Václav Vydra: Koně potřebují svobodu

| Autor: Alka Hájková | Rubrika: Celebrity

Jeden z nejoblíbenějších herců je nejen milovníkem divadla, ale také koní. Pokud Václav Vydru nevidíte právě na jevišti, či například na televizních obrazovkách v seriálu Gympl, Život na zámku, Kameňák nebo oblíbené pohádce Z pekla štěstí, určitě ho potkáte na statku u koní.

Jak vznikal vztah mezi hercem a jeho konmi, proč je začal léčit, zda jsou metody, které se snaží Václav Vydra prosadit, úspěšné, nebo jestli si pořídí vlastní penzion?

Co vás přivedlo ke koním, resp. co vás na nich upoutalo?

To je poměrně dlouhá historie. Když mi bylo asi 20, začal jsem jezdit s jednou kamarádkou, která měla koně, na Mělník. Pár let jsem tam jezdil – nijak pravidelně – potom ještě asi dva roky do Chaber, kde bývala stáj pětibojařů, a pak jsem přestal jezdit úplně. S výjimkou nějakého natáčení… Znovu jsem si sedl na koně asi v roce 1993, kdy mě naše neteř přemluvila, abych si s ní vyjel. Znova mě to chytlo a od té doby jsem začal jezdit už pravidelněji, asi na dvě místa – na Jíloviště a na Nedvězí.

Měl jsem tam už „svého“ koně, kterého mi pravidelně půjčovali a já mohl jezdit sám, krajinou, na vyjížďky, většinou ve dvou. Tedy kůň a já. Ctižádost, kterou jsem měl, byla, abych koni co nejméně vadil. Tedy kromě toho, že jsem chtěl, aabychom šli tam, kam jsem chtěl já.

A to jsem pořád tvrdil, že nechci vlastního koně. Odmítal jsem tu zodpovědnost a nechtěl jsem se vázat na jedno místo. Ale právě ty dvě klisny, na kterých jsem tehdy jezdil, si mě začaly omotávat první pavučinou vznikajícího „vztahu“.

A pak jsem přišel na statek, kde se mi to zalíbilo, byli tam fajn lidi a já začal jezdit tam. Asi po půl roce se kůň, kterého mi tam půjčovali, zranil a přivolaný veterinář mi řekl, že to stejně nebyl kůň pro mě a doporučil mi, abych si koupil svého. A že zrovna o jednom ví. Jel jsem se na něj podívat a další den jsem si tu kobylku přivezl. Měla moc špatné nohy, ale to já tehdy zdaleka nebyl schopný posoudit a ani rozpoznat. Ale to už dost předbíhám.

Tím prvotním, co mě ke koním přitahovalo, byla nejspíš zpočátku romantika a ten úžasný pocit, že člověk sedí na tom krásném velkém tvorovi, on ho nese a dokonce s ním utíká, pak ho třeba i poslouchá a plní jeho přání a mají společné zážitky.

A pak třeba začne vznikat vztah. A to je krok k tomu, že se člověk rozhodne si pořídit vlastního koně. A pak začne to nejkrásnější. Společné pokroky, kdy se učím od svého koně, on ode mne, budujeme si vzájemnou důvěru a vznikne mezi námi partnerství.

A na tom je právě krásná ta nekončící cesta, která by měla vést ke spokojenosti jezdce i koně. Miluju toulky krajinou se svými koňmi, rád skáču (hlavně přírodní skoky), rád s nimi plavu a snažím se jim poskytnout zdravý a spokojený život.

Vy máte dnes již svoji stáj, řekněte, jak vypadá takový běžný den herce u koní?

Pokud nezkouším v divadle, nebo nenatáčím, tak ráno vstanu a jedu na statek, za svými koňmi. Zkontroluju, co se děje, pokud je potřeba, upravím některému ze svých koní kopyta, to mi většinou zabere tak dvě až tři hodiny. Pak vezmu koně na louku poblíž statku a buď je nechám chvíli pást a pak jedeme na vyjížďku. Tak s pěti až osmi koňmi.

Podle toho, jestli jedu sám, nebo je se mnou ještě někdo. No a pak obvykle odjíždím na představení. Do pražského, či nějakého jiného divadla v Čechách nebo na Moravě.

Vracím se v noci a někdy mám ještě sílu sednout k počítači a něco napsat nebo vyřídit poštu. A takhle to jde prakticky den za dnem. Někdy natáčím celý den, to se pak ke koním nedostanu, nebo točím jen ráno, pak se vrátím ke koním a večer jedu zase na představení.

Kolik máte ve stáji „ubytovaných“ koní?

Já mám 4 svoje koně. Nelly – ta byla má první, Navarra, její dcera, Gustav a Démon. Jinak na statku je v současnosti 20 koní, kapacita je 25, takže ještě pět koní má šanci se u nás „ubytovat“

Vaší prioritou v chovu je volnost a svoboda koní. Jaké jsou její výhody a nevýhody?

Nemá nevýhody. Je to něco, co by mělo být samozřejmé. I my, lidé, chceme svobodu a volnost. A mnohdy se jí příliš lehkovážně vzdáváme pod různými záminkami.

Ale koně ji potřebují nejen pro svoji psychickou, ale i fyzickou pohodu. Život ve stádě, s možností svobodného pohybu, po nezdevastovaném terénu s převahou pevné půdy pod nohama, je podmínkou zachování jejich zdraví a psychické i fyzické pohody

Vy jste přišel s novou metodou, která se ale nesetkala u některých jiných chovatelů koní s ohlasem. V čem je problém?

