Veronika Kubařová. Rozhovor s krásnou a nadějnou herečkou

| Autor: Iveta Vařečková | Rubrika: Celebrity

Ve filmu princeznou, v divadle Markétou Lazarovou a v seriálu Všechny moje lásky maminkou. Jaká je herečka v soukromí? Kdo jí vaří? A díky komu si váží své ženskosti?

Cítíte coby herečka tlak na to, jakou máte postavu?

Osobně to moc nevnímám, ale je to nejspíš kvůli tomu, že zatím nemám s postavou větší problémy. Často se mi to vrací jako bumerang, když se na toto téma bavím s kamarádkami herečkami a zjistím, jak moc to řeší a musejí se hlídat. Pořád si ale myslím, že herectví na rozdíl od modelingu je v nárocích na postavu mnohem smířlivější, protože těch typů, které jsou potřeba, je mnoho.

Lákal vás někdy svět modelingu?

Ani ne. Na internátu jsem čtyři roky bydlela s kolegyní herečkou, která se modelingu věnovala, a díky ní jsem si mohla tenhle svět „očichat“ na dálku. Slyšela jsem od ní takové historky, že mě to dost odradilo. Navíc jsem malá a také si uvědomuji, že přece jen nějaké slovanské tvary mám. Mluvím hlavně o svém zadku, se kterým jsem sice spokojená, ale je mimo modelkovská měřítka.

Když ale přijde nabídka na focení do časopisu, neodmítáte.

Z toho mám vždycky radost, protože prožívám sen snad každé holky. Krásně mě nalíčí a oblečou. Samotné focení se pak odvíjí podle toho, jací jsou tam lidé. Už jsem zažila i situaci, kdy jsem nemohla udělat ani krok, aniž by mě někdo nesledoval. Šuškali si o mně, že to moc nezvládám, nebo se mnou komunikovali v angličtině. Největší legrace ale je, když po mně chtějí sexy výraz.

Sexy výraz. Víte, jak na něj?

Zkouším ho, ale většinou to nevyjde. Když to pochopí i ostatní a nechají mě, ať zůstanu přirozená, máme vyhráno. (směje se) Navíc si myslím, že být sexy se dá vyjádřit i jinak než výrazem obličeje.

Být sexy – to je hodně spojené s ženskostí. Cítíte se jako holka, nebo už jako žena?

Řekla bych, že jsem se dostala do fáze, kdy už jsem přijala ženskou sílu. Vím, že tu se mnou vždycky byla, ale byla období, kdy jsem si s ní moc nevěděla rady. I proto si myslím, že by se o tomhle tématu mělo častěji psát. Hlavně holkám v pubertě by to pomohlo vnitřně se uklidnit a pochopit, že jejich ženství souvisí i s jejich tvary. Často to teď probíráme s kamarádkami a dochází nám, že právě tohle nevědomí úzce souviselo s tím, proč jsme byly tak dlouho nespokojené.

Bojovala jste v pubertě sama se sebou?

Osobně tohle období považuji za jedno z nejtěžších v životě. Neděláte sice tak velká rozhodnutí jako později, ale všechno je takové napjaté. A není se čemu divit. Vždyť se ráno probudíte a najednou máte delší ruce, větší prsa, zadek a nateklý obličej. Já jsem se nejvíc trápila kvůli akné v obličeji, takže jsem si navíc připadala dost neatraktivní. Postavu jsem až tak neřešila, ale kolem sedmnácti jsem přibrala, což mě trochu vyděsilo.

Co se skrývalo za kily navíc? Špatné jídlo nebo málo pohybu?

Už jsem studovala konzervatoř a bydlela na internátu, takže jsem nejčastěji jedla bílé pečivo, pomazánky a vše, co nabízela školní jídelna. Moc mi to chutnalo a neměla jsem ani pomyšlení na to, že bych si sama vařila, ale myslím, že právě to bylo důvodem mé oteklosti.

Kdo vám byl v té době největší oporou?

Hodně důležitá pro mě byla moje babička, která dnes už nežije. Bydlela na vesnici a my jsme k ní se ségrou jezdily každé prázdniny. Díky ní jsem mohla poznat život v souladu s přírodou, lidmi i světem celkově. To, co pro mě ona sama znamenala, dokážu ale v plné míře ocenit až dnes. Tehdy jsem často její rady považovala spíš za trapné. Když mi třeba začal růst zadek, nebála se mi říct: „Ty máš ale zadničku. To je správný.“ Zatímco ona se smála, já vůbec nechápala, že se o tom někdo odvážil přede mnou mluvit nahlas. Dneska si toho ale moc vážím, protože dokázala ocenit moji ženskost a učila mě, že není důvod se za ni stydět.

Setkala jste se i s naprosto opačným chováním, třeba ze strany mužů?

Ano, vzpomínám si na jednu příhodu s kamarádkou z internátu, o které jsem už mluvila. Zatímco ona byla vždycky krásná a perfektně upravená, já měla svůj nedefinovatelný styl oblékání, takovou kombinaci sportovně romantickou. Skvěle jsme si ale rozuměly, a tak jsem s ní jednou vyrazila do restaurace, kam nás pozval její velmi bohatý známý. Všechno probíhalo v pohodě až do chvíle, kdy kamarádka odešla na záchod. Její známý se ke mně naklonil a povídá mi: „Jestli s námi chceš ještě někdy někam jít, tak se podle toho koukej obléknout.“ Zůstala jsem z toho jako opařená. Vůbec jsem nechápala, proč se na mě někdo dívá jako na něco méněcenného. Hrozně mě to urazilo a přemýšlela jsem, co udělat. Nakonec jsem se zvedla, rozloučila se s kamarádkou a odešla. Věděla jsem, že už v jeho společnosti nechci být ani minutu.

A jak to máte dnes? Zastáváte názor, že šaty dělají člověka?

Do určité míry s tím souhlasím, ale s výběrem oblečení si hraju. Když mám náročný den, obleču se sportovně a neřeším to. Před setkáním s novináři si naopak dávám na výběru záležet. Někdy mě ale popadne punkerská nálada a nechce se mi plnit představy ostatních, a tak se obleču po svém.

Baví vás nákupy oblečení?

Na rozdíl od ségry, která je v tomhle jako chlap, mi to nevadí. Když mám dobrý den, vydržím pobíhat po obchodech klidně čtyři hodiny. Vypozorovala jsem ale, že nejlepší kousky jsem si pořídila ve chvíli, kdy jsem měla nejmíň času. Často se mi to stává, když na chvíli vyběhnu z divadla. Odmalička mě ale hodně baví děděné oblečení. S kamarádkami pořádáme večírky, kdy každá přinese, co už nechce nosit. Otevřeme si láhev vína a vybíráme, co si kdo vezme. Líbí se mi pocit, že oblečení pořád koluje a neskončí v koši.

A co nákupy jídla?

V tom se můj přístup v poslední době hodně změnil. Od té doby, co bydlíme s přítelem (divadelní režisér Pavel Khek, pozn. redakce), dělám spíš menší nákupy, protože mám pocit, že jsem díky tomu v lepším kontaktu s tím, co jím a mnohem méně vyhazuji prošlé věci. Jídlo mám všeobecně ráda a dělá mi dobře, když si ho můžu koupit, aniž bych hleděla na peníze. Vážím si toho o to víc, když se dívám na české reality show a vidím, jak málo si toho mohou někteří lidé dovolit. Zatímco já si bez většího přemýšlení koupím dobré maso, čerstvou zeleninu nebo zdravé výrobky, oni často mají jeden bramborový knedlík na týden. A není se pak čemu divit, že se to odráží jak na jejich fyzickém těle, tak i psychice.

Co nejčastěji skončí ve vašem nákupním košíku?

Vše, co je zdravé a barevné. Se ségrou máme takovou úchylku, že si vzájemně posíláme MMS toho, co jsme koupily. Dělá nám radost, když jídlo, které jede na pásu, vypadá hezky. U mě je to v poslední době hodně zeleniny, protože jsem si oblíbila dělat ke všemu saláty. Také kupuji steaky, jogurty a celozrnné pečivo.

Je něco, co si kupujete „tajně“?

Ani si je tak nekupuji domů, ale když sedíme s kamarádkami, občas si dáme brambůrky. Někdy si ale tělo vysloveně řekne, že si chce zahřešit, a tak mu to dopřeji. Stává se to hlavně na podzim, kdy má chuť na mastná a smažená jídla. Věřím mu, že ví, co chce.

A věříte si vy sama ve vaření?

Přiznám se, že vaření není moje nejoblíbenější činnost. Navíc vím, že na přítele mít nikdy nebudu, protože je vyučený kuchař. Ráda ale peču, což je jediná činnost, při které používám bílý cukr. Jinak se ho snažím z jídelníčku vyřadit. Rozhodla jsem poté, co jsem si povídala s kamarádem, který v dospělosti onemocněl cukrovkou. Jeho zážitek mě natolik ochromil, že se snažím bílý cukr nahradit medem nebo jiným sladidlem.

Hledáte nové podněty i v pohybu?

Když jsem byla před šesti lety v angažmá v divadle v Mladé Boleslavi, chodily jsme s holkami na pilates, zumbu nebo bosu. Teď mi ale herectví, ať už v divadle, nebo během natáčení, dává tak velkou možnost být v pohybu, že si jdu zacvičit jen občas. Partner mě ale přivedl ke squashi.

Jak vypadaly první lekce?

Nejhůř mi bylo, když jsme šli poprvé. Už po půlhodině jsem nemohla dýchat a byla jsem rudá jako rak snad ještě tři hodiny potom. Postupně se to ale zlepšovalo a už se i párkrát stalo, že mi zrudnutí zmizelo půl hodiny po hře. Kromě squashe chodíme také rádi do přírody, v zimě lyžujeme a v létě jezdíme na kolech.

Objevujete díky společnému pohybu i nové stránky vztahu?

Nejen vztahu… Naposledy se to ukázalo vloni v létě, když jsme vyjeli na kolech po Krkonoších. Vybrali jsme si stezku, která byla sice značená jako cyklistická, ale vedla přes samé kameny. Tam jsem si vyzkoušela, jak dlouho jsem schopná tvářit se před přítelem jako hrdinka, přestože mi ubývají síly. Už ve tři čtvrtě cesty jsem věděla, že toho mám dost, ale pořád jsem mlčela. Těsně před koncem jsme měli sjet příkrý kopec, který vedl kolem sjezdovky. Ačkoli jsem cítila, jak moc je moje tělo unavené, šla jsem do toho. Samozřejmě to skončilo karambolem, kdy mi kolo skříplo nohu. Nakonec mě sice jen trochu bolelo koleno, ale došlo mi, že je zbytečné tvářit se, že všechno zvládnu.

A co když sport souvisí s hereckou rolí?

To beru jako výzvu. Třeba díky seriálu Mazalové, kde jsem hrála Sněhurku, jsem se učila na kolečkových bruslích. Vzpomínám si, jak jsem v kostýmu jezdila na chodbách na Kavčích horách od stěny ke stěně. WesternStory a Dívka a kouzelník mě zase přivedly k jízdě na koni. V obou případech jsem měla jezdit bez sedla. Naštěstí jsem na natáčení filmu Dívka a kouzelník dostala starou klisnu, která byla ráda, že je v klidu. Pro roli ve WesternStory mě zase učil Mário Kubec, který mi půjčil svého koně.

Jak po pracovním kolotoči vypadají chvíle, kdy máte volno?

To si nejvíc užívám spánek, který vnímám jako podstatnou součást relaxace. Paradoxně ale už nepotřebuji spát tak dlouho jako dřív. Je to podle mě tím, že jsem se naučila svoje tělo víc poslouchat, což máme s partnerem společné. Když večer cítíme, že jsme unavení, neřešíme, kolik je hodin a jdeme spát. Díky tomu vždycky načerpám hodně energie. Také mě ale nabíjí, když můžu odjet do přírody. Možná to zní jako klišé, ale já se v ní cítím opravdu šťastná. Stačí mi, že v ní jsem, hýbám se a je mi dobře. *

Veronika Kubařová (26)

Začátky: Absolventka Pražské konzervatoře odstartovala filmovou kariéru komedií režiséra Karla Janáka Rafťáci. Následovala role v pohádce Nejkrásnější hádanka, v komedii Ženy v pokušení nebo dramatu Dívka a kouzelník, za niž získala cenu pro Televizní objev roku 2009.

Divadelní prkna: „Každá práce v divadle má svoje kouzlo. Moc ráda mám třeba hru Racek, což byla moje první role v Dejvickém divadle. V divadle Rokoko si užívám představení Důkaz a v ABC Markétu Lazarovou, která stála na začátku našeho vztahu s přítelem. Jako všechno je i divadelní práce o lidech. Když dostanete krásnou roli, ale kolegy, se kterými si nesednete, nikdy nebude výsledek stoprocentní.“

Sestra Dana: „Je o čtyři roky mladší než já, ale je to moje obrovská láska a jsem ráda, že ji v životě mám.“

Partner – divadelní režisér Pavel Khek: „Nejlíp mi je, když jsme spolu a povídáme si, a pak je jedno, jestli jsme venku nebo sami doma.“

Seriál Všechny moje lásky: „Inspirativní práce, která se hodně točí kolem rodinných vztahů. Moje postava Míši tam má navíc malé miminko, o které se učím starat a fajn vztah si užívám s Veronikou Žilkovou, která hraje moji mámu.“

Článek vyšel v časopise Dieta

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

Děti ze seriálu Ulice: Ty se ale změnily!

2. 12. | Nekonečný seriál Ulice se na televizních obrazovkách vysílá již dlouhých 11 let. Někteří herci v…

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

15 slavných gayů a lesbiček: Věděly jste to o všech?

30. 11. | 2 | Ve filmech a seriálech jsou často za lvy salónů a sexuální dračice, které si užívají pozornosti a…

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

Móda na Slavících: Dcera Karla Gotta to natřela celebritám

28. 11. | 6 | O tom, že hudební anketa Český slavík pomalu, ale jistě umírá, není pochyb. Spolu s úrovní pořadu…

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

Královny StarDance: Která je podle vás nejhezčí?

18. 11. | Soutěží StarDance za jejích osm kol prošla řada krásných žen. V tanečním klání sice rozhodují…