Emma Smetana, moderátorka
Nejlepší muž mého života aneb úvaha na téma tatínek. Proč? Protože tento titul navždy patří jemu. Můj krásný, hodný, prudce inteligentní a legrační tatínek. Můj nekonečně starostlivý, milující, pečující, a přesto vždy kritický tatínek. Veliký estét, cestovatel, za každých okolností nejskromnější bytost, co znám. Ztělesněná velkorysost, upřímnost a smysl pro humor. Permanentní souboj dětsky nevinné duše a zkušené, moudré hlavy.
Příkladná noblesa a kultivovanost. Můj osobní d´Artagnan, moje druhé svědomí, můj celoživotní idol. Je mi líto všech ostatních žen a dívek na světě, protože toho nejlepšího tatínka mám prostě já. Každé(mu) bych ho přála, leč nikomu bych ho nedala. Kdyby se mi náhodou někdy – v roli maminky – podařilo tuhle rodičovskou laťku dorovnat, bude to splnění mé největší životní ambice a bezpochyby hlavní smysl mojí existence na tomto světě. Je t´aime, papa. Tvoje holčička.
P. S.: Ten patos mám po TOBĚ, tak se moc neposmívej...
Anna Šišková, herečka
Nedávno jsem nastupovala do auta a můj kamarád, který mě vezl, vystoupil a běžel mi zvenku otevřít dveře. Překvapilo mě to a uvědomila jsem si, jak se pomalu vytrácí galantnost a projevovaná úcta k ženám, která byla před pár desítkami let samozřejmostí. Měla jsem čtyři bratry a moje maminka je vychovávala k této úctě vůči ní i vůči mně jako sestře.
U mužů hledám galantnost, humor, citlivost, ale i ochranu a sílu osobnosti. Když mi v mých šestnácti letech zemřel otec, nahradil ho můj nejstarší bratr Marian. Byl laskavý, moudrý, vtipný, obětavý a vždy jsem se na něj mohla spolehnout. Žádného podobného už jsem nepotkala. Škoda, že ti nejlepší jakoby umírali dříve. Zemřel ve dvaačtyřiceti letech.
Tereza Kostková, herečka
Kdyby byl jen jeden, nebyl by tu ten, o kterém chci psát. Kdyby to byl jen ten, o kterém chci psát, nebyl by tu. Nevím, jak u druhých, ale moje láska k mužům má několik svébytných podob a ke každé se mi váže „nejlepší muž“. Protože mi ji dovolil pocítit, poznat, naplnit. A v každém období života bych možná vyzdvihla jiného. Ptáte se mě dnes a já dnes odpovídám: můj syn. Protože mě učí nově se dívat a vrací mě k podstatě, protože miluje nepodmíněně, čerstvě, nezklamaně a spontánně. A protože bez poznání lásky mateřské bych nebyla celá.
Andrea Sedláčková, režisérka
Ačkoli jsem vždy žila s muži, kteří byli jeho pravým opakem, tím „nejlepším“ je jednoznačně můj otec – Dušan Sedláček. Je to ale také muž, kterého jsem nejvíce trápila, měla s ním největší konfl ikty, nejvášnivější hádky. Od puberty jsme se přeli o ideologii komunismu, které byl zastáncem. Moje emigrace do Francie pro něj znamenala těžkou chvíli, protože jednak neměl žádné jiné dítě, jednak jsem zradila ideály, kterým věřil.
Ale moji volbu pochopil. Promíjel mi, když jsem o jeho osudu pracovníka ministerstva vnitra natáčela filmy, i když jsem vydala knihu Moje pařížská revoluce, v níž odkrývám roky, které strávil jako pracovník rozvědky, tedy špion. Vždy respektoval můj život, tak odlišný od jeho a já se postupně učila dělat totéž. Je to hrdina mého života, muž, který mě bude vždy milovat a já jeho.
Míla Fürstová, výtvarnice
Nejlepší muži mého života jsou dva. Můj otec Václav Fürst a můj manžel Quintin Lake, ale protože můj otec je ten muž, který se nejvíc zasloužil o to, co dnes jsem, chtěla bych vám říci něco o něm. Můj otec je původní profesí strojní inženýr, hrdý na svou práci. Je to muž inteligentní, přemýšlivý a má smysl pro humor. Je nesmírně vynalézavý, pracovitý, tvrdý sám na sebe, a když jsme byli děti, býval vždy poměrně přísný na mě i mého bratra. Vážím si ho a miluji ho z mnoha důvodů, ale jeden z nich pociťuji každý den.