To se mě ptáte na něco, na co opravdu neumím odpovědět. Ale myslím si, že je v tom ego, pýcha, peníze a strach se otevřít něčemu jinému. Ztrácím chuť někoho přesvědčovat o správnosti toho, co dělám. Asi si k tomu každý musí dojít sám. Ale mluvit o tom nikdy nepřestanu.

Kdybych nebýval byl měl problém, který na mém koni způsobila „konvenční péče“ a pak nad ním také „zlomila hůl“ , a já zrovna v tu dobu nedostal do ruky knížku Dr.Strasserové s informacemi, které mi otevřely dveře do jiné dimenze péče o koně, pravděpodobně bych také nechtěl měnit zaběhlé „pořádky“. I když už dlouho před tím, než jsem si přečetl, co způsobuje koni „železo v hubě“, té věci jsem své koně už dávno zbavil. A před 7 lety jsem je zbavil i železa na nohou.

Jinak „metoda“ není nijak nová. Je to jen důsledné popsání a dodržování fyziologických a anatomických daností nejen koňských kopyt, ale i celého organismu a fyzikálních sil v kopytě působících.

Můžeme ten koncept nazývat „celostní péčí“. Samotná péče o kopyta, která má učinit kopyta funkční a v tomto stavu je udržovat, aby byla zdravá (stejně jako celý kůň), nemůže fungovat bez toho, aby měl dostatek pohybu v průběhu 24 hodin denně, aby si mohl namočit kopyta ve vodě, nebyl zavíraný do boxů, nebyla omezovaná jeho přirozená termoregulace např. dekováním, krevní oběh různými bandážemi atd.

Není toho málo a člověk musí chtít v sobě změnit zaběhlý způsob myšlení a pohledu na věc ve prospěch přirozených potřeb koní. A to si spousta lidí vůbec nedokáže představit.

Kde jste načerpal všechny tyto zkušenosti o léčbě koní?

Za prvé ze zmíněné knížky, pak jsem absolvoval základní seminář u paní doktorky, přečetl několik dalších jejích knížek a vůbec jsem se začal zajímat o tuhle problematiku.

Pak jsem absolvoval dvouleté vyškolování na ošetřovatele kopyt - také u Hiltrud Strasserové a před asi třemi lety začal sám pečovat o kopyta svých koní. A nejen o kopyta. Byl jsem na čtyřech Světových konferencích na toto téma, kde jsem se seznámil se spoustou lidí z celého světa, kteří se vydali také touto cestou. Moc si jich vážím, protože se potýkají s podobnými problémy jako my tady.

Jak chcete tedy prosadit, nebo je vůbec nějaká možnost prosadit vaši metodu?

Smozřejmě. Ale kdy, to nejsem schopen říct. Do poloviny 19.století si asi taky nikdo neodvážil tipovat, kdy bude zrušeno otroctví. A přesto byli lidé, kteří proti němu vystupovali.

Je to běh na dlouhou trať. Ale teď už to budou mít ti, kdo budou chtít jít touto cestou, mnohem snazší. Bude vyšlapaná, bude přibývat těch, kteří vystudují a budou moci fundovaně upravovat kopyta těm koním, kterým jejich majitelé poskytnou potřebné podmínky k životu s bosými kopyty. Bude třeba, aby nám byly poskytnuty alespoň rovnocenné podmínky s konvenční péčí. Volná soutěž. Ne pomluvy, lži a urážky.

Máte také vlastní rehabilitační centrum. Na co zde koně léčíte?

Je to tzv. kopytní klinika. Je to výběh, částečně pod střechou, částečně pod širým nebem, s bazénkem na máčení kopyt. Celý povrch je pokrytý gumou asi jako dětské hřiště.

Na něm se mohou bez potíží pohybovat i koně s problematickými kopyty, která jsou jim pravidelně, v krátkých časových intervalech, upravována, tak, aby se co nejdříve dosáhlo správných úhlů a funkce. Koně zde musí mít dostatek i řízeného pohybu, protože pak prokrvení urychluje nápravu. K tomu bude využíváno i pohybovací zařízení ve tvaru oválu.

Léčí se zde koně s deformacemi kopyt, se zanedbanými kopyty, která tím pádem nemohou plnit svou funkci tlumičů nárazů, krevní pumpy, hmatového orgánu, či orgánu látkové výměny. Léčí se tu schvácení, nebo podotrochloza.

Velkou oblibu si získaly rakouské a německé Bauernhofy. Nepřemýšlel jste o vybudování podobného penzinu na vašem statku?

Pochopitelně že přemýšlel. Lidé sem mohou jezdit, budou vítáni, pokud si přijedou prohlédnout, jak zde koně žijí. V budoucnu tu budou moci i přespat. Ale na ježdění koně nepůjčujeme. Naše filozofie je jiná. Koně potřebují „svého člověka“. Není jim příjemné, když na nich jezdí každou chvíli někdo jiný.

Nemáme tu tzv. provozní koně. Nemohl bych jim to udělat. Těžiště naší práce je v tom, aby si člověk pořídil svého koně a přijal za něj zodpovědnost. Do konce života. A učili by se vzájemně jeden od druhého. Aby budovali pro koně vhodné prostory a my jim byli inspirací.

A za čas se to změní. Lidé poznají, že kůň žijící venku, v prostoru alespoň trochu blízkém jeho potřebám, je daleko komunikativnější, ochotnější a zdravější. A přinese mu i daleko víc radosti.

Zdroj: Alka Hájková, viposobnosti.eu

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

10 seriálových hvězd, kterým nedokážeme odolat

Včera | Se seriály se v televizi roztrhl pytel. Sledovat se určitě nedá vše, a tak pomůže, když se v hlavní…

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 3 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…