné době řídí oddělení časopisů v nakladatelství Portál.

autor: Kateřina Beščecová

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

Dnes | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…