Když jsem byla malá holka a přála jsem si být jednou výtvarnicí, byl to vždy můj táta, kdo mě nesmírně podpořil. Ve 14 letech jsem se dostala na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. A můj táta mě vozil každou neděli na nádraží v Hradci Králové a stál na nástupišti, dokud vlak nezmizel z dohledu, se zdviženou rukou s prsty do „V“ jako Victoria... Ať se nevzdávám svého snu... A ať zvítězím… A já jsem se opravdu nevzdala, i když to často nebylo lehké. A dnes jsem šťastná každý den, že nemám jenom povolání, ale i poslání, a že mohu být tím, kdo opravdu ve svém jádru jsem. A za to každý den děkuji nejenom nebesům, ale taky svému tátovi.
Bára Záhlavová-Strýcová, tenistka
Na takovou otázku není lehké odpovědět. Ale když o tom tak přemýšlím, tak nejlepším mužem mého života je pro mě můj děda. Když jsme byly se sestrou malé, strašně moc se nám věnoval a hrál si s námi. Učil mě (a pořád učí) neodkládat nepříjemné věci na jindy, ale dělat je hned. V čem mi můj dědeček velmi pomohl, bylo to, že mě naučil anglicky.
Teď jsem mu za to hrozně vděčná. Je to až k neuvěření, ale já ten slovníček, co jsme si spolu psali, když jsem byla malá, mám ještě pořád doma. Když mám nějaký problém, otázku nebo mi není zrovna do skoku, jdu i dnes za ním. Velmi ráda si s ním povídám. A také ho ráda poslouchám. Byl pilotem stíhaček, takže má spoustu zážitků. Mám k němu ohromný respekt a je pro mě vším.
Laura Janáčková, psycholožka, sexuoložka
Označila bych hned tři muže. Svého třetího manžela a syny Felixe a Marcela. Opravdový muž s velkým M je můj manžel Vladimír, který obecně naplňuje tři základní očekávání žen:
1. Lásku vyjadřovat celým svým životem. Manžel mi pravidelně a spontánně připravuje snídaně, nepravidelně obědy a večeře. Spontánně nosí domů láhve nejlepších burgundských vín, pravidelně mě líbá a velmi pravidelně a opakovaně projevuje spontánní důkazy lásky, které jsou pro muže typické.
2. Uspokojení potřeby vypovídat se, nutnost komunikace. Manžel mě vždy nechá po mém příchodu z práce vypovídat, nic nezlehčuje, neironizuje. V žádném případě mi neoponuje, protože často již spí.
3. Porozumění. To znamená, aby žena mohla otevřeně a bez obav sdílet své prožitky, názory, zážitky. Zvláště při volební kampani měl můj muž velké porozumění pro anonymní dopisy, které mu velmi pregnantně popisovaly, co při kampani a mimo ni dělám a dále jak a s kým.
Lejla Abbasová, moderátorka
Nechci a neumím určit, kdo je „nejlepším mužem mého života“, to je podle mého názoru zavádějící označení. Ale určitě vím, který je ten nejdůležitější. A tím je můj děda. Moje máma a táta spolu vlastně nikdy nežili, rozvedli se, když mi bylo 7 let, dokonce v zastoupení. Tátu jsem viděla jako úplné dítě a poté až ve 30. Takže tím, kdo mě nejvíce formoval, byl bezesporu děda. Když jsem se narodila, babičce i dědovi bylo 60, což na tehdejší dobu nebylo málo. Mámě nesmírně pomáhali, brala jsem je jako druhé rodiče.
Děda se mnou a se sestrou podnikal všechny babičkou a mámou zakázané věci, vyprávěl nám historky z války, učil nás sprosté říkanky. A taky jsme já i ségra měly každá svoji vlastní utajenou cukrárnu, do které nás děda vždy separátně bral. A já dodnes nevím, kde ji ségra má. Děda byl obrovský chlap, vyučený pekař, který měl, jak se u řemesla říká, „rozválené ruce“. Když mě pohladil, de facto mi obalil hlavu rukou… Nepamatuji se, že bych v dětství zažila větší pocit bezpečí. Chybí mi.
Jitka Asterová, herečka
Mužem mého života je jednoznačně můj tatínek. Měla jsem jako dítě nejstaršího tátu v mém okolí. Pokaždé, když jsem někam odjížděla, měla jsem strach, že ho vidím naposledy. Byl to lev salonů a ženy se mu líbily až do jeho 101 let. Celý život plaval a v moři ho z pláže vůbec nebylo vidět, do jakých vzdáleností se až pouštěl. Dělal nejlepší řízky na světě. V 96 letech byl na poznávacím zájezdu v Egyptě.
Byla jsem jeho milovaná Jitulinka. Každé ráno se mnou vstával ve čtyři hodiny a vodil mě na tréninky krasobruslení. Kdykoli jsem se objevila v televizi nebo v divadle, plakal dojetím. Zdědila jsem po něm hnědé oči, pevnou vůli, kladný vztah k opačnému pohlaví, a když vidím své děti při jakémkoli vystoupení, brečím jako můj milovaný taťulínek.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